Pražské Židovské muzeum ukazuje cestu evropských Židů od jejich odmítání přes diskriminaci až po zrovnoprávnění (2006). Scénář a režie I. Pokorný

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Pražské Židovské muzeum oslaví v září 2011 stopáté výročí svého vzniku. Jeho osud je neodmyslitelně propojen s osudem a dějinami českých a moravských Židů. Založení muzea v roce 1906 odráželo téměř symbolicky proměnu, ke které postupně docházelo v židovském společenství od konce 18. století. Bezprostřední příčinou vzniku Židovského muzea byla od roku 1895 probíhající asanační přestavba pražského Židovského města a s ní související snaha o záchranu památek z bohatých inventářů Cikánovy a Velkodvorské synagogy, určených ke zboření. Stanovy „Spolku k založení a vydržování Židovského muzea v Praze“ byly schváleny zemským místodržitelstvím 29.srpna 1906 a vydány tiskem v české a německé verzi. Důležitou součástí stanov byl program muzea: „Spolek má sbírat, uchovávat a vystavovat předměty synagogálního a domácího kultu, zejména uměleckého charakteru, dále archiválie, rukopisy a tisky, týkající se židovských dějin a literatury, a nakonec pořizovat vyobrazení židovských památek, osobností a předmětů.“ Po okupaci Čech a Moravy 15. března 1939 bylo muzeum pro veřejnost uzavřeno. Ale už v roce 1942 zřídili nacisté „své“ muzeum, které mělo za úkol shromáždit umělecké exponáty z uzavřených protektorátních synagog. K jeho otevření došlo z popudu Dr. Steina, který se ve spolupráci s dalšími odborníky snažil zachránit co možná nejvíce svědectví židovské kultury a umění. Po složitých vyjednáváních byl projekt muzea nacistickými orgány povolen – i když tím sledovaly zcela jiné cíle. Později měly být totiž exponáty vystaveny v „Muzeu vyhynulé rasy“. Po 2. světové válce, ale hlavně po roce 1948, byla jeho činnost regulována nesmyslnými vyhláškami, některé exponáty byly prodány. Zajímavá je například historie půldruhého tisíce prodaných svitků tór, které v roce 1965 putovaly do Anglie a odtud po pečlivé restauraci do celého světa. Jiným příkladem neobliby Židovského muzea u totalitní moci bylo uzavření Pinkasovy synagogy prakticky po celou dobu „normalizace“ pod záminkou stavebních oprav (které se nekonaly). Po zhroucení komunistického režimu v roce 1989 začala zcela nová etapa v historii muzea. Ačkoli bude muzeu sto pět let, jeho poklady jsou podstatně starší. Dnes je muzeum se svými 40 000 exponáty a 100 000 knihami považováno za největší sbírku judaik na světě – paradoxně také díky „péči“ nacistů. Maiselova, Španělská a Pinkasova synagoga, Židovský hřbitov, Klausova synagoga, Obřadní sál i Vzdělávací středisko představují nevyčíslitelnou kulturní a společenskou hodnotu. To vše zprostředkovává komplexní obraz života a dějin Židů v této zemi. Jako třetí největší instituci svého druhu v Evropě se Židovskému muzeu podařilo zachytit a charakterizovat přechod evropských Židů na cestě od odmítání, přes diskriminaci, až po zrovnoprávnění s majoritní společností.

Stopáž57 minut
Rok výroby 2006
 ST
ŽánrDokument