Voda
Příběh, jehož základ je smutně pravdivý, se odehrává koncem třicátých let XX. století v tehdy ještě britské koloniální Indii, ovšem už na pozadí vzrůstajícího vlivu odporu Mahátma Gándhího. Čuije, kterou provdali ještě jako dítě, nečekaně zemře manžel a z ní se tak náhle stane vdova. Přesto, že je jí teprve osm let a ze skutečného manželství mnoho nepoznala, musí se podle indické tradice podrobit stejnému rituálu jako mnoho hinduistických vdov před ní a po ní. Je ostříhána, zbavena všeho majetku a odvedena do ášramu svatého města Váránasí - domova hinduistických vdov - kde má strávit zbytek života a pykat za své minulé hříchy, které, jak se zde věří, způsobily smrt jejího manžela. Ženy nemají na výběr, utéci není kam. Spolu s Čuijou je tu dalších 14 vdov nejrůznějšího věku. Nejstarší z nich, která se prohlásila za velitelku, organizuje veškerý styk ášramu s okolním světem a provozuje přitom nekalé obchody. Krásnou a odevzdanou Kaljání tak prodává jako prostitutku zákazníkům z vyšších kast. Když se však Kaljání seznámí s Nárájanem, mladým pokrokovým právníkem, stoupencem Gándhího, zdá se, že stabilita ášramu je narušena...
Film Voda z roku 2005 je závěrečným filmem tzv. indické trilogie kanadské režisérky indického původu Deepy Mehtaové. Původem Hindka, narozená a vychovaná v Indii, absolvovala filozofii na universitě v Novém Dillí a teprve poté, ve 23 letech emigrovala do Kanady, kde se svým mužem založila filmovou společnost. Věnovala se televizi a dokumentární tvorbě, ale již její první film Sam a já (1991) vzbudil pozornost pro jasné vidění a pojmenování společenských a kulturních problémů týkajících se zejména střetu tradice s dnešní realitou a dosud živých předsudků a nespravedlností. Za film Sam a já získala zvláštní uznání - Zlatou kameru na MFF v Cannes, což jí otevřelo cestu k dalším projektům.
Pro svou indickou trilogii, pojmenovanou jmény živlů Oheň (1996), Země (1998) a Voda (2005) se vrátila domů, aby se vyslovila k problémům své vlastní země jako ten, kdo je dobře zná (podobně jako např. jiná slavná indická režisérka Mira Nairová). Již první film trilogie o křehkém vztahu dvou příbuzných utlačovaných žen vzbudil doma v Indii velkou nevoli, která vedla dokonce ke stažení filmu z distribuce.
Při natáčení poslední části Voda v roce 2000 došlo v severoindickém státě Uttarpradéš dokonce k násilným provokacím hinduistických fundamentalistů, které přerušily natáčení a způsobily štábu škody za půl milionu dolarů. Nikdo z útočníků přitom neviděl scénář a ani metr z natočeného materiálu. Mehtaová dokončila film o pět let později místo ve Váránasí na Šrí Lance. Snímek nakonec získal 3 z 9 kanadských výročních filmových cen Genie, na které byl nominován, nominaci na Oscara za nejlepší zahraniční film a několik dalších zahraničních cen. Především však jeho režisérka získala mezinárodní obdiv a podporu nejen za citlivé a nekompromisní ztvárnění dosud živých "tradic" v indickém státě, ale především za odvahu a neústupnost, díky níž se jí podařilo snímek dokončit.