Tears For Fears

Po devadesátých letech, kdy byl tak trochu v klatbě, se stává pop pro dospělé opět respektovaným žánrem (na čemž má lví podíl třeba Robbie Williams), a tak si ho jako hudební formu volí i lidé s většími uměleckými ambicemi než napsat snesitelnou tříminutovou kulisu k zavařování meruněk. Roland Orzabal a Curt Smith, kteří se rozešli ve zlém nad roztočenou deskou už ve dvaadevadesátém, byli vždycky ambiciózní. Stylově vycházeli z pozdních Beatles a ideově z díla psychologa Arthura Janova o terapii prvotního výkřiku. A tak je logické, že po svém návratu opět jdou na desce Everybody Loves A Happy Ending cestou na pop vlastně trochu vážných písni s košatým zvukem a s texty "o čemsi". Vystopovat se v nich dají jak vlivy Beatles (úvodní titulní věc), tak osmdesátkového adult contemporary (skvělý kousek Closest Thing To Heaven) nebo britpopu (fragmenty There She Goes v Call Me Mellow).