Děti bez lásky - i s láskou

Většina našich občanů prožila svůj život v komunistickém režimu a ten každou anomálii řešil životem v kolektivním zařízení - od kolébky až ke hrobu. Kojenec patří do "kojeňáku", opuštěné dítě do "děcáku", postižené dítě do ústavu sociální péče, zlobivé do "pasťáku". Dospělý handicapovaný do ústavů a nemocnic, starý člověk do domova důchodců a pak na LDN.

V našem pořadu chceme ukázat, jaké děti v ústavech žijí, jak ty ústavy vypadají a jak by mohla vypadat praxe, kdyby stát upřednostnil rodinnou péči nad ústavní. Jak fungují adoptivní a pěstounské rodiny, které se starají o děti postižené, o děti jiného etnika.

Nejdůležitější je fakt, že ústavních dětí je mnoho. Je tedy nutná změna praxe - z ústavní na rodinnou. Jde o zkvalitnění a hlavně zrychlení adopcí malých dětí a zaangažování dalších rodin pro pěstounskou péči.

Jde také o změnu zákona, který by zvýhodňoval práva dětí před právem rodičů, změny soudní praxe. Zlovolnost úředníků, kteří často znají jen ústavní řešení situace a jejich neúcta k "času dítěte", je neuvěřitelná.

Svět jde ale jinou cestou - je nutné nabídnout dětem život v rodinách, v domovech, kde je vždycky táta a máma.