Nashville

Osamělý ironik, společenský provokatér a demystifikátor za filmovou kamerou - to je jeden z nejvýznamnějších světových tvůrců - scenárista, producent a režisér Robert Altman (20. 2. 1925 - 20. 10. 2006).

Je také považován za důležitého zakladatele amerického nezávislého filmu a osobnost podporující mladé filmaře. Přestože původně vystudoval techniku, pokoušel se prosadit v rozhlase, později v rodném Kansas City založil vlastní produkční společnost, podílel se na natáčení mnoha krátkých snímků a pak dalších deset let pracoval v televizi jako režisér a autor seriálů. Po snímcích Delikventi a Odpočítávání se Robert Altman prosadil jako filmař až černou komedií z prostředí korejské války MASH, natočenou v roce 1969. Tímto dílem naznačil vlastní režijní styl: směs výstřednosti, nadsázky, překvapivého a ostrého pohledu na vztahy v rodině a společnosti. Po celou svou další kariéru se pokoušel bořit a ironizovat americké mýty, společenské stereotypy a schemata, stejně jako nemilosrdně kritizoval praktiky médií. Svět divokého Západu zesměšnil ve filmech McCabe a paní Millerová, Buffalo Bill a Indiáni. Do prostředí modního průmyslu nacílil snímek Pret-a-porter, zatímco v Hráči dokonale zkompromitoval hollywoodskou továrnu na sny. Do společenských a rodinných vztahů míří jeho Tři ženy, Dokonalý pár, Svatba či Prostřihy. Pro své režijní plány dokázal skvěle využít zaběhnuté filmové žánry, například krimi v titulech Zloději jako my, Perníkový dědek a Dědictví tety Cookie. K většině svých filmů si píše scénář, anebo se na něm alespoň významně podílí. V roce 2006 byl tento významný filmař členy Americké filmové akademie oceněn Oscarem za celoživotní dílo.

Mezi nejlepší tituly jeho filmografie patří snímek Nashville, zařazený do dnešního Filmového klubu. Nashville je nejen hlavní město Tennessee, ale také důležité centrum americké country music. Právě sem v roce 1975 Robert Altman situoval děj svého filmu. Jakýmsi jednotícím motivem epizodicky vystavěného příběhu je příjezd kandidáta fiktivní politické strany na prezidentský úřad, to se stává také důvodem k přehlídce písní, tanců a nejrůznějších estrád. Do těchto výstupů a akcí se prolíná soukromý osud dvaceti čtyř postav (zpěváků, moderátora rozhlasové stanice, reportérky, právníka a dalších). Scénář napsala Joan Tewkesburyová a přímo pro film vznikla řada písní. Režisér zvolil jakýsi "dokumentární styl", při natáčení využil možnost improvizace a více než jednotlivé herecké akce zdůraznil situace. Nešetří ironií při zachycování slabostí lidí, kteří se touží prosadit na politickém či hudebním poli. Současně velmi trefně zobrazuje nevděčné publikum, svérázné obyvatele města, stejně jako chladný a cynický svět velké politiky. Podstatnou roli při volbě tématu a jeho ztvárnění přitom sehrála skutečnost, že film vznikl po skandální aféře Watergate a rezignaci prezidenta Richarda Nixona a těsně před oslavou 200 let nezávislosti. Snímek získal Oscara za písničku I'm Easy, kterou složil a nazpíval herec Keith Carradine (představitel Toma Franka).