Moloch
Poslední film, jímž Filmový klub České televize postupně představuje tvorbu Alexandra Sokurova, jednoho z nejoriginálnějších režisérů posledních třiceti let v ruské kinematografii, byl natočen roku 1999 a nese lapidární název Moloch. Reprezentuje druhý proud v Sokurovově hrané tvorbě, v níž se projevuje zároveň režisérovo vzdělání akademického historika. Zájem o osudy velkých historických postav, zejména těch, které ve svých rukou soustředily absolutní lidskou moc, a o významu jejich činů na dějiny XX. století, se postupně zformoval v záměr natočit historickou tetralogii. Ve filmu Moloch (1999), jenž je prvním snímkem tohoto dosud nedokončeného projektu, se zaměřil na Adolfa Hitlera a Evu Braunovou. Ve filmu Býk (Tělec, 2000) předkládá zajímavý a zároveň kontroverzní pohled na psychicky nemocného V. I. Lenina a v zatím posledním snímku Slunce (Solnce, 2005) zachycuje japonského císaře Hirohita, jenž sehrál nesmírně důležitou úlohu v politických jednáních o kapitulaci Japonska v srpnu roku 1945. Čtvrtý, závěrečný díl této tetralogie by měl nést název Faust, kdy však bude natočen, není zatím známo.
Moloch, v zájmu autenticity natočený v němčině, se odehrává v Hitlerově alpské vile jednoho dubnového dne roku 1942. Vila nemá jméno - prostě Dům na Hoře, jeho předobraz je samozřejmě znám, je jím Hitlerův Kelsteinhaus na hoře Kelstein, skutečné reálie však nejsou, jako u Sokurova vždy, důležité.
Příběh se odehrává v reálném prostředí mezi historicky známými osobami, je však opět především alegorií. Alegorií fašismu a totalitní moci vůbec, alegorií rozkladu společnosti, která pyšné a bezbřehé moci poskytuje prostor k destrukci. Podstatná je atmosféra přízračného Domu, postaveného jako nedostupné sídlo pro nejmocnějšího z mocných, daleko od všech šílených a zrůdných činů, jichž se dopouštěl tam dole, v onom nedokonalém světě, zatímco tady nahoře ho čekala horská dokonalost, čistota a ...Eva.
Přesto, že historická fakta jsou věrná, nejde v Sokurovových filmech o rekonstrukce. Základním Sokurovovým záměrem je vytvořit emocionální obraz tragické osobnosti. Neboť vše, co ji obklopuje, o ní vypovídá. Tvary, barvy, světlo, stíny i rytmus času. Hitlerova osobní tragika podle Sokurova souvisí s rozkladem věku moderny, která vystavila individuální vůli a pyšnou, neomezenou vlastní tvorbu na piedestal, což se ve vývoji historie obrátilo proti ní ve zrodu neomezených diktátorů. A Hitler jako plod tohoto rozkladu je pak v podstatě lidskou troskou, obětí vlastního šílenství. Dům a jeho obyvatelé (první Sokurovův film, v němž role hrají herci) žijí v podivné paranoi, rituálech prázdných řečí a přehnaných gest, odtrženi od své přirozenosti, a vytvářejí iluzi jakéhosi, ve skutečnosti neexistujícího, života. Joseph a Magda Goebbelsovi, Martin Borman a další jsou notoricky známými historickými jmény a zároveň symbolickými postavami všeobecného rozkladu a prázdnoty. Jediným živým bodem je tu Eva. Dívka, z těžko pochopitelných důvodů tomuto paranoikovi oddaná, ačkoliv jinak působí jako neskutečný květ vyrostlý na vyprahlé poušti.
Hlavní roli Adolfa Hitlera hraje známý petrohradský herec Leonid Mozgovoj, Evu Braunovou Jelena Rufanovová. Do němčiny pak film namluvili herci berlínských divadel. Natáčelo se v Petrohradě - interiéry Domu a v Bavorsku - exteriéry.
Film získal na MFF v Cannes Cenu za scénář pro Jurije Arabova.