Vyprávění nezapomenutelného herce, spisovatele a režiséra Miroslava Horníčka (1968)
00:00:00.
00:00:02Ale podívejme se, vy máte na voze brněnský číslo.
00:00:07Vy jste z Brna. Vy jste Brňáci... tedy kabrňáci.
00:00:11To mě těší. Tak dobrý den. Tak vy jste tu.
00:00:15To je zajímavý, že jste tu. No, že já jsem tu,
00:00:18to je samozřejmý, já jsem pořád tu.
00:00:21Byl jsem tu, jsem tu a budu tu. Všichni jsme tady, všichni jsme tu.
00:00:26Mimochodem, jestli vám můžu dát radu,
00:00:28zastavte se ještě někde jinde, zazvoňte u Horníčků,
00:00:31jestli budou doma, tam dělají dobrý kafe.
00:00:34Víte, proč jsem pořád tady? Jednak proto,
00:00:37že jsem loajální člověk a držím loajalitu a basu
00:00:41se svou mateřskou lodí, to je moje vlast. A taky proto,
00:00:45že v cizině je všude strašná nuda, to jenom bačkorový povahy, tatíci,
00:00:53rozšafní fotři se flákají po světě, ale skutečný dobrodruh je tady.
00:01:02Naše vlast přece jenom sem tam poskytne člověku
00:01:05nějaký ten zážitek a nějaké to vzrušeníčko.
00:01:10Teď se těším právě do Brna. Budu dělat v Brně film
00:01:13podle námětu Milana Kundery Já, truchlivý Bůh. Takže se tam,
00:01:17doufám, uvidíme kolem Continentalu nebo Internationalu.
00:01:21Nevím, kde budu bydlet. Tak nashledanou v Brně.
00:01:32Á, televize... Z Brna, že jo? Dobrej den. To já poznám,
00:01:38že jste z Brna podle namodralý čočky. Tož děcka, pote dál.
00:01:57To je slez. Tohle celé je taky slez.
00:02:01Máte tam barvu? Ne, černobílý, aha. Tak tohle je červenej slez,
00:02:04tohle je růžovej slez a tady máme rododendrony.
00:02:09Ty kvetou fialově, ovšem na jaře, teď to vidíte bez květů.
00:02:13A tahle miska není našeho psa. Hero, pojď sem! To je pro ježka.
00:02:19Tady žije rodina ježků a každý večer jim dáváme večeři.
00:02:22No, nebudeme se zdržovat v zahradě, pojďte dál.
00:02:25Psa se nebojte, ten kameramany nežere. Pojďte dál.
00:02:32Pojďte dál.
00:02:34Já si odložím, když dovolíte. Odložte si taky něco, třeba čočku.
00:02:44Tak, posaďte se u nás, jako doma. Já jenom dopíšu větu,
00:02:48abych neztratil souvislost. Hned to bude, jen pár slovíček...
00:02:56Tak... Dobrý den, ne že byste rušili, já jsem měl jen rozepsanou větu,
00:03:02a naopak jste vítáni, protože to je právě pro televizi.
00:03:06Totiž to je tak, já mám dělat v pražské televizi
00:03:09takový pravidelný pořad, ovšem samozřejmě i pro brněnské diváky,
00:03:13pokud se budou chtít dívat, a tady si to chystám.
00:03:16Mám celou řadu nápadů, většinou vlastních,... už asi 3.
00:03:20To jsou tužky. Já tady na to mám nachystáno strašně moc tužek.
00:03:24Včera jsem dostal krásný dárek od firmy Feromed - 10 reklamních
00:03:28tužek. Všecky jsem vzal, protože tužky jsou můj slabý profil
00:03:33Tužky mně mizí v domácnosti záhadným způsobem.
00:03:36Já už jsem si udělal teorii, že moje rodina je snad pojídá
00:03:40po večeři s máslem nebo že je přikusují
00:03:43k červenému vínu místo slaných tyčinek.
00:03:45Já nevím, jak se to ztrácí. Tak teď mám 10 tužek,
00:03:48celá řada nápadů. To je důležitý mít tužky,
00:03:50protože nápad se vždycky dostaví. Jé, já mám nápadů.
00:03:53Já mám nápady na Nobelovu cenu, tedy v literatuře, vědecky ne,
00:03:57a než najdu tužku po bytě, nápad je pryč.
00:04:00A já neumím psát rovnou do stroje, já musím napřed psát rukou
00:04:04na papír, protože mě u stroje hlava vypne. Jsem netechnický typ.
00:04:09Ale k věci, já tady píšu takový pořad pro televizi,
00:04:13který by měl být pravidelný, a rád bych věděl od vás,
00:04:16co byste třeba chtěli ode mě slyšet nebo vidět. Víte,
00:04:20já bych to chtěl dělat tak, já bych si chtěl povídat s lidmi,
00:04:23já bych chtěl mít lidi ve studiu, asi 80 nebo 100 diváků
00:04:27přímo ve studiu, kteří by si se mnou přímo povídali
00:04:31a vy ostatní doma u svých televizorů.
00:04:33Ovšem, co si budeme povídat, záleží taky na vás.
00:04:36Já bych byl rád, kdybyste se mne ptali,
00:04:39kdybyste kladli dotazy, psali... A hlavně kdybyste se mnou měli
00:04:43trpělivost. Bude to experiment. Já ještě nevím,
00:04:45jak ten pořad bude vypadat. A teď právě chystám 1. z nich,
00:04:49který by měl být snad v prosinci, snad v lednu. Tak se do toho dáme.
00:04:54Konečně, vy se ozvete a já se dozvím,
00:04:56jak se vám to líbilo nebo co se vám nelíbilo a rád se přizpůsobím.
00:05:20Hm, taky máte takovou knížku, ke které se pořád vracíte?
00:05:25Já myslím, že každý má. Některé knížky se přečtou jednou
00:05:30a pak už se k nim nemusí nebo nemůže člověk vracet,
00:05:33například detektivka. Jakmile jednou víte,
00:05:36že vrah je zahradník, tak co byste to četli podruhé, že jo?
00:05:40Ale třeba jiné knížky jsou takové, že člověk se k nim vrací,
00:05:43nebo se do nich vrací jako do rodného města
00:05:47nebo do nějaké krásné zahrady. Já mám tuhle knížku.
00:05:50To je Zmatený muž na hrazdě. To jsou takové prosté vzpomínky
00:05:54jednoho člověka. Já jsem se o té knížce jednou bavil
00:05:58s Janem Werichem a říkal jsem: "Víš, ona možná naše rodina nežije
00:06:02takovým zvláštním bláznivým,... tedy říkám-li naše rodina,
00:06:05myslím česká nebo československá, nežije takovým zvláštním, zmateným,
00:06:09poblázněným způsobem, jako třeba rodina americká.?
00:06:12A on říká: "Víš, že vůbec ne? Víš, že i u nás se dějí blázniviny,
00:06:15podivnosti a veliké legrace v rodinách,
00:06:18jenže nemáme ten smysl pro humor, abychom to takhle zachytili
00:06:21a popsali jako tento autor.? A já jsem se v tomto duchu pokusil
00:06:25podat několik vzpomínek ve své knížce Dobře utajené housle
00:06:30a zjistil jsem, že skutečně v každé,
00:06:33i normální rodině se dějí bláznivé a ztřeštěné věci,
00:06:37jenom je vyhmátnout a popsat.
00:06:39A lidi, to je zajímavé, tomu neradi věří. Lidi říkají,
00:06:42že je to vymyšlené, že se to nemohlo stát.
00:06:45Například Sedmilháři, co mluví do rozhlasu,
00:06:47které mám hrozně rád, já věřím,
00:06:50že všecko to, co vypravují, se stalo.
00:06:53Pochopitelně, protože jsou věci, které se dají vymyslet
00:06:56a jsou věci, které se musí v životě stát,
00:06:59protože nikdo by si je nevymyslel. Já jim věřím
00:07:01a mně se ty jejich příběhy líbí. A tohle se mi taky strašně líbí,
00:07:05k tomu se vracím pořád. A k tomu, co jsem popisoval v knížce
00:07:09Dobře utajené housle, to jsou moje normální vzpomínky
00:07:12a všecko, co tam je, se stalo. Tam není nic vymyšleno,
00:07:15samozřejmě, že je to jaksi humorem nadneseno a stylizováno,
00:07:19ale všecko se stalo. Já vám řeknu 1 příklad
00:07:22a dokážu vám jeho pravdivost. Pojďte se mnou.
00:07:30No, například tohle. To je taky 1 taková příhoda,
00:07:34kterou jsem popsal v knížce Dobře utajené housle.
00:07:37Tohle je můj oblíbený obraz. Je to samozřejmě reprodukce,
00:07:43kdybych měl originál, tak už nemusím do smrti pracovat.
00:07:48Já jsem zpočátku měl ten obraz strašně rád,
00:07:54já jsem před ním sedával. Všimněte si,
00:07:59že ta dáma mění výraz očí. Je zajímavé,
00:08:02že když jsem třeba byl večer v biografu a přišel jsem pozdě,
00:08:06tak ona měla ty oči takové vyčítavé a když jsem ráno vstával,
00:08:09tak zase jakoby říkala: "Tak co, jak jsme se vyspali??
00:08:12Ty oči jsou ohromně živé. A s tím obrazem se mi stalo to,
00:08:16co v té knížce popisuji a někteří lidé tomu nevěří,
00:08:19ale je to fakt, já to teď tady můžu dokázat.
00:08:23Já jsem byl odpoledne pryč a přišel sem kamarád Jiří Šlitr,
00:08:27vyndal ten obraz z rámu, protože věděl,
00:08:31jaký k němu mám něžný citový vztah, namaloval ho znovu,
00:08:35jenže namísto té půvabné dámy tam namaloval můj obličej
00:08:39ve stejném provedení a zasklil to. Já jsem se v noci vrátil z biografu
00:08:43a už od dveří jsem se díval, jestli zas ta dívka má vyčítavé oči
00:08:47Už jí chci říkat: "No, promiňte, já jsem byl v biografu,
00:08:49snad se nic nestalo.? Najednou jsem dostal šok, skutečný šok,
00:08:53protože za tím sklem v rámu jsem byl já.
00:08:57Já vám to můžu dokázat, mám to tady. Račte se podívat,
00:09:00tohle zhotovil můj přítel Jiří Šlitr. Prosím.
00:09:15Tohle je největší obraz v mém bytě a taky největší vzor mého života
00:09:19a mého řemesla - Charlie Chaplin. Včera jsem četl v novinách,
00:09:25že zase pracuje - skládá hudbu a ozvučuje svůj němý film
00:09:30z roku 1927 s názvem Cirkus. Ten jsem tenkrát viděl,
00:09:34ale od té doby ne, ale nepochybuji, že nezestárl. To je zajímavé,
00:09:38že žádný z jeho filmů nezestárl a že naopak, když to člověk vidí,
00:09:41tak žasne nad tím, jak oproti jiným filmům,
00:09:44dejme tomu vážným, tragickým nebo sentimentálním,
00:09:48ty jeho filmy zůstávají úžasně moderní a živé.
00:09:51Chaplin je génius, skutečný génius. Já právě nad tímhle filmem,
00:09:55to je ze Světel velkoměsta, to si pamatuji, to je s tou kytičkou...
00:09:59Právě v tomhle filmu mám důkaz té jeho obrovské geniality,
00:10:03kdy balancuje nejen na ostří břitvy, jak se říká,
00:10:07ale přímo na hrotu jehly. Tam je 1 scéna,
00:10:10kdy on se zamiluje do slepé květinářky a vrací se k ní.
00:10:14Ona sedí v takovém pouličním stánku, má koš s květinami
00:10:18a on si k ní přisedne na okraj zídky, ale ona o něm neví.
00:10:23On přišel po špičkách a sedí. Ona vezme starý plechový hrneček
00:10:27od těch kytek, vypláchne ho pod pouličním vodovodem
00:10:30a vychrstne ho v domnění, že tu vodu chrstla na záhon,
00:10:34přímo Charliemu do obličeje. Zajímavé je, že v téhle chvíli
00:10:37se střetá v tom gagu největší lidská tragika,
00:10:41protože slepota je jistě jedna z nejhorší ran,
00:10:44která může člověka potkat, s komickým prvkem této situace.
00:10:48A přitom je to scéna, která nemůže nikoho urazit,
00:10:52je vybalancována právě tou Chaplinovou genialitou.
00:10:56Na tohle se podívejte taky. To je taková japonská hračka.
00:11:02To jsou obrázky vyvážené na takových nitkách
00:11:05a je to pořád v pohybu, protože v místnosti se vzduch
00:11:09pořád pohybuje, tak se to pohybuje taky
00:11:12a má to různé obrazové variace. Já to mám místo televizoru.
00:11:15Ono to taky má bohatší program většinou. A na to se vždycky dívám
00:11:19támhle z gauče, když usínám a pak mám takové podivné sny,
00:11:23že se mi prolíná cvikr s očima, hůlky, cylindr, noha,
00:11:27respektive šněrovací botka, dýmky... To všecko se tak pomalu otáčí
00:11:32a člověka to uvádí do snu. To je hezká věc.
00:11:38FOUKÁ
00:12:04Teď jsem si vzpomněl ještě k tomu Chaplinovi,
00:12:08jak jsme o něm mluvili. Pardon, je to zapnuté?
00:12:11To je totiž takový mikrofon, to mi dali na krk
00:12:13a to se dá vypnout. MLUVÍ A NENÍ SLYŠET
00:12:19Zapnuté a už mě zase slyšíte. To je obrovský vynález.
00:12:24Já jsem s mikrofonem dělal často, ale mně bylo divný, že mikrofon
00:12:28je vždycky na něco zapojen, ale tenhle končí tady
00:12:31a nikam nevede. Ovšem brněnští vědci mi vysvětlili,
00:12:34že to je 1. pokus o bezdrátový mikrofon.
00:12:38Budou usilovat stále ten drát zkracovat,
00:12:41až vývojem vědy a techniky dojdeme úplně
00:12:44k bezdrátovému mikrofonu. Zatím ještě drát musí být.
00:12:47Ten si můžete buď zastrčit do kapsy, nebo za ucho,
00:12:52to je jedno, to vysílá pořád. Ale k tomu Charlie Chaplinovi
00:12:56jsem ještě chtěl říct, že jsem jednou viděl takovou zajímavou věc,
00:13:00která mě poučila o tom, v čem je asi síla nebo kvalita
00:13:03jeho projevu, jeho humoru. Bylo to v televizi.
00:13:08Byla nějaká taková estráda a konferenciér si vymyslel
00:13:11takovou soutěž, rozhlásil, že kdo dovede imitovat
00:13:16Charlie Chaplina, ať přijede okamžitě do studia
00:13:20a tady nám to předvede.
00:13:22Přijelo tenkrát, já jsem tam byl,
00:13:24v zákulisí jsem se na to díval, přijelo asi 10 mladých kluků,
00:13:28nadšenců. Samozřejmě, že všichni to byli nesmírní fandové
00:13:32Charlie Chaplina, tak co sehnali doma - buřinku, hůlčičku,
00:13:35namalovali si fousky, starý kabát... A nastoupilo 10 Chaplinů na jeviště
00:13:40Na jevišti stála slečna, každý z nich dostal kytici
00:13:44a dostali za úkol vyznat té slečně lásku tak,
00:13:49jak by to udělal Charlie Chaplin. Já upozorňuji, že nechci
00:13:53zesměšňovat ani tu akci, ani to úsilí těch chlapců,
00:13:57kteří se snažili co nejlépe napodobit obraz Charlie Chaplina,
00:14:01který v sobě každý nesl a miloval. A jeden po druhém tedy šel
00:14:05a předváděli tuto etudu. Já jsem se najednou díval
00:14:09a říkal jsem si, jak všichni, kteří milují Chaplina, se mýlí,
00:14:13jak všichni v té chvíli začali dělat komické věci - zakopávat,
00:14:17pajdat, upadli, zametali tou kytkou zem,
00:14:21než si před ní klekli, a jak všecko to bylo mylné.
00:14:25Charlie Chaplin v takové lyrické scéně by byl nesmírně vážný,
00:14:29tragický. Vzpomeňte si třeba na Zlaté opojení, na jeho oči,
00:14:33které se dívají za tou láskou. Jak jeho humor je v podstatě
00:14:38neděláním legrací, jak on nevolí komické prostředky,
00:14:43jak je nesmírně vážný, jak zoufale bojuje o zachování vážnosti
00:14:48a důstojnosti toho malého človíčka, kterým je. A tak jsem se tehdy
00:14:54díval na ty chlapce a říkal jsem si,
00:14:57že díky za tu snahu, ale ta lekce je k nezaplacení,
00:15:01protože Chaplinův humor je v podstatě vážným úsilím
00:15:05o lidskou důstojnou akci. A totéž mi připomíná to,
00:15:10jak jsem říkal o těch klaunech, když Charles Rivel mluvil o tom,
00:15:16že klaun se má učit od dítěte. To jsem si jednou uvědomil,
00:15:21když jsem pod dojmem jeho slov pozoroval malého chlapečka,
00:15:25který vezl vozíček. Šel po ulici a měl takovou dětskou hračku
00:15:29na provázku, takový vozíček, a táhl ho za sebou.
00:15:33A to jsem viděl, co je to klaunská akce.
00:15:36On šel a přišel k rohu chodníku. Vystoupil na ten chodník tak,
00:15:41jak vystupují jenom děti a Charlie Chaplin,
00:15:44tj. napřed jednou nohou, a pak druhou dosadil,
00:15:48čili nepokračoval v té chůzi, nýbrž dosadil. Tak jak Chaplin
00:15:52chodí po schodech, vždycky tu nohu dosune
00:15:55a zase jde o schod dál. Šel dál, ten vozíček ale narazil na chodník,
00:15:59on se otočil, chvilku přemýšlel, v čem to je, pak se vrátil,
00:16:04vozíček dal na chodník, pokračoval,
00:16:07z toho chodníku o 2 metry dál sestoupil zase tím Chaplinovským
00:16:11způsobem, nebo dětským, vozíček za ním dojel, spadl,
00:16:15on se zase otočil, přemýšlel, co to je, viděl, že vozíček spadl,
00:16:19tak sestoupil, narovnal a teprve pokračoval v chůzi.
00:16:23To jednoduché překročení chodníku byla dokonalá klaunská akce.
00:16:27Totéž transponováno do světa dospělých a do manéže
00:16:31je perfektní klaunská akce. V ten Charles Rivel měl pravdu,
00:16:35klaun je dítě člověka, proto ho máme rádi.
00:16:43Tuhle fotku mám hrozně rád. To je barevná fotografie
00:16:48a je na ní nějaký starý klaun. Jméno jsem zapomněl,
00:16:51věděl jsem ho, měl bych ho znát, ale už jsem ho zapomněl.
00:16:54Já mám vůbec rád klauny, to je moje veliká láska.
00:16:59Já jsem vždycky dojat, když do manéže vstoupí klaun.
00:17:03Já jsem viděl třeba takovou obrovskou lední revue,
00:17:06kde bylo všecko možné, kde byly desítky tanečnic,
00:17:10byla to fantastická podívaná barev, kostýmů, efektů...
00:17:14A najednou uprostřed té revue zhasly veliké reflektory,
00:17:20nastala tma, rozsvítily se a na celé ploše,
00:17:25kde do téhle chvíle tančilo 50 nebo 100 děvčat,
00:17:29stála jediná postava, a to byl takový starý, otrhaný klaun.
00:17:34A v té chvíli, se přiznávám, mi hrkly slzy do očí.
00:17:39Najednou v malé zkratce tam stálo lidstvo nebo lidství,
00:17:44nebo člověčina. Ten klaun dělal svůj výstup s kolem,
00:17:51ale nevězelo to v nějaké akrobacii na tom kole,
00:17:55ale spíš v takových pocitech človíčka, který by strašně rád
00:17:59na to kolo nasedl, není jeho, bojí se. Bylo to vynikající
00:18:03a já jsem si říkal zaplaťbánbůh za to, že jsou klauni
00:18:07a že ta síla je, je živá, i když je to snad v úpadku
00:18:11nebo toho ubývá, já nevím. Já jsem viděl
00:18:14jednoho velikého klauna, který tady vystupoval.
00:18:18Bylo to Španěl, jmenoval se Charles Rivel.
00:18:21On pracoval kdysi ve společnosti Freda Karma,
00:18:25to byla pantomimická společnost v Londýně,
00:18:28kde začínal Charles Chaplin. A tenhle Charles Rivel
00:18:31měl celou rodinu klaunskou - syny klauny,...
00:18:34A jednou jedinkrát vystupoval v Praze.
00:18:37Dělal nádherné věci, překrásné, dojemné, poetické, lyrické, smutné,
00:18:41tragické,... Řvali jsme při tom smíchy. Výborný klaun.
00:18:45Tehdy se ho ptali, kde se ta svá čísla učí,
00:18:48kde bere inspiraci a on říkal: "Pojďte se podívat, tady v Praze.?
00:18:53Zavedl je na dětské hřiště a říkal: "Pozorujte ty děti.?
00:18:59A přesně, klaunství je dětství lidstva.
00:19:04Já jsem se jednou pokusil udělat klaunské číslo
00:19:09s Mirkem Lipským. Totiž dělat klauny,...
00:19:13chtěli jsme si nacvičit 1 klaunské číslo, protože nás to lákalo.
00:19:17Šli jsme za tím účelem dokonce do artistického učiliště v Praze,
00:19:21kde nás napřed učili stát na hlavě, proč, to nevím,
00:19:25ale taková průprava to byla. Zajímavé bylo,
00:19:28že řemeslně jsme došli v tom nácviku čísla
00:19:31přesně k určité hranici, až tam, kam se dalo dojít
00:19:35hereckými prostředky a najednou byla mez,
00:19:38za kterou se už nedalo jít, za kterou asi začíná zvláštní,
00:19:42specifické, vzácné řemeslo klaunérie. A za to už jsme se
00:19:47nikdy nedostali, tam jsme nemohli, tam jsem cítil, že to končí...
00:19:52Pojď sem, ničemo, kde jsi byl? Tam jsme viděli, že klaunství
00:19:58je něco jiného a že se na to hereckými prostředky nestačí.
00:20:03Werich mi to jednou vykládal: "Víš, klaunský číslo se nedá
00:20:06nacvičit, vymyslet, nazkoušet. Klaunský číslo je něco,
00:20:10co vzniká léty. Klaun ho dělá napřed v nějakém malém prostředí,
00:20:14v nějakém kabaretu, malém cirkusu a dělá ho rok, 2 roky, 10, 15 let.?
00:20:19Náš vynikající klaun Béda Lak dělal to své klaunské číslo
00:20:23celý život a bylo perfektní. Dělal ho i na dvorech králů
00:20:26a před různými veličinami. To bylo perfektní klaunské číslo.
00:20:31A tehdy jsme viděli, co to je, že tedy být klaunem,
00:20:34je něco velmi těžkého a velmi specifického.
00:20:37Znovu jsem si vzpomněl na toho Charlese Rivela,
00:20:41který mluvil o tom dětství. Ono na tom něco je.
00:20:44Já jsem si tehdy říkal, co to je klaun? Je to v kostýmu,
00:20:47je to v masce, je to v pohybech nebo v řemesle? A zjistil jsem,
00:20:51že klaun je něco jiného, klaun je myšlení,
00:20:54klaun je zvláštní druh logiky, a to je dětská logika.
00:20:58Proto jsou klauni tak roztomilí a tak okouzlující a tak dojemní,
00:21:02že nám vracejí vlastně svět našeho dětského myšlení,
00:21:05toho bezelstného, podivného, nezkušeného myšlení,
00:21:09že ta absurdita klaunských kousků je jiná, než potom těch
00:21:13rafinovaných tvůrců absurdity, kteří už potom myšlení obracejí
00:21:18jako rukavici naruby. Kdežto klaun počítá ještě s něčím
00:21:22před myšlenkovým světem. Proto mám klauny rád,
00:21:26proto je miluji a jsem šťasten, když vidím dobrého klauna.
00:21:30Je jich málo a chtěl bych zase nějakého vidět.
00:21:40No, jo, tak si tady povídáme a přitom je tady spousta hlasů,
00:21:44které čekají na odpověď. Taková hora mého nečistého svědomí.
00:21:49To je korespondence. Co všecko lidi píšou? Většinou
00:21:53třeba chtějí podepsat fotografii, jako tady tuhle hroznou.
00:21:58Ale jsou různé dotazy. Například mi napsala 1 dívka
00:22:03ze Slovenska, jestli bych jí nekoupil šaty,
00:22:06nebo aspoň látku na šaty, že má rozlučkový večer
00:22:09a že by chtěla, abych jí koupil nějakou pěknou látku na šaty.
00:22:13A udává mi dokonce míry, Já myslím, že jsem jí nevyhověl.
00:22:17Tady je pořad Mates: Moc se mi líbí váš Mates
00:22:19a ještě víc malý Matýsek. Chtěl bych ho mít.
00:22:22Kde se může koupit? Tak vidíte, žák 2. třídy z České Lípy.
00:22:25Já nevím, kde se může koupit. Já jsem ho sám dostal
00:22:28a už jsem ho věnoval jinému malému chlapci.
00:22:31A jsou tady různé dotazy, různá přání.
00:22:33Například já dělávám v Karlových Varech
00:22:36během festivalu rozhovory s různými herci a herečkami.
00:22:40A letos jsem dělal taky několik takových rozhovorů.
00:22:44Tady mám několik dopisů, kde se mě ptají, hlavně děti,
00:22:47že prý jsem tam rozmlouval s Vinnetouem, tedy s Pierrem Bricem
00:22:52Jelikož on mluvil francouzsky, tak co prý v tom rozhovoru říkal.
00:22:56Tak na to mám několik dotazů tady. Já vás asi zklamu, milí tazatelé,
00:23:01protože já jsem s Pierrem Bricem nemluvil. To bylo tak,
00:23:05já jsem tam dělal rozhovory s několika herci a s herečkami
00:23:09a mezi nimi byl rozhovor s Pierrem Bricem
00:23:11a jestli jste si dobře všimli v televizi,
00:23:14tak tam byla jen ruka s mikrofonem, která se k němu přiklonila
00:23:18a on hovořil. A právě ta ruka nebyla moje.
00:23:21Ještě před tím ten rozhovor a potom ten rozhovor
00:23:23jsem byl já, ale ten den jsem tam nebyl
00:23:26a mikrofon za mě prostě někdo podržel. Takže i já jsem přišel
00:23:30o ten požitek mluvit s rudým gentlemanem Vinnetouem.
00:23:34A tak to jde... řada, řada nejrůznějších dotazů.
00:23:37Já mám vždycky nečisté svědomí, když si to pročítám,
00:23:41protože nestačím na všecko odpovědět.
00:23:43Tak se na mě nezlobte a snad vám stačí tato omluva,
00:23:47že se omlouvám těm, kterým jsem neodepsal. No, jo.
00:23:59Tohle je moje temná komůrka. Tady si dělám fotografie.
00:24:06To je takové místo, kde člověk si dovede ohromně odpočinout.
00:24:10Já to dělám hrozně rád, neříkám, že dobře, ale hrozně rád.
00:24:13Fotografie je můj velký koníček. Já jsem nikdy nevěděl,
00:24:17že budu fotografovat. Člověk má mít koníčka,
00:24:20tak jsem si k stáru našel tohle. Já jsem 1. lekci fotografování
00:24:25dostal už v dětství. Můj tatínek byl vášnivý fotoamatér,
00:24:29ovšem to ještě byly takové ty kamery,
00:24:32já nevím, jak bych to popsal, s takovou vytahovací harmoničkou,
00:24:36které se stavěly na stativ. Tatínek vždycky zmizel pod tou jeptiškou,
00:24:40pod tím černým klotem a někdy fotografoval bleskem.
00:24:44Ovšem to nebyly blesky jako dnes - elektrické,
00:24:47on si nasypal na mističku magnesium, to uvedl do pohybu,
00:24:50takže celá místnost byla začouzená, obrovský blesk
00:24:54a na fotce se potom objevily vyděšené tváře rodiny.
00:24:58A 1. takovou lekci v technice vyvolávání a zvětšování,
00:25:02tedy zvětšování tehdy ještě nebylo, pokud vím,
00:25:05tak jsem prožil, s odpuštěním na toaletě, protože tatínek měl
00:25:09temnou komoru zařízenou na toaletě. A když seděl na oné míse,
00:25:13tak před sebou měl takové prkénko, na kterém byly mističky - vývojka,
00:25:18ustalovač, voda,... A protože to byl aparát na desky,
00:25:23tak vždycky tu desku, ten osvit, zavřel do dřevěného kastlíku
00:25:29a s hodinkami v ruce stál u plynové lampy,
00:25:33to se ještě svítilo na plyn za mého mlada
00:25:36a točil s tím před tou plynovou lampou, sledoval hodinky,
00:25:39pak to rychle zavřel, utíkal se mnou na záchod
00:25:43a tam to ponořil do vývojky. Já jsem seděl na jeho klíně,
00:25:46protože jsem byl maličký. Tam jsem poprvé viděl ten podivný,
00:25:50krásný proces, když z té tmy leze tvář nebo krajina ven.
00:25:54Možná že už tenkrát mě začala vlastně přitahovat
00:25:57magie fotografie, protože pro mě je to taková krásná magie.
00:26:02Člověk vlastně zastaví čas, zastaví setinu, desetinu
00:26:05nebo tisícinu vteřiny a něco, co by pominulo, zůstane trvanlivé.
00:26:10Já na tyhle chvilky vzpomínám strašně rád a mám spoustu fotek,
00:26:15protože tatínek pochopitelně fotografoval hlavně mě.
00:26:20Když dovolíte, tak já bych vám některé ze svého dětství ukázal.
00:26:26Račte dál.
00:26:30Tak tohle je to album. Tady jsem v kočárku,
00:26:35ještě nejsem vidět. Všimněte si, jak ty kočárky
00:26:38na vysokých kolech se zase vrátily do módy.
00:26:41Dnes je to nejmodernější kočárek vůbec. Tehdy to byla secese.
00:26:44Tady jsem uvnitř. Ono bylo co vozit,
00:26:47protože já jsem při narození vážil 5 a půl kila.
00:26:50Tak tady jsem ještě skryt v hlubinách kočárku,
00:26:53kdežto tady už se jevím, tady už jsem na povrchu.
00:26:56Všimněte si, že ta tvářička už je hezky široká,
00:26:59já nevím, jaký objektiv na to otec musel používat.
00:27:02To je moje maminka.
00:27:04Tady jsem po koupeli. Sami vidíte, jak jsem čistý, vzorně vymydlený.
00:27:09Na kožešině, ovšem neležím, jak se obvykle dělávají děti
00:27:13ležící na kožešině, já sedím, protože otec byl
00:27:16avantgardní fotograf. Tady jsem u kamaráda.
00:27:18Z těch čtyřech jsou tohle 2 loutky, tihle dva jsme my,
00:27:22a z těch dvou jsem tohle já. To jsem já, ano. Jazyk mám venku.
00:27:29A dál. To jsem v seně, tedy v kupce sena, ne snad v Seině.
00:27:35Taky mám jazyk venku. To je zajímavé,
00:27:37to mi zůstalo dodnes, ještě dneska, když píšu,
00:27:40tak někdy neuvědoměle dávám jazyk mezi zuby. Proč? Nevím.
00:27:43Tahle fotka je pryč, asi někde vystupovala.
00:27:47Tady jsem s králíky. Jsem opálený, to bylo asi v létě.
00:27:50Tady mi byl rok - 10.11.1919. To je taková jubilejní fotografie.
00:27:55To je totéž, na téže silnici. Tohle jsou 1. krůčky.
00:28:00To jsem se batolil, ještě mě vodili, jak vidíte, děti.
00:28:04Tady krmím slepice. To je v Plzni u babičky na dvoře,
00:28:07to byl krásný dvůr. Co je to tady? To babička prala na dvoře prádlo
00:28:13a tatínek samozřejmě okamžitě zhotovil snímek.
00:28:16Tatínek mě neustále pronásledoval s fotoaparátem a sotva stiskl spoušť,
00:28:20tak já jsem přepadl do těch necek. Vytáhli mě úplně mokrého.
00:28:24Já byl velmi labilní dítě. Já jsem pořád padal,
00:28:28a vždycky na nos. Tady jsem s kačátky, to bylo v Letinech.
00:28:32Lázně Letiny, to jsou vzpomínky. To byly malé, nebo jsou,
00:28:35nádherné malé secesní lázničky. To je všecko v Letinech.
00:28:39Tohle ne, to je na saních. Tady mám vyšívaný kožíšek,
00:28:42takzvaný svéráz. Folklór. Tady jsem s ovcí.
00:28:46To je tatínek a přivedl ovečku. Já jsem se strašně bál.
00:28:50Já jsem se bál všeho. Já byl pitomé dítě, nejen labilní.
00:28:53Ovce jsem se strašně bál, tatínek mě uklidňoval,
00:28:55neuklidnil, samozřejmě. To je jediná chvilka,
00:28:58kdy jsem nebrečel. Já jsem brečel většinu svého dětství.
00:29:01Tohle je takový vzácný snímek, protože jsem tady už v uniformě,
00:29:05ovšem skoro jediný, protože pak na vojně mám snímky,
00:29:08které bych nerad ukazoval. Tohle je na Lochotíně.
00:29:12To je v Plzni takový park. Na Boleváku ve vodě.
00:29:15To je takový akt, račte se podívat.
00:29:19Už je to potrhané. To je všecko na Boleveckém rybníku.
00:29:24Tohle jsem s bratrancem. To byl výborný kluk,
00:29:28se kterým jsem strávil celé dětství.
00:29:30Byl o 6 let starší než já a umřel, když mu bylo 20.
00:29:34Taková zvláštní tragická věc. Tohle je takový humor,
00:29:40když je dítě zneužito k legraci. Já to nemám rád.
00:29:46Já bych vlastní dítě k něčemu takovému nenutil,
00:29:50ale naši měli takové nápady a otec mě vyfotil takhle,
00:29:54jak sedím a čtu noviny v cylindru. Tady jsem šel na tenis.
00:29:57Zajímavé je, že na čepici mám napsáno Slavie, což mi zůstalo.
00:30:01To jsem si sám všiml až teď, já jsem nevěděl,
00:30:04co je tam napsáno. Tak patrně už v dětství pramení
00:30:07moje slávistická příslušnost, za což se omlouvám
00:30:11všem Sparťanům a příslušníkům jiných klubů.
00:30:15Při hostině. To jsem měl takový stoleček spojený se židlí,
00:30:19abych nespadl nebo abych se nepobryndal.
00:30:21Tady jsem za pierota. Je zajímavé, že já jsem byl dítě stydlivé
00:30:25a nekomediální, ale moje matka, která byla takový komediální
00:30:30talent, ale nikdy divadlo nehrála, tak mě nutila
00:30:33k těmhle nepředloženostem, že mě oblékla za takovou opičku
00:30:37a vodila na dětské maškarní bály. Já jsem se strašně styděl,
00:30:41ale možná, že tam pramení to moje herectví.
00:30:45Tohle mi zhotovil otec. To byla taková loutka,
00:30:48v podstatě to byl trakař a to jsem vezl
00:30:51v dětském průvodu po Plzni. Přesně před radnicí
00:30:54to přestalo fungovat a já, protože jsem byl vzteklé
00:30:57dítě, nejen labilní a pitomé, jsem to rozkopal.
00:31:01Maminka mě marně uklidňovala. Chtěli mě polévat vodu.
00:31:05Já míval takové záchvaty vzteku. To je z toho dětského bálu.
00:31:10To jsem já 2x. To dělal tatínek, později dělával Werich
00:31:16v Císařově pekaři tu dvojexpozici, a tatínek to se mnou už tenkrát
00:31:21takhle nafotil. Normálně vykládám, že jsme byli dvojčata,
00:31:251 z nás se utopil a dodneška nevíme který,
00:31:28protože jsme si byli tak podobní, že dodneška není jisto,
00:31:32jestli jsem se utopil já nebo můj bratr.
00:31:34Ale to není ode mne, to je ze Švejka.
00:31:37A tady v masce za indiána. To je taky z maškarního dětského bálu.
00:31:41To byl určitě nápad mé matky. No, a to je zajímavé,
00:31:46tady končí album. Každé dětské album někde končí. Proč?
00:31:52Těžko říct, jestli přestal tatínek fotografovat,
00:31:55to už přesně nevím. Ale tady na těch saních
00:31:58s kamarádem Vláďou Humlem z Plzně a se svým bratrancem
00:32:02to je poslední, kterou z dětství mám.
00:32:05Později možná ještě nějaké, ale to už jsou maturitní,
00:32:08studentské a tak. Tak to je asi všecko.
00:32:14Tak vlastně díky vám jsem se po dlouhé době podíval
00:32:18do dětského alba. Je zajímavé to zase po čase vidět
00:32:21a prohlédnout si to. Je zajímavé, že se taky vždycky vynoří
00:32:24zase jiné vzpomínky, než když to člověk viděl třeba před rokem.
00:32:28A to mi taky připomíná 1 dluh, který mám,
00:32:31to je taky takový literární dluh, závazek. Já jsem uzavřel smlouvu
00:32:36se Západočeským nakladatelstvím v Plzni, to jsou rodáci,
00:32:44abych napsal knihu vzpomínek. Já bych hrozně nerad psal
00:32:48osobní vzpomínky, já si myslím, že osobní vzpomínky nemají cenu,
00:32:53pokud nejsou objektivně aplikovatelné,
00:32:57tedy pokud zase jiným lidem nevybaví ty jejich vzpomínky.
00:33:00Kromě toho, já jsem nezažil nic tak zajímavého, že by to stálo
00:33:04za literární zpracování. Ale já si myslím,
00:33:07že jak čas plyne každému, tak že z toho času najednou
00:33:11vznikají takové ostrůvky, takové pevniny, jistoty,
00:33:15ke kterým on se vrací. To jsou takové ty okamžiky,
00:33:18na které nechce, nebo nemůže zapomenout,
00:33:22které se vynoří jeho vědomým úsilím nebo bez jeho vědomí.
00:33:26Najednou je tady kus pevniny a on ví: tohle jsem byl já
00:33:30v 10 letech, tohle jsem prožil ve 13, tohle v 18,...
00:33:34A tak z toho proudu tekoucího času vzniká cosi jako řada pevnin,
00:33:40jistot, hodnot, kvalit.... Já bych chtěl psát knížku o tom,
00:33:46co to je rodáctví, co jsou to vůbec vzpomínky,
00:33:49co jsou to jistoty v proudu času,... Obracet se k nim, vracet se k nim
00:33:55a tím třeba jiným lidem vybavit, že každý má takové kusy pevné půdy
00:34:02pod nohama. Já nevím, jestli to bude zajímavé.
00:34:06Já jsem toho prožil málo, ale zajímavé jsou takové věci...
00:34:10Já mám takový dluh vůči jednomu člověku.
00:34:13To byl mladý básník v Plzni, byl to takový náš velký idol.
00:34:17Psal do studentského časopisu a byl to vedoucí
00:34:21celého kulturního dění v Plzni. Doktor Königsmark,
00:34:25tehdy Pepík Königsmark. A já jsem asi v 15 letech napsal,
00:34:30to se nedá říct povídka, takovou 1. prózu.
00:34:36Jmenovalo se to Útržek jara a bylo to takhle dlouhé.
00:34:39Úplná blbost. A já jsem to poslal do studentského časopisu
00:34:43právě Pepíkovi Königsmarkovi. On měl plné právo,
00:34:46dokonce bych řekl kulturní povinnost, to zmačkat,
00:34:52zahodit a nevěnovat se tomu. A on mi napsal tehdy
00:34:55překrásný dopis, ještě ho mám schovaný.
00:34:59Napsal mi, že bych měl číst moderní prózu,
00:35:02že mám zajímavé a neotřelé výrazy. Poradil mi, které autory mám číst
00:35:06a zajímavé bylo, že tímhle dopisem, tím projeveným zájmem,
00:35:10mě otočil o 180 stupňů a já jsem se najednou začal zajímat
00:35:13o literaturu, o divadlo a o umění vůbec,
00:35:16zatímco do té doby jsem četl červenou knihovnu Irču a Lexu
00:35:20a podobná díla. Já na to vzpomínám proto,
00:35:23ne že je to moje osobní vzpomínka, ale protože si říkám,
00:35:27že každý by možná ve 14, v 15 letech potřeboval někoho,
00:35:30kdo by mu řekl: "Podívej se, jsi dobrý, jdi dál, jdi hloub,
00:35:34jdi tímhle směrem...? A toho si na něm nesmírně vážím,
00:35:38že to vůbec udělal, a tak jsem mu vlastně dlužen tu knížku,
00:35:42protože on je dneska vedoucím toho nakladatelství v Plzni,
00:35:46tak bych mu chtěl tu knížku o svých rodáckých pocitech napsat.
00:35:50Kdy se k tomu dostanu... Já bych rád letos na podzim.
00:35:53Já toho mám dost tady dělat, taky mám jezdit s Kinoautomatem,
00:35:57který zase vzniká,... Ale tohle rodáctví já považuji
00:36:01za takový 1. úkol. Já jsem žil, přiznávám se, do té doby,
00:36:06než mě ten Königsmark obrátil na pravou víru, strašně nekulturně.
00:36:11To je taky ostuda. Kdybych já vyprávěl,
00:36:15co jsem vídával v divadle a ve filmu, co se mi líbilo
00:36:20a čemu jsem věřil, to bych se styděl dnes veřejně,
00:36:24zvlášť do televize, prohlásit. Tak to je asi všecko,
00:36:28co mám zatím v hlavě o tomhle literárním závazku,
00:36:32který bych chtěl podniknout. Ale v podstatě je to tak,
00:36:36že, člověk si vzpomíná na určité věci, některé zanikají,
00:36:40některé dostávají jiný význam odstupem času. Je zajímavé,
00:36:44jak třeba člověk třeba ve 13 letech přeceňuje,
00:36:47nebo v 15, v 18 si říká: "Tohle nepřežiju.?
00:36:51nebo "Tohle je nemožné vyřešit.? Najednou čas uplyne a vidíme,
00:36:55že to vůbec nebyl problém, že to vůbec nebyla bolest,
00:36:59že to vůbec nestálo za tu pozornost, třeba takové ty drobné
00:37:03školní neúspěchy. To kdybych měl vyprávět, jak já jsem studoval!
00:37:08Já jsem v tercii propadl z češtiny. Ve 13 letech.
00:37:11Jednou jsem se o tom zmiňoval jednomu našemu básníkovi,
00:37:14dokonce národnímu umělci. Přinesl jsem mu svou knížečku
00:37:18s věnováním, drzost taky věnovat spisovateli prvotinu,
00:37:22a říkal jsem mu: ?No, vidíte, tak jsem napsal knížečku
00:37:25a v tercii jsem propadl z češtiny.? Můj profesor češtiny
00:37:28vždycky nad mými kompozicemi
00:37:30říkával vždycky 1 poznámku: "Horníček bude spisovatelem
00:37:33a bude mít 3 tajemníky na gramatiku.? Čili oceňoval,
00:37:37že mám nápady, sloh, ale viděl, že s gramatikou jsem na štíru,
00:37:42tak mě nechal v tercii propadnout. Já jsem mu za to vděčen,
00:37:47protože každé propadnutí je občas dobré,
00:37:49člověk nemá mít úspěchy. I na divadle se má propadnout.
00:37:53A tak jsem to vyprávěl tomu našemu národnímu umělci a on mi říkal:
00:37:57"V tercii? Já propadl v septimě z češtiny.?
00:38:00A protože jsem mu nevěřil, tak sáhl do almary
00:38:03a vytáhl vysvědčení, aby mě přesvědčil.
00:38:05To jsou takové ty okamžiky, kdy mladý člověk, jeho rodiče
00:38:09nebo okolí vytvoří v něm povědomí: "To je hrůza, ty jsi propadl.
00:38:15Co se to děje? To je neřešitelné. S tebou je konec....?
00:38:20Teprve po čase pochopíte, že zaplaťpánbůh
00:38:24za ty neúspěchy a za ty maléry... Já myslím, že to tak má být.
00:38:36Když si člověk hledá ty pevné body, které vytvářejí jeho vzpomínky,
00:38:42jeho domov nebo jeho život vůbec,
00:38:45tak já myslím, že k nim taky patří sousedé.
00:38:48To je snad v geometrii nebo v deskriptivní geometrii,
00:38:52že souhrn určitých bodů dá další bod... nebo něco takového
00:38:59jsme se učívali. Já se v tom nevyznám.
00:39:03Sousedství je taková zajímavá hodnota života. Já vzpomínám
00:39:07na takové své sousedy ze školy. Samozřejmě si nepamatuji,
00:39:11kdo vedle mě seděl v 1. obecné. Já jsem nechodil do obecné školy,
00:39:16jak se tehdy říkalo, já jsem chodil, skoro bych řekl,
00:39:20do zvláštní školy. Já jsem chodil do cvičné školy.
00:39:24Cvičná škola bývala při pedagogickém ústavu
00:39:27a cvičná byla proto, že se na nás cvičili budoucí pedagozi...
00:39:31Nebo pedagogové? Obojí je správně. Zajímavé to bylo tím,
00:39:36že jsme měli už od 1. třídy profesory,
00:39:39my jsme neměli učitelstvo, my jsme měli profesory.
00:39:43Mě učil v 1. obecné profesor Ferbas,
00:39:46který je zajímavý tím, že je to otec Věry Ferbasové, herečky.
00:39:51Ona tehdy vyhrála v Plzni dokonce soutěž.
00:39:54Ona byla mladičkou královnou krásy - Miss Plzeň.
00:39:57Nevím, v kterém roce. Taky bych to neřekl.
00:40:00Takže já jsem měl různé sousedy ve škole.
00:40:03Já jsem ještě jako dítě v těch prvních 5 třídách
00:40:07byl vzorným žákem. Já jsem byl vzorné dítě,
00:40:10ale ne z nějakého životního kladu, to spíš byla taková určitá lenost
00:40:14a neschopnost zúčastňovat se uličnictví. Ale sotva jsem potom
00:40:18přešel do školy reálné, tedy na střední školu,
00:40:21tak během 1. čtvrtletí jsem tu pověst absolutně ztratil.
00:40:25V 1. čtvrtletí jsem měl ředitelskou důtku a napomenutí z němčiny
00:40:29a pak už to se mnou šlo, protože jak se člověk zavede
00:40:33jako firma, tak už to s ním jde. Pak může 3 roky sekat dobrotu,
00:40:37ale už je to ten, který v 1. čtvrtletí reálky měl
00:40:40ředitelskou důtku, a už se to z něj nesmaže.
00:40:43V tercii jsme byli na výletě. Krásný výlet to byl, na Chodsko -
00:40:48statek Jana Koziny, Trhanovský zámek,
00:40:53pomník Jindřicha Šimona Baara... Pak jsme se vrátili a pan profesor
00:40:58to takzvaně hodnotil před třídou. A už tehdy říkal:
00:41:01"Tak, a příští rok, tedy v kvartě, pojedeme na dvoudenní výlet,
00:41:05ovšem nepojede Horníček.? Já jsem užasl a divil se proč.
00:41:10A profesor říkal: "Jo, příteli, vy jste si předčasně
00:41:13ve vlaku rozbalil bonbóny, když ještě nebyl dán povel k mlsání
00:41:17a lezl jste na podstavec pomníku Jindřicha Šimona Baara.?
00:41:21A zajímavé bylo, že on si na to v kvartě vzpomněl
00:41:25a já jsem opravdu na výlet nejel. Ale i za to jsem mu vděčen.
00:41:29Každá lekce dobrá. Já jsem sedával na reálce s Vaškem Plešrem,
00:41:33dneska inženýr Václav Plešr. To byl výborný kamarád,
00:41:36je výborný kamarád. My jsme spolu seděli několik let
00:41:40a prožívali jsme spolu strašné legrace. My jsme byli
00:41:43hrozní smíškové ve škole. V sextě, když přišel náš profesor třídní
00:41:471.9. do třídy, tak první, co udělal,
00:41:51že se podíval, kde sedím. Když viděl, že s Plešrem,
00:41:55tak říkal: "Plešr dozadu, Horníček dopředu.?
00:41:59A rozesadil nás v domnění, že tím zruší nějakou zábavu
00:42:03ve třídě. Ale nezrušil. My jsme potom spolu korespondovali na dálku
00:42:06Je zajímavé, že to sousedství zůstalo.
00:42:09Dobrý soused, i když se odstěhuje, zůstane sousedem.
00:42:12Třeba když pan profesor Karásek, to byl němčinář
00:42:15s obrovským zrzavým bíbrem a s takovými vlasy,
00:42:18on byla jak postava z opery Richarda Wagnera.
00:42:21A on vždycky recitoval, někdy taky česky.
00:42:24On nás učil němčinu a někdy přerušil lekci a říkal:
00:42:27"Já vám něco přednesu.? A to už bylo vidět,
00:42:31jak se vnitřně soustřeďuje. Já jsem seděl v 1. lavici
00:42:35přímo pod katedrou a Vašek Plešr seděl asi v předposlední lavici,
00:42:39úhlopříčně přes třídu. A profesor začal
00:42:44takovým mohutným, patetickým hlasem,
00:42:47s jakým hrával divadlo Kopecký, tedy Matěj Kopecký,
00:42:51aby to nebylo na Miloše. A začal recitovat Vrchlického
00:42:54Zbroj Alexandrovu. A teď těžce recitoval.
00:42:59A já viděl na té katedře, tam se mi promítal
00:43:03výraz Vaška Plešra zezadu a držel jsem se a říkal jsem si,
00:43:07že se nesmím otočit, nesmíme se setkat zraky.
00:43:10On doříkal tu Zbroj Alexandrovu s ohromným patosem,
00:43:15takhle sundal brýle, položil je na katedru,
00:43:19opřel se oběma rukama o tvář, zahleděl se z okna a říkal:
00:43:24"Hvězdičko zelená v zenitu...? Zase lyriku, abychom viděli,
00:43:28že ta jeho škála je bohatá. A v té chvíli já jsem pomalu
00:43:32švenkoval očima na Vaška Plešra dozadu
00:43:37a přesně, když jsem na něj dojel těma očima,
00:43:40tak on s kapesníkem v ústech mizel pod lavicí.
00:43:45Pomalu se propadal do bažiny a zmizel. To bylo zle,
00:43:49to jsem v té chvíli poprskal katedru.
00:43:51Konec. Profesor mlátil do katedry. Tak končívaly ty recitace.
00:43:55To byl soused Vašek Plešr, s tím jsme zažili moc.
00:43:58Ale sousedi jsou dvojí. Souseda si člověk někdy volí
00:44:03a někdy je mu osudem dán. Já měl ještě jednoho výborného
00:44:06souseda, to už nebylo ve škole, to bylo v Praze.
00:44:10Mě vlastně do Prahy dostal Vlastimil Brodský, tedy Vlastík.
00:44:13On byl ve Větrníku a za války jsme se seznámili,
00:44:17když přijeli hrát do Plzně. Sotva skončila revoluce,
00:44:21tak už v červnu jsem odjížděl do Prahy
00:44:26a stal jsem se členem Divadélka Větrník.
00:44:28A Vlastík Brodský mi našel nejen toto 1. pražské angažmá,
00:44:32ale taky byt. Na chodbě jsme bydleli vedle sebe.
00:44:37A on byl taky výborný soused, moc mi pomohl. A dneska mám
00:44:40zase souseda herce, nade mnou bydlí Lubomír Lipský.
00:44:44Před chvilkou tady byl, strašně se omlouvá,
00:44:46protože pospíchal. Chtěl vám něco říct,
00:44:49ale my to uděláme jindy pro Brňáky.
00:44:51Ten bydlí nade mnou, čili to je taky sousedství,
00:44:54a dobré sousedství, protože se máme rádi, léta už se známe.
00:44:58A on mě vlastně přivedl do tohoto domu,
00:45:02takže jsem mu taky zavázán. To je takové to sousedství,
00:45:06kdy se nemusíme vidět, nebo můžeme se vidět.
00:45:09Mirek třeba přijde a řekne: "Hele, chybí mi flaška piva.?
00:45:14Tak mu ji půjčím, pak mu ji zas vrátím za 2 dny.
00:45:18Nebo naopak, já si půjčím pivo a on mi za to vrátí
00:45:21francouzský koňak. To je dobré sousedství.
00:45:24Sousedi jsou důležitá věc a vytváří to takovou konstelaci.
00:45:29Je to, patří to k domovu a vytvořit si dobré sousedství
00:45:34je důležité, v osobním i celostátním měřítku.
00:45:39No, já bych se zase chvilku měl podívat do těch svých lejster,
00:45:44protože jak znovu říkám, mám pro vás rozepsaný pořad.
00:45:47Tak zase něco připíšeme, ne?
00:46:05Padl tady dotaz na první lásky. Obyčejně se říká 1. láska,
00:46:10protože prvních lásek nemůže být samozřejmě víc.
00:46:15Zajímavé je, že je jich víc, že člověk se v tom sám někdy
00:46:19nevyzná. Ale já nechci mluvit o prvních láskách
00:46:24takového toho už dospělého, nebo skoro dospělého věku.
00:46:27Já bych se chtěl zmínit o prvních láskách,
00:46:30které jsou před tímto věkem a které postihnou každého,
00:46:33a to je době kolem 10 let. Já jsem v době od 8 do 10 let
00:46:37prožil 2 takové veliké dětské lásky,
00:46:40ale skutečně veliké a hluboké, a nesmírně vážné.
00:46:43Jedna z nich se jmenovala Věruška a hrávala v plzeňském divadle
00:46:48v dopoledních představeních pro děti takové dětské role,
00:46:51například Malého lorda hrála. Později jsem hrál Malého lorda,
00:46:54tedy ne já, ale s Jiřím Suchým v Člověku z půdy.
00:46:57Ale to nebylo srovnání, skutečně ta dívka byla půvabnější
00:47:01než Jiří Suchý. A tu jsem strašně miloval,
00:47:04ale tak horečně a tak těžce, že když jsem ji třeba potkal
00:47:08v plzeňských ulicích, tak jsem byl neschopen pohybu.
00:47:11V Plzni se konaly takové slavnosti, kde hrála dechovka, tančilo se,
00:47:16sedělo se odpoledne v nějakém tom parku
00:47:18a moji rodiče mě vždycky upozorňovali, říkali:
00:47:21"Podívej se, támhle sedí Věruška.? A v té chvíli jako když jsem
00:47:26uzavřen nějakým krunýřem, nebyl jsem schopen pohlédnout
00:47:30vpravo, vlevo, nahoru, dolů, odejít od stolu, jít se projít,
00:47:34jenom abych ji nepotkal. Já jsem ji osobně neznal,
00:47:38ale strach, že bych ji měl potkat, byl tak silný,
00:47:41jako byla moje láska k ní.
00:47:44To byla veliká záležitost. Jmenovala se Věruška Fučíková,
00:47:48ano,je to sestra národního hrdiny Julia Fučíka,
00:47:52který byl také z Plzně. Později jsem se jí svěřil
00:47:56s tímto svým citem, když jsem s ní vystupoval
00:47:58v jednom divadelním představení, protože ona později hrála
00:48:02taky divadlo. A dokonce mi věnovala svoji fotografii z Malého lorda,
00:48:06kterého tenkrát hrála a ve kterém mě tak okouzlila.
00:48:10Ještě ji mám schovanou. A 2. taková láska byla v Holíšově.
00:48:14To je takové městečko mezi Plzní a Domažlicemi,
00:48:19tam jsem jezdil na prázdniny. U nás pracovala v domácnosti
00:48:24jakási Anna Beková, mladá dívka, která mě vlastně vychovávala
00:48:28a ta mě vozila k nim do Holíšova na prázdniny.
00:48:30A to byly takové ty klukovské prázdniny se vším všudy.
00:48:33A tam byla dívka, která se jmenovala Rünchen,
00:48:36tedy Marie, ale německy jí říkali Rünchen nebo Marünchen.
00:48:39To byla taková mladá, divoká holka, které bylo tehdy asi 8 let,
00:48:43a to byla taky láska. Když jsme se setkali,
00:48:46tak jsme upadli do rozpaků. Jednou jsem přijel do Holíšova
00:48:49a ona byla taky u naší Anny v bytě, a jenom z toho pocitu, že mě vidí,
00:48:54tak utíkala tak, že málem vyrazila dveře.
00:48:58Praštila do dveří, strašná rána, něco spadlo.
00:49:01To jsou takové ty projevy dětské lásky.
00:49:03Tu jsem měl strašně rád. Nevím, kde je.
00:49:06Mluvil jsem s ní pak v roce 1945. Teď mě napadá,
00:49:10že by mohlo být zajímavé, kdyby televize,
00:49:13která má tak obrovský akční rádius a dívá se na ni kde kdo
00:49:16ve všech krajích, kdyby lidé pomocí televize hledali své přátele,
00:49:21své známé nebo své lásky. Kdyby třeba řekli,
00:49:24že znali toho a toho, tehdy žil tam a tam. Kde asi je?
00:49:29Nebo já jsem miloval jako 8-letý, můj případ, tuto dívku. Kde asi je?
00:49:34Jiná otázka: Ta Anna Beková, která u nás tehdy pracovala,
00:49:37později tragicky zahynula. Měla dceru, která se jmenovala Ilse
00:49:44Myslím, že v roce 1945 bylo té dívce 12 nebo 13 let.
00:49:49Rád bych věděl, kde je. Jestli je u nás, jestli se dívá,
00:49:52ať se mi ozve. Mě by zajímalo, i co dělá její teta,
00:49:55tedy sestra oné Anny, Růžena, která se jmenovala Kadlecová
00:49:59a žila kdysi v Čáslavi. Já myslím, že by bylo zajímavé,
00:50:03kdyby se takhle pomocí televize lidé takto setkávali, potkávali
00:50:07a kdyby si mohli pohovořit. Děkuji.
00:50:22Já když píšu, tak si někdy pouštím gramofon,
00:50:26tedy hudbu, ovšem někdy mi hudba pomáhá,
00:50:30tak jako třeba troška černé kávy nebo ještě menší troška
00:50:34červeného vína, k takovému vytvoření nálady,
00:50:37nebo jak by se vědecky řeklo: k pozvednutí krevního tlaku.
00:50:41To zní daleko lépe. Pro mě je hudba dvojího druhu,
00:50:46jedna, kterou poslouchám, pak samozřejmě nepíšu,
00:50:48a jedna, která když píšu, učím se nebo si čtu, vytváří takovou
00:50:53jakoby akustickou kulisu, která mě příjemně vzrušuje.
00:50:59S hudbou je to vůbec zajímavé. Já si myslím,
00:51:02že nastala taková inflace hudby. Já si představuji,
00:51:05že dřív, když člověk chtěl slyšet hudbu,
00:51:08tak se někam musel vypravit - na koncert, na bál nebo do kostela.
00:51:13Musel někam jít, ujít určitou vzdálenost,
00:51:16sednout si, poslouchat a hudba byla tam. Dneska hudba
00:51:20proniká nejen za člověkem, ale chodí s ním po ulici.
00:51:23Lidé mají na krku tranzistory, v kapse tranzistor,
00:51:25v tramvaji, všude... A hudba se stala něčím,
00:51:28jako je hluk, jako je nečistota ve vzduchu, bohužel.
00:51:31Ona za to nemůže, ale lidi si to sami kazí.
00:51:35Právě tak je inflace příběhů. Dřív, když chtěl člověk vidět
00:51:38nebo slyšet příběh, tak musel do divadla nebo do biografu,
00:51:40nebo si sednout ke knize. Dneska díky televizi,
00:51:43nebo běda televizi, proniká do bytu, tak jako hudba,
00:51:47a teče tím bytem pořád.
00:51:50Je to takové nějaké sousedství člověka, které není dobré.
00:51:55Člověk už potom přestane rozlišovat dobrý příběh od špatného,
00:51:59dobrou hudbu od špatné, protože ta hudba i ty příběhy
00:52:03tekou bytem, provázejí člověka i v lese, na pláži, v chatě,...
00:52:07Já mám rád různé druhy hudby. Když se řekne hudba,
00:52:12je to široký pojem, to je od dechovky, přes folklór,
00:52:17jazz,... po Beethovena. To je všecko hudba.
00:52:21Já mám smysl pro dost širokou škálu hudby.
00:52:24Nejsem odborník, mám hudbu nesmírně rád.
00:52:26Mám rád jazz, klasickou muziku, nemám rád dechovku,
00:52:31ale zase nechtěl bych mluvit proti dechovce. Já tvrdím,
00:52:34že jsou okamžiky a místa, kdy a kam dechovka patří,
00:52:40protože jde-li člověk po letní mezi v České krajině,
00:52:44tak je to to, jak praví básník: V hospodě skryté vyhrávají,
00:52:48ach, Čechy krásné, Čechy mé. Tam potom když slyším jazz,
00:52:52tak to tam nepatří, to je samozřejmé.
00:52:55Mám rád klasickou muziku, mám rád Chopina
00:52:57a jeho klavírní koncerty. Ty si pouštím,
00:53:00když chci poslouchat, když se chci soustředit,
00:53:02ale takzvanou pop music si pouštím jako doprovod.
00:53:06Já mám rád Armstronga. Armstrong je obrovský zpěvák
00:53:10a umělec. Je zajímavé, že právě ten jeho hlas,
00:53:14který je, řeklo by se, nemelodický nebo nelahodný,
00:53:18který je laicky řečeno chraplavý, je pro mě výrazem
00:53:22lyrismu a čisté lyriky. Jeho dvojzpěvy s Ellou Fitzgerald,
00:53:28já neznám lyričtější dvojzpěv. A jsou to oba dva velmi drsné,
00:53:32syrové hlasy. A to je mi důkazem, že lyrika třeba vůbec není volbou
00:53:37prostředků, že není slazením, že není sladkostí.
00:53:41Tak jako humor pro mě není volbou prostředků,
00:53:45tedy děláním legrace, tak taky lyrika je něco jiného,
00:53:49je to v názoru na svět, je to v pohledu,
00:53:51je to v poloze srdce, a pro mě nejlyričtější zpěv
00:53:56je ten starý drsný syrový Armstrong.
00:54:00Já bych, když byste dovolili, vám tady jednoho svého
00:54:04oblíbeného pustil, jestli ho najdu, protože můj syn
00:54:08v tom má absolutní nepořádek. Ano, je to ono.
00:54:16Už to tam je. Já bych vám chtěl, než pustíme Armstronga,
00:54:23poděkovat za návštěvu. Já jsem byl velmi mile překvapen,
00:54:28že jste za mnou zase přišli. Přijďte kdykoliv,
00:54:31dveře jsou vám otevřeny. A chtěl bych tak nějak říct to,
00:54:35o čem jsem tu mluvil. Já jsem nechtěl ani nic vyprávět,
00:54:39ani nic sdělovat, ani filozofovat, já jsem jenom chtěl vyprávět
00:54:44několik jednoduchých věcí o tom, že každý člověk má kolem sebe,
00:54:49nebo měl by mít, takové určité jistoty.
00:54:53To, o čem jsem mluvil, že z toho proudu času vyrostou
00:54:57najednou ostrůvky pevnin, o které je možno se opřít.
00:55:02Chtěl jsem mluvit o tom, že mám knížky, které mám rád,
00:55:06obrazy, které mám rád, hudbu, kterou mám rád,
00:55:09vzpomínky, které už zůstávají, a v tom, že je nějaké takové
00:55:13zázemí, ale nejen zázemí, ona to není jenom minulost,
00:55:18ono to není jenom to, co je, ono to i člověka vede dopředu,
00:55:22protože jakmile si stanoví pevné body svých sympatií a antipatií,
00:55:27tak vzniká takové souhvězdí, které ho vede,
00:55:29tak jako lodníky kdysi vodila polárka. Já si myslím,
00:55:32že v tom je horoskop člověka, v tom, že si sám vytvoří souhvězdí,
00:55:37které je mu dáno, souhvězdí jeho lásek.
00:55:41Jirka Suchý o tom má krásnou písničku Moji kamarádi.
00:55:45On tam jmenuje taky Charlie Chaplina, malíře Chagalla,
00:55:48básníka Morgensterna a řadu jiných, a říká:
00:55:51"To jsou moji kamarádi, se kterými je mi dobře,
00:55:55kteří mne vedou, o které se mohu kdykoli opřít.?
00:55:59A to, já si myslím, je smysl, mít takové pevné body,
00:56:03ať už pod nohama nebo nad hlavou, a vědět, že to je můj směr.
00:56:08To je horoskop člověka, který není vytvářen náhodou,
00:56:12ale je vytvářen jeho vůlí, jeho srdcem, jeho city a vším,
00:56:18co chce, dělá, umí, může, nemůže, nechce... Tak tolik závěrem.
00:56:26Já jsem vám chtěl říci jenom to, že i já mám své oblíbené autory,
00:56:32své oblíbené zpěváky, své oblíbené malíře
00:56:35a že je mi s nimi dobře. A že s nimi chci být,
00:56:38tak jako chci být s vámi, protože všecko, co dělám, co umím
00:56:42nebo můžu, je spojeno s našimi lidmi.
00:56:45Teď si dáme toho Armstronga, já ho mám hrozně rád.
00:56:48Možná, že se vám někomu nebude líbit, možná že jo,
00:56:51v tom případě se na mě nezlobte a nashledanou.
00:57:08HUDBA
00:58:18Skryté titulky: Dušková
00:58:20.
Herec, spisovatel a režisér Miroslav Horníček už není mezi námi. Díky archivu si však můžeme připomenout jeho vyprávění a vzpomínky na dětství, přátele a další zážitky ze života v dokumentárním pořadu z cyklu Na návštěvě… To, že se stane hercem, se mu splnilo až v době války, kdy byl angažován k plzeňskému divadlu. Po osvobození přichází do Prahy, hrál ve Větrníku, v Divadle satiry a pak se stal členem Národního divadla, kde jak s oblibou říkával“ vytvořil několik nezapomenutelných rolí“. Tam ho objevil Jan Werich a přivedl ho do svého divadla, kde působil v letech 1955 až 1957. Dostával filmové nabídky, připomeňme Kam čert nemůže, Táto sežeň štěně a další. Věnoval se i autorským pořadům a přispěl ke vzniku divadel malých forem. Jeho literární tvorbu zahájila půvabná knížka Dobře utajené housle. Na světové výstavě V Montrealu EXPO 67 se Horníček naučil anglický komentář v Kinoautomatu (Radok – Svitáček). V rozhlase se podílel s dalšími kolegy na seriálu Gramotingltangl a v televizi na zábavném pořadu Hovory H. Cyklus byl na politický nátlak zastaven a v roce 1990 připomněl M. Horníček tento pořad v televizi doplněnými „Hovory po 20 letech“. Mezi další televizní skvosty patří bezesporu Dietlův seriál Byli jednou dva písaři z roku 1972.
