Ingmar Bergman natočil tento snímek v roce 1966 nedlouho poté, co prodělal vážnou chorobu, během níž se ocitl na hranici života a smrti. Jeho rozpolcený duševní stav se bezprostředně promítá do děje i stavby filmu. Vše začíná velmi neobvyklým prologem, předsazeným před samotný filmový děj, pro nás jen jakýmsi neuchopitelným sledem zdánlivě nesouvisejících bizarních sekvencí, symbolizujících autorovo zraněné nitro a zpochybnění hodnot jeho dosavadního světa. Sledujeme postupně záběry pavouka, zkrvavené ruky, ostré hroty mříže následuje záběr mrtvých těl dvou starých lidí, ženy a muže, výtvarně silně vypovídající asociace symbolizující duši ve stavu zmatku a neutříděnosti.

Právě tak samotný film, jehož hrdinkami jsou dvě ženy, mladá zdravotní sestra Alma a herečka Elisabeth, obsahuje několik snových scén, které jen těžko zařadíme do reálného děje. Taková jsou například noční setkání Almy a Elisabeth, kdy si obě ženy fascinovaně prohlížejí své tváře, nápadné svou podobností. I postava Elisabethina manžela přichází za Almou jakoby ze sna a v naprosto nereálných souvislostech, do kterých se zase vrací. Právě díky této neexistující hranici mezi fantazií a realitou může divák vidět v tomto neobvyklém a v televizi nikdy neuvedeném projektu jen jakýsi sen rozpolcené bytosti, která bojuje se svými dvěma tvářemi, aby se v závěru spojila v jedinou.

V hlavních ženských rolích zazáří Bibi Anderssonová v roli Almy a Liv Ullmannová jako Elisabeth.

Dvě tváře nebo jedna jediná bytost? Liv Ullmannová a Bibi Anderssonová ve slavném švédském snímku Ingmara Bergmana.

Upoutávka 2

Videobonusy

Rozhovor s Janem Follem

Persona očima Jiřího Flígla

Napište nám