Epizody z posledních týdnů okupace a odboje. Italský film, který otevřel neorealismu cestu do světa.
Hrají: A. Magnaniová, A. Fabrizi a další. Režie Roberto Rossellini.
  • Vyrobeno 1945
  • Země původuItálie
    • Černobíle
    • V původním znění s titulky
    • Formát 4:3

Scenáristu a režiséra Roberta Rosselliniho (1906-1977) nazval Federico Fellini jediným pravým neorealistou. Je pravda, že Rosselliniho film Řím, otevřené město (1945), označovaný často za příklad tzv. italského neorealismu a jedno z přelomových děl kinematografie, otevřel italskému poválečnému filmu svět. Jen v New Yorku jej od únorové premiéry v roce 1946 uvádělo kino World Theatre neuvěřitelných 21 měsíců.

Film se odehrává se na začátku roku 1944, v posledních měsících německé okupace. Příběh statečnosti, utrpení a smrti člena odboje, obyčejné ženy a kněze jsou konfrontovány s krutostí a sadismem okupantů i těch, kteří se k nim přidali. Ve filmu Řím, otevřené město použil režisér i vlastní autentické záběry z bojů v ulicích a s výjimkou Anny Magnaniové a Alda Fabriziho pracoval především s neherci.

Zatímco pro Italy (Rosselliniho nevyjímaje) měl film po letech fašistického režimu, častého konformismu i kolaborace, strádání a strachu také očistný význam, za hranicemi byl oceňován především jako reprezentant nové formy. Právě v trojici svých neorealistických válečných filmů (Řím, otevřené město, Paisá, Německo v roce nula) zúročil Rossellini své zkušenosti kameramana a dokumentaristy. Výrazové prostředky měly jasný cíl: co nejpravdivější obraz skutečnosti.

Dlužno poznamenat, že Rosselliniho Římu předcházela už v roce 1942 Posedlost Luchina Viscontiho, která proti výpravným historickým filmům a programově hezkým limonádám oficiální tvorby ukázala nepřikrášlenou realitu tehdejší Itálie. Což byl ovšem důvod zákazu, a poprvé byla Posedlost uvedena až dva roky po válce. Z dalších filmů italského neorealismu jmenujme ještě De Sicovy Zloděje kol (1948) a Viscontiho film Země se chvěje (1947).

Rossellini se dostal k filmu v době vlády Mussoliniho, který sice kinematografii věnoval dost pozornosti (1935 byla otevřena filmová škola, 1937 filmové studio Cinecitta), logicky však díla v té době natáčená musela být loajální k režimu (což vůdce zajistil i tím, že svěřil ateliéry vlastnímu synovi Vittoriovi, který se na militaristických filmech těch let podílel i jako scenárista). To platí i pro první tři samostatné dlouhometrážní Rosselliniho filmy Bílá loď (1941), Muž s křížem a Pilot se vrací (1942). Zlom pak znamenal film Desiderio (Touha, 1943, režie spolu s M. Paglierem), kvůli kterému nesměl Rossellini dál natáčet, a osobní účast v antifašistickém odboji v době osvobozování.

Napište nám