Osud jménem Pošta
Jako malá holka bývala Ester Janečková večer často sama doma. Otec – uznávaný režisér Ota Ornest, rodinu opustil ještě předtím, než se narodila. Maminka – literární historička Marie Rút Křížková, přišla z politických důvodů o práci (podepsala Chartu 77 a později se stala její mluvčí) a musela pracovat na poště jako noční třídička. Malá Ester jí někdy pomáhala. Dnes, dalo by se říci téměř symbolicky, moderuje úspěšný pořad Pošta pro tebe.
Vypadá to, že se pro vás pošta stala tak trošku osudnou? V dětství vám „brala“ maminku, teď v pořadu Pošta pro tebe plníte touhu lidí po setkání…
Vidíte, takhle jsem o tom nepřemýšlela. Tenkrát jsem se hrozně bála. Sestry už byly dospělé a nežily s námi. Byla jsem po večerech sama doma. Na poštu jsem sice viděla z okna našeho bytu a věděla jsem, že tam mamka musí být, ale na strach z dětství nezapomenu. Často jsem se sama sebe ptala, proč se mnou není táta. Podobné otázky teď kladu lidem v pořadu, ale já sama bych asi neměla odvahu pozvat si otce právě sem. Řešila bych to nejspíš jinak než prostřednictvím televize. Ale to už je pryč. A zvát si lidi, kteří už nežijí, to ani náš pořad neumí.
Existuje někdo, s kým byste se ráda právě prostřednictvím Pošty pro tebe setkala?
Existuje jeden člověk, ale nejspíš nebudu mít šanci ho pozvat. Když mi bylo patnáct, tak jsem jako studentka zdravotnické školy začala navštěvovat dětský domov. S maminkou jsme si zažádali o takzvanou pohostinskou péči a rok k nám chodila malá cikánečka Míša. Trávila s námi víkendy, celé prázdniny, Vánoce, Velikonoce, zkrátka všechny svátky. Ze začátku mi dokonce říkala mámo, než jsem jí to vysvětlila. Po roce se vrátila její biologická matka z vězení, kde byla za přepadávání, a dostala Míšu zpátky.
Viděly jste se potom ještě někdy?
Právě že ne. Bylo to tenkrát těžké. Předem nás na tuhle situaci vůbec nepřipravili. Jednou v neděli jsem ji do domova odvezla a při obvyklém loučení řekla, že se pětkrát vyspinká a zase přijedu. No a v úterý nám volali, že už jezdit nemusíme. Míša prý brečela, nechtěla domů… Naší snahou bylo získat na ni kontakt, ale to bylo proti předpisům. Takže jsme si vlastně zmizely ze života.
S podobnými příběhy chodí lidé do vašeho pořadu…
Vždycky se mi tahle moje životní zkušenost s Míšou vrátí, když máme točit něco podobného. Zrovna nedávno kluk hledal dívku, která se o něho starala, když byl v dětském domově. Jemu je teď patnáct let, tenkrát mu byly tři… I když na sobě nemůžu dát znát emoce, vnímala jsem to opravdu intenzivně. Když jsem se s Míšou viděla naposledy, byly jí tři roky, mně šestnáct… Ta podobnost v celém příběhu byla až zarážející.
Pořad se těší velké divácké oblibě. Dostáváte dopisy od diváků?
Do televize přicházejí denně desítky dopisů. V naší redakci se dohledávají lidé, s nimiž by se pisatelé rádi setkali. Ke mně se dostanou už jen ty dopisy, které jsou určeny přímo mně.
Co vám v nich lidé píší? Odepisujete na ně?
Samozřejmě se snažím na dopisy reagovat, ale je to z časových důvodů náročné. Nedávno mi z produkce vyřizovali, že jim volala rozčilená paní, že mi poslala sbírku básní, už to jsou dva týdny, a já jsem jí ještě neodpověděla. Kolem Pošty pro tebe je tolik práce, že kdybych se měla věnovat jenom odepisování, tak už nestíhám natáčení. A to si lidé často neuvědomí. Píší mi své příběhy, ohlasy na natáčení, svěřují se, žádají radu – je to opravdu široká škála témat.
Vzpomenete si, kdy jste naposledy napsala dopis rukou?
Není to tak dlouho. Asi před půl rokem jsem psala synům na školu v přírodě. Tedy byly to spíš pohledy a asi dva dopisy. Měli prý problém je přečíst, protože jsem dost škrábala. Další už jsem vytvořila na počítači, vytiskla a vložila do obálky. Děti potřebují kontakt, když jsou mimo rodinu. Esemesky nestačí. Na táboře nebo na škole v přírodě dostávají pravidelně pohledy od celé rodiny. Pro mě byly dopisy moc důležité, když jsem se seznámila s manželem. První dva roky jsme spolu chodili na dálku. On studoval v Brně, já v Praze zdravotní školu. Psali jsme si tehdy tři dopisy za týden – všechny rukou. Manžel ještě vymýšlel různé vtípky: posílal mi dopis jako puzzle, anebo v podobě dlouhé úzké roličky.
Nechala jste si je na památku?
Mám je všechny schované. Za dva roky jich je plný kufřík. Když je dopis psaný rukou, máte pocit, že je vám člověk jakoby blíž. Často mi Zdeněk psal třeba ve vlaku, když jel do školy. Nádherně roztřesené řádky. Člověk si pak snadněji dokázal představit, co ten druhý dělá, kde je, jaké má asi pocity. Je to i po tolika letech stále milé a úsměvné. Když najednou třeba vidíte dvoubarevný dopis, dojde vám, že mu dopsalo pero. Po ruce měl už jenom obyčejnou tužku, ze které na konci dopisu zbylo už jenom „kopyto“…
Jak dlouho jste se s manželem „namlouvali“?
No dlouho. Mně hlavně nedocházelo, jestli už spolu chodíme, nebo ne. Měla jsem pocit, že jsme si TO ještě neřekli! Tím, že to byl vztah částečně i na dálku, tak to bylo krásné namlouvání. Mám pocit, že se nám to nespěchání zúročuje v našem dalším společném žití. Když všechno začne hned, můžete třeba časem zjistit, že neumíte být přáteli. Myslím si, že ve vztahu je právě přátelství to nejzásadnější. Lidem nejspíš zamilovanost celý život nevydrží. Díky existujícímu přátelství ale může vztah vydržet i poté, co odezní bláznivá zamilovanost. Lidem z umělecké branže často manželství dlouho nevydrží.
Váš manžel je lékař, jak dlouho jste již spolu?
V únoru jsme oslavili jedenáct let. Synovi Krištofovi je deset. Když jsem se vdávala, byla jsem už ve čtvrtém měsíci. Druhému synovi Cyrilovi teď bude osm.
Máte dost času na rodinu – na kluky i na manžela?
Myslím si, že to není až tak strašné. Vždycky říkám, že ženy, které pracují třeba v bance od osmi do pěti, jsou na tom o hodně hůř. Když mám natáčení, porady a schůzky ohledně natáčení, musím být v určitý čas na určitém místě. Ale jinak, když si píšu scénáře, jsem většinou doma a přizpůsobuji svoji práci dětem. Určitě jsem je neošidila. Dost dlouhou dobu jsem s nimi byla doma. Je pravda, někdy výčitky přijdou, že jim nedávám tolik. Naštěstí už mají svůj program – zájmové kroužky, sport, takže nás už tolik nepotřebují. Zrovna včera, když přišli ze školy, měli velkou radost, že už jsem doma. Jsou ještě ve věku, kdy rodiče rádi vidí, takže to je fajn a já si to užívám.
Jaké máte plány, přání do budoucna? O čem sníte?
To je zvláštní. Profesně vlastně žádné konkrétní sny nemám. Mám vyzkoušeno, že je to docela dobrý recept, jak být spokojená. Dřív mě vůbec nenapadlo, že bych mohla mít vlastní pořad v televizi, ale přišlo to. Jsem za to vděčná, protože vím, že ne každému se jeho přání splní. Na DAMU jsem měla spoustu spolužáků, kteří byli velmi talentovaní, ale měli tu smůlu, že nepotkali ty správné lidi ve správný čas, aby jim pomohli realizovat jejich sen, a tak teď pracují v kavárně nebo třeba v realitní kanceláři.
Naďa Kverková
převzato z časopisu ČT+, rok 2007