Pusinky

9. 7. 2005

Tak už mám za sebou týden. Otec mi dennodenně volá a ptá se, jak se zlepšuju. Jak se asi můžu zlepšovat? Jsem tu ze všech nejlepší a kvůli tomu na mě koukají skrz prsty. Nechápou, že mě to absolutně nezajímá, jenom si odškrtávám dny, kdy se objeví holky. Když si na ně vzpomenu, skoro brečím. Představuju si, jak Karolína bude zase vyprávět svoje historky s póesákama a Vendula bude řvát určitě na celý kemp. Musím to nějak zařídit, abych se celý den nemusela ukázat, ani na cvičení, ani na konverzaci s tím příšerným nafoukaným Johnem. Přijel sem jistě jenom proto, aby nám vykládal, že jsme před pár lety teprve slezli ze stromů. Každou větu začíná slovy: „To, když jsem studoval v Oxfordu…“ Ještě jednou uslyším slovo Oxford a pozvracím se!

14. 7. 2005

A je to za mnou. Tolik jsem se těšila a teď na mě padá sentimentální nálada. Čeká mě, i s dneškem, ještě 5 dní. Den odjezdu nepočítám. Snad mě otec pustí s holkama aspoň na brigádu. Proti tomu by neměl nic mít – vstávat ve čtyři a osm hodin tvrdě pracovat, to je řád, jaký si pro mě vždycky přál, ne? Chceme jít do pekárny smažit koblihy. Je mi nanic. Napsala jsem holkám dlouhý dopis. Ta přiblblá pipka, co je se mnou na pokoji a pořád mele o tom, jak bude po škole studovat v Americe na nějaké super „juniverzity“, na mě koukala dost nechápavě: „Ty už jim zase píšeš? Vždyť před pár hodinama odjely! Vy jste nějaký divný, jak malý.“ Asi tohle nikdy nezažila. Chudák. Bylo to dokonalý, nádherný, skvělý, super… Proč neexistuje víc synonym? Nebo jenom žádná neznám? Všechno se mi zdá na vystižení naší reality slabé. Vendula a Karolína mi přivezly sedm kelímků od jogurtů, každý zalepený originálním obalem a v každém byl dopis, kde mi popisovaly, co dělaly ten den beze mě. Samozřejmě, jedna akce za druhou „NS“ a Karolína navíc „skolila“ dva póesáky, takže většinou pití ani neplatily. A to si dávaly i koktejly! Potvory. U každého dopisu byl ještě jeden citát. Něco přesně pro mě. Tak například: „Půjdeš – li do hloubky, budou o tobě říkat, že jsi na dně.“ To se tedy trefily, protože já chodím do hloubky až moc často.:) Ale už mě znají a (snad) jim to nevadí…

2. 8. 2005

Chtěla jsem křičet – nekřičela jsem. Chtěla jsem prosit – neprosila jsem. Jen jsem se dívala. Ta tvář, tu vídám už 17 let.

Spadla jedna vločka, víc, bylo jich VÍC, VÍC, VÍC!

Blá peřina. Lehkost. Potom přišel ON.

Ta tvář, tu vídám už 17 let – a všechno bláto, špína a hnus. Slova, dlouhé věty, jen jednou mě uhodil, ale jako kdyby mě bil pořád. Jen těmi slovy. Jak dlouho ještě?

Tuhle úvahu jsem napsala po té včerejší hrůze. Teď tady ležím, ve svém pokoji (ve svém? Nic není mého v otcově domě!), nestydím se za to, že brečím. Ale jsem hrdá, že včera jsem dokázala nebrečet! Všechno popíšu a třeba se mi (trochu) uleví.

Jako každý den jsme prodávaly na náměstí, k večeru jsme sbalily stánek, dotáhly těžké tašky se zbožím ke Karolíně a zase jsme se chystaly na přehradu. Musela jsem ještě domů pro nějaké čisté věci, včera jsem u Karolíny přespala neplánovaně a už jsem nic neměla. Holky mě přemlouvaly, ať nezdržuju, ať si to přeperu. Nechtělo se mi - všechno způsobila moje lenost. I když, kdybych domů vůbec nešla, bylo by to asi ještě horší.

Smůla je mi zřejmě souzena. Už jsem odcházela a u dveří se srazím s otcem. Bylo asi 19.30. Samozřejmě se ptal, kam jdu. Ještě jsem mohla říct, že se vykoupu a vrátím se. Nevím, co mě to popadlo (ale vůbec toho nelituju.) Řekla jsem mu: „Jdu s holkama na přehradu. Potom půjdem ke Karolíně a budu tam spát, jako včera.“

Otec vypadal, jako když je chvíli v šoku. Pak se vzpamatoval (umí skvěle předstírat ledový klid) a zeptal se: „Jak mi to vysvětlíš?“ Zeptala jsem se, co. Najednou se začal tvářit strašně nešťastně (dával mi najevo, jak jsem ho zklamala. To jeho věčné vydírání.) „Měli bychom si promluvit. Nepůjdeme se projít?“

„Ne.“

„Ale byly doby, kdy jsme se spolu procházeli!“

Co to mělo být za doják? Najednou, na krátký okamžik, jenom takové zablesknutí, jsem se úplně přestala bát. Řekla jsem mu, že jestli touží po romantických procházkách, musí si najít ženu. Nemůžu mu ji nahrazovat. A není mi pět, aby mě pořád hlídal. Mám prázdniny a chci být s holkama. Sebrala jsem se a odešla. Volal na mě, ale neotočila jsem se.

U Karolíny jsme pily beton a s každou další skleničkou jsem se bála míň a míň. Mobil jsem nebrala. Hudba naplno, stopro zábava a najednou zvonek. Karolína šla ke dveřím a zeptala se, kdo je. Ozvalo se téměř zařvání: „Jdu si pro Išku! Otevři!“ Nestačila jsem udělat vůbec nic, Karolína otevřela. Od této chvíle mi to připadá spíš jako sen. Otec byl téměř nepříčetný. Vyvlekl mě na chodbu. Nastala hádka. Táhl mě do výtahu, ale nějak se mi podařilo vysmeknout a vrátit se zpět ke dveřím. Nestačila jsem je ale zabouchnout. Všechno se opakovalo. Holky jen stály a koukaly. Otec mě dovlekl do výtahu. Dojeli jsme ale jen do 2. patra, nevím proč. Nechtěla jsem se hnout. Opakoval, že na mě zavolá policajty, že nechá byt otevřít, aby zjistili, co se tam děje, že tam určitě bereme drogy apod. Řekla jsem mu, že už není můj otec. Dal mi obrovskou facku. Spadla jsem na zeď, bolelo to, ale horší byl ten pocit – že mě bije, v mém věku! Už pro mě byla důležitá jen jedna věc: nebrečet. Sama jsem sešla dolů, sama nasedla do jeho nablýskané šéfovské audiny. Doma mě poslal do pokoje (a šel si nalít whisku – tomu říkám pokrytectví!) Od té doby se mnou nemluví, jen mi řekl, že mám domácí vězení. Nepustil mě ani na brigádu.

Jenže já nelituju ničeho z toho večera. Včera jsem litovala, že si nedokážu nic udělat – zabít se. Že jsem takový zbabělec. Ale dnes to vidím jinak. Proč? On by tady byl dál a já ne? Ne, takovou radost mu neudělám. Pouštěla jsem si MTV, byla tam jedna písnička ani nevím od koho, zpívali tam „Together, we´ll go away, together, we´ll leave some day…“ Od té doby si to pořád opakuju. Jednou odtud odejdu, jednou odtud odejdu! Ale kdy?

12. 8. 2005

Sedím v kuchyni, Vendulin brácha Adam zapálil kamna. Je tu ještě její druhý brácha, Petr, i se svojí holkou. Vendula je šťastná, že je na tom Petr teď dobře – měl nějaké psychické problémy, trošičku i koktá (ale vážně malinko, skoro bych to nepoznala) Dům je hodně starý, ale mně připadá hezký, i když na něj všichni nadávají. Prý se stále někde dělá plíseň. Píšu a přitom slyším, jak si ostatní vyprávějí o různých koktejlech, o tom, kde se opili a ségra Vendulina táty (svobodná matka, bude se ale brzo vdávat, myslím, že už po třetí) vypráví, kdy měla největší okno. Občas (nebo spíš hodně často) padne sprosté slovo, ale přitom je tady taková pohoda! Jako kdybych tady žila, jako kdybych se tady už narodila. Všichni se chovají přirozeně, žádné řeči o tom, co je vhodné a co je „vrcholně nevhodné“, jak s oblibou říká otec. Myslel si, že mě pouští pod dohled Venduliných rodičů – ten by asi koukal. Mám škodolibou radost. Co mi také zbývá jiného? Můžu být prý ráda, že mě pustil aspoň sem. Dal mi obří kázání, než jsem odjížděla. Nenávidím ho! Musí to přece vědět nebo cítit! Ne, asi ne, on možná vůbec necítí. Ne, nebudu myslet na otce, když jsem tady.

13. 8. 2005

Teď napíšu něco, co mi včera trochu vyrazilo dech. Snažím se s tím vyrovnat, ale jde mi to těžko. A nikomu to nesmím říct, což je o to horší. Slavily jsme Karolíniny narozeniny. Měla je ještě než jsme sem přijely, ale kvůli mému domácímu vězení jsme nemohly pořádně slavit, takže na mě holky počkaly (jsou zlaté!) Od rodičů dostala balík prázdných (!) CD – výhodné balení z hypermarketu, aby si na ně něco nahrála. Tomu nerozumím. Poznala jsem na ní, že jí to štve, ale samozřejmě to neřekla. Takže jsme slavili, všichni dohromady, i s Adamem a Petrem, (Tomáš se s nimi moc nestýká, dost teď vydělává a má prý pocit, že rodina je pod jeho úroveň). Dělali jsme oheň na zahradě, Petr seděl s Ivetou, docela hodně pil. Už v deset usnul na tom špalku, spadl dozadu a málem si rozsekl hlavu o kámen. Ale spal dál. Adam s dědou ho odtáhli do postele. Vendula popíjela tak klasicky, ale protože drží dietu, víc to na ní působilo. Byla zábava, hrálo se na kytaru a spát jsme šli asi v jednu. Vendula ale příšerně chrápala! Zdálo se mi, že jsem na silnici, kde jezdí jenom tiráky. Nakonec jsem se vzbudila, byly asi čtyři, Karolína tam nebyla. Myslela jsem, že šla na záchod. Pořád se nevracela, tak jsem se šla podívat po domě. Zadní dveře byly otevřené. Karolína s Petrem byli vzadu, v kůlně na dříví! Copak je vůbec nenapadlo, že je někdo může načapat? Neviděli mě, naštěstí. Karolína mi to pak vyprávěla. Potkali se s Petrem u záchoda a šli si ven povídat. Povídat! Skutečně byli plně zaujatí, ale ne hovorem. Říkala, že už od příjezdu věděla, že po ní Petr jede. Jak to? Já jsem si ničeho nevšimla. Řekla mi: „On by si netroufl, kdybych to nezvala do rukou.“ Jenže jak to mohla vzít do rukou, když ví, že si má Petr brát Ivetu? Smála se, jak je Petříček strachy bez sebe, aby se něco neprovalilo. Aby si na něj nedělala nároky. Ptala jsem se jí, jestli to s ním bylo fajn, ale prý nic moc. „Jenom jsem měla chuť ho trochu posmažit.“ Nechápu ty její „pées“, sama říká, že už všechno zná, až už jí to vlastně nebaví! Ničemu nerozumím, je mi ze všeho divně a mám pocit, že to ani není ta naše Karolína. Skoro se nesměje. A trvá to už od těch jejích narozenin. Kašle mnohem víc než normálně. Dokonce tady musela na pohotovost, aby jí napsali další sprej. Je mi hrozně. Nemůžu se podívat ani na Petra, pořádně ani na Vendulu (jako kdyby na mě mohla vidět, že něco vím) a skoro ani na Karolínu. To je ze všeho nejhorší!

5. 9. 2005

To mi holky zase jednou daly! Nejdřív zrekapituluju začátek školy (víc si ty události ani nezaslouží): Pískař přišel na první hodinu se slovy: „Vítejte v maturitním ročníku!“ Taky nám sdělil termín svaťáku. Bezva. Hned další hodinu nám Krainová nadiktovala maturitní otázky z češtiny. Moc příjemné. Jediná pozitivní událost – můžeme si udělat při škole řidičák, a když se nás ve třídě najde aspoň patnáct, budeme mít od té agentury celkem velkou slevu. Vendula hned začala vymýšlet, jak by se jí povedlo přesvědčit mámu, aby jí to zaplatila. Kdyby otec všechno tolik nekontroloval, řeknu mu, že je to o dva tisíce dražší a mohla bych Vendule klidně přispět. Je mi jí líto.

A teď důležitá změna v mém životě: konečně jsem i já začala s někým chodit. S Radkem – znám ho ze základky. Občas se ozval - vždycky si vymyslel, že potřebuje pomoct s angličtinou (dělá obchodní akademii). Holky mě do toho musely trochu natlačit. Ve Žďáru si ze mě pořád dělaly legraci, že nikoho nemám. Když jsme se opily, vyprovokovaly mě! Vyjmenovala jsem všechny použitelné kluky a nakonec jsem Radkovi začala psát SMS. (Nebo spíš – psaly jsme je společně a při tom jsme umíraly smíchy. Musela jsem holky mírnit, jinak by si Radek myslel, že ho chci asi ještě ten večer dostat do postele!) Sešli jsme se poprvé v sobotu odpoledne. Chvíli jsem byla pyšná, že už mám RANDE, chvíli mi to přišlo neskutečně trapný… On je nesmělej, pořád jsem mluvila jenom já. Už jsem ani nevnímala, co říkám. Vzal mě na Vyšehrad, prošli jsme ho snad pětkrát dokola. Když už jsme byli zase jednou pod kostelem a odbíjelo pět (chodili jsme tu od tří!), říkala jsem si: ať už se mě konečně dotkne, nebo to nevydržím (ale ne tak, jak to vždycky popisuje Karolína… připadalo mi, že na něj začnu řvát, ať se buď rozhoupe, nebo ať jdeme domů.) Najednou se mě zničehonic zeptal, jestli taky poslouchám Tata Bojs. Řekla jsem, že občas. „A znáš písničku Mořská tanečnice? Ty jsi taková moje tanečnice.“ To mě dostalo, protože přece tancuju příšerně nerada. Jak na to proboha přišel? Ale když jsem se chtěla zeptat, stačila jsem jenom otevřít pusu – a nic víc, protože on se na mě najednou připlácl a začal mě líbat (odhodlat se mu trvalo přesně 2 hodiny 15 minut – vím to, protože hodiny zrovna začaly odbíjet.) Celkem to šlo, i když já nemám ráda, když je to moc „blemcavý“. (Karolína se mi směje – prý o tom mluvím, jako by mi bylo dvanáct. No a co…) Jakmile to dospělo do toho „blemcavýho“ stádia, utnula jsem ho. Celou cestu domů mi opakoval, jak mě strašně miluje.

Co mám dělat? Najednou bych to nejradši vzala zpátky. Vendule je ze mě hotová, proč to beru všechno tak vážně. Jenže já to jinak brát nedokážu. Proč mám chodit po Vyšehradě s klukem, kterého nemiluju a který ke všemu absolutně netuší, kdo to byla Virgnia Woolfová a myslí si, že román K majáku je o námořních katastrofách? V sobotu bylo ještě krásně, ale co když se takhle dlouho bude chtít procházet v prosinci? Asi jsem vážně divná…

24. 9. 2005

Je neděle, měla bych se spíš učit, protože v tom novém kurzu angličtiny nás strašně prohánějí. Otec mi v jednom kuse opakuje, kolik ho to stálo, prý ode mě očekává, že ty zkoušky udělám. Kromě toho ještě očekává, že se dostanu na překladatelství – tlumočnictví. Jenže já nevím, jestli to chci vůbec dělat. Mně prostě ta reprodukce nevyhovuje. Opakovat a převádět cizí slova, cizí věty. Zkusila bych to nejradši zkombinovat alespoň s literární vědou, ale na to se netváří. Včera mě viděl s knížkou (znovu jsem se začetla do Kafky – Proměna Řehoře Samsy mě dostává. Já ani nemusím být broukem, abych měla pocit, že do téhle rodiny nepatřím, že mě kamenují. Ano, jsem patetická, ale opravdu to tak cítím!) Otec mi říká: „Ty si čteš? Jak jsi na tom s učením?“ Odpověděla jsem, že jsem se dnes učila tři hodiny. „Mě nezajímá, kolik času nad tím strávíš, mě zajímají výsledky!“ Myslela jsem, že se zblázním. Poslouchám teď hodně Radůzu a musím si pořád opakovat: „Než vystoupím ze všech svých těl/pochopím že nepřítel/ať už chtěl anebo nechtěl/nejlepší byl učitel.“

A teď můj nezávažnější současný problém: Radek! Vyprávěla jsem Vendule, že mi intelektuálně nestačí a ona se začala strašně vztekat, že se povyšuju a jestli náhodou nemám pocit, že mi nestačí ani ona, když má matku uklízečku a otec je nezaměstnanej. Tohle je její věčné téma a člověk jí nic nevymluví… Mně prostě nebaví pořád s Radkem chodit po parku a líbat se na lavičkách. Ptala jsem se Karolíny, jestli všichni kluci tak neskutečně slintají, tak mi slíbila, že Radka otestuje. Vendula se divila, že ani trochu nežárlím, ale já nemám proč žárlit. Pochopitelně, že je to absurdní! Karolína bude testovat, jestli slintání kluka, se kterým chodím, je ještě v normě nebo ne. Někdy bych chtěla brečet a už nepřestat. Stěžovala jsem si Radkovi, že jsme spolu ještě ani jednou nebyli v kině a on hned na včerejšek koupil lístky. To jsem mohla čekat! Thriller, ve kterém lítaly utržené ruce a nohy a stříkaly litry falešné krve. Radek mi děsně mačkal ruku, sám jí přitom měl studenou, zpocenou a mastnou od popcornu. Já vím, že se chovám jako příšerná, neskutečná, odporná a vypočítavá mrcha. Tak mě to vzalo, že jsem mu večer zavolala, že si musíme promluvit. Samozřejmě chtěl hned, nemohl počkat až do rána. Řekla jsem mu, že nevím, jestli to má cenu… bude ode mě pořád něco čekat a jenom to procházení a líbání ho brzy přestane bavit a já nejsem připravená na nic dalšího. Ujišťoval mě, že počká, jak dlouho budu chtít a nikdy to s žádnou holkou nebylo tak krásný… Kdyby mi aspoň pořád neříkal „Moje mořská tanečnice.“ Ptal se, kdy se může zase ozvat, tak jsem mu řekla, kdy chce. To jsem neměla dělat! Smsky pípají ve dne v noci, už mám úplně přeplněnou pamět. Posílá mi na pokračování celé texty zamilovaných písniček, jako kdyby mi nemohl napsat – pusť si devítku z toho a toho cédéčka! Musel na mě vytřískat kredit.

A mě to už nebaví, to cítím…

15. 10. 2005

Hurááá, zbavila jsem se Radka, což je za poslední tři měsíce mého života ta nejlepší zpráva, ačkoliv moc dobře vím, že jsem se zachovala naprosto nemorálně. Jenomže já si doopravdy nedokázala pomoct, musela jsem zkusit s někým chodit, abych zjistila, že toho nejsem schopná. Ať se mi Karolína a Vendula klidně smějou, že čekám na neexistující lásku, na prince na bílém koni (i když, Vendula se mi zrovna teď nesměje, protože vypadá, že toho prince zrovna potkala). Nezáleží mi na tom. Chci studovat, cestovat, užívat si. Moje máma se vdávala ve dvaceti a já jsem se narodila jen o rok později a jak to celé dopadlo? Odešla od nás. Ne, tohle nechci. Sylvia Plathová měla nakročeno k tak obrovskému, životnímu dílu… její deníky, které miluju, pořád popisují tu zoufalou snahu smířit dva úkoly: touhu studovat a psát a potom nutnost žít konvenční život (vdát se a mít děti). Nakonec se přizpůsobila, ale doslova ji to stálo život! Manžel se zamiloval do jiné, odešel a ona psala, když děti spaly, brzy ráno – vlastně ještě v noci. Natolik ji to vyčerpalo (především ta bezvýchodnost), že spáchala sebevraždu. Ty básně po ní zůstaly, ale co všechno mohla ještě napsat! Když jsem měla tenhle referát na literaturu (většina třídy neví, kdo Plathová je, umí se tak nanejvýš našrotit Národní obrození), Pískař mě sice pochválil, ale potom se zeptal ironicky: „A co děti, ty jste nezmínila. Ty po ní snad taky zůstaly.“ Nevím, kde se to ve mně vzalo, protože mám u tabule vždycky příšernou trému, ale řekla jsem mu na to: „A co jste o nich slyšel dalšího, kromě toho, že jejich matkou byla Sylvie Plathová?“ Dal mi sice jedničku, ale viděla jsem na něm, že mi ji vůbec nepřeje. Už jsem odcházela do lavice, když se mě zeptal, jestli jsem feministka. Lidi ze třídy se trochu chechtali. Odpověděla jsem, že nevím – že se o feminismus zajímám. Píškař se zatvářil naprosto pohrdavě a řekl, že se člověk ani nenaděje, a už má feministickou buňku přímo na škole. Ha ha ha! Lidi ze třídy se zase chechtali. Samozřejmě, že se mi strašně chtělo brečet. Za tohle se nesnáším. Ani nevím, jak se to stane. Mám spíš vztek a nejradši bych ho poslala někam, rozčílila se, jako to dokáže Vendula – jenže místo toho jsem rudá a chce se mi děsně brečet. Naštěstí nežiju v padesátých letech minulého století jako Sylvia a všechno si zařídím úplně jinak!!

5. 11. 2005

Minule už jsem nezapsala, jak to vlastně s Radkem proběhlo – myslím rozchod. Přišel totiž Vojta, že se mnou chce mluvit táta. Od toho léta je to mezi námi dost studené. Vojta mu zase posloužil jako posel. Někdy mi Vojta připadá jako „služebník jeho Veličenstva“. Nevím, jak to dokáže, ale otci bezmezně věří.… Ale sama jsem tentokrát byla překvapená. Táta se mě zeptal, jestli si nepůjdeme někam sednout! Sice jsem nevěděla, co z toho kouká, ale nedokázala jsem mu říct, že se mi nikam nechce. Tyhle chvíle už znám. Byl to zase on z té lepší stránky. Jeli jsme na večeři, objednával mi, co jsem chtěla – dala jsem si snad pět cinzan. Povídali jsme si úplně o všem, o škole, o přijímačkách, o Radkovi. Viděla jsem, jak tam po tátovi koukaly tak třicetiletý ženský. Co si asi myslely o mně, že jsem jeho milenka? Cestou domů jsem si představovala, jaké by to bylo. Měla bych všechno (myslím materiální věci), ale musela bych poslouchat. Pak mě napadlo, že to teď asi není jiné. Milenka, manželka nebo dcera, vyjde to nastejno. Ach jo. Táta mě dokonce nechal řídit audinu. Po těch pěti cinzanech! (Nemohla jsem si nevzpomenout, jak mě do ní v létě násilím strkal, když pro mě přijel ke Karolíně. Život je absurdní.) Až při vjezdu do garáže jsem mu to předala. Výsledek? Urazil zrcátko. Ráno jsme se tomu smáli a Vojta se tvářil jako inkvizitor. Táta si ze zrcátka nic moc nedělal, prý opravu utopí na firmě. (Zajímalo by mě, jak by se tvářil, kdybych to zrcátko urazila já.)

To byla tedy jenom vsuvka a vysvětlení, proč minule nedošlo na popis rozchodu s Radkem. Ono vlastně ani není moc co popisovat. Ten den jsem si najednou vzpomněla na citát – nevím sice, z jaké je knihy a nevím, jestli je přesný, ale stále jsem si ho musela opakovat: „Začne-li se člověk babrat ve svém vlastním citu, začne se tázat po jeho smyslu a odtud je už jen krůček k tomu, aby ho prohlásil za zbytečný.“ Jenom si nejsem jistá, jestli se vůbec na to divné „chození“ s Radkem dá používat výraz „cit“. Raději opravdu jen popis: byla jsem u Radka na návštěvě, uvařil mi ovocný čaj (snad si myslí, že jsem se v životě nedotkla alkoholu?) O nic se nepokusil, pořád je stejně nesmělej. Až když jsme odcházeli a doprovázel mě, vymyslel si průhlednou záminku, že mi chce ve sklepě ukázat staré modely letadel, co lepil. (Když s tím začal, už jsem jenom čekala, že mě do toho sklepa pozve na sbírku motýlů. Uf.) Letadla mi ukázal (nebo spíš jejich trosky… nevím, proč si je pořád schovává. Vypadalo to jako muzeum leteckých katastrof.) Potom jsme se začali „blemcavě“ líbat, jako vždycky. Potom mi zajel rukama pod tričko (jako vždycky). Potom ale přišla změna, protože mi rozepnul kalhoty. Chvilku jsem váhala, jestli mu to dovolit nebo ne, ale zvědavost byla silnější. Nějakou dobu to šlo, dokonce se mi to líbilo, ale pak to začalo strašně bolet! Rvala jsem mu ruku zpátky, skoro jsem brečela. Radek viděl, jak mi je, a začal se omlouvat, jenže já to skoro nevnímala. Najednou mi došlo, že už toho mám dost, že už mě to nebaví, nic mi to nedává. Večer jsem mu zavolala, sešli jsme se a řekla jsem mu, že se k sobě nehodíme. Je to víc než čtrnáct dní a já mám pořád plnou paměť v mobilu. Znechutil mi většinu oblíbených písniček, protože mi je zase posílá na pokračování, jen se trochu zlepšil a nepíše mi je do sms, ale do mailu. Hrozím se pokaždé, když otvírám net. Radek netuší, jak to všechno ještě zhoršuje. Kdyby složil nějakou báseň sám – a mohly by to být i veršíky pro 1. třídu základní školy – ocenila bych to. K čemu je tohle plagiátorství? Cítím se mizerně, protože vím, že jsem mu ublížila, zároveň mi připadalo, že tím předstíráním lásky mu ubližuju ještě mnohem víc. Měla bych si vzít příklad z Venduly – shrnula to tím svým stylem: Ty seš trubka, už jsi to mohla mít za sebou! Tak tě vítám do klubu SPD. Jenže co když to nechci mít jen tak „za sebou“?

30. 11. 2005

Tohle jsou strašné dny! Nevím, jestli je to tím počasím, ale v listopadu mám pocit, že sotva žiju - ještě že už dnes končí. Kdybych byla kluk, měla bych svátek, protože naši chtěli, abych se jmenovala Ondřej. Stále to nemůžu pochopit, jak mohli být tak stoprocentně přesvědčení, že se jim narodí syn. Asi v patnácti jsem našla ty dopisy, co si naši psali, když táta ještě studoval a nemohli se tak často vídat, navíc ani jeden neměl telefon, takže museli chodit do budky (je zvláštní, že ještě nebyly maily a mobily… všechno bylo složitější. Ale na druhou stranu mě mrzí, že já nebudu mít co schovávat. Leda bych si maily vytiskla - jenže to bych musela dostávat nějaké, které stojí za to tisknout.) V dopisech si o mě psali jenom jako o Ondrovi, přitom vím – mluvila jsem o tom s mámou už jako malá – že si pohlaví nenechala říct. Tak jak si to mohli myslet? Nikdy to nepochopím a pokaždé, když 30. listopadu otevírám mailovou schránku a čtu „svátek má Ondřej“, vzpomenu si na to. Potom většinou začnu přemýšlet o tom, jak musel být otec zklamaný (ale nevím, jak se cítila máma) a je mi strašně divně. Připadám si zbytečná, nepotřebná… méněcenná. Jako kdybych pořád utíkala, běžela závod, ale přitom nemohla překonat svůj handicap. Jako kdybych byla postižená a musela utíkat se zdravými. Nevím, kdo mě na ten závod poslal a proč po mně chce, abych běžela, i když na něj nestačím. Vlastně ani netuším, proč to nevzdám a pořád letím jako šílená. Ten hlas mi říká, že musím, a tak běžím.

1. 12. 2005

Včera to dopadlo špatně. Vendula s Karolínou mi psaly a lákaly mě do klubu na diskotéku 80. a 90. let, ale tentokrát mě nevytáhly. Neměla jsem sílu na nic, dokonce jsem ani nedopsala zápis, i když jsem věděla, že by se mi možná ulevilo. Při představě, že stojím mezi šestnáctiletými holčičkami a skáču na „Nonstop“ Michala Davida, se mi udělalo zle. Já vím, pouštěli by určitě i R.E.M. a moje oblíbené CURE, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomovala. Bylo mi čím dál hůř. Vojta měl trénink a otec jel ráno na jednání do Brna a přespával tam, tak jsem udělala to nejhorší – šla jsem do baru a postupně jsem pila koňak, whisku, cinzano a becherovku. Najednou jsem dostala velkou chuť na to, co si zakazuju a naposledy jsem to udělala před rokem a půl… Tentokrát jsem to nevydržela. Naštěstí jsem se řízla jenom jednou. Funguje to, ulevilo se mi, moc. Usnula jsem asi v 8 a dnes ráno jsem se probudila strašnou bolestí hlavy (kočka). Ještě že je pátek. Nešla jsem do školy (máme na to novou zkratku, nebo spíš značku „ZA“ – což znamená „za školou“). Poprosím Karolínu, ať mi zkusí sehnat omluvenku (její máma má kamarádku doktorku). Na prostěradle trochu krve, takže jsem tu ránu šla rychle zalepit a ještě musím vymyslet výmluvu, kdyby se někdo ptal, co se mi stalo… Ještě že už je aspoň prosinec. Sylvie, Sylvie, ty bys mi rozuměla!

Viselec – Sylvie Plathová

Nějaký bůh mě chyt za vlasy, přitáhl si mě blíž.

Škvařil mě v modravých voltech jak proroka v poušti.

Jako když ještěrka mrkne, ucukly z dohledu noci:

Svět holých bílých dnů, nikde stín, nikde houští.

To mrchožrout, sup nudy mě přibil na ten kříž.

Taky by udělal to, co já, kdyby byl v koncích.

20. 12. 2005

Těším se na Vánoce! Sice si připadám jako podvodník, protože jsem holkám přikyvovala, že je ráda nemám, ale… těším se. Už druhý rok peču a baví mě to. V tomhle jsem asi divná, pořád říkám, že bych se nenechala uvázat v domácnosti, ale baví mě péct cukroví. Experimentuju. Zase jsem zkusila nový druh, skořicové preclíčky. Vojta chodí kolem a ochutnává, i když by neměl, kvůli gymnastice. Karolína s Vendulou říkaly, že jim na Vánocích nejvíc vadí ta přetvářka – jejich rodiče si hrajou na domácí idylku. Nevím, hrajeme si na ni také? Občas nemůžu Vojtu ani cítit a nezapomenu, co všechno mi provedl otec (zvlášť to léto…) Přesto – mám je ráda a když si sedneme ke stolu, k polévce a k salátu, nepřipadá mi to jako hra! Navíc letos mám ještě jeden důvod, proč se těšit na Vánoce a na prázdniny: táta pojede na hory jen s Vojtou a já můžu zůstat doma! Zřejmě i otec podlehl vánočnímu sentimentu. Vymyslela jsem si to totiž jako svoje největší přání pod stromeček. Vzal si dva dny na rozmyšlenou a nakonec mi sdělil, že souhlasí. Pochopitelně se můžu těšit na kázání, ale to už nějak přežiju. Strašně se těším, co všechno s holkama podnikneme. Především nechci myslet na školu a na to, co bude ani ne za rok. Maturita, vejška… Ne, já nechci, křičí ve mně všechno! O to víc, že jsme na začátku prosince byli hromadně na testech „studijních předpokladů“ a asi před týdnem jsme si postupně chodili pro výsledky. To mi připomíná, čím jsem začala svůj zápis – že si připadám jako podvodník. S Radkem jsem také měla pocit, že podvádím. Je to opravdu můj „charakterový rys“? Jsem taková? A jaká vlastně jsem? V té poradně s námi mluvila taková malá, brýlatá psycholožka, okamžitě jsem k ní pocítila silné antipatie a pak už se všechno jen zhoršovalo. Nejdřív mi sdělila, že matematické znalosti jsem měla průměrné (to se divím, z takových těch prostorových úkolů s kostkami jsem nevyřešila ani jeden!), jazykové mám nadprůměrné, pro studium prý ideální. Překvapilo mě, že je to tak stručné. Čekala jsem, že mi třeba poradí, jaký zvolit obor – když si nejsem jistá. Ale nic takového. „A teď se podíváme na váš osobnostní test, Iško,“ sdělila mi hlasem, jakým se odsouzenci oznamuje rozsudek smrti. Podívala se na mě přes brýle a tragicky vzdychla. Vypadala, že moje osobnost je skutečně k pláči! Začala jsem se bát. A potom jsem si to vyslechla: jsem nepřizpůsobivá, silně introvertní, přecitlivělá až úzkostná, moje schopnost jednat s lidmi je na hranici sociální fóbie! (Ani nevím, co to přesně je!!) V konfliktních situacích neumím hájit svůj názor, nedokážu se prosadit. Začala jsem přemýšlet, kde je nejbližší most, ze kterého bych mohla skočit! Musela to na mě vidět, protože mě najednou uklidňovala: není to tak hrozné, dá se s tím pracovat bla bla bla. Mám se do nového roku rozhodnout, jestli bych nechtěla chodit k ní do poradny na skupinovou terapii. Abych někde před dalšími lidmi vyprávěla o svých pocitech? To už si snad raději nechám svoji sociální fóbii. Když jsem odcházela, najednou mě ta psycholožka zničehonic objala a řekla mi: „Nemějte strach, Iško, spolu to zvládneme! Jenom ke mně musíte mít důvěru!“ Což mě okamžitě zablokovalo. Ta ženská je divná! Ještě divnější než já, a to už je co říct. Ale depku z toho mám obrovskou. Brrr, nechce se mi na to myslet. Půjdu péct. To je přece pracovní terapie, ne?

1. 1. 2006

Těším se na Vánoce! Sice si připadám jako podvodník, protože jsem holkám přikyvovala, že je ráda nemám, ale… těším se. Už druhý rok peču a baví mě to. V tomhle jsem asi divná, pořád říkám, že bych se nenechala uvázat v domácnosti, ale baví mě péct cukroví. Experimentuju. Zase jsem zkusila nový druh, skořicové preclíčky. Vojta chodí kolem a ochutnává, i když by neměl, kvůli gymnastice. Karolína s Vendulou říkaly, že jim na Vánocích nejvíc vadí ta přetvářka – jejich rodiče si hrajou na domácí idylku. Nevím, hrajeme si na ni také? Občas nemůžu Vojtu ani cítit a nezapomenu, co všechno mi provedl otec (zvlášť to léto…) Přesto – mám je ráda a když si sedneme ke stolu, k polévce a k salátu, nepřipadá mi to jako hra! Navíc letos mám ještě jeden důvod, proč se těšit na Vánoce a na prázdniny: táta pojede na hory jen s Vojtou a já můžu zůstat doma! Zřejmě i otec podlehl vánočnímu sentimentu. Vymyslela jsem si to totiž jako svoje největší přání pod stromeček. Vzal si dva dny na rozmyšlenou a nakonec mi sdělil, že souhlasí. Pochopitelně se můžu těšit na kázání, ale to už nějak přežiju. Strašně se těším, co všechno s holkama podnikneme. Především nechci myslet na školu a na to, co bude ani ne za rok. Maturita, vejška… Ne, já nechci, křičí ve mně všechno! O to víc, že jsme na začátku prosince byli hromadně na testech „studijních předpokladů“ a asi před týdnem jsme si postupně chodili pro výsledky. To mi připomíná, čím jsem začala svůj zápis – že si připadám jako podvodník. S Radkem jsem také měla pocit, že podvádím. Je to opravdu můj „charakterový rys“? Jsem taková? A jaká vlastně jsem? V té poradně s námi mluvila taková malá, brýlatá psycholožka, okamžitě jsem k ní pocítila silné antipatie a pak už se všechno jen zhoršovalo. Nejdřív mi sdělila, že matematické znalosti jsem měla průměrné (to se divím, z takových těch prostorových úkolů s kostkami jsem nevyřešila ani jeden!), jazykové mám nadprůměrné, pro studium prý ideální. Překvapilo mě, že je to tak stručné. Čekala jsem, že mi třeba poradí, jaký zvolit obor – když si nejsem jistá. Ale nic takového. „A teď se podíváme na váš osobnostní test, Iško,“ sdělila mi hlasem, jakým se odsouzenci oznamuje rozsudek smrti. Podívala se na mě přes brýle a tragicky vzdychla. Vypadala, že moje osobnost je skutečně k pláči! Začala jsem se bát. A potom jsem si to vyslechla: jsem nepřizpůsobivá, silně introvertní, přecitlivělá až úzkostná, moje schopnost jednat s lidmi je na hranici sociální fóbie! (Ani nevím, co to přesně je!!) V konfliktních situacích neumím hájit svůj názor, nedokážu se prosadit. Začala jsem přemýšlet, kde je nejbližší most, ze kterého bych mohla skočit! Musela to na mě vidět, protože mě najednou uklidňovala: není to tak hrozné, dá se s tím pracovat bla bla bla. Mám se do nového roku rozhodnout, jestli bych nechtěla chodit k ní do poradny na skupinovou terapii. Abych někde před dalšími lidmi vyprávěla o svých pocitech? To už si snad raději nechám svoji sociální fóbii. Když jsem odcházela, najednou mě ta psycholožka zničehonic objala a řekla mi: „Nemějte strach, Iško, spolu to zvládneme! Jenom ke mně musíte mít důvěru!“ Což mě okamžitě zablokovalo. Ta ženská je divná! Ještě divnější než já, a to už je co říct. Ale depku z toho mám obrovskou. Brrr, nechce se mi na to myslet. Půjdu péct. To je přece pracovní terapie, ne?

14. 1. 2006

Čeká mě největší hrůza za celou dobu mého studia na střední škole. Maturitní ples! Zdají se mi o něm hororové sny už týden. Blíží se neuvěřitelnou rychlostí a mě se zmocňuje panika. Ples bude prubířským kamenem mojí sociální fóbie. Jestli ho přežiju, je to znamení, že nemusím skočit šipku pod vlak ani z mostu. Nebo že si nemusím střádat do láhve od okurek diazepam! Představa, že stojím v šatech před tím plným sálem a Pískař na mě navléká maturitní stužku, takže už na mě koukají úplně všichni, je děsivá. Vybavují se mi už naštěstí zapomenuté okamžiky z tanečních. Smrad z těch klučičích obleků (zatuchlina ze skříní a asi nějaký přípravek proti molům). Ruce se jim potily i přes ty bílé rukavičky. Tím je nechci shazovat, protože já měla zas ruce jako kdyby mě zrovna vytáhli z márnice. A tak jsem si i připadala. Tuhá! Dřevo oblečené do šatů a silonek! A ty lodičky! Na konci jsem si vždycky myslela, že už nohy nemám. Že mi pata srostla s tím podpatkem a ten mi propichuje chodidlo až někam ke kolenům. Nechápala jsem, co je to za přežitek. Kdo dneska tancuje polku, waltz, foxtrot? Ovšem otec na tom trval, že je to prý základní společenská dovednost. Možná tak ve společnosti, ve které se pohybuje on. Já mám sociální fóbii. Vědět to tehdy, přesvědčila bych ho, ať nikam nemusím. Naštěstí se mi to podařilo po třech měsících. Bylo to vysvobození od polky, kterou jsem nikdy nepochopila. Nejhorší byl jeden kluk, který se mě pokoušel utěšovat, když jsem mu říkala: „To sis vybral tu pravou, já vůbec tancovat neumím.“ Pořád mumlal jak budhistický mnich – „Zvládneme to, povedu tě, já tě povedu, nemusíš se bát, já tě povedu.“ Pak spustila hudba, dupla jsem mu na nohu, poprvé, podruhé a potřetí… začal se potit. Bylo vidět, jak zatnul zuby. Snažil se mě „vést“. Hm. Bála jsem se, že budu mít na rukou modřiny a vlála jsem po tom parketu jako hadr na holi. A na konci mi povídá, tak objevně: „Hele, ty to ale fakt neumíš!“ Hrůza hrůz. A za devět dní máme maturiťák… Kdyby náš třídní aspoň nebyl učitel. Ale jak s ním budu JÁ tancovat sólo?

24. 1. 2006

Píšu ještě trochu NS. Ve škole jsme měli volno. Mám to za sebou, sláva! Sice jsem musela vypít už tři šumivé „vyprošťováky“, ale pořád si opakuju: mám to za sebou! Už po našem včerejším dopoledni jsem měla trochu kocovinu. Strávily jsme ho s holkama v hospůdce. Původně mě měly učit tancovat, ale nějak z toho sešlo. Štěstí bylo, že jsme si pořadí, v jakém budeme tancovat s Pískařem, losovaly. Vyšla na mě až patnáctka, takže jsem se utěšovala, že by byl zázrak, kdybych se dostala na řadu dřív. Stejně jsem ale prosila Karolínu (sedmička) a Vendulu (devítka), ať to pořádně protahují. Ve škole ještě poslední pokyny na závěrečné „třídnické“ hodině s Pískařem (vyučování máme zkrácené.) Pískař říká, že jsme v pořadí už jeho pátá třída, takže určitě všechno dobře dopadne. Vypadá to, že uklidňuje sám sebe… A to chudák v tu chvíli ještě netušil, co budeme mít na maturitní stužce. Prosadili jsme si, že to bude překvapení. Zepředu je: My neodcházíme… a zezadu: Jenom jdeme s pískem. Teď už to Pískař tak často neříká, ale v prváku byl na nějaké operaci ledvin a během každé hodiny si vždycky odskočil aspoň dvakrát. A pokaždé to hlásil velmi rozjařeně touhle větou. Nakonec to vzal opravdu skvěle. I ty naše včerejší omluvenky. Komentoval je jenom slovy, že to bude brát už jako součást plesové recese. V tomhle ho obdivuju, protože kdyby chtěl, udělá nám kvůli omluvňákům už dávno peklo na zemi. Další průběh ve zkratce, protože táta samozřejmě natáčel: odjíždím ze školy domů, kde se dlouho koupu, potom na sebe navlékám nové šaty. Musím uznat, že mi docela sluší, ale stejně si v nich připadám jako v hábitu, ve kterém se vodí odsouzenci na popravu. Kolem páté dorazí Vendula, nešťastná, že jí naopak nesedí ty šaty, které jí máma z úsporných důvodů ušila. Utěšujeme se navzájem – učí mě ještě v rychlosti ten valčík. Sraz v našem oblíbeném bistru, kde si dáváme každá 2x becherovku (rumíček ani fernetíček nechci hodně dlouho vidět.) A vyrážíme. V prázdném sále nejdříve nacvičujeme nástup, potom už se prostor zvolna plní. Otec sedí hned dole u parketu, u stolku v první řadě. Vojta je taktéž navlečený v obleku a musím uznat, že mu to sluší. Nástup jsem zvládla slušně, až na malé zaškobrtnutí, při kterém jsem skoro ztratila botu. (Skutečně, Popelka č.2…. bohužel do její ladnosti mám daleko.) Stužkování také v pořádku. Pískař mi přeje, ať se dostanu na překladatelství. Začíná sólo pro profesory. Karolína vzala tu moji prosbu o protahování tance s Pískařem vážně – žádnou další holku k němu nepustila. Celý večer pak prohlašovala, že už se „našla“. Líbí se jí prý starší muži, zhruba kolem padesátky. Jenže to bychom my s Vendulou nesměly vědět, že se takhle „našla“ už asi popadesáté. Sólo pro rodiče. Tančím s tátou a divím se, že nám to docela jde. (Máma mi poslala ze Států mail a pak ještě jedno přání poštou.) Zbytek večera se soustředím jen na jedno: jak utéct tancechtivým hochům. Daří se mi to za pomoci Venduly a Karolíny, kterým tanečníky ochotně přenechávám. Krčím se v koutě u našeho stolu a na hodinkách odpočítávám minuty, kdy to utrpení skončí. Vidět mě teď brýlatá paní psycholožka, popadne mě a už nepustí ze svých terapeutických drápů! Naštěstí se o půlnoci jdeme převléct a pak už hraje DJ, takový zvláštní mix, ale celkem to jde. Zbytek večera (nebo spíš noci) si ale moc nepamatuju. Jak jsem se snažila odbourávat svoji taneční trému, odbourala jsem jaksi postupně sebe. Údajně jsem ale nakonec tančila naprosto neuvěřitelně a skoro bez přestání tři hodiny! Škoda, že si nic nepamatuju, mohla jsem si trochu zvednout svoje silně pochroumané sebevědomí. I bez psycholožky… Resumé je takové, že maturitní ples mám šťastně za sebou. Velkou životní radostí mě naplňuje fakt, že se už nikdy nebude opakovat. (Na reinkarnaci raději nevěřím.)

13. 2. 2006

Leje, leje a leje. Jsme na horách, na Šumavě a neustále se nám na hlavu valí litry vody! Tomu, na čem lyžujeme, už se ani nedá říkat sníh. Vendula by samozřejmě řekla, že „chčije“ – je protivná jako činže a v jednom kuse nadává, že jí tlačí přezkáče a hrozně ji vytáčí, že neumí na snowboardu (protože ho, pochopitelně, nikdy neměla a ani moc nejezdila na hory.) Chytla zkrátka jednu ze svých naprosto nesnesitelných nálad: utápí se ve svojí ukřivděnosti. Nemívá je často, ale pak to stojí za to. Většinou pak používá asi tolik nadávek v jedné větě jako její strejda Standa, který nás v létě oslňoval ve Ždáru. Jako kdybychom my dvě s Karolínou mohly za to, že jsme se narodily do rodin, které mají nějaké peníze! Vážně už jsem měla vztek, když jsme se včera vypravily do hospody a Vendula po druhém pivu (nedošlo nám zpočátku, že si ho dává schválně, protože je nejlevnější) prohlásila, že odchází na pokoj. Trvalo čtvrt hodiny, než jsme z ní vytáhly, že je to kvůli penězům. Nabídla jsem jí, že za ni klidně zaplatím, ale tím jsem se jí hrozně dotkla. Pokaždé, když ji chytne tahleta „socka nálada“ (jak jí potom sama říká!), bývá neuvěřitelně „hrdá“. Stylizuje se do role skromné dívky, která si je vědoma svojí ceny. V duchu hesla „chudoba cti netratí.“ Hodila by se do nějakého filmu z třicátých let! Jenže já už jsem taky byla otrávená a řekla jsem jí výše uvedenou větu. Neměla jsem to dělat, protože začala ječet, jestli skutečně mám tu drzost nazývat „tu naši zkurvenou famílii“ rodinou, která má „nějaký“ peníze. Když jsme přece „odporně, nechutně a hnusně zazobaný“. Potom do sebe kopla zbytek piva a zmizela. Dnes s námi nebyla lyžovat. Vymyslela si, že ji bolí v krku. Asi si vůbec neuvědomuje, jak mě to její chování trápí. Ani neví, jak bych si to s ní ráda vyměnila! Jenže to jsem si dovolila vyslovit jednou… okamžitě začala hystericky vřískat, ať nežvaním kraviny. A Karolína mě ani nepodpořila, seděla a mlčela. Vendula ji bere na milost jen proto, že její rodiče nejsou podle Venduliných měřítek tak „ve vatě“ jako otec. Teď tu sedíme každá na svojí posteli a mlčíme. Já píšu, Karolína hraje SIMS a Vendula se jen tak povaluje s vražedným výrazem. To jsme dopadly… a přitom jsme si plánovaly, jak si hory užijeme.

26. 2. 2006

Musím psát, jinak se zblázním! Cítím až fyzicky potřebu zapsat. Ty dny po návratu z hor se odehrávaly jako ve zlém snu. Na stole před sebou mám přihlášku na překladatelství – tlumočnictví. Zespoda z obýváku slyším, jak se otec s Vojtěchem něčemu chechtají. Vojtěch vyhrál závody a může si teď užívat otcovy přízně, ze které já jsem vyloučena, zřejmě navždy. Kdyby věděl, jak moc bych už chtěla pryč, odejít, nevidět ho, nic od něj nepotřebovat. To také cítím úplně fyzicky, po celém těle. Zase mě uhodil, nemám pro to slov! A nemám slov pro ten Pískařův podraz. Jak se tvářil, že nám trochu povolí, když jsme v posledním ročníku, že má přece pochopení pro studentské akce! Den před třídními schůzkami vybral od všech ve třídě omluvné listy. Potom je rozdal rodičům. Sdělil jim, že naše třída je počtem zameškaných hodin bezkonkurenčně na prvním místě z celé školy a vyskytly se případy falešných omluvenek, tak ať si omluvné listy zkontrolují. Už ten den, kdy je Pískař vybral, nám bylo v podstatě jasné, co se na nás řítí. Peklo! Karolína se tvářila, jako že ji to absolutně nerozhodí. Vendula byla nervózní spíš kvůli mámě. Říkala, že bude stoprocentně brečet, protože dělá všechno pro to, aby se Vendula měla aspoň trochu slušně a tohle je její vděk. A peklo nastalo. Otec mě vzal do pracovny a opět svým ledovým tónem mi promlouval do duše půl hodiny. Namíchal do toho trochu lítosti, aby nebyl jen přísný. Cosi o tom, jak strašně jsem ho zklamala a jak se domníval, že už má prakticky dospělou dceru. Potom mi sdělil, že se od této chvíle bude neustále informovat na můj prospěch a docházku (kdyby aspoň nepoužíval tyhle úřední výrazy!). Doma musím být denně v osm, o každé akci ho budu informovat dva týdny předem a on rozhodne, jestli na ni půjdu nebo ne. Já ho tak nenávidím! Strašně moc ho nenávidím! Chová se ke mně, jako kdyby mi bylo pět. Jak mě tu mohla máma nechat jemu napospas? Nakonec mě uhodil, protože se mu nezdálo, jak se tvářím. Zeptal se mě, jestli jsem ho dobře poslouchala a já mu řekla: „Ty tvoje řeči se moc poslouchat nedaj´!“ Dal mi obrovskou facku. Už jsem to nevydržela a řekla jsem mu, že od téhle chvíle ho nepovažuju za svého otce a budu ho poslouchat už jen nezbytně nutnou dobu. Hned po maturitě si půjdu vydělávat a odstěhuju se! Řval na mě, ať s něčím takovým nepočítám. Už do mě vložil dost a nehodlá se dívat na to, jak si zkazím život. A teď tu přede mnou leží moje vyplněná přihláška. Prý si osobně zkontroluje i to, jestli jsem ji podala. Budu mít tolik odvahy, abych to neudělala? A jestli ne, jestli jsem zbabělá, řešení je jednoduché – přijímačky prostě neudělám. Tohle rozhodnutí mi v té hrůze pomáhá. Nedosáhne ničeho! To je tak osvobozující pocit…

10. 3. 2006

Jsem strašně šťastná, nejraději bych se z radosti opila, ale pořád ještě nesmím z domu. Nevadí, užiju si to tak jako tak. Pojedeme s holkama v létě do Holandska, na tři měsíce na farmu, budeme tam pracovat - pást krávy a dělat všechny potřebný práce kolem nich. Karolína našla jednu agenturu, která tyhle brigády pořádá a okamžitě nás vzali. Byla jsem celý minulý týden na dně z toho, že jsem se nedokázala otci postavit a podala jsem přihlášku. Nakonec mi moc nepomohl ani ten plán neudělat přijímačky. Nikam jsem nechodila, udělala jsem všechny naplánované maturitní otázky, dvě práce na dějepisný seminář, nechala jsem se vyzkoušet z literatury a z fyziky. Byla jsem jako stroj, ale teď už nejsem, už zase všechno cítím. Ještě předevčírem jsem si pouštěla Hodiny (viděla jsem ten film snad šestkrát a pořád mi má co dát, pořád v něm nacházím nové věci) a chtěla jsem být jako Virginie, dát si do kapes kameny a vlézt do řeky. Dnes si pořád opakuju tu větu: „Klid nenajdeš tím, že se vyhneš životu.“ Dnes nejsem Virginie, dnes jsem Laura Brown a chystám se odejít! Nikdy jsem nebyla tak přesvědčená, že něco dokážu. Dokážeme. S holkama. Otci nic neřeknu. I kdybych přijímačky udělala, do školy prostě nenastoupím. „Pořád se dívat životu do tváře…“ Jdu si pustit soundtrack z Hodin a plánovat!

12. 3. 2006

Musím znovu zapsat, jak strašně moc se těším na náš plán, na Holandsko. Musela jsem holkám slíbit, že když to všechno vyjde, už se nikdy neříznu. Nedávno o tom vyšel v Reflexu článek – Karolína a Vendula ovšem samy uznaly, že proti těm vyfoceným holkám jsem naprostá začátečnice. Dokonce i mě bylo z jejich rozšklebených ran špatně – a to už je co říct! Vendula si pochopitelně neodpustila poznámku, ať se opovážím přihlásit se k pokročilým a já se musela jen smát… teď bych to neudělala, ani kdyby mě tu otec chtěl držet zavřenou ještě další měsíc. Už mi ani nestojí za to, abych s ním šla do nějakého konfliktu. Upínám se na jedinou vizi: Holandsko. Nikdy bych nečekala, že těch devět písmen bude jednou moje obrovská naděje… Protože jsem tzv. vzorná dcera, mám spoustu času hledat si na netu informace. Chci o té zemi vědět všechno. Karolína se směje, že to jsem celá já, hned se ponořím do „problému“, zjistím a vyhodnotím všechno, co jen jde. Asi má pravdu… Když jsem si třeba přečetla ten článek a zjistila, že existují i blogy těch lidí, co si takhle ubližují, okamžitě jsem to začala hledat. Potom jsem přemýšlela, proč to vlastně dělám já. Někdy je to proto, že ta bolest uvnitř je tak nesnesitelná, že musí ven. Nějak. A zároveň jako kdybych si sama nebyla jistá, jestli je moje vnitřní bolest skutečná – jestli na ni mám právo. Kdežto ty šrámy na ruce jsou vidět, jsou nezpochybnitelné. Uleví se mi, zmizí nějaký zvláštní přetlak. Někdy jsem zase strašně zoufalá, že nemůžu udělat nic, že jsem v pasti… ne kvůli domácímu vězení, to je absolutní hloupost. Ve „vnitřní“ pasti. Otec je jako skála, kterou nemůžu zdolat a když do ní budu mlátit holýma rukama, co se asi stane? Kdysi jsem četla v jednom článku o psychologii, jak se tomu říká: naučená bezmoc. Už to ale nechci. Holandsko je moje šance, naděje, že udělám něco sama. Sama od sebe a sama za sebe.

15. 3. 2006

Píšu teď docela často. Asi proto, že jsem neustále doma. Tak abych se nezbláznila… mám spoustu času na přemýšlení, o sobě, o životě. Nevím, proč tolik potřebuju chvíle, kdy zdánlivě nic nedělám, jen bloumám po bytě a vzpomínám na různé etapy svého života. Fascinuje mě, jak se měním. Musím si potom vždycky pustit i tu hudbu, kterou jsem v určité době nejvíc poslouchala. A snažím se připomenout, jaká jsem tehdy byla. Jako kdyby se mi mohlo stát, že zapomenu a podstatná část mě samotné úplně zmizí. Přitom je to nesmysl, protože – není to tedy zrovna originální přirovnání – je to jako se stromem. Má kořeny, má kmen, větve… každé jaro vyrostou nové lístky a koruna se trochu rozroste. Ale stejně, vytahuju stará alba, pouštím si staré video. Doba, kdy mi bylo šest. Dívám se do kamery, kterou drží máma. Proč mi připadalo, že máma je pořád daleko? Vlastně necítím žádný zvláštní rozdíl, když je teď v Americe. I v době, kdy žila s námi, byla pořád za nějakou… mlhou. Za záclonou. Někdy mě napadá, že prožívala to, co já. Chtěla si jen tak bloumat, zmizet do svého světa a my jsme ji z něj pořád vytrhávali – já s Vojtou, ale i táta, který potřebuje pořád něco podnikat, pořád kmitat, pořád se někam hnát, jinak by měl dojem, že zahnívá… nebo že umírá? Vida, jednu věc si z těch narozenin pamatuju úplně přesně: jak jsem si uvědomila vlastní smrtelnost. Ležela jsem na posteli, měla jsem už dávno spát, z postele přicházelo světlo… Vojtíšek byl v postýlce. Ležela jsem odkrytá, hlavu jsem nechala viset z postele dolů, ruce roztažené a po tvářích mi tekly proudy slz, které jsem neuměla zastavit. Najednou jsem věděla, že umřu a brečela jsem nad tím. Byla jsem divná už jako dítě a zůstalo mi to… Myslím, že bych raději nikdy neměla mít děti.

12. 4. 2006

Sedím ve svém pokoji a za chvíli bude svítat. Nemůžu spát, protože si stále v hlavě promítám uplynulé dny. Cítím se jako pod nějakým poklopem – vzpomínka na Sylvii Plathovou a její knihu. Pod skleněným zvonem. Je to stejná stěna, jaká byla mezi mnou a mámou. Prý by měla přijet z Ameriky 29. května. To už budu mít maturitu za sebou, ale otázka zní… budu mít maturitu? Snad. V té době nejspíš budu předvádět velkou komedii nazvanou: Učím se na přijímačky. Půjdu k nim, ale samozřejmě je neudělám… HOLANDSKO! Chci vidět aspoň jednoho člověka, který bude u těch přijímacích zkoušek tak free jako já.

Jenom si pořád dokola opakuju: proč nemám radost, když myslím na Holandsko, na holky, na náš prázdninový trip? Proč mám kolem sebe tu průhlednou clonu a myslím na Plathovou? Když jsem o ní chtěla mluvit s Vendulou, zvedla oči v sloup a řekla: „Ježiš, zas nějaká ta tvoje intelektuálština!“ (Netuší, jak moc je mi Sylvie blízká. Zabila se ve 32 letech. Nebo ve 33? Nevím, nakonec to není důležité. Skončím taky tak, když se tolik cítím s ní spojená?) Bylo to ten večer, kdy jsme slavily maturitní písemku. Vendula do mě pořád ryla a mně se nějakou dobu vůbec nedařilo zjistit, proč vlastně. Asi zase kvůli penězům, pořád mluvila o tom, jak jsme byli tři dny v Alpách. (Otec si usmyslel, že si musíme vynahradit tu letošní mizernou zimu.) Vendula neví, jak pro mě byl ten víkend dlouhý, jak jsem neustále musela poslouchat otcovy řeči, že po večerech bych se měla učit na maturitu. Radši jsem chodila sama na pokoj, abych nemusela být s ním a s bratrem. Vojta totiž začal číst Jak získávat přátele a působit na lidi a dlouze tu knihu s otcem rozebírali. Tisíce zakomplexovaných ji mají jako bibli! Přitom je tak přízemní, všechny rady jsou vlastně jedna velká manipulace. Potřebovala jsem být sama, jsem totiž černá ovce naší rodiny. A tohle mi Vendula závidí. Strašně mě to trápilo. Chtěla jsem mluvit o našem prázdninovém výletu, ale holky byly v té chvíli jinde. Vendula se svojí mámou, která se dře někde v prádelně. Karolína s tím Filipem. Tváří se záhadně, ale pořád naznačuje, že s ním strašně experimentuje. Do svojí soupisky si napsala SM. Já nechci vědět, co s ním dělá, nezajímá mě to! Tak proč o tom pořád mluví? Byla teď u nás a najednou se zeptala, jestli se může podívat na net, že jí doma nefunguje. Vlezla na nějaké stránky… smdb.cz. Nebo bdsm? Nevím, přesně si to nepamatuju. Vendula říká, ať jí nechám, že jí to zase přejde. Stejně jako jí přešly horoskopy (i když ty pořád prožívá, ale proti době třeba před rokem je to snesitelnější), chuť dělat adrenalinový sport i ty krádeže v obchodech. A ještě řekla: „Karolína je taková naše rychlokvaška.“ V tu chvíli vypadala Vendula úplně… zle. Zeptala jsem se jí, proč vlastně chce jet, když jí Karolína tak štve. Odpověděla mi udiveně, že jí vůbec neštve. Že je to prostě Karolína. Nemůžu se zbavit otázky… říká taky něco takového o mně? A pak řekne: to je prostě Iška…?

29. 4. 2006

Mám obrovský strach, že nám Holandsko nevyjde. Karolína už o něm skoro nemluví, a když začneme s Vendulou samy, rychle změní téma. Je nám jasné, čím to je – (teď mě napadl text té písničky… „Čím to je, čím to je, že ludia nevedia byť múdri…“ Měla jsem ji docela ráda, ale rádia ji omílají denně tolikrát, že se mi naprosto znechutila. Problém je, že jak ji jednou slyším – v rádiu nebo klidně takhle v hlavě – nemůžu se jí zbavit až do večera!) – takže zpět: Karolína se prostě zbláznila z Filipa. Nemám ani pocit, že by do něj byla zamilovaná. Neumím to vysvětlit, Vendula se mě ptala a já nedokázala odpovědět, netuším proč, jenom to tak cítím. Ano, je s ním skoro denně, takže vynechává naše akce a vypráví o něm… to je ten problém, moc nevypráví o Filipovi. Co dělali, kam šli, co jí řekl. Vždycky jsou někde na mejdanu, v kavárně, v klubu, nebo s ním jde na famáckou projekci. Přitom ale pořád mluví o deseti dalších lidech, co tam byli. Pokaždé to jsou strašně COOL umělci. Karolína buď obdivuje, jak jsou nezávislí, studujou, v noci chlastaj a přes den malujou obrazy nebo píšou scénáře k filmům (nikdo jim to ale nechce vystavit a na filmy nejsou peníze, a když jsou to věci pro školu, učitelé nikdy nechápou jejich formální experimenty) nebo zas pro změnu obdivuje, jak se dokážou uživit (většinou v reklamě). Třeba to o těch „formálních experimentech“. Mě by to nenapadlo, to jsou slova Karolíny. Vlastně ne, Filipa – a tak je to se vším. Šly jsme třeba minulý týden ze školy kolem toho rozestavěného obchoďáku. Vedle něj jsou staré činžáky. Karolína se najednou zastavila a tragicky povídá: „Podívejte se!“ Naprosto jsme s Vendulou nechápaly, na co se máme dívat. A Karolína: „Poezie periferie a do toho komerční industriál. To by byla fotka!“ Já jsem nedokázala reagovat, ale Vendula na to šla po svém. „Z tebe je fakt už úplná kráva,“ řekla jí a začala se hrozně smát. Od té chvíle Karolína nepromluvila ani slovo. Tvářila se naprosto ukřivděně. Jako že jí nerozumíme a jsme přízemní. Ach jo. Možná jsem hnusná, ale přeju si, aby jí ten Filip brzo nechal. Ať se na ní vykašle a vrátí nám starou Karolínu a naše Holandsko!!

2. 5. 2006

Je to ještě horší. Jestli neodjedu do Holandska, bude to můj konec. Vojta jede v létě zase na soustředění a otec zjistil, že ve stejném areálu se konají různé sportovní kurzy. Sdělil mi, že na jeden určitě pojedu. Nehodlá mě prý nechat celé prázdniny bez dozoru – ví, jak to dopadlo loni. Jen alkohol, drogy, poflakování se „po ulicích“. (Mluví o tom, jako kdybych šlapala někde v Bronxu!) Má prostě dojem, že sport zachrání všechno: je to řád, dřina, pevná vůle, atd., atd. Jak já to znám! A jak strašně znám jeho! Je mi jasné, že tohle není planá hrozba. Panebože, co budu dělat? Mohly bychom jet s Vendulou samy, samozřejmě. Ale ta najednou váhá. Prý potřebujeme Karolíninu energii. Podle ní jsem depresivní a ona jenom se mnou tři měsíce nevydrží. Vážně děkuju…!! Je mi zle. Opsala jsem si jednu báseň z Proroka (Chalíl Džibrán) a schválně jsem ji vylepila na dveře svého pokoje – zvenku. Třeba otec pochopil. I když… u něj pochybuju.

A žena, tisknoucí k prsům nemluvně, pravila: Promluv k nám o dětech.

A on pravil:

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

Jsou to synové a dcery touhy Života, která dychtí po sobě samé.

Přicházejí vaším prostřednictvím, leč nikoliv z vás,

a byť byli s vámi, nepatří vám.

Můžete jim věnovat svou lásku, nikoliv však své myšlenky,

neboť oni mají myšlenky vlastní.

Můžete poskytnout příbytek jejich tělům, nikoliv však jejich duším,

neboť jejich duše přebývají v domě zítřku, který nemůžete navštívit, ba ani ve snech.

Můžete se snažit být jako oni, nesnažte se však, aby oni byli jako vy.

Neboť život nekráčí pozpátku a nezdržuje se s včerejškem.

Jste lukem, který vysílá vaše děti jako živé šípy.

Lučištník vidí značku na cestě nekonečna.

Ohýbá vás svou mocí, aby Jeho šípy letěly rychle a daleko.

Nechť je vaše ohýbání v rukou Lučištníka radostné;

Neboť On miluje stejně letící šíp, jako klidně vyrovnaný luk.

13. 5. 2006

Tak, a je konec! Musím ještě zapsat, než se půjdu učit. Mám před sebou dvanáct dní svaťáku, snad to bude stačit. Vlastně jedenáct… I když, jak o maturitě přemýšlím, moje uvažování jde ve vlnách. V jednu chvíli pocit, že je to všechno naprosto v pohodě, vždyť jsme okruhy stokrát probírali během celého roku, sama jsem se začala už v polovině dubna učit (jistě, Karolína a Vendula do mě ryjou, že jsem šprtka… nakonec, už jsem zvyklá, tohle slýchám od prváku!). A pak přijde další vlna: naprostá panika. Pocit, že nejsem schopná si všechno zapamatovat a to, co se naučím např. dneska, určitě do 24.5. zapomenu. Navíc půjdu na řadu odpoledne jako druhá. To tedy nevím, co budu dělat celé dopoledne. Ani do školy nedojdu, protože umřu strachy. Musím si zajistit elpézetku, láhev poslední záchrany. Odliju si trochu cinzana třeba do láhve od vody, možná to trochu naředím. Jinak mě tréma umoří…

Ne, nechci na to ještě myslet. Jsem strašně nostalgická, už od začátku května… vlastně ne, asi to trvá už od dubna – od doby, kdy jsme psali maturitní písemku. Uvědomuju si, že jsem ani nezapsala, jak to dopadlo. Dostala jsem jedničku a Pískař o té práci řekl: „Jedna z nejlepších, stylisticky i jazykově.“ Možná jsem přehnaně sebevědomá, ale věřila jsem, že v tomhle nemůžu selhat. (Já něčemu věřila? A dokonce svým schopnostem? Nemožné!) Vendula by mě asi zavraždila, kdyby tohle četla, má trojku kvůli odklonu od tématu a příšerně se vzteká. Vysvědčení celkem ok, takže otec taky. Díky tomu jsem mohla chodit na všechny možné akce, a pařit a pařit a loučit se, i když nechci. NECHCI! Nezajímá mě vejška, nezajímají mě cizí lidi, chci zůstat s holkama, s touhle třídou. A on je KONEC… V pátek poslední zvonění, procházíme školou, vybíráme peníze na rozlučku, neseme si v ruce láhve vína, nabízíme profesorům – a všechno je to naprosto v pohodě. Dokonce i Pískař si od nás bere, napije se a přeje: „Ať vám to vyjde!“ Ale co? Někdy bych maturitu nejraději oddálila ne proto, že se jí bojím, ale proto, že pak to skončí definitivně. Popíjet jsme šli do naší oblíbené „Zahrádky“ hned u školy, je nám úžasně, i když smutno. Zase chci domlouvat Holandsko, ale Vendula už má asi páté pivo a huláká: „Ser na to, teď je teď, užívej si to!“ Ale ani od ní to nezní upřímně, chce hlavně zapít tu trojku.… Hm. Užívat si přítomnost, to bych chtěla umět. Všichni ostatní se bavili a mně bylo hrozně. Z toho, že je KONEC, že tohle jsou poslední okamžiky… jako když sklouzávám po hladké desce a nemám čeho se zachytit, je to neodvratné. NECHCI!!! A přede mnou leží na stole haldy vytisknutých maturitních otázek. Vendula s Karolínou pojedou ke Karolíně na chatu. Lákaly mě taky, jenže já měla strach, že bych se nic nenaučila. Poklepaly si na čelo. Ještě včera jsme byly slavit soukromě, bez lidí ze třídy, a holky hned ráno, ještě přiopilé (spaly jsme všechny u Karolíny) odešly na autobus. Stejně by mě otec nepustil. A pět dní po mojí maturitě má přijet máma. Jaká asi bude…? Viděla jsem ji naposledy před rokem a půl. Psala mi, že to musíme s Vojtou pochopit, že se potřebuje odpoutat – od minulosti, od táty? Ale proč i od nás? Skoro se bojím, že si s ní nebudu mít co říct, nebudu vědět, jak se k ní chovat… Teď to stejně nevyřeším. Žít tímhle okamžikem! Jenže tenhle okamžik, to jsou ty štosy otázek… Ufff!

25. 5. 2006

A mám to!!! Ať se Karolína klidně potají usmívá, že na chatě s Vendulou celé dny chlastaly a chodily na vesnické diskotéky, a přitom odmaturovala předevčírem se stejným výsledkem: dvě dvojky, dvě jedničky. Měla štěstí, samozřejmě. Jako vždycky. A já? Já zas měla hroznou trému, taky jako vždycky. Dokázala jsem ze sebe dostat tak třetinu toho, co jsem se naučila. Chápou tohle holky vůbec? Že se proto musím tolik učit, abych použila aspoň část? Protože druhou nervozitou zapomenu? Teď už je to jedno, hlavně že to mám! Táta samou radostí ani nepožadoval, abych přišla domů, přespala jsem u Karolíny. Vendula měla přijít, ale nakonec si to rozmyslela. Maturuje mimo jiné z biologie a psala včera esemesku, že je úplně hysterická, protože umí jen pět otázek! Nechápu, jak tohle může psychicky zvládnout, když ji to čeká zítra odpoledne. Musím uznat, že jsem byla docela vyřízená. Večer ani ne, na usnutí mi táta dal nějaký prášek, ale to dopoledne! Přesně, jak jsem čekala, pořád jsem lítala po pokoji, na zemi rozházené všechny otázky a neustále jsem se na něco dívala a ověřovala si to. Pak ještě čekání na začátek, úplně se mi dělalo špatně, ale najednou, na potítku, ze mě alespoň část nervozity spadla. Přesto ten výsledek odpovídá. Z dějepisu a ZSV mám dvojky, protože ty byly první. Následovala angličtina, u které jsem se uklidnila a pak čeština. Za jedna. Kdybych se ale spoléhala jen na štěstí a neuměla všechno, asi bych dopadla bledě. Proč to tak je, že když se člověk bojí a bere všechno poctivě, většinou ani štěstí nemá? Nechtěla jsem z dějepisu otázku do patnáctky, spíš něco 25 – 30, ale samozřejmě, vytáhla jsem osmičku: Poslední Přemyslovce a První Lucemburky, absolutně nezáživnou věc. Totéž ZSV: nejhorší možná otázka: ústava. Ale teď už na tom nezáleží, hlavně, že už je všechno za mnou. A přede mnou přijímačky. Jenže táta neví, že je schválně neudělám! Jsem tak ráda, že se s Karolínou rozešel Filip. Holandsko je opět v kurzu. (Tedy, jestli se nám nezhroutí Vendula. Před minutou mi napsala, ať k ní přijdu, že je na dně, strašně se bojí a brečí… tak vyrážím!)

6. 6. 2006

Tři zásadní události… nevím, v jakém pořadí je vylíčit. Za prvé: nejsem frigidní. Tedy, pokud to budu posuzovat čistě fyziologicky. Přesněji řečeno, pokud budu posuzovat jenom tu schopnost… Ale co, kašlu na náznaky, budu doufat, že tenhle intimní zápis nikdo číst nebude. A jestli bude, jeho chyba. Takže: zažila jsem TO! A je to dokonalé, úžasné, super… nepopsatelně… zase bych chtěla znát víc synonym! Souviselo to celé s máminým příjezdem. Nakonec jsem se jí nezeptala, jak to měla s tátou, ale jako kdyby mi osud přihrál jinou odpověď. Šly jsme jedno odpoledne společně třídit staré knihy dolů do komory, kde se hromadí krámy od doby, kdy táta ten dům koupil. Většina těch knih byla mámy (táta moc nečte, klasika – bývalý sportovec!) a ona říkala, že by si jich pár chtěla vzít do Ameriky. A co si vyberu, klidně dá mně a zbytek hodíme do recyklů. Překvapilo mě, co máma četla, docela dost poezie… že bych přece jen byla po ní? Pak jsem najednou vzala do ruky knihu „Sexuální štěstí pro ženy“. Máma vypadala, jako když se stydí, ale já jsem tu knížku úplně klidně prolistovala a řekla jsem jí, že tuhle bych si docela vzala. Asi ji to překvapilo, ale tvářily jsme se, že je to úplně normální, že jsme obě dospělé atd. Doufala jsem, že se mě třeba zeptá, proč to chci číst, ale neudělala to a já se neodvážila. Nemůžu se jí přece zeptat: „Mami, a jak vám to s tátou klapalo v posteli? Nejsi náhodou frigidní?“ Asi by vyrazila na letadlo do Států a už nikdy bysme ji neviděli. Večer jsem si tu knížku přečetla od začátku do konce a především pasáž o… ne, přece jen se trochu stydím. Hned druhý den jsem to zkusila! Všichni tři (i s mámou) vyrazili do centra Praha, já se vymluvila. Postupovala jsem přesně podle „návodu“. Tedy, trochu to připomíná všechny příručky pro kutily, ale to je fuk – hlavní je výsledek. A ten byl… neuvěřitelný! Takže já jsem normální, můžu mít O! Byla jsem z toho tak v šoku (pozitivně), že jsem se vymluvila i další dva dny (víkend) a zůstala jsem doma, v posteli, ve vaně… pořád jsem jedla salát, jahody se šlehačkou a tousty a prostě… dělala jsem to?) Když jsem to vyprávěla Vendule, málem omdlela. Nechápala, že jsem to nikdy nezažila. A říkala, že až to budu dělat sama deset let, taky mě přejde chuť. Já myslím, že nepřejde, že na to nikoho nepotřebuju. Vendula je vůbec případ, řekla mi: „To je klasika. Když máš mít orgasmus, potřebuješ k tomu návod v knížce, z tebe by se jeden posral.“ A není to jedno, jak jsem na to přišla? Hlavní je, že to jde a že jsem NORMÁLNÍ!!!

7. 6. 2006

Včera jsem ze samé euforie už ani nedokončila zápis. Zamkla jsem se v pokoji a?… Nakonec jsem z toho usnula. Ale přece jen bych chtěla zapsat ty další dvě události, o něco méně radostné. První… to není ani tak událost… jde o mámu. Nevím, jestli budu umět vyjádřit, co jsem cítila… Snad se i těším, že zítra odjíždí. Zase měla tu clonu, kterou si z ní nejvíc pamatuju. Takový ten neurčitý úsměv, kdy člověk neví, jestli ho vnímá nebo ne. Táta se pro změnu celou dobu choval, jako kdyby si šlehnul extázi. Myslím, že chtěl dát najevo, jak je s rozvodem naprosto vyrovnaný a že se s mámou může bez problémů přátelit. A já? Nevím, všechny ty akce (večeře, návštěva divadla, návštěva u známých, koncert) na mě působily… divně. Jako kdybychom prováděli nějakou hodně vzdálenou příbuznou. Tetičku z Ameriky. Zdálo se mi to, nebo už má máma trochu přízvuk? A jako „tetička z Ameriky“ si povídala i se mnou. O škole, o mých plánech do budoucna (to zní tak strašně, jak téma slohovky!), opatrně se zeptala, jestli s někým chodím… Přišel jediný okamžik, kdy jsme k sobě měly blízko. Řekli si s tátou, že si udělají hezký večer, grilovali na zahradě. Vojta měl trénink před závodem a já myslela, že chtějí zůstat sami, tak jsem si četla. Ale asi se pohádali, táta se opil a šel si lehnout. Máma zůstala sedět na zahradě, u ohně, před sebou láhev červeného – taky už docela opilá. Šla jsem k ní. Myslím, že brečela. Nalila mi víno a pak řekla, že mi musí něco pustit. Šla dovnitř a na maximum pustila písničku z nového Kryštofa, z Rubikonu. „Znám, všechny ty volby bez výběru, znám, milimetry nebeských rozměrů, znám vykřičník skrytý za důvěru… znám všechen ten hlad i přesycení… znám mrtvé oči ráno při holení… znám překvapení že bylo a není… znám, už dobře znám… znám tajemství marných rozhovorů… znám výstřely přímo na komoru… znám vyhnanství z moří do lavórů, znám, už dobře znám…“ Je to o vztahu, samozřejmě. Proč to pouštěla? Seděla, nedívala se na mě, a vždycky jen došla ke dveřím do haly, zmáčkla ovladač a pustila to znovu. Tak jsem se jí zeptala: „Mami, ty tam nejsi spokojená?“ Strašně dlouho mlčela, až jsem si říkala, jestli nespí. A pak řekla: „Já nebudu spokojená asi nikdy.“ Nevěděla jsem, jestli jí to můžu říct, ale nakonec jsem to zkusila: „To já taky ne.“ A máma: „Tak to budeš mít těžkej život, víš to?“ Odpověděla jsem, že vím. Potom jsme seděly a mlčely a mlčely. Dopila tu láhev, pohladila mě (najednou jsem si, KONEČNĚ!, připadala jako její dcera) a šla spát. Tak. Nejspíš mi předala nějaké rodové prokletí.

Teď ještě ta druhá věc: jsem zbabělá, neuvěřitelně a odporně zbabělá! Šla jsem na ty přijímačky, vyplnila testy, mluvila na ústním pohovoru… JAK TO! Přece jsem si slibovala, že odevzdám prázdný papír (a tím pádem se k ústním ani nedostanu.) Jako kdyby to byl někdo jiný, kdo vzal do ruky tužku a vyplňoval… nějaký robot. Ne, tímhle se nemůžu omlouvat, byla jsem to já. Zbabělec. V pondělí budou na internetu a ve škole výsledky. Co když se dostanu? Co řeknu holkám? Pořád ještě zbývá ta možnost: odjet do Holandska, bez otcova vědomí… ale jak holkám vysvětlím, že jsem ty zkoušky UDĚLALA? Strašně se za sebe stydím. Strašně. Jsem slaboch.

30. 6. 2006

Zjišťuji, jak dlouho jsem nezapsala. Mezitím, celý červen: spousta akcí, klub, pití, diskotéka u Karolíny na vesnici, cesta s polovinou třídy na Pálavu, na kolech… sklípky, Věstonice, hrad Děvičky v naprosté kocovině, pořád se jenom smějeme, je strašné vedro a potom zase bouřky… usneme všechny tři u vody (nádrž Nové Mlýny) na slunci a jak říká Vendula: „Jsme jako spařený prasata…“ Nevím, co psát dřív. I méně radostné události: přijali mě na školu. Angličtina – překladatelství, tlumočnictví. Táta může prasknout hrdostí a nechápe, proč neprojevuju dostatečně velkou radost. Jsem ze sebe znechucená, že vůbec nějakou radost projevuju, že to hraju. Holky mi samozřejmě ironicky gratulují, ani jednu nikam nevzali… Ale přísaháme si na Pálavě, ve věstonické hospodě, že odjedeme do Holandska. A už jsme začaly plánovat. Tajně jsem doufala, že otec ustoupí z toho absurdního požadavku, abych jela s Vojtěchem do toho „koncentráku“ (jak já říkám sportovnímu středisku) a věnovala se tam thai-boxu. (Že prý tenhle sport má i filosofii a estetiku, což by se mi mohlo líbit… Jakou estetiku může mít mlácení do naducanýho pytle a do druhých?) Nicméně, snažím se o optimismus a docela se držím. Zatím. Předběžný plán je, že zmizíme s holkama za hranice dřív, než dojde na ten odporný sportovní kurz. Zhruba v polovině srpna. Do té doby totiž chceme vydělávat, abysme měly nějaký základ, rezervu… i když v Holandsku by z práce na farmě mohly být celkem slušné peníze. Jenže: jistota je jistota. Tak, a ještě jedna věc, která mě hodně trápí. Plná nadšení nad svojí novou schopností (O) jsem na Pálavě byla vstřícná k jednomu klukovi. Prostě jsem jen chtěla vyzkoušet, jestli to bude fungovat i s někým jiným. Nejspíš jsem si naivně myslela, že když mi to samotné vyšlo vlastně podle návodu, půjde to i s klukem, pokud bude relativně zručný. Takže buď zručný nebyl nebo… nevím. Nebo jsem opravdu frigidní. Vendula říká, že právě podle toho se to posuzuje, ne podle toho, že si umím užít sama. Ach jo. Věnoval se mi celý večer v hospodě (i když tam byl s nějakou partou, taky na kolech), jmenoval se Jonáš (krásné jméno!), měl dlouhé vlasy, studoval historii v Brně… naprosto úžasně jsme si popovídali, potom jsme se něžně líbali, romantika. Navrhl, ať jdeme na Děvičky (to byla vlastně moje první návštěva toho hradu) – asi půl dvanácté v noci, hvězdy, horko, kolem vinice… zase – romantika. Vyšplhat až nahoru na hrad nebylo jednoduché, je to obří kopec. Bylo takové teplo, že jsem zůstala v krátkém tričku. Smáli jsme se, že vystřízlivíme, než tam dojdeme. Vyprávěl mi strašně zajímavě o historii, samozřejmě o „lovcích mamutů“, věstonické venuši… prostě všechno, co se týkalo toho kraje (hnusně jedovatá Vendula mi řekla: „Měl mluvit ještě chvíli, třeba by ses jako správná intoška udělala z toho!“ Někdy je opravdu vulgární!) A pak, sama jsem to chtěla, dovolila jsem mu SKORO všechno (SKORO!) a on byl strašně slušný, ptal se, co chci… jenže postupem času jsem byla vzteklejší a podrážděnější. Dělal všechno jinak, než jsem potřebovala, úplně na jiném místě. (Vendulin komentář: „Měla jsi ho podrobně navigovat. Nebo víš co? Příště si vezmi sebou tu svojí příručku, ať si jí prostuduje, než začnete!“) Najednou jsem zjistila, že myslím na něco jiného. Na to, jestli se tu někde neskrývá nějaký vrah (jsem katastrofistka), pak se objevil nějaký mrak a začala jsem se bát, že bude bouřka a tady nahoře do nás uhodí… a pak už jsem myslela jen na to, že nejspíš opravdu jsem frigidní. Pak jsem si vzpomněla na jeden film od Woodyho Allena – scénu, jak žena mluví se svým psychiatrem o tom, že nemůže dosáhnout orgasmu a popisuje, na co myslí při orálním sexu: má svoje známé rozdělené jako „ježky“ a „lišky“ (už si to nepamatuji přesně, prostě typově jako nějaká zvířata) a přemýšlí: Tenhle je ježek… a tenhle liška… a tahle je ježek… - a samozřejmě necítí nic. Nicméně před Jonášem jsem dokonale předstírala. Jen jsem druhý den už nepřišla na domluvený sraz. A protože jsem mu dala falešné číslo mobilu (bral si ho ode mě až po „akci“), jen jsem se zbytek pobytu modlila, ať už se nepotkáme. Nechápu to. Chvílemi obviňuju sebe a chvílemi jeho – kdyby nebyl tak beznadějně levej, třeba by to vyšlo! Vendula se směje, že jestli chci manuálně zručného, musím lovit jinde než mezi studenty VŠ. Jenže mě ten zážitek odradil natolik, že dlouhou dobu neplánuju lovit vůbec.

P.S. Po příjezdu domů jsem se zase zamkla v pokoji na celý víkend. Táta byl na služebce, Vojta na závodech. Šlo to, za ty dva dny snad osmkrát… Co je se mnou špatně?

5. 7. 2006

Příšerná zima! Tohle že je červenec? Ale nevadí mi to, radši si budu užívat zimu a práci v příšerné pekárně tady, s holkama… než někde u moře s tátou a Vojtou. Už to vypadalo, že neuniknu. Nakonec to dopadlo dobře – otec má v práci problémy a v žádném případě si teď nemůže vzít dovolenou. Občas si říkám, proč aspoň nemůže být ten zaneprázdněný, neustále vytížený manažer, který kašle na svoje děti? Měla bych klid. Neustále to čtu v nějakých časopisech: bohatí rodiče vynahrazují svým dětem nedostatek času penězi. Redaktoři by se měli jít podívat k nám. Je sice možné, že naše rodina by pro ně nebyla dostatečně bohatá… nicméně asi by se dost podivili: kapesné musím vyúčtovat pomalu do poslední koruny a navíc, rozhodně není horentní, skoro denně jsem musela referovat, „jak to vypadá ve škole“, o těch scénách za poslední rok ani nemluvím. Teď na otce ale ani nejsem naštvaná. Nevím, možná je to tím, že se těším do Holandska – a konečně jsem opravdu rozhodnutá. Asi jsem si to nechtěla přiznat, ale pořád jsem trochu váhala. Bála jsem se, protože se chystám odjet a ozvat se, až budu pryč. (Musím dávat pozor a znovu si zaheslovat přístup do počítače, člověk nikdy neví!) Poprvé jsem si v té agentuře opravdu uvědomila, že jsem plnoletá. Vyplňovala jsem všechny papíry, brala si pokyny… a bylo to jen na mně! Moje rozhodnutí. Můj život. Žádná „naučená bezmoc“. Je mi nádherně a nepotřebuju k tomu ani tu příšernou uslintantou psycholožku, stačilo jedno rozhodnutí. Všechno zůstane za mnou, hlavně nepodařené pokusy… Radek, Adam, Jonáš… A třeba i někoho v Holandsku potkám, na té farmě pracuje spousta lidí z různých zemí. Odbočila jsem: chtěla jsem napsat, že na otce nejsem naštvaná, i když musím na ten sportovní kurz. (Pobyt v Holandsku začíná přesně 1. září, protože přes prázdniny tam mají kratší turnusy – studenty, co jezdí během prázdnin. Chceme s holkama vyrazit tak o čtrnáct, o deset dní dřív, trochu se projet, v klidu si ještě něco užít, než začneme makat… Tím pádem pojedu rovnou z kurzu, který mi začíná v sobotu 11.8. Klasicky ve stejném areálu má soustředění Vojta, budu se tedy muset nenápadně vypařit. Což nebude problém: zase – jsem svéprávná, plnoletá! Jen rychle vypadnout za hranice, protože až Vojta zjistí, že jsem zmizela, zburcuje otce.) Hrůza, že by mi za ten měsíc a kousek od doby, co skončila škola, úplně atrofoval mozek?!? Nejsem schopná udržet myšlenku! A taky je mi tu už vážně zima, jdu si dát horkou vanu. A udělám si do ní rajčatový salát, hodně kyselý – pořád cítím ty koblihy z pekárny.

20. 7. 2006

Přece jen mám chuť dokončit minulý zápis. Občas přemýšlím o tom, proč to u nás doma vypadá, jak to vypadá a nakonec se dostanu k tátově a mámině rodině, k tomu, proč se našli zrovna oni dva… a pak je mi ho vážně skoro líto. Jenže: proč já a Vojta musíme vyloženě trpět za jejich komplexy, jejich problémy, jejich život? Táta se asi nikdy nezbavil pocitu, že není dost dokonalý, a proto chce dokonalost po nás dvou. Když vidím babičku a dědu… jako malá jsem vnímala spíš to, že jsou ještě přísnější než otec, teď si spíš uvědomuju tu ledovou atmosféru, když tam jdeme na vánoční návštěvu. Nikdy se nepohádají, ale vždycky poznám, že s tátou nesouhlasí. A nejvíc nesnášejí mámu. Před námi o tom nikdy nemluví, ale je to dost jasné. Pamatuju si dobře, jak jsem tam jednou musela přespat, bylo mi asi pět, šest nebo ještě míň? Máma jela na pohotovost, ani nevím s čím, asi nic vážného… babička s dědou se večer bavili, že je to stejně zas nějaká její „habaďůra“, aby si jí táta víc všímal! Podle nich mámě nikdy nebylo nic dost dobré, měla být vděčná, že se z té Šumavy, kde se starala o čtyři sourozence a věčně nebyly peníze (tomu by rozuměla Vendula!), dostala sem, do tak „dobré“ rodiny. Jako by kvalitu lidí určovalo to, že mají titul MUDr! A táta se jim „odrodil“, když šel sice na vejšku, ale na ekonomku. Ani do reprezentace se nakonec nedostal, i když měl podle babičky „našlápnuto“. Kolikrát mi ukazovala všechny ty výstřižky o tátovi, psali o něm docela dost, na to, že byl jenom junior. Jenže když se jí člověk zeptá, proč teda táta atletiky nechal, vymlouvá se. Jednou mi otec ve slabé chvilce řekl, že Vojtu tak honí do gymnastiky proto, že má talent. Mnohem větší, než měl on na atletiku - a proto ho nesmí „promrhat“. Jak se do toho ponořuju, zjišťuju, že jsem na dědu a babičku děsně naštvaná. Skoro je nenávidím. Možná to oni našim zkazili, tím věčným rejpáním. Podle nich máma tátu „oblbla“, když byl chudáček s tou zlomenou nohu v nemocnici a nemohl se bránit, a ona ho tam ošetřovala – a šlo jí jenom o to, někde se uchytit, protože už od patnácti bydlela nejdřív na internátě a pak na ubytovně! Člověk by se z toho zbláznil! Nemám je ráda. Je to divný, najednou nevím, proč jsem o tom začala psát. Neměla bych litovat tátu, ale mě a Vojtu. Někdy ho nesnáším, ale když se dozvěděl, že nepoletíme k moři, večer brečel. Nepřiznal by to… já ho slyšela. A musel brečet kvůli tomu, už u večeře z toho byl vyřízenej a pak se hned vytratil. Proč něco neudělá, proč se s tátou nepohádá, neřekne mu, že sotva zvládá – ráno na trénink, do školy, na trénink, doma se ještě učit… o víkendu závody… Proč? A to se ptám zrovna já, zbabělec, co se dostal na školu, na kterou vůbec nechtěl? Jenže s tím je konec, celé to STOPNU!

10. 8. 2006

0:30. Nemůžu spát. Jsem příšerně nervózní, úplně se klepu. A přitom teď ještě o nic nejde, pořád mám šanci se z kurzu vrátit domů. Do Holandska neodjet… Ne, už zase myslím na zadní vrátka! Co jsem to za zbabělce? Intenzivně uvažuju o tom, co vlastně chci – a nemůžu na to přijít! Když jsem s otcem a on mě přesvědčuje, jak se mi bude na vejšce líbit a že přece není problém, abych se jednou třeba od překladů knih dostala k vlastní tvorbě, najednou se přistihnu, že mu vlastně věřím. Nebo je to tak, že mě „ukecal“, protože nemám žádné vlastní JÁ? Protože potom si jdeme sednout s holkama, připíjíme na Holandsko a v tu chvíli si jsem naprosto jistá – ano, odjedu, tohle je to, co chci!!

„Strávila jsem v životě spoustu hodin tím, že jsem dělala to, co jsem se domnívala, že ode mne ostatní vyžadují. Obavy, abych někoho neurazila, hrůza z autorit, touha po lásce, mě nejednou vmanévrovaly do krajně beznadějných situací. Úplně jsem potlačila svou chuť a vůli a ve snaze zavděčit se druhým jsem dělala, co se ode mě čekalo.“

Tohle je citát z Proměn od Liv Ullmannové. Poslala mi to máma. Napsala jsem jí dlouhý dopis…přišel na mě splín a měla jsem pocit, že se tentokrát nechci svěřovat holkám, které by se tvářily stylem: A jéje, Iška už má zas depku! Možná jsem si při psaní toho dopisu ani neuvědomovala, že je pro mámu. Prostě jsem se potřebovala vypsat, ale ne do deníku. Někomu to adresovat. Samozřejmě jsem neprozradila, co chystám, ale psala jsem o svojí nerozhodnosti, neschopnosti stát si za svým a vůbec zjistit, co JE TO MOJE. A ona mi napsala úžasný mail, ve kterém se přiznala, jak dlouho jí trvalo, než tohle zjistila sama u sebe. Musela se starat o sourozence, pomáhat všem, že na sebe zapomněla. I proto si vybrala povolání zdravotní sestry. Jako kdyby to „měla v krvi“, ale ve skutečnosti to vůbec nebyla ona. Jenom návyk, rozdat se všem, abych zapomněla na sebe.

A za pár dní po tom mailu přišel balíček. V něm tři knížky: Hodiny, Dětství je drama (psychologická kniha od švýcarské terapeutky Alice Millerové) a Proměny – vlastní biografie herečky Liv Ullmannové. Máma psala, že jí tyhle knížky moc pomohly a třeba řeknou něco i mně. Hodiny jsem četla a film miluju… ale máma založila jednu stránku a na ní zaškrtla tu větu: Klid nenajdeš tím, že se vyhneš životu. Já vím, proč právě tuhle. Odešla od nás, jako Laura Brown. Nejspíš stejně jako ona musela… snažím se opakovat si to, abych ji za to rozhodnutí nemusela… je to hrozné napsat, ale je to tak: nenávidět (proč nás nevzala s sebou?!) Ale ty knihy mi opravdu moc pomohly. Spoustu věcí jsem si opsala. A taky tuhle: „Přišla jsem na to, že jsem byla vychována v takovou osobu, jakou mě chtěli mít druzí – abych se jim líbila a má existence jim nepůsobila potíže.“

Jenže já už taková být nechci. Musím to dokázat! Musím odjet. Musím, musím, musím. Ale chci to? Já… Chci… nebo… chci to chtít?

EPILOG

2. 10. 2006

Je to nepřekonatelné, dokonalé, ale ne, zase mi nestačí slova… nepopsatelné. Vidím Kláru pořád před sebou a uvědomuju si, jak strašně jsem se pletla, když jsem říkala Karolíně: Miluju tě. Byla to jen závislost, kdyby na jejím místě byla jakákoliv jiná holka, nejspíš by to dopadlo stejně (i když, proč ne Vendula? Asi proto, že vždycky byla taková „mateřská“). Prostě jsem nevěděla, kam mám tu touhu nacpat. A Karolína byla nejblíž. Samozřejmě na ni vzpomínám a někdy to hrozně bolí a vím, že nejsem imunní… proto se jí vyhýbám. Neberu jí telefon, neodpovídám na sms. Všechno to skončilo a já na to chci zapomenout. Teď je jiná realita. Sice si pohrávám s myšlenkou, že nic není náhoda… Klára a Karolína, jejich jména začínají stejným písmenem… ale okamžitě si nadávám, že jsem infantilní. Ne, každá je úplně jiná. Klára už má za sebou tříletý vztah a před ním si prošla všemi pochybnostmi, atd. Coming out. Divné slovo. Jsem lesba. Ještě divnější. Klára to dokáže vyslovit, aniž by se zakoktala. Přinesla mi spoustu knih. „Studna osamění“. Přečetla jsem to jedním dechem. Prý lesbická bible. „Na světě nejsou jen pomeranče“, „Aimée a Jaguár“ – o to smutnější, že je to skutečný příběh. Známe se teprve dva týdny, ale už jsme spolu viděly pár dývýdýček… Láska je láska, třeba. Musíme si ho pouštět asi na čtyřikrát, protože ho vždycky stopneme… a milujeme se. Hltám ji. Stydím se trochu za Karolínu i za Hanku – jako kdybych už v té době věděla, že Klára existuje, jako kdybych měla její existenci cítit a nebýt jí „nevěrná“. Byla to náhoda, že mi odpověděla na inzerát jako první? Dostala jsem ještě asi osm odpovědí, odepsala na tři, ale pak jsme se potkaly s Klárou a už jsem všem ostatním napsala – omlouvám se, ale našla jsem. Zítra se zas uvidíme, až budu mít po přednášce. Půjdeme společně do menzy. Klára mi pomáhá vyznat se i v tomhle životě, přece jen má čtyři roky náskok… obdivuju ji, že zvládá medicínu. Moje škola nevypadá nejhůř. Uvidím, s otcem jsem udělala dohodu: když zvládnu obojí, můžu se přihlásit třeba na tu soukromou školu tvůrčího psaní, je ochoten mi ji i zaplatit. V tuhle chvíli mi na tom ani tolik nezáleží. Připadá mi, že zvládnu všechno – protože to zvládnu s Klárou. I říct o tom otci.