Pusinky

9. 7. 2005

Tak už mám za sebou týden. Otec mi dennodenně volá a ptá se, jak se zlepšuju. Jak se asi můžu zlepšovat? Jsem tu ze všech nejlepší a kvůli tomu na mě koukají skrz prsty. Nechápou, že mě to absolutně nezajímá, jenom si odškrtávám dny, kdy se objeví holky. Když si na ně vzpomenu, skoro brečím. Představuju si, jak Karolína bude zase vyprávět svoje historky s póesákama a Vendula bude řvát určitě na celý kemp. Musím to nějak zařídit, abych se celý den nemusela ukázat, ani na cvičení, ani na konverzaci s tím příšerným nafoukaným Johnem. Přijel sem jistě jenom proto, aby nám vykládal, že jsme před pár lety teprve slezli ze stromů. Každou větu začíná slovy: „To, když jsem studoval v Oxfordu…“ Ještě jednou uslyším slovo Oxford a pozvracím se!

Šeptouchov. „Jazykový“ kurz (Iščin)

13. 7. 2005

Hospoda, 6 piv. Nic necítím – zvláštní. Je zvláštní, jak to na člověka padne, když je tak daleko. Tak daleko a NIC se neděje. Naštěstí potom přišli.

Michal – 25, * 20. 7. 1980. Lev! Slavili jsme jeho narozeniny, ačkoliv je má až za týden. Bral to tak – dala jsem mu dárek. Ale Honzovi taky a ten narozeniny neměl (* 1. 12. 1979, takže Střelec.) Bylo to trochu schizofrenní. V lese. P1,P2,P3 a nakonec PS. Jsem tak zkažená? Nechci psát morální kecy, protože na morálku nevěřím, takže posílám takovou malou omluvu na její adresu.

Honza: „Ještě žádná dívka mi tak krásně nevoněla pivem.“ Dívka. Byl tak slušný. Cesta zpátky polem. Žito, pšenice, ječmen? Nejsem zemědělec. Zkoumala to jenom Iška. Jedly jsme všichni zrní, vzpomínka na rodiče – cesty na přehradu, kolik mi bylo? 5,6? Iška i Vendula se smály, že mám na zádech nalepené jehličí. A ztratila jsem hodinky! To mě mrzí. „Můžu mít třeba zrak sýkorky, nenajdu ztracený hodinky.“ Ale za to to stálo! Vím – a snad i Honza a Michal. Přijedou po prázdninách, možná.

14. 7. 2005

A je to za mnou. Tolik jsem se těšila a teď na mě padá sentimentální nálada. Čeká mě, i s dneškem, ještě 5 dní. Den odjezdu nepočítám. Snad mě otec pustí s holkama aspoň na brigádu. Proti tomu by neměl nic mít – vstávat ve čtyři a osm hodin tvrdě pracovat, to je řád, jaký si pro mě vždycky přál, ne? Chceme jít do pekárny smažit koblihy. Je mi nanic. Napsala jsem holkám dlouhý dopis. Ta přiblblá pipka, co je se mnou na pokoji a pořád mele o tom, jak bude po škole studovat v Americe na nějaké super „juniverzity“, na mě koukala dost nechápavě: „Ty už jim zase píšeš? Vždyť před pár hodinama odjely! Vy jste nějaký divný, jak malý.“ Asi tohle nikdy nezažila. Chudák. Bylo to dokonalý, nádherný, skvělý, super… Proč neexistuje víc synonym? Nebo jenom žádná neznám? Všechno se mi zdá na vystižení naší reality slabé. Vendula a Karolína mi přivezly sedm kelímků od jogurtů, každý zalepený originálním obalem a v každém byl dopis, kde mi popisovaly, co dělaly ten den beze mě. Samozřejmě, jedna akce za druhou „NS“ a Karolína navíc „skolila“ dva póesáky, takže většinou pití ani neplatily. A to si dávaly i koktejly! Potvory. U každého dopisu byl ještě jeden citát. Něco přesně pro mě. Tak například: „Půjdeš – li do hloubky, budou o tobě říkat, že jsi na dně.“ To se tedy trefily, protože já chodím do hloubky až moc často.:) Ale už mě znají a (snad) jim to nevadí…

15. 7. 2005

Nechci lhát mamče! Ale tohle předsevzetí už jsem si mockrát dávala a nikdy jsem ho nedodržela, protože se mi pokaždé znovu a znovu zdá, že moje lež je NEZBYTNĚ NUTNÁ. Kdyby mi máma dávala možnost říkat jí pravdu… Horší je, že když jí lžu, okamžitě toho lituju, protože jí pak vidím před sebou, jak se v pět ráno chystá do práce a připadám si jako HARANT. Ale já jsem si tenhle život přece NEVYBRALA, ale ona jo, krucinál! K něčemu pozitivnějšímu: zajely jsme s Karolínou na dva dny k Išce na ten její jazykovej kurz. Karolína se hned taky pocvičila v konverzaci (orální). První večer v hospodě jsme potkaly nějaký kluky, vypadali jako vesnický joudové, ale nakonec to bylo celkem slušný, dokonce nás překvapili – zahulili jsme. Karolína hned tvořila dvojici, pořád se nemohla rozhodnout, jestli jednoho nebo druhýho, tak pro jistotu nakonec zmizela do tmy s oběma. Pak se vynořili, až když jsme si s Iškou povídaly u vody. Vedla zase svoje řeči, ale je fakt, že letos to chytá i mě. PŘÍŠTÍ ROK – ČTVRŤÁK! Nemůžu tomu uvěřit, že by to mělo za rok všechno skončit, mám pocit, že jsem holky teprv teď poznala!!! Teď je mi skvěle, ráda žiju. Zpátky od tý vody jsme šly nějakým polem, už bez kluků, jenom my tři a jedly jsme zrní z těch ještě zelenejch klasů. Karolína totiž říkala, že si z těch rozžvejkanejch zrnek dělala jako malá žvejkačky, tak jsme to taky zkoušely. Ale jak jsme byly všechny NS (není divu, každá cca 5 piv) a k tomu to hulení, nějak nám to děsně chutnalo, ale ty šlupky se mi zapichovaly všude do krku, tak jsem hrozně nadávala a holky se skoro počůraly, prej jsem říkala: Kurva fix, do prdele, himl, zasraný zrní! Iška vyprávěla svojí oblíbenou historku, jak jsme se poznaly v prváku, když jsem si sedla do lavice a nabídla jsem jí ty gumový medvídky a ona řekla, že nechce a já na to: TAK SI VYLIŽ. Prej byla totálně V ŠOKU. Prázdniny… doufám, že budou ještě hodně super. Toho není NIKDY DOST.

30. 7. 2005

Tak na koblihy nás nakonec nevzali, ale Karolína sehnala jinou brigádu. Její máma s otcem se nějak narychlo rozhodli, že pojedou do Řecka a Karolína by se tam stejně nudila. Ptali se jí, co bude dělat do konce prázdnin a máma jí dala číslo na nějakou známou, jestli chce brigádu. Stejně jí tak ZÁVIDÍM, nikdo jí pořád nehlídá… já to nemám sice tak hrozný jako Iška s fotrem, ale mamča pořád chce vědět, kde jsem, co dělám, kdy se ukážu doma, kdy jí pomůžu umejt okna apod. (To je taky NĚCO, okna se přece mejou na jaře a před vánocema! Hrozně prožívá, že i ten náš byt je trochu SOCKA – prý aspoň chce mít čisto!)

No, zpátky. Takže jsme se s holkama staly prodavačkama pohledů, průvodců a taky informační službou, protože cizinci někdy ani nechtějí nic koupit, akorát mají spoustu dotazů – jak se kam dostanou, kde je směnárna a kde záchod apod. Stojíme přímo na náměstí, strategický bod. Ta majitelka firmy se moc se nepředala, máme 10% z tržby. Vzhledem k tomu, že jsme tři, stačí nám to tak na nějaký pití.

A to jsme ještě včera s Iškou prodělaly. Přišla asi čtyřicetiletá bába, Němka, že směnárna je ještě zavřená a jestli jí nevyměníme eura. Jsme fakt pitomý, přepočítaly jsme se a daly jsme jí o 60 korun víc. Studentky gymnázia?!!! Karolína přišla pozdějc a hned nám vynadala a rozhodla se zvýšit ceny. Samozřejmě, že to nesmíme. Ale Karolína byla v pohodě. Udělala dvoje ceny na jedný cedulce. Na jednu stranu napsala třeba 5 korun a na druhou 6 korun, nebo 59,- a 79,-. Kdyby se blížila ta majitelka, rychle cedule otočíme. Teď vždycky jedna z nás hlídkuje.

Jo, ještě jsem si potvrdila, jak jsem neschopná. Prostě se NEUMÍM domluvit ani německy, ani anglicky. K čemu mi ve škole jsou ty písemky na dvojku max. na trojku, když neumím kváknout?!? Iška a Karolína zmizely obě pro něco k jídlu a nechaly mě tady. Neměla jsem drobný a ty cizinci měli jenom pětistovku. Byla jsem tak v nervech, že jsem si ani nevzpomněla, jak se řeknou drobný anglicky. Pořád jsem říkala: „No… nein… grose…“ (IDIOT), ale oni to pochopili jinak a ptali se, jestli tohle nejsou naše peníze. (Jak na to přišli?) A já zas: „Ja… yes…“ Měla jsem jim rovnou říct – ICH BIN EIN TROTL!

31. 7. 2005

Máme se skvěle. Přes den na náměstí. Pere nám na hlavu sluníčko, takže si připadáme jako NS. Pořád se jenom smějeme. Večer se chodíme koupat na přehradu. Iščin fotřík odjel na služebku a bratr je na táboře. Iška měla přísně nakázáno nevzdalovat se po 10 (večerka jako ve skautu) z domova, ale riskla to. Plavky si nebereme. Jenom Vendula (vcelku. Jako by to na tom záleželo!) Naši poslali pohled, mají se dobře. Moc jim to přeju. Polovina prázdnin za námi. Těším se na tu druhou, určitě bude stopro (tohle vymyslela Iška. Pořád to používáme.) Po koupání jsme udělaly inventuru (to je horší než prodávat), šly jsme do nonstopu koupit pití – vodku, džus. Venku jsem holkám ukázala úlovek. Tyčinky, buráky a hermelín, nechápaly, jak se mi to povedlo. Já vlastně taky ne. Teprve doma jsem se začala bát, co by bylo, kdyby mě ten prodavač chytil. Mám opožděný pud sebezáchovy. Iška brzy usnula, my jsme s Vendulou objevily cédéčka Beatles, naši mají snad všechno. Je to docela hustý – na to, že je to tak starý. Ráno jsme zase šly do toho nonstopu, úlovek – 1 balení koláčů. Byly tam přesně 3. Pro každou jeden. Iška ještě spala, nechaly jsme jí „dopis“. Psaly jsme ho ještě v noci. Přepisuju (to tučně jsem psala já, ostatní Vendula): Teď hraje It´s only love /NP/ Naše milá Išunko! Hlavně se nelekej. Mňam. Neboj, jsme jenom v obchodě na nákupu. V uvozovkách. Je to nákup s uvozovkami, chi chi – to připsala Karolína! Podpis – Vendulka.

Ale počkej! To budeš koukat! Až přijdem

(Jenom jestli „… I REALY DO…“ nezapomeneme, co sme to vlastně chtěly!)

Ale my už vlastně víme!! To, co jsme včera a dnes (hlavně) vstřebaly.

Kvik. Bzum. Hraje Beatles – (02.22) „…open your eyes, tell me what you see…“

(Vendula má oči red, já too)

Přeložily jsme to. I Vendula. Prý FUCK IS. (To řekla V. jako OPRAVDU).

Přijdeme samozřejmě hned (= brzo) NEBOJ!!!

Jsme už asi trochu NS a nechce se nám spát.

Ale podle mejch měřítek ještě NP. Jdeme nakupovat, tak se nelekej.

Vendula a K.

P.S. Yesterday. (Jako včera.) Ale přečteme si to radši až ráno.

2. 8. 2005

Chtěla jsem křičet – nekřičela jsem. Chtěla jsem prosit – neprosila jsem. Jen jsem se dívala. Ta tvář, tu vídám už 17 let.

Spadla jedna vločka, víc, bylo jich VÍC, VÍC, VÍC!

Blá peřina. Lehkost. Potom přišel ON.

Ta tvář, tu vídám už 17 let – a všechno bláto, špína a hnus. Slova, dlouhé věty, jen jednou mě uhodil, ale jako kdyby mě bil pořád. Jen těmi slovy. Jak dlouho ještě?

Tuhle úvahu jsem napsala po té včerejší hrůze. Teď tady ležím, ve svém pokoji (ve svém? Nic není mého v otcově domě!), nestydím se za to, že brečím. Ale jsem hrdá, že včera jsem dokázala nebrečet! Všechno popíšu a třeba se mi (trochu) uleví.

Jako každý den jsme prodávaly na náměstí, k večeru jsme sbalily stánek, dotáhly těžké tašky se zbožím ke Karolíně a zase jsme se chystaly na přehradu. Musela jsem ještě domů pro nějaké čisté věci, včera jsem u Karolíny přespala neplánovaně a už jsem nic neměla. Holky mě přemlouvaly, ať nezdržuju, ať si to přeperu. Nechtělo se mi - všechno způsobila moje lenost. I když, kdybych domů vůbec nešla, bylo by to asi ještě horší.

Smůla je mi zřejmě souzena. Už jsem odcházela a u dveří se srazím s otcem. Bylo asi 19.30. Samozřejmě se ptal, kam jdu. Ještě jsem mohla říct, že se vykoupu a vrátím se. Nevím, co mě to popadlo (ale vůbec toho nelituju.) Řekla jsem mu: „Jdu s holkama na přehradu. Potom půjdem ke Karolíně a budu tam spát, jako včera.“

Otec vypadal, jako když je chvíli v šoku. Pak se vzpamatoval (umí skvěle předstírat ledový klid) a zeptal se: „Jak mi to vysvětlíš?“ Zeptala jsem se, co. Najednou se začal tvářit strašně nešťastně (dával mi najevo, jak jsem ho zklamala. To jeho věčné vydírání.) „Měli bychom si promluvit. Nepůjdeme se projít?“

„Ne.“

„Ale byly doby, kdy jsme se spolu procházeli!“

Co to mělo být za doják? Najednou, na krátký okamžik, jenom takové zablesknutí, jsem se úplně přestala bát. Řekla jsem mu, že jestli touží po romantických procházkách, musí si najít ženu. Nemůžu mu ji nahrazovat. A není mi pět, aby mě pořád hlídal. Mám prázdniny a chci být s holkama. Sebrala jsem se a odešla. Volal na mě, ale neotočila jsem se.

U Karolíny jsme pily beton a s každou další skleničkou jsem se bála míň a míň. Mobil jsem nebrala. Hudba naplno, stopro zábava a najednou zvonek. Karolína šla ke dveřím a zeptala se, kdo je. Ozvalo se téměř zařvání: „Jdu si pro Išku! Otevři!“ Nestačila jsem udělat vůbec nic, Karolína otevřela. Od této chvíle mi to připadá spíš jako sen. Otec byl téměř nepříčetný. Vyvlekl mě na chodbu. Nastala hádka. Táhl mě do výtahu, ale nějak se mi podařilo vysmeknout a vrátit se zpět ke dveřím. Nestačila jsem je ale zabouchnout. Všechno se opakovalo. Holky jen stály a koukaly. Otec mě dovlekl do výtahu. Dojeli jsme ale jen do 2. patra, nevím proč. Nechtěla jsem se hnout. Opakoval, že na mě zavolá policajty, že nechá byt otevřít, aby zjistili, co se tam děje, že tam určitě bereme drogy apod. Řekla jsem mu, že už není můj otec. Dal mi obrovskou facku. Spadla jsem na zeď, bolelo to, ale horší byl ten pocit – že mě bije, v mém věku! Už pro mě byla důležitá jen jedna věc: nebrečet. Sama jsem sešla dolů, sama nasedla do jeho nablýskané šéfovské audiny. Doma mě poslal do pokoje (a šel si nalít whisku – tomu říkám pokrytectví!) Od té doby se mnou nemluví, jen mi řekl, že mám domácí vězení. Nepustil mě ani na brigádu.

Jenže já nelituju ničeho z toho večera. Včera jsem litovala, že si nedokážu nic udělat – zabít se. Že jsem takový zbabělec. Ale dnes to vidím jinak. Proč? On by tady byl dál a já ne? Ne, takovou radost mu neudělám. Pouštěla jsem si MTV, byla tam jedna písnička ani nevím od koho, zpívali tam „Together, we´ll go away, together, we´ll leave some day…“ Od té doby si to pořád opakuju. Jednou odtud odejdu, jednou odtud odejdu! Ale kdy?

12. 8. 2005

Sedím v kuchyni, Vendulin brácha Adam zapálil kamna. Je tu ještě její druhý brácha, Petr, i se svojí holkou. Vendula je šťastná, že je na tom Petr teď dobře – měl nějaké psychické problémy, trošičku i koktá (ale vážně malinko, skoro bych to nepoznala) Dům je hodně starý, ale mně připadá hezký, i když na něj všichni nadávají. Prý se stále někde dělá plíseň. Píšu a přitom slyším, jak si ostatní vyprávějí o různých koktejlech, o tom, kde se opili a ségra Vendulina táty (svobodná matka, bude se ale brzo vdávat, myslím, že už po třetí) vypráví, kdy měla největší okno. Občas (nebo spíš hodně často) padne sprosté slovo, ale přitom je tady taková pohoda! Jako kdybych tady žila, jako kdybych se tady už narodila. Všichni se chovají přirozeně, žádné řeči o tom, co je vhodné a co je „vrcholně nevhodné“, jak s oblibou říká otec. Myslel si, že mě pouští pod dohled Venduliných rodičů – ten by asi koukal. Mám škodolibou radost. Co mi také zbývá jiného? Můžu být prý ráda, že mě pustil aspoň sem. Dal mi obří kázání, než jsem odjížděla. Nenávidím ho! Musí to přece vědět nebo cítit! Ne, asi ne, on možná vůbec necítí. Ne, nebudu myslet na otce, když jsem tady.

13. 8. 2005

Teď napíšu něco, co mi včera trochu vyrazilo dech. Snažím se s tím vyrovnat, ale jde mi to těžko. A nikomu to nesmím říct, což je o to horší. Slavily jsme Karolíniny narozeniny. Měla je ještě než jsme sem přijely, ale kvůli mému domácímu vězení jsme nemohly pořádně slavit, takže na mě holky počkaly (jsou zlaté!) Od rodičů dostala balík prázdných (!) CD – výhodné balení z hypermarketu, aby si na ně něco nahrála. Tomu nerozumím. Poznala jsem na ní, že jí to štve, ale samozřejmě to neřekla. Takže jsme slavili, všichni dohromady, i s Adamem a Petrem, (Tomáš se s nimi moc nestýká, dost teď vydělává a má prý pocit, že rodina je pod jeho úroveň). Dělali jsme oheň na zahradě, Petr seděl s Ivetou, docela hodně pil. Už v deset usnul na tom špalku, spadl dozadu a málem si rozsekl hlavu o kámen. Ale spal dál. Adam s dědou ho odtáhli do postele. Vendula popíjela tak klasicky, ale protože drží dietu, víc to na ní působilo. Byla zábava, hrálo se na kytaru a spát jsme šli asi v jednu. Vendula ale příšerně chrápala! Zdálo se mi, že jsem na silnici, kde jezdí jenom tiráky. Nakonec jsem se vzbudila, byly asi čtyři, Karolína tam nebyla. Myslela jsem, že šla na záchod. Pořád se nevracela, tak jsem se šla podívat po domě. Zadní dveře byly otevřené. Karolína s Petrem byli vzadu, v kůlně na dříví! Copak je vůbec nenapadlo, že je někdo může načapat? Neviděli mě, naštěstí. Karolína mi to pak vyprávěla. Potkali se s Petrem u záchoda a šli si ven povídat. Povídat! Skutečně byli plně zaujatí, ale ne hovorem. Říkala, že už od příjezdu věděla, že po ní Petr jede. Jak to? Já jsem si ničeho nevšimla. Řekla mi: „On by si netroufl, kdybych to nezvala do rukou.“ Jenže jak to mohla vzít do rukou, když ví, že si má Petr brát Ivetu? Smála se, jak je Petříček strachy bez sebe, aby se něco neprovalilo. Aby si na něj nedělala nároky. Ptala jsem se jí, jestli to s ním bylo fajn, ale prý nic moc. „Jenom jsem měla chuť ho trochu posmažit.“ Nechápu ty její „pées“, sama říká, že už všechno zná, až už jí to vlastně nebaví! Ničemu nerozumím, je mi ze všeho divně a mám pocit, že to ani není ta naše Karolína. Skoro se nesměje. A trvá to už od těch jejích narozenin. Kašle mnohem víc než normálně. Dokonce tady musela na pohotovost, aby jí napsali další sprej. Je mi hrozně. Nemůžu se podívat ani na Petra, pořádně ani na Vendulu (jako kdyby na mě mohla vidět, že něco vím) a skoro ani na Karolínu. To je ze všeho nejhorší!

14. 8. 2005

Tak na koblihy nás nakonec nevzali, ale Karolína sehnala jinou brigádu. Její máma s otcem se nějak narychlo rozhodli, že pojedou do Řecka a Karolína by se tam stejně nudila. Ptali se jí, co bude dělat do konce prázdnin a máma jí dala číslo na nějakou známou, jestli chce brigádu. Stejně jí tak ZÁVIDÍM, nikdo jí pořád nehlídá… já to nemám sice tak hrozný jako Iška s fotrem, ale mamča pořád chce vědět, kde jsem, co dělám, kdy se ukážu doma, kdy jí pomůžu umejt okna apod. (To je taky NĚCO, okna se přece mejou na jaře a před vánocema! Hrozně prožívá, že i ten náš byt je trochu SOCKA – prý aspoň chce mít čisto!)

No, zpátky. Takže jsme se s holkama staly prodavačkama pohledů, průvodců a taky informační službou, protože cizinci někdy ani nechtějí nic koupit, akorát mají spoustu dotazů – jak se kam dostanou, kde je směnárna a kde záchod apod. Stojíme přímo na náměstí, strategický bod. Ta majitelka firmy se moc se nepředala, máme 10% z tržby. Vzhledem k tomu, že jsme tři, stačí nám to tak na nějaký pití.

A to jsme ještě včera s Iškou prodělaly. Přišla asi čtyřicetiletá bába, Němka, že směnárna je ještě zavřená a jestli jí nevyměníme eura. Jsme fakt pitomý, přepočítaly jsme se a daly jsme jí o 60 korun víc. Studentky gymnázia?!!! Karolína přišla pozdějc a hned nám vynadala a rozhodla se zvýšit ceny. Samozřejmě, že to nesmíme. Ale Karolína byla v pohodě. Udělala dvoje ceny na jedný cedulce. Na jednu stranu napsala třeba 5 korun a na druhou 6 korun, nebo 59,- a 79,-. Kdyby se blížila ta majitelka, rychle cedule otočíme. Teď vždycky jedna z nás hlídkuje.

Jo, ještě jsem si potvrdila, jak jsem neschopná. Prostě se NEUMÍM domluvit ani německy, ani anglicky. K čemu mi ve škole jsou ty písemky na dvojku max. na trojku, když neumím kváknout?!? Iška a Karolína zmizely obě pro něco k jídlu a nechaly mě tady. Neměla jsem drobný a ty cizinci měli jenom pětistovku. Byla jsem tak v nervech, že jsem si ani nevzpomněla, jak se řeknou drobný anglicky. Pořád jsem říkala: „No… nein… grose…“ (IDIOT), ale oni to pochopili jinak a ptali se, jestli tohle nejsou naše peníze. (Jak na to přišli?) A já zas: „Ja… yes…“ Měla jsem jim rovnou říct – ICH BIN EIN TROTL!

16. 8. 2005

Dneska jen v krátkosti. Petr, * 22.2.1982. K, P1 – P4, PS. Má v datu narození samé dvojky, a ode mě dostane dva body. Iška se mě ptala – proč. Skoro jsem jí odpověděla: a proč ne? A ještě: to tvoje naivní dušička nepochopí. Neřekla jsem to, protože bych jí ublížila. Myslím, že bych dokázala ublížit všem na světě, jenom ne Išce. Připomíná mi Idiota. Ne knížku, tu jsem nečetla a asi nikdy nepřečtu (nikdy neříkej nikdy). Myslím ten film. Připadala jsem si jako bych rozbila okno, když jsem viděla její výraz. Jenže jaká vina? Proč, Iško? Protože jsem se nemohla dívat, jak si pořád žmoulají ruce, jak spolu chodí pomalu i na záchod, jak se ze dvou normálních lidí stává rozplizlá, růžová, vrkající jediná bytost! Když se tak milujou, když si vystačí a nikoho dalšího nepotřebujou k životu, tak ať si koupí letenku někam do Tramtárie a můžou si mezi opicema navzájem vybírat vši! Proto, Iško. Já totiž dvojku a dvojice nesnáším!

5. 9. 2005

To mi holky zase jednou daly! Nejdřív zrekapituluju začátek školy (víc si ty události ani nezaslouží): Pískař přišel na první hodinu se slovy: „Vítejte v maturitním ročníku!“ Taky nám sdělil termín svaťáku. Bezva. Hned další hodinu nám Krainová nadiktovala maturitní otázky z češtiny. Moc příjemné. Jediná pozitivní událost – můžeme si udělat při škole řidičák, a když se nás ve třídě najde aspoň patnáct, budeme mít od té agentury celkem velkou slevu. Vendula hned začala vymýšlet, jak by se jí povedlo přesvědčit mámu, aby jí to zaplatila. Kdyby otec všechno tolik nekontroloval, řeknu mu, že je to o dva tisíce dražší a mohla bych Vendule klidně přispět. Je mi jí líto.

A teď důležitá změna v mém životě: konečně jsem i já začala s někým chodit. S Radkem – znám ho ze základky. Občas se ozval - vždycky si vymyslel, že potřebuje pomoct s angličtinou (dělá obchodní akademii). Holky mě do toho musely trochu natlačit. Ve Žďáru si ze mě pořád dělaly legraci, že nikoho nemám. Když jsme se opily, vyprovokovaly mě! Vyjmenovala jsem všechny použitelné kluky a nakonec jsem Radkovi začala psát SMS. (Nebo spíš – psaly jsme je společně a při tom jsme umíraly smíchy. Musela jsem holky mírnit, jinak by si Radek myslel, že ho chci asi ještě ten večer dostat do postele!) Sešli jsme se poprvé v sobotu odpoledne. Chvíli jsem byla pyšná, že už mám RANDE, chvíli mi to přišlo neskutečně trapný… On je nesmělej, pořád jsem mluvila jenom já. Už jsem ani nevnímala, co říkám. Vzal mě na Vyšehrad, prošli jsme ho snad pětkrát dokola. Když už jsme byli zase jednou pod kostelem a odbíjelo pět (chodili jsme tu od tří!), říkala jsem si: ať už se mě konečně dotkne, nebo to nevydržím (ale ne tak, jak to vždycky popisuje Karolína… připadalo mi, že na něj začnu řvát, ať se buď rozhoupe, nebo ať jdeme domů.) Najednou se mě zničehonic zeptal, jestli taky poslouchám Tata Bojs. Řekla jsem, že občas. „A znáš písničku Mořská tanečnice? Ty jsi taková moje tanečnice.“ To mě dostalo, protože přece tancuju příšerně nerada. Jak na to proboha přišel? Ale když jsem se chtěla zeptat, stačila jsem jenom otevřít pusu – a nic víc, protože on se na mě najednou připlácl a začal mě líbat (odhodlat se mu trvalo přesně 2 hodiny 15 minut – vím to, protože hodiny zrovna začaly odbíjet.) Celkem to šlo, i když já nemám ráda, když je to moc „blemcavý“. (Karolína se mi směje – prý o tom mluvím, jako by mi bylo dvanáct. No a co…) Jakmile to dospělo do toho „blemcavýho“ stádia, utnula jsem ho. Celou cestu domů mi opakoval, jak mě strašně miluje.

Co mám dělat? Najednou bych to nejradši vzala zpátky. Vendule je ze mě hotová, proč to beru všechno tak vážně. Jenže já to jinak brát nedokážu. Proč mám chodit po Vyšehradě s klukem, kterého nemiluju a který ke všemu absolutně netuší, kdo to byla Virgnia Woolfová a myslí si, že román K majáku je o námořních katastrofách? V sobotu bylo ještě krásně, ale co když se takhle dlouho bude chtít procházet v prosinci? Asi jsem vážně divná…

7. 9. 2005

Miluju mamču! Je prostě DOKONALÁ, ÚŹASNÁ, NEJLEPŠÍ mamča na světě!!!

Včera naprosto bezkonkurečně vyběhla s fotrem. Kdybych chtěla bejt hodně drsná, napsala bych, že ním VYJEBALA. A co bych to nenapsala? Klidně to napíšu! Moje ZLATÁ MAMČA VYJEBALA S FOTREM.

Zeptala jsem se jí, jestli by mi nedala na tu autoškolu. Prakticky jsem neviděla žádnou ŠANCI.

Budu to psát, jak to probíhalo:

Fotr: Děláš si z nás srandu?

Já: Jsem se zeptala. Ty mi vždycky říkáš, že huba je na to, aby jí člověk používal.

Fotr: Na co ti bude řidičák? Kdy si myslíš, že si asi koupíš auto, co?

Já: No, možná dřív než ty vyměníš tu svojí kraksnu.

Fotr: To je zajímavý, že si v tý kraksně ráda vozíš prdel!

Já: Nevozim. Mám strach, že se to pode mnou rozpadne.

Fotr: To se možná jednou rozpadne, protože ten tvůj zadek by byl na každý auto moc těžkej.

V tu chvíli mamča řekla: Přestaň jí URÁŽET! Je to tvoje DCERA! (Měla jsem chuť říct: Bohužel nic HORŠÍHO mě v životě nemohlo potkat!!!)

Fotr: Ale má přiblblý nápady.

Mamča: Proč?

(Když to takhle popisuju, říkám si, že bych podle tý naší famílie jednou mohla napsat třeba divadelní hru. Ale zas – kdo by na takovou DEPKU chodil? To už spíš film. Divadlem se nic nevydělá. Musela bych to ovšem napsat jako komedii, jinak by těm divákům po deseti minutách HRÁBLO.)

Pokračování:

Fotr: Ty chceš vyhazovat prachy za její autoškolu? Já jí auto nepučím!

Mamča: To bych ti ani nedovolila. Nechci, aby se mi někde zabila. Příště už technickou nedostaneš.

Fotr: Vy ste se dneska na mě domluvily?! Ste jak vosy! Prostě ode mě nic nedostane. Ať si hezky jezdí sockou, dokud nebude mít vlastní prachy.

Mamča: Co by taky od tebe mohla dostat? Nemáš ani korunu.

Fotr: Co ty víš o mejch rezervách.

Mamča: Víš co, tak si svoje rezervy nech. Já mám zase svoje.

Fotr: No dobrý! A mně tady brečíš, že sme bez peněz, když si chci zajít na jedno! Dobrý.

Mamča: Na jedno? Jedno pivo cucáš u Bansethů od šesti do desíti? Po jednom pivu šňěruješ chodník?

Pak už to vzalo rychlej spád. Fotr klasicky řek, že tu taky nemusí bejt. Mamča mi dala ty peníze. Když jsem se jí ptala, jestli jí nebudou chybět, řekla, že se to zvládne. Slíbila jsem jí, že budu pomáhat s úklidem v bance. Tam dělá večer, můžu s ní chodit.

Co se dá dělat. Stane se ze mě FICKA. Za autoškolu to stojí.

Otec se vrátil už v devět, asi neměl prachy. Vzal si kytaru a začal hrát svojí oblíbenou: Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán, ale každej ho měl rád…Na fotra platí jenom ta první část. Rádi ho maj leda tak ty ŠTAMGASTI, když jim zaplatí rundu.

Škoda, že mamča trochu vyměkla a šla mu nakonec ohřát ty francouzský brambory.

Ale i tak to na ní byl SUPER VÝKON.

Silnice, třeste se, Vendulka vyjede!!!

10. 9. 2005

Pouštím si naplno starý Red Hoty a sedím úplně sama v pokoji. Teď napíšu něco, o čem bych nechtěla nikomu vyprávět. NAŠI. Lidi, co mě zplodili a starali se o mě. Tvrdí mi, že jsem pro ně nejdůležitější na světě. Ale jak se to pozná, když se mnou ani neoslaví moje narozeniny? Když jsem se zeptala mámy, jestli někam nezajdeme, divila se – ona by o oslavu s rodičema nestála. Vím, že mám splín. Nesmyslnej. Měla bych jim být vděčná.

Včera přišli brzo domů. Chtěli se mnou něco probírat. Co to na mě vybalili????

Plánujou do roka a půl postavit barák a mně nechat tenhle byt.

Něco by mi dávali a něco si vydělám na brigádách. Až dostuduju vejšku, začnu si ho platit sama. Copak jim vůbec nedochází, že je potřebuju?

Zeptala jsem se mámy, jestli mě tu nechají, i když budu zrovna sama. Nejdřív se zasmála, že já nejsem nikdy sama. Že se kolem mě pořád motaj kluci. To neznamená, že JÁ s nima budu chtít žít! Dobře ví, že mám astma!! Co když na mě přijde záchvat???

Podívala se na mě tím vševědoucím pohledem a řekla mi, ať je laskavě nevydírám.

Odešla jsem. A dala jsem si dohromady pár pravidel nezávislosti:

1. Už se před nimi nikdy neponížím. (Žádnej zájem o rodinný večery. Žádnej zájem o to, kdy přijdou domů.)

2. Na všechno přistoupím bez řečí, ale ať nečekaj, že jim budu děkovat.

3. Najdu si někoho zajištěnýho, kdo bude aspoň trochu ucházející (a pak je vyfuckuju!)

Tak. Konec splínu! Konec splínu, protože splín nesnáším a splín se ke Lvům nehodí. Napíšu smsku Vendule, jestli nechce vyrazit někam do klubíčku. Třeba by se našli i póesáci s travkou.

24. 9. 2005

Je neděle, měla bych se spíš učit, protože v tom novém kurzu angličtiny nás strašně prohánějí. Otec mi v jednom kuse opakuje, kolik ho to stálo, prý ode mě očekává, že ty zkoušky udělám. Kromě toho ještě očekává, že se dostanu na překladatelství – tlumočnictví. Jenže já nevím, jestli to chci vůbec dělat. Mně prostě ta reprodukce nevyhovuje. Opakovat a převádět cizí slova, cizí věty. Zkusila bych to nejradši zkombinovat alespoň s literární vědou, ale na to se netváří. Včera mě viděl s knížkou (znovu jsem se začetla do Kafky – Proměna Řehoře Samsy mě dostává. Já ani nemusím být broukem, abych měla pocit, že do téhle rodiny nepatřím, že mě kamenují. Ano, jsem patetická, ale opravdu to tak cítím!) Otec mi říká: „Ty si čteš? Jak jsi na tom s učením?“ Odpověděla jsem, že jsem se dnes učila tři hodiny. „Mě nezajímá, kolik času nad tím strávíš, mě zajímají výsledky!“ Myslela jsem, že se zblázním. Poslouchám teď hodně Radůzu a musím si pořád opakovat: „Než vystoupím ze všech svých těl/pochopím že nepřítel/ať už chtěl anebo nechtěl/nejlepší byl učitel.“

A teď můj nezávažnější současný problém: Radek! Vyprávěla jsem Vendule, že mi intelektuálně nestačí a ona se začala strašně vztekat, že se povyšuju a jestli náhodou nemám pocit, že mi nestačí ani ona, když má matku uklízečku a otec je nezaměstnanej. Tohle je její věčné téma a člověk jí nic nevymluví… Mně prostě nebaví pořád s Radkem chodit po parku a líbat se na lavičkách. Ptala jsem se Karolíny, jestli všichni kluci tak neskutečně slintají, tak mi slíbila, že Radka otestuje. Vendula se divila, že ani trochu nežárlím, ale já nemám proč žárlit. Pochopitelně, že je to absurdní! Karolína bude testovat, jestli slintání kluka, se kterým chodím, je ještě v normě nebo ne. Někdy bych chtěla brečet a už nepřestat. Stěžovala jsem si Radkovi, že jsme spolu ještě ani jednou nebyli v kině a on hned na včerejšek koupil lístky. To jsem mohla čekat! Thriller, ve kterém lítaly utržené ruce a nohy a stříkaly litry falešné krve. Radek mi děsně mačkal ruku, sám jí přitom měl studenou, zpocenou a mastnou od popcornu. Já vím, že se chovám jako příšerná, neskutečná, odporná a vypočítavá mrcha. Tak mě to vzalo, že jsem mu večer zavolala, že si musíme promluvit. Samozřejmě chtěl hned, nemohl počkat až do rána. Řekla jsem mu, že nevím, jestli to má cenu… bude ode mě pořád něco čekat a jenom to procházení a líbání ho brzy přestane bavit a já nejsem připravená na nic dalšího. Ujišťoval mě, že počká, jak dlouho budu chtít a nikdy to s žádnou holkou nebylo tak krásný… Kdyby mi aspoň pořád neříkal „Moje mořská tanečnice.“ Ptal se, kdy se může zase ozvat, tak jsem mu řekla, kdy chce. To jsem neměla dělat! Smsky pípají ve dne v noci, už mám úplně přeplněnou pamět. Posílá mi na pokračování celé texty zamilovaných písniček, jako kdyby mi nemohl napsat – pusť si devítku z toho a toho cédéčka! Musel na mě vytřískat kredit.

A mě to už nebaví, to cítím…

1. 10. 2005

Průser, ale HUSTEJ! Mamča mě začala brát s sebou na ty úklidy, takže jsem se postupně začala zapracovávat do FICKOVÁNÍ. Vždycky to začínalo tak, že máma se zastavila na recepci, kde si dala cigáro se starým dědkem a dennodenně si řekli stejnej POZDRAV: dědek – tak co, do rachoty, do rachoty? A mamča: To víte, do rachoty, do rachoty. TY VOLE! Pak kouřili a mlčeli. Když jsem to takhle poslouchala od pondělí, ve čtvrtek už jsem nevydržela a zeptala se mámy, jestli si taky někdy povídaj něco jinýho. Prej ne. A do tohohle jsem já, budoucí maturantka (a možná i VŠ, elita národa, jak nám omílá Pískař) spadla! Hadr, vysavač a saponáty. Udělala jsem sociologickej OBJEV: největší PRASATA jsou ženský. Nebo to bude tím, že na tom našem úseku v bance skoro žádný chlapi nemakaj. Právě že je tam jenom ten VEDOUCÍ, dost mi připomíná tu hitovku od Chinaski: „Pracujte tak, jak je žádoucí, já jsem tady vedoucí.“ A proč si myslím, že jsou ženský prasata? ZÁSADNĚ házej takový ty lepící papírky od vložek vedle hajzlíku místo do koše a ZÁSADNĚ nepoužívaj štětku. A když už jí použijou, tak jí v tom hajzlíku vůbec nevypláchnou, dají ji tam zpátky (bez prominutí) zasr… Nechtěj si sedat na prkýnko, i když ho denně blejskám, a jak si sedaj nad něj, kolikrát to zastříkaj tak, že by to ani chlap z větší vejšky nezvládl!

No, ale vpodstatě to šlo dobře a pak jsme dostaly s mamčou „džob“ navíc, protože v bance malovali. Mamča mi řekla, že jestli si chci přivydělat, nechá mi ten úklid po malování celej a já jsem se domluvila s holkama, že mi pomůžou. Nechci se ani rozepisovat o tom, jaký POSILNĚNÍ dotáhla Karolína. Cinkal jí celej bágl. Dědek se divil, ale když jsme mu všechny tři řekly naráz DO RACHOTY, DO RACHOTY a daly si s ním cigáro, byl spokojenej. Jenže to posilnění se nám VYMSTILO. Úklid šel dobře, jenže byla ještě žízeň a VEDOUCÍ má v kanclíku zásobičku. Daly jsme si fakt každá jenom PANÁČKA. Nemohly jsme tušit, že ten DEBIL si dělá na láhve čárky! Tomu říkám PRAVEJ BYROKRAT! Samozřejmě, že to hodil na mamču. Že prej už se tu ztratilo pár věcí. Myslel asi ty dvě skleničky s firemním logem, co tam ležely zaprášený, nebo co? Jinak si máma nosí domů jenom občas jar, cif, nebo takový ty smrady na WC. Říká tomu, že to má od RENÁTY. Dřív jsem si fakt myslela, že RENÁTA existuje. No, a tím jsem ten průser ještě zhoršila. Mamča dorazila domů úplně HOTOVÁ a zeptala se mě: „Kdo vypil vedoucímu půlku flašky toho dvanáctiletýho Jamesona?“ A já jí řekla: „RENÁTA!“

A už mi jí flákla. Kruci. Od tý doby spolu nemluvíme. Copak Jameson, toho koupím, ale budu se muset jít tomu KRAVAŤÁKOVI omluvit! Nejradši bych za sebe poslala RENÁTU, kdyby teda nějaká existovala. To je život, sakra.

8. 10. 2005

Delší pauza. Nebylo co zapisovat. Teď: Radek, 3.10.1988. (Váhy). Znamení na něj přesně sedělo. Šli jsme všichni společně do klubu. Iška mi dala svůj souhlas (vlastně jsme se dohodly, že ho otestuju.) K, P1, na víc jsem neměla chuť. Radek je vážně typická Váha. Schovali jsme se do skladu (dole u východu). Stejně pořád chtěl jít za Iškou. Nechala jsem ho říct číslo a pak jsem počítala: Iška – Karolína. Iška – Karolína. Vyšla Iška. Tak jsem ho za ní poslala. Vrátil se z posledního schodu. Prostě Váha! Iška se ptala, jestli opravdu tak slintá. Musela jsem jí vysvětlit, že K je prostě K. V klubíčku už nás to potom nebavilo. Na obzoru žádní póesáci. Radek hledal Išku, ta se před ním schovala na záchodě. Nakonec jsme zmizely všechny. A přišla super akce! Už jsme neměly peníze. Vendula nadávala, že je to kvůli naší akci „úklid“. (Musí kupovat Jamesona, ale my na něj přispějeme.) Navrhla jsem řešení – utéct bez placení. Zvláštní! Objevuju v sobě skryté rezervy! Od doby, kdy jsem sebrala ve večerce koláčky. Je to nádherně jednoduché. V jednoduchosti je krása, to jsme mockrát slyšela. Šly jsme do jednoho baru nebo spíš herny. Vypily jsme: Iška 6 dc. Vendula: 4 dc + 2 fernety citrus. Já: 6 dc + 2x Jameson. (Vendula měla strach, že už to přeháním.) Když už, tak už! To je moje nové motto. Opět posílám malou omluvu na adresu slušného chování, chi chi. Iška dostala strach. Poslaly jsme ji napřed. Vendula to vzala přes WC okénko (zvl. pozn. – protáhla se.) Na mě zbyl útěk přímo z hospody. Běželi za mnou dva chlapi a volali na mě Stůj! Už chápu, co mi chybí. Budu skákat s padákem. Budu sjíždět divokou vodu. Přišla jsem na to: potřebuju ADRENALIN. Zvládla jsem to, nebavilo je za mnou běžet. Sprintovala jsem moc rychle, ta nová tělocvikářka by ze mě měla radost. Sešly jsme se všechny podle dohody na metru. Iška se divila, že nekašlu. To mě ani nenapadlo! Dala jsem si předsevzetí: začnu dělat nějaký extrémní sport. Hodím se na to. Budu ho dělat půl roku a vyhodím dýchací spreje. Vyhození sprejů mi vychází na 8. dubna. Vlastně ne, musím nejdřív najít ten extrémní sport.

12. 10. 2005

TOHLE bych nikdy neřekla… ani v totálně SUPER SNU. Začala jsem chodit s Liborem. (Jmenuje se Libor.) Dodatečně se mu omlouvám, že jsem mu říkala KRAVAŤÁK. Je úplně v poho, aspoň když to posuzuju podle toho, jak se dokázal ZMASTIT tím Jamesonem, kterýho jsem mu koupila na omluvu. (Za tu flašku, kterou jsme vysosly s holkama.) Nejdřív to bylo dost ostrý. Mamča mě k němu dostrkala (přes vrátnici, jak jinak… dědek na nás spustil „do rachoty, do rachoty?“ a už podával mamče cigárko. Jenže ona si ho nevzala, ani mu neodpověděla to svý DO RACHOTY, DO RACHOTY! Asi poprvý za tu dobu, co tam maká… Dědek vypadal, že to s ním ŠLEHNE!) „Tady dcera by vám chtěla něco říct…“ ohlásila mamča. Libor seděl v tý svý polohovací kožený židli, co musela stát padesát litrů (minimálně) a čuměl na mě. Připadala jsem si jak… jak nejposlednější FICKA! „Aha, vy jste TA SLEČNA, které chutná whisky…“ NE, DEBILE VTIPNEJ, myslela jsem si, já jsem ta slečna, co ti vysypává z popelníku oslintaný vajgly! Neřekla jsem nic, jen jsem se ksichtila. Mamča vyklidila pole. No, nebudu to protahovat. Moje omluva byla dost trapná, ale nechtěla jsem se omlouvat jenom tak, to by bylo ještě trapnější. Trochu jsem to shodila. Řekla jsem mu: „Já se moc omlouvám, že jsem vám to vypila, ale já jsem totiž léčená alkoholička, nedávno mě propustili z Lojovic. Normálně si nosím chlast v tubách od make-upu, ale zrovna mi došel a už jsem to prostě nemohla vydržet.“ Libor se tvářil naprosto COOL. Řekl, že mě teda nebude dál týrat a otevřel tu flašku, co jsem mu donesla. Prostě jsme si připili na moji ZÁVISLOST a ani nevím jak, začali jsme si povídat (nejvíc o tom, kdy jsme kde pařili) a pili jsme DÁL… asi až do půl dvanáctý. Mamča se přišla zeptat, jestli jdu domů. Měla už uklizeno, ale Libor jí řekl: „Mám s vaší dcerou ještě nějaký KÁRNÝ ŘÍZENÍ.“ Vypadala dost nasr…, ale VEDOUCÍMU si nedovolila nic říct. Jo, to jsme s Liborem taky zpívali: MÝTING, BRÍFING, BREJNSTORMING… Vyžahli jsme Jamesona celýho. Ale to HLAVNÍ. Nejdřív jsme se líbali, potom mi svlíkl tričko a podprsenku… Jenomže pak jsem chytla NERVA. Pořád svítila ta velká zářivka a Libor mě chtěl líbat na břicho, to bylo strašný. Byla jsem úplně hotová, tak mi vůbec nešlo zatahovat ty svoje blbý ŠPEKY (který stejně NEJDOU ZATÁHNOUT)… Pak se mi snažil dostat do džín. Radši jsem si je rozepla sama, protože jsem se fakt bála, že mi bude do toho břicha narážet jak do trampošky a budu mu ODPORNÁ! A bylo to dokonalý, úplně tam tou svojí rukou kouzlil… No, já vím, že je to ohraný, ale byl NESKUTEČNĚ NĚŽNEJ, normálně jsem LÍTALA!!! Prostě jsem byla NAPROSTO, STOPRO A ÚPLNĚ MIMO. Poprvý jsem tohle zažila s chlapem (poprvý od těch asi čtyř, pěti let, co si to dělám sama o polštář…) Ježiš, kdyby to četla mamča… No, třeba by záviděla. (Nechci bejt hnusná, ale jednou se připila s tou svojí kámoškou u nás v kuchyni a vyprávěla, že si to náš Frankie Dlouhán nechá nanejvýš občas udělat rukou…) Vyspali bysme se spolu, ale přišel DĚDEK, jestli se pan inženýr ještě zdrží – že už bude zamykat. Mně to nevadí tak moc… chtěla bych to poprvý fakt PĚKNÝ… ale každopádně už jsem začala držet DIETU. NEJNÁDHERNĚJŠÍ je, jak mi Libor volá, píše mi maily a smsky… Má hodně práce, tak se nemůžeme tolik vídat, ale já si teď vyloženě UŽÍVÁM, když mu FICKUJU?)) ten jeho kanclík… Sahám na ty věci a cejtím, že se jich celej den dotýkal. Jsem ČERVENÁ KNIHOVNA, já vím. Ale vážení přátelé, uznejte sami – proč by se jednou ŠTĚSTÍ nemělo usmát i na Vendulku?

15. 10. 2005

Hurááá, zbavila jsem se Radka, což je za poslední tři měsíce mého života ta nejlepší zpráva, ačkoliv moc dobře vím, že jsem se zachovala naprosto nemorálně. Jenomže já si doopravdy nedokázala pomoct, musela jsem zkusit s někým chodit, abych zjistila, že toho nejsem schopná. Ať se mi Karolína a Vendula klidně smějou, že čekám na neexistující lásku, na prince na bílém koni (i když, Vendula se mi zrovna teď nesměje, protože vypadá, že toho prince zrovna potkala). Nezáleží mi na tom. Chci studovat, cestovat, užívat si. Moje máma se vdávala ve dvaceti a já jsem se narodila jen o rok později a jak to celé dopadlo? Odešla od nás. Ne, tohle nechci. Sylvia Plathová měla nakročeno k tak obrovskému, životnímu dílu… její deníky, které miluju, pořád popisují tu zoufalou snahu smířit dva úkoly: touhu studovat a psát a potom nutnost žít konvenční život (vdát se a mít děti). Nakonec se přizpůsobila, ale doslova ji to stálo život! Manžel se zamiloval do jiné, odešel a ona psala, když děti spaly, brzy ráno – vlastně ještě v noci. Natolik ji to vyčerpalo (především ta bezvýchodnost), že spáchala sebevraždu. Ty básně po ní zůstaly, ale co všechno mohla ještě napsat! Když jsem měla tenhle referát na literaturu (většina třídy neví, kdo Plathová je, umí se tak nanejvýš našrotit Národní obrození), Pískař mě sice pochválil, ale potom se zeptal ironicky: „A co děti, ty jste nezmínila. Ty po ní snad taky zůstaly.“ Nevím, kde se to ve mně vzalo, protože mám u tabule vždycky příšernou trému, ale řekla jsem mu na to: „A co jste o nich slyšel dalšího, kromě toho, že jejich matkou byla Sylvie Plathová?“ Dal mi sice jedničku, ale viděla jsem na něm, že mi ji vůbec nepřeje. Už jsem odcházela do lavice, když se mě zeptal, jestli jsem feministka. Lidi ze třídy se trochu chechtali. Odpověděla jsem, že nevím – že se o feminismus zajímám. Píškař se zatvářil naprosto pohrdavě a řekl, že se člověk ani nenaděje, a už má feministickou buňku přímo na škole. Ha ha ha! Lidi ze třídy se zase chechtali. Samozřejmě, že se mi strašně chtělo brečet. Za tohle se nesnáším. Ani nevím, jak se to stane. Mám spíš vztek a nejradši bych ho poslala někam, rozčílila se, jako to dokáže Vendula – jenže místo toho jsem rudá a chce se mi děsně brečet. Naštěstí nežiju v padesátých letech minulého století jako Sylvia a všechno si zařídím úplně jinak!!

1. 11. 2005

Do dneška jsem měla vypracovat svoje 2 maturitní otázky z literatury – každej ze třídy dostal příděl. No, nemám ani čárku, zato mám KOČKU JAKO PRASE. Včera jsme se s Liborem strašně opili v nějaký super nóbl restauračce pro HIGH SOCIETY. Byla jsem z toho TOTÁLNÍ NERV, protože umím jíst akorát tak šunkafleky u nás doma. Nebo rajskou s rozvařenejma kolínkama v jídelně (i když tam vlastně už od druháku nechodim. Mamča to samozřejmě neví!! Ale ať se nediví, když mi nedá skoro žádný kapesný… někde ty prachy brát musím a v jídelně se to stejně nedá ŽRÁT.) Byla jsem z toho vážně tak VYCIVĚNÁ, že jsem se začla vymlouvat. No, Libor to naštěstí poznal, tak jsem se přiznala. Že ani nevím, kterej příbor na co… že prostě budu jako Julia Roberts v Pretty Women. A Libor mi na to řekl: „Nemůžeš bejt Julia Roberts, protože já nejsem Richard Gere.“ A já jsem mu na to řekla: „Pro mě seš Richard Gere a já tě miluju!“ (Fakt jsem to ŘEKLA! Bomba!) Pak jsme se děsně chechtali, že šneky teda objednávat nebude. Ani mořský potvory, z těch se mi dělá zle. Restauračka byla dobrá, prej tam chodí i Klaus, ale jinak vypadá NORMÁLNĚ. Narvala jsem se k prasknutí (čínská DIETO, kde jsi? V pr…) Libor byl pak už trochu NS (dávali jsme si zas whisku) a říkal: „No, vidíš, a ty ses bála. Tady platíš, tak si tady můžeš dát nohy na stůl a nikdo nic neřekne!“ Najednou si je schválně dal nahoru, nakonec ne na stůl, ale natáhl je na protější ŽIDLI. Číšníci neřekli ani půl slova. Ukazoval mi účet. Platil skoro TŘI LITRY. To je vejplata mojí matky za měsíční FICKOVÁNÍ v bance. Kruci, to je ŽIVOT! Hlavně, ať se to nestane mně, nepřežila bych, kdyby můj den byl tohleto DO RACHOTY, DO RACHOTY. No nic. Cestou zpátky to už vypadalo, že se spolu vyspíme. V autě. Jenomže nás zastavili policajti. Libor se vymlouval, že se nemohl plně věnovat řízení, protože se věnoval slečně. Ale policajti neměli smysl pro humor a řekli mu úplně SUŠE: A pane řidiči, to nevíte, že je nová akce Ministerstva vnitra, která se jmenuje RUCE NA VOLANT? Pak mu dali dejchnout a byl konec… Poslal mě domů taxíkem, ani mi nedal pusu. Takže mám KOČKU a k tomu NERVA! Policajti pitomý, bude to jejich vina, jestli budu SPD!!! (Pozn. zkratku SPD jsme vymysleli s Iškou. Znamená „stará panna do smrti.“)

5. 11. 2005

Minule už jsem nezapsala, jak to vlastně s Radkem proběhlo – myslím rozchod. Přišel totiž Vojta, že se mnou chce mluvit táta. Od toho léta je to mezi námi dost studené. Vojta mu zase posloužil jako posel. Někdy mi Vojta připadá jako „služebník jeho Veličenstva“. Nevím, jak to dokáže, ale otci bezmezně věří.… Ale sama jsem tentokrát byla překvapená. Táta se mě zeptal, jestli si nepůjdeme někam sednout! Sice jsem nevěděla, co z toho kouká, ale nedokázala jsem mu říct, že se mi nikam nechce. Tyhle chvíle už znám. Byl to zase on z té lepší stránky. Jeli jsme na večeři, objednával mi, co jsem chtěla – dala jsem si snad pět cinzan. Povídali jsme si úplně o všem, o škole, o přijímačkách, o Radkovi. Viděla jsem, jak tam po tátovi koukaly tak třicetiletý ženský. Co si asi myslely o mně, že jsem jeho milenka? Cestou domů jsem si představovala, jaké by to bylo. Měla bych všechno (myslím materiální věci), ale musela bych poslouchat. Pak mě napadlo, že to teď asi není jiné. Milenka, manželka nebo dcera, vyjde to nastejno. Ach jo. Táta mě dokonce nechal řídit audinu. Po těch pěti cinzanech! (Nemohla jsem si nevzpomenout, jak mě do ní v létě násilím strkal, když pro mě přijel ke Karolíně. Život je absurdní.) Až při vjezdu do garáže jsem mu to předala. Výsledek? Urazil zrcátko. Ráno jsme se tomu smáli a Vojta se tvářil jako inkvizitor. Táta si ze zrcátka nic moc nedělal, prý opravu utopí na firmě. (Zajímalo by mě, jak by se tvářil, kdybych to zrcátko urazila já.)

To byla tedy jenom vsuvka a vysvětlení, proč minule nedošlo na popis rozchodu s Radkem. Ono vlastně ani není moc co popisovat. Ten den jsem si najednou vzpomněla na citát – nevím sice, z jaké je knihy a nevím, jestli je přesný, ale stále jsem si ho musela opakovat: „Začne-li se člověk babrat ve svém vlastním citu, začne se tázat po jeho smyslu a odtud je už jen krůček k tomu, aby ho prohlásil za zbytečný.“ Jenom si nejsem jistá, jestli se vůbec na to divné „chození“ s Radkem dá používat výraz „cit“. Raději opravdu jen popis: byla jsem u Radka na návštěvě, uvařil mi ovocný čaj (snad si myslí, že jsem se v životě nedotkla alkoholu?) O nic se nepokusil, pořád je stejně nesmělej. Až když jsme odcházeli a doprovázel mě, vymyslel si průhlednou záminku, že mi chce ve sklepě ukázat staré modely letadel, co lepil. (Když s tím začal, už jsem jenom čekala, že mě do toho sklepa pozve na sbírku motýlů. Uf.) Letadla mi ukázal (nebo spíš jejich trosky… nevím, proč si je pořád schovává. Vypadalo to jako muzeum leteckých katastrof.) Potom jsme se začali „blemcavě“ líbat, jako vždycky. Potom mi zajel rukama pod tričko (jako vždycky). Potom ale přišla změna, protože mi rozepnul kalhoty. Chvilku jsem váhala, jestli mu to dovolit nebo ne, ale zvědavost byla silnější. Nějakou dobu to šlo, dokonce se mi to líbilo, ale pak to začalo strašně bolet! Rvala jsem mu ruku zpátky, skoro jsem brečela. Radek viděl, jak mi je, a začal se omlouvat, jenže já to skoro nevnímala. Najednou mi došlo, že už toho mám dost, že už mě to nebaví, nic mi to nedává. Večer jsem mu zavolala, sešli jsme se a řekla jsem mu, že se k sobě nehodíme. Je to víc než čtrnáct dní a já mám pořád plnou paměť v mobilu. Znechutil mi většinu oblíbených písniček, protože mi je zase posílá na pokračování, jen se trochu zlepšil a nepíše mi je do sms, ale do mailu. Hrozím se pokaždé, když otvírám net. Radek netuší, jak to všechno ještě zhoršuje. Kdyby složil nějakou báseň sám – a mohly by to být i veršíky pro 1. třídu základní školy – ocenila bych to. K čemu je tohle plagiátorství? Cítím se mizerně, protože vím, že jsem mu ublížila, zároveň mi připadalo, že tím předstíráním lásky mu ubližuju ještě mnohem víc. Měla bych si vzít příklad z Venduly – shrnula to tím svým stylem: Ty seš trubka, už jsi to mohla mít za sebou! Tak tě vítám do klubu SPD. Jenže co když to nechci mít jen tak „za sebou“?

6. 11. 2005

Miluju Išku a Vendulu! Mám milující náladu! Minulý měsíc byl těžký. Musela jsem na plicní odd. Udělali mi další testy. Vyšlo, že dýchám na 90%. Tvrdili, že se nemůžu dusit. Nakonec mi ale dali nové inhalátory.

Naši zase odjeli. Zařídili si pár dní v lázních – wellness. (Budou chodit na masáže, praktikovat floating – to je takové velké vejce s vodou, které se s člověkem otáčí atd. Vendula řekla, že by jim dala do ruky kyblík a mop.?))) Tak mě něco napadlo. Rozhodla jsem, že si s holkama uděláme vlastní wellness. Nic jsem jim neřekla – miluju překvapení!

Nakoupila jsem: pěny do koupele, olejíčky, víno, dobroty. V keramice aromalampičku. Vzala jsem vůně podle horoskopu. Všude jsem rozsvítila svíčky. Holky koukaly a přivedlo je to na jiné myšlenky. Protože Iška se rozešla s Radkem a Vendula s Liborem. (Ani jeden nebyl k ničemu. Radek – Váha, Libor – Štír.) Objednala jsem jídlo (žádné akce, naši mi nechali peníze.) Nebylo to lehké sladit, protože jsem chtěla spoustu chutí! Ale nakonec se to povedlo. Stopro nálada.

Jedly jsme: krevetový koktejl, šunkový závitek, zeleninový závitek (čínský), salát s tuňákem, polévku s bambusovými výhonky, sladkokyselé kuře, pizza s mořskými plody (Vendule jsme musely sundat všechny chobotnice), řízek s bramborovým salátem.

Dezert: koláčky (z večerky. 3 pro 3. Opět jsem je přibalila k nákupu, prodavač si nevšiml ničeho. Jsem čím dál šikovnější, evidentně se na to hodím. Příště zkusím vzít něco většího.)

Pití: fernet, Napoleon (v baru od našich), chardonnay, rulandské modré, becherovka. (Každá si mohla vybrat. S jídlem to bylo nastejno.)

Pořád jsme se smály. Vyprávěly jsme si o školách v přírodě, jak to bylo na základce. Řvaly jsme smíchy tak, až na nás bouchali sousedi. Pak se Iška a Vendula šly postupně koupat. Dala jsem jim tam svíčky + olejíček (podle horoskopu.) Spaly jsme všechny na posteli v ložnici a ještě jsme si povídaly a pouštěly Red Hoty do 3.35 v noci.

Plán: naši mi nechají byt. Budeme tady bydlet spolu. Každá dostane jeden pokoj (už jsme si to rozebraly. Já obývák, Vendula ložnici, Iška můj pokoj.) Společně budeme platit nájem. Když bude jedna z nás chtít dělat pařbu, pozve ostatní. Když bude chtít víc soukromí, domluvíme se a ty 2 odejdou. Budeme dělat i společný akce!

Než jsme šly spát, ukázala jsem holkám SIMS. Uděláme si SIMS přímo v našem bytě! (Slíbily jsme si, že napíšeme seznamy nábytku – z původních pokojů, od Venduly i od Išky. Něco nechají doma, něco vezmou sebou. Nakreslím návrhy, jak ho rozestavíme.) Už se nemůžu dočkat. Nechápu, proč jsem našim nadávala. Oni přesně vědí, co zrovna v tomhle věku potřebuju: abych si mohla zařídit svůj život. Jsou fajn. Musím jim to říct, až se vrátí z wellnesu!!!

27. 11. 2005

Zapisuju pod lavicí na autoškole. Karolína a Iška teď pořád sedí spolu a hrajou šibenici (!!) Kolik jim je? A já můžu bejt klidně nasr…, že jsem v lavici sama a ten plešatej padesátiletej dědek pořád mele o přednosti zprava a přednosti protijedoucímu. No, chci se vidět na silnici! Nejdřív jsme byli asi před čtrnácti dny na trenažéru: totální NUDA. Ještě nás okřikovali, ať nejezdíme stodvacet, že jsme v obci. V obci! I autodrom na matějský je normálnímu autu víc podobnej. Pak jsem vyjela na takovou malou silnici, bylo to do kopce, musela jsem tam snad dvacetkrát za sebou rvát jedničku a ruční brzdu, auto řvalo jako kráva, když jde na porážku, CHCÍPALO TO a skákalo jak divoká antilopa… ještě že mě nevidí fotr, ten by se posr… smíchy. Můj učitel je starej, asi čtyřicet. Vůbec nemluvil, jenom na začátku povídá: Jestli jste připravená, můžeme jet. A na konci: Děkuju, takže nashledanou příští hodinu. Prej je takovej vždycky. Karolína samozřejmě chytla mladýho kluka! DĚSNĚ sympatickýho! Má prostě FURT ŠTĚSTÍ.

Jo, KAPITOLA LIBOR je uzavřená. Ještě jsem SPD… Moc se mi o tom nechce psát, prostě jsem tam přišla do kanclíku fickovat a Libor tam měl tu svojí sekretářku. NEBUDU psát, co tam dělali, protože to bylo SILNĚ nechutný. Ta holka vypadá jako kdyby jí pustili z léčebny pro ANOREKTIČKY. Takovej ten typ z ELLE nebo z COSMOPOLITANU. Určitě tyhle CANCY čte – podle toho, co na sobě nosí za hadry. Ale taky je docela stará – třicet jí určitě už bylo, měla by si spíš koupit MARIANNE a před spaním si omílat, že ŽIVOT ZAČÍNÁ VE TŘICETI, pizda! Podle mě ten časopis založily přesně takový zoufalkyně, co jsou hotový z toho, že sice mají svýho kravaťáka a barák na hypotéku, ale v něm dva uřvaný fakany a v koupelně deset krémů proti vráskám, dvacet proti celulitidě a padesát proti striím, který se jim udělaly v těhotenství!!

Musela jsem mamče říct, že už tam nebudu chodit, ať mi najde jinej úklid. Dala mi přednášku (že tohle přesně čekala, protože Libor je pověstnej děvkař) a nakonec se mě ještě zeptala, jestli jsem si aspoň dávala pozor, že nechce, abych skončila jako ona. A já to asi chci! Žádnej cilest ani diana (nebo jak se všechny ty pilule jmenujou) není taková ANTIKONCEPCE jako život mojí matky.

Když tady tak poslouchám o tý přednosti (zprava, protijedoucímu, tramvaji atd.), chytá mě zas FILOSOFICKÁ. Asi byl někdo (Osud!!), kdo mi řekl: Vendulko, ty budeš v životě dávat PŘEDNOST. Zprava, zleva, zepředu, zezadu a POŘÁD a VŠEM!!! A vždycky když se objeví nějakej slušnej kluk, budeš muset respektovat trojuhelník, protože přijíždíš z VEDLEJŠÍ silnice. Ne, rovnou STOPKU!!! (Ty jo, to je normální METAFORA jak do slohovky. Radši toho už nechám, nebo mě chytne DEPKA.)

29. 11. 2005

Rozhodla jsem se, že budu psát systematicky. Podle témat. Vyberu pokaždé jednu důležitou událost a tu popíšu.

Škola: Chodíme s Iškou a Vendulou často ZA. Vendula se naučila perfektně napodobovat podpisy našich (obou, na střídačku) i Iščina otce. 2 dny můžeme mít omluvené od rodičů. Využíváme toho. Pískař zatím neprudí. Maturita je daleko, člověk musí žít přítomností! (Moje nové heslo.) Minulý týden jsme všechny tři zmizely po 3.hodině (mělo se psát z fyziky). Šly jsme na kožní, kvůli razítku. Jenomže sestra nám k razítku napsala odchod! Už jsme se nevracely. Iška se pochopitelně bála. Vymyslela jsem tohle: sestra si od nás vybrala omluvné listy, napsala nám odchod. Pak jsme teprve měly jít k doktorce. Mezitím ale přivezli pána s akutní poleptaninou. Doktorka ho dlouho ošetřovala. Až potom vzala nás. Takže už nemělo smysl chodit na polovinu poslední hodiny. Holky měly z mojí výmluvy nervy, já ne. Záleží jen na tom, jak se to podá! Důvěryhodně a seriózně. Pískař se díval na naše listy, potom do třídnice, potom zase na naše listy. Bylo mu trapně, ale nakonec se zeptal. Proč jsme nedorazily. Odvyprávěla jsem to, naprosto brilantně. Pískař celý zrudnul a řekl: „Skoro bych soudil, že mi vyprávíte obsah amerického seriálu.“ Odpověděla jsem, že mi to taky tak připadalo. Dívala jsem se mu přímo do očí. Uhnul první a podepsal! (Možná ani nebudu muset hledat ten adrenalinový sport.) Baví mě zkoušet hranice. Hodím se na to.

Naši: Naprosto mě dostali. Mám je tak strašně ráda! Vrátili se z wellnesu a hned ten večer si chtěli promluvit. Dostala jsem trochu strach, ale překvapili mě. Rozhodli se, že nebudou stavět ten dům. Ještě je potřebuju, i kvůli astmatu. Sice to mění naše plány, ale holky to určitě pochopí. Vymyslíme něco jiného. Šli jsme na večeři do té nové pizzerie u dálnice. Vyprávěla jsem jim o naší akci „kožní“. Máma se smála, že se neztratím. To má pravdu. Hned jsem přišla na to, jak jim udělat radost. Tátovi někdo vzal z auta ten přední znak. (Nebo ho ztratil.) Nadával, jak je to drahá věc. Nechala jsem naše jít z pizzerie napřed. (Řekla jsem, že mám ještě sraz s Vendulou.) Prochodila jsem milión ulic, ale nakonec jsem ten znak sehnala. Naši už spali. Ráno jsem jim udělala snídani a dala znak doprostřed stolu. Máma byla úplně dojatá! Strašně se mi líbí, když mi říká Karolínko nebo holčičko. Ať to s nimi vydrží takové, prosím!

Soupiska: Zatím nikdo nový. Příležitosti byly, ale všichni mi připadali jako zoufalci. Začínám mít silný S.A. Ale podle horoskopu mě čeká osudové setkání v polovině měsíce. Uvidíme!

Akce: STO PRO klub 15.11. Sehnaly jsme póesáky na vstup i pití. Dva kluci z vesnice, co si vyjeli k nám. Měli i travku. Vendula s jedním K a asi i P1. (Byla trochu NS. Chtěla „přebít“ Libora.) Když už nás nebavili, zdrhly jsme. Nonstop, 2 láhve vína. Pijeme v parku. Vůbec nám není zima. Vezeme Išku taxíkem domů (platí) a Vendula spí u mě. Ráno Iška přijede (ZA). Jdu půjčit DVD. Filmový maraton (vybrala jsem: Nuda v Brně, Věčný svit neposkvrněné mysli, Rok ďábla), jíme pizzu a polévku z pytlíku (ulítáváme teď na rajské. Dávám do ní ještě kysanou smetanu.) Všechno si užíváme! Těším se na další akce, na vánoce a na silvestr!

30. 11. 2005

Tohle jsou strašné dny! Nevím, jestli je to tím počasím, ale v listopadu mám pocit, že sotva žiju - ještě že už dnes končí. Kdybych byla kluk, měla bych svátek, protože naši chtěli, abych se jmenovala Ondřej. Stále to nemůžu pochopit, jak mohli být tak stoprocentně přesvědčení, že se jim narodí syn. Asi v patnácti jsem našla ty dopisy, co si naši psali, když táta ještě studoval a nemohli se tak často vídat, navíc ani jeden neměl telefon, takže museli chodit do budky (je zvláštní, že ještě nebyly maily a mobily… všechno bylo složitější. Ale na druhou stranu mě mrzí, že já nebudu mít co schovávat. Leda bych si maily vytiskla - jenže to bych musela dostávat nějaké, které stojí za to tisknout.) V dopisech si o mě psali jenom jako o Ondrovi, přitom vím – mluvila jsem o tom s mámou už jako malá – že si pohlaví nenechala říct. Tak jak si to mohli myslet? Nikdy to nepochopím a pokaždé, když 30. listopadu otevírám mailovou schránku a čtu „svátek má Ondřej“, vzpomenu si na to. Potom většinou začnu přemýšlet o tom, jak musel být otec zklamaný (ale nevím, jak se cítila máma) a je mi strašně divně. Připadám si zbytečná, nepotřebná… méněcenná. Jako kdybych pořád utíkala, běžela závod, ale přitom nemohla překonat svůj handicap. Jako kdybych byla postižená a musela utíkat se zdravými. Nevím, kdo mě na ten závod poslal a proč po mně chce, abych běžela, i když na něj nestačím. Vlastně ani netuším, proč to nevzdám a pořád letím jako šílená. Ten hlas mi říká, že musím, a tak běžím.

1. 12. 2005

Včera to dopadlo špatně. Vendula s Karolínou mi psaly a lákaly mě do klubu na diskotéku 80. a 90. let, ale tentokrát mě nevytáhly. Neměla jsem sílu na nic, dokonce jsem ani nedopsala zápis, i když jsem věděla, že by se mi možná ulevilo. Při představě, že stojím mezi šestnáctiletými holčičkami a skáču na „Nonstop“ Michala Davida, se mi udělalo zle. Já vím, pouštěli by určitě i R.E.M. a moje oblíbené CURE, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomovala. Bylo mi čím dál hůř. Vojta měl trénink a otec jel ráno na jednání do Brna a přespával tam, tak jsem udělala to nejhorší – šla jsem do baru a postupně jsem pila koňak, whisku, cinzano a becherovku. Najednou jsem dostala velkou chuť na to, co si zakazuju a naposledy jsem to udělala před rokem a půl… Tentokrát jsem to nevydržela. Naštěstí jsem se řízla jenom jednou. Funguje to, ulevilo se mi, moc. Usnula jsem asi v 8 a dnes ráno jsem se probudila strašnou bolestí hlavy (kočka). Ještě že je pátek. Nešla jsem do školy (máme na to novou zkratku, nebo spíš značku „ZA“ – což znamená „za školou“). Poprosím Karolínu, ať mi zkusí sehnat omluvenku (její máma má kamarádku doktorku). Na prostěradle trochu krve, takže jsem tu ránu šla rychle zalepit a ještě musím vymyslet výmluvu, kdyby se někdo ptal, co se mi stalo… Ještě že už je aspoň prosinec. Sylvie, Sylvie, ty bys mi rozuměla!

Viselec – Sylvie Plathová

Nějaký bůh mě chyt za vlasy, přitáhl si mě blíž.

Škvařil mě v modravých voltech jak proroka v poušti.

Jako když ještěrka mrkne, ucukly z dohledu noci:

Svět holých bílých dnů, nikde stín, nikde houští.

To mrchožrout, sup nudy mě přibil na ten kříž.

Taky by udělal to, co já, kdyby byl v koncích.

6. 12. 2005

Musím něco napsat k té věci, kterou pořád dokola dělá Iška. Leze mi tím na nervy. Pořezala se ten večer, kdy jsme ji s Vendulou tahaly na diskotéku. Do školy přišla už se zavázanou rukou (zápěstí.) „Nenápadně“ se na to stále dívá. Tak nenápadně, abych to viděla. (Vendula ve škole nebyla. Psala jsme jí sms, jestli je „ZA“, ale prý je jí opravdu špatně. Angína, asi.) Vůbec mě to nezajímá! Co to žije za život? Jeden den sto pro a další mínus sto pro. To je na nic. Pořád má z něčeho strach, buď ze špatnejch věcí a když je to dobrý, tak z toho, že to skončí. To neuznávám! Psala jsem si teď v poslední době svoje hesla, ale nejdůležitější je: žít přítomností! Jely jsme za Vendulou ze školy autobusem, Iška si pořád popotahovala ten obvaz. Řekla jsem jí, že nežije, že jenom přežívá. To ji zřejmě pobouřilo. Vyjela na mě, že jsem krutá a bezcitná. To stačilo! Kdyby se to stalo dneska, asi vystoupím. Iška nechápe, že jsem jí chtěla po dobrým a pak i po zlým vysvětlit, že takhle žít dál nemůže. Snažila jsem se jí pomoct. I když mi to docela určitě nejde a nemá to cenu. A ona mi to takhle vrátí. Ale to je jedno! Vendula nám přišla naproti na stanici a ptala se, co je. Iška samozřejmě řekla NIC. Bylo to zase na mě. Asi i pro Vendulu jsem bezcitná. Nebudu Išku litovat. Lítost ještě nikomu nepomohla. Musí svůj život změnit. Má nás a my jí pomůžeme. Jenom musí chtít.

15. 12. 2005

Tak už je to zase tady, jako každej rok. Ty příšerný Vánoce. Shodly jsme se s holkama, že bysme je nejradši zrušily. Nejvíc ze všeho nesnáším, jak se mamča i fotr snaží tvářit, že se hrozně milujou a vytvářet VÁNOČNÍ ATMOSFÉRU. Přitom to vypadá každej rok stejně: fotřík asi tak dva dny před Štědrým dnem ČMUCHÁ a ČMUCHÁ, až vyčmuchá zbytek rumu na pečení (no, ZBYTEK – někdy mi připadá, že jsou s mamčou domluvený. Ta nikdy nekoupí třeba jenom placatku, ale vždycky půllitrovku. Pak udělá jeden druh cukroví, do kterýho potřebuje rumu slovy 2 lžíce. Potom tu flašku schová, ale tak blbě, že ji otec samozřejmě najít MUSÍ… Zajímalo by mě, jestli existuje něco, co by otec nevychlastal.) Když si dá ten rum, zavře se v ložnici, chvilku brnká na kytaru koledy, potom odejde k Bansethům a do Štědrýho dne už nevystřízliví. Mamča pro změnu děsně LÍTÁ, protože i v práci musí dělat velký úklidy. Že jí to potom doma BAVÍ! Průser je, že ode mě čeká ÚČAST. Okna už naštěstí letos máme, dělaly jsme je předevčírem. Jen doufám, že si to mamča nebude chtít zopakovat. Jak před pár lety, když furt pršelo. USMYSLELA si třiadvacátýho ráno, že už jsou zase špinavý. Jako by u nás někdo VĚŘIL, že když Ježíšek uvidí na okně šmouhu, nenadělí nám. Před třema rokama viděl Ježíšek fotříka sedět s nahým ZADKEM v lavóru a taky se z toho nesesypal… To je další vánoční zvyk: aby otec nemusel MAKAT, vymyslí si, že ho něco bolí. Tenkrát PRO ZMĚNU hemeroidy. Jenže mamča už byla nějaká HOTOVÁ, utahaná, takže se s ním rafla. Řekla mu, že je LEMRA LÍNÁ a určitě se ZÁZRAČNĚ vyléčí, aby do sebe nafutroval všechno, co celej den připravovala. Fotřík jí začal prudit, proč by jako nemohl jíst, že z hemeroidů bolí zadek, ale žaludek má v pohodě. Na to mamča řekla, jak teda bude s náma u tý večeře sedět, když teď musí ležet a že mu na gauč nic nepřinese. Aby jí fotr dokázal, že tentokrát je na tom FAKT ŠPATNĚ, opravdu vydržel nejíst – udělal si do lavóru nálev z dubový kůry, postavil si ho do obýváku a díval se na nás, jak večeříme. Normálně seděl skoro pod stromkem s nahou PRDELÍ v lavóru. Před půlnocí prohlásil, že se mu ulevilo a šel se nacpat vším, co zbylo v troubě. Krize. A na tohle se mám těšit? Ani nemluvím o tom, jak jsem vždycky přežraná. Přiberu nejmíň pět kilo!!!!

20. 12. 2005

Těším se na Vánoce! Sice si připadám jako podvodník, protože jsem holkám přikyvovala, že je ráda nemám, ale… těším se. Už druhý rok peču a baví mě to. V tomhle jsem asi divná, pořád říkám, že bych se nenechala uvázat v domácnosti, ale baví mě péct cukroví. Experimentuju. Zase jsem zkusila nový druh, skořicové preclíčky. Vojta chodí kolem a ochutnává, i když by neměl, kvůli gymnastice. Karolína s Vendulou říkaly, že jim na Vánocích nejvíc vadí ta přetvářka – jejich rodiče si hrajou na domácí idylku. Nevím, hrajeme si na ni také? Občas nemůžu Vojtu ani cítit a nezapomenu, co všechno mi provedl otec (zvlášť to léto…) Přesto – mám je ráda a když si sedneme ke stolu, k polévce a k salátu, nepřipadá mi to jako hra! Navíc letos mám ještě jeden důvod, proč se těšit na Vánoce a na prázdniny: táta pojede na hory jen s Vojtou a já můžu zůstat doma! Zřejmě i otec podlehl vánočnímu sentimentu. Vymyslela jsem si to totiž jako svoje největší přání pod stromeček. Vzal si dva dny na rozmyšlenou a nakonec mi sdělil, že souhlasí. Pochopitelně se můžu těšit na kázání, ale to už nějak přežiju. Strašně se těším, co všechno s holkama podnikneme. Především nechci myslet na školu a na to, co bude ani ne za rok. Maturita, vejška… Ne, já nechci, křičí ve mně všechno! O to víc, že jsme na začátku prosince byli hromadně na testech „studijních předpokladů“ a asi před týdnem jsme si postupně chodili pro výsledky. To mi připomíná, čím jsem začala svůj zápis – že si připadám jako podvodník. S Radkem jsem také měla pocit, že podvádím. Je to opravdu můj „charakterový rys“? Jsem taková? A jaká vlastně jsem? V té poradně s námi mluvila taková malá, brýlatá psycholožka, okamžitě jsem k ní pocítila silné antipatie a pak už se všechno jen zhoršovalo. Nejdřív mi sdělila, že matematické znalosti jsem měla průměrné (to se divím, z takových těch prostorových úkolů s kostkami jsem nevyřešila ani jeden!), jazykové mám nadprůměrné, pro studium prý ideální. Překvapilo mě, že je to tak stručné. Čekala jsem, že mi třeba poradí, jaký zvolit obor – když si nejsem jistá. Ale nic takového. „A teď se podíváme na váš osobnostní test, Iško,“ sdělila mi hlasem, jakým se odsouzenci oznamuje rozsudek smrti. Podívala se na mě přes brýle a tragicky vzdychla. Vypadala, že moje osobnost je skutečně k pláči! Začala jsem se bát. A potom jsem si to vyslechla: jsem nepřizpůsobivá, silně introvertní, přecitlivělá až úzkostná, moje schopnost jednat s lidmi je na hranici sociální fóbie! (Ani nevím, co to přesně je!!) V konfliktních situacích neumím hájit svůj názor, nedokážu se prosadit. Začala jsem přemýšlet, kde je nejbližší most, ze kterého bych mohla skočit! Musela to na mě vidět, protože mě najednou uklidňovala: není to tak hrozné, dá se s tím pracovat bla bla bla. Mám se do nového roku rozhodnout, jestli bych nechtěla chodit k ní do poradny na skupinovou terapii. Abych někde před dalšími lidmi vyprávěla o svých pocitech? To už si snad raději nechám svoji sociální fóbii. Když jsem odcházela, najednou mě ta psycholožka zničehonic objala a řekla mi: „Nemějte strach, Iško, spolu to zvládneme! Jenom ke mně musíte mít důvěru!“ Což mě okamžitě zablokovalo. Ta ženská je divná! Ještě divnější než já, a to už je co říct. Ale depku z toho mám obrovskou. Brrr, nechce se mi na to myslet. Půjdu péct. To je přece pracovní terapie, ne?

22. 12. 2005

Posledních deset dní: nemoc. Je mi zle. Horečka 39, píchali mi obě uši. Strašná zkušenost s našima + s nemocnicí. Před třemi dny to vyvrcholilo. Rýma, kašel, bolest uší – oboustranná. Ráno u doktorky. Dostala jsem antibiotika – klacid. Nepomáhají. Chodím po bytě. Nikdo tady není. Čekám, počítám minuty. Bolest je pořád větší. Volám mámě, má pracovní mejdan. Slyším, jak tam lidi řvou. Řve tam hudba. Nenávidím chlast! Všichni před vánocema jenom nasávají! Máma je „veselá“. Radí mi, ať jedu na pohotovost taxíkem. Nechci taxík, chci aby dorazila domů. Říká mi, že se to nehodí. „Holčičko, nejde to“. Nenávidím, když mi říká holčičko! Volám tátovi, nebere to. Píšu mu sms, aby přišel domů a odvezl mě na pohotovost. Odepisuje: nemůžu, mám pracovní večeři, napiš mámě. Brečím zoufalstvím! Znovu chodím po bytě a nevím, co dělat. Kvůli té bolesti uší mi úplně vynechává mozek. Začínám se dusit. Další telefon s mámou. Nemůže odejít, jsou tam důležitý lidi. Nenávidím všechny ty její důležitý lidi! Záchvat. Už se mi zdá, že se udusím. A najednou je všechno pryč. Jsem jako robot. Vezmu si peníze. Zavolám taxíka. Veze mě těch pár kilometrů za 250 korun.

V nemocnici sedím na chodbě mezi dvěma maminkama s malými dětmi. Chtěla bych, aby mi byly tři roky! Čekám dlouho, skoro hodinu a půl. Bolestí šílím. Mezitím volá máma a říká mi, že jsem šikovná holka. Ještě se na večírku zdrží. Konečně uvnitř. Netěším se na nic jiného, než že mi uši píchnou. Je tu mladej doktor, děsně vtipnej. „Slečna má zánět středouší. Typicky dětská nemoc. To bych ve vašem věku neřekl. Nebo se tak toužíte vrátit do dětství?“ Kdybych mohla, zabiju ho. Idiot! Určitě to byl Štír! Řekla jsem mu, že chci anestezii. Tvrdil, že takový postup není běžný. Vzdala jsem to. Málem jsem vyletěla z kůže bolestí. Ale postupně to polevovalo. Cesta zpátky taxíkem, jsem naprosto vyčerpaná. Jenže to nebyl konec. Naši dorazili společně. Asi ve dvě, když jsem konečně usnula. Přišli ještě s dalšími pěti lidmi a „bavili“ se až do pěti do rána. Konec, konec, konec!!! Nikdo mi v životě tak strašně neublížil. I kdyby mi píchali ty uši dennodenně, nebolelo by to tak strašně. Mám teď jediné heslo: NIKOMU NEVĚŘ!

Zůstanu celý Štědrý den v posteli. Nepřijdu k večeři ani ke stromku. Zatím jsem s nima nepromluvila ani slovo. Máma jen řekla, že nemám proč být uražená. Podle ní už jsem skoro dospělá a oni mají svoje povinnosti. Vzala jsem velkou čtvrtku a napsala jsem si to heslo nad postel. Nesmím na něj zapomenout!

30. 12. 2005

Letošní Štědrý den byl BEZKONKURENČNĚ nejhorší za Vendulčin krátký život! Začalo to klasicky. První dorazil dopoledne Tomáš a okamžitě nacpal tu horu svejch dárků pod strom, i když mu mamča říkala, že jsme je tam přeci vždycky dávali až večer. Asi čekal, že se budeme celej den kochat tím, jak je za vodou a kolik si toho může dovolit koupit! Pak přišel Petr s Ivetou, která okamžitě nakráčela do kuchyně, kde jsme s mamčou KMITALY už od sedmi od rána. V jedenáct se milostivě vzbudil Adam a fotřík. Bylo to jak z blbýho románu. Jana Eyrová, sirotek loowodský nebo tak něco. My tři ženský jsme jak KUCHTY v kuchyni mazaly další MILIÓNY chlebíčků, aranžovaly na tácek další TUNY cukroví a nosily NÁLOŽE bramborovýho salátu, zatímco pánové vedle v obýváku čuměli na Tři oříšky pro Popelku (Jo, to jsme vlastně byly, takový Popelky, akorát že bez princů…), Sůl nad zlato atd., atd. Stejně to nechápu, proč se o Vánocích musí tak ŽRÁT. Když salát, tak z pěti kil brambor a dělá se do lavóru (naštěstí ne toho, co v něm otec sedí v dubový kůře, to by se mi asi fakt zvednul KUFR!) Když kapři, tak dva a ještě ke všemu NECHUTNÝ OBŘÍ MRCHY, největší z celý kádě. Odpoledne Tomáš vyndal koňak (další demonstrace, jak si žije), všichni se trochu přinadrali, včetně mamči – ta si sice dala jen skleničku, ale jak byla stahaná, dopadlo to na ní. Řekla, že si jde na chvilku lehnout. Jenže nakonec spala až do půl šestý!!! No, takže jsme s Ivetou osmažily asi stovku kusů těch kapřích oblud, už jsem myslela, že se mi o strouhance a smradu připálenýho oleje bude zdát! Nastala ŽRACÍ FÁZE. Vyluxovali jsme talíře a pak se šlo ke STROMEČKU. Fotřík si neodpustil poznámky, kdo to koště zas kupoval a že kdyby to byl on, vypadalo by to jinak… Pak začal zapalovat svíčky. Tohle si nikdy nenechá ujít, nejspíš to považuje za svoji POSVÁTNOU FUNKCI. Hraje si na Otce rodu! Kvůli tomu nechce koupit elektrický světla, že prej to není romantika. No, tak letos se mu ta romantika docela vymstila. Nevšiml si, že vzdadu k tý svíčce přiléhá i jeden řetěz a pak už hořelo i jehličí. Fotřík se zachoval vážně duchapřítomně – než máma stačila přinést vodu, uplácal to dlaněma. Zbytek večera kvílel naprosto NELIDSKY a mamča mu musela na dlaně foukat a mazat mu je panthenolem. Když si pak fotřík šel přidat další salát, čekala jsem, že bude chtít, aby ho mamča taky krmila. A ona chudák celou dobu vůbec nic neřekla, ještě se snažila usmívat a pořád to „zahlazovat“! Přitom fotřík měl ještě tolik drzosti, že to shodil na nás. Kdyby prej ten strom nebyl tak mizernej a tím pádem suchej, nechytla by aspoň ta větev. Jeho DRZOST je nebetyčná!

Dárky taky nic moc. Mamča mě teda varovala, protože se ještě nevzpamatovala z mojí autoškoly (moc jsem jí toho nevrátila, to musím sebekriticky přiznat). Takže jedno tričko od vietnamců… Pár drobností, nějaká knížka od Ivety s Petrem. Tomáš mi dal mikinu, suprovou, značkovou (NIKE), jenže je mi malá! Udělal to asi schválně, protože mi řekl, že mám aspoň motivaci hubnout. Nemám žádnou motivaci, krucinál! Vezmu tu nášivku NIKE, přišiju si jí na svůj velkej zadek a taky budu IN. A hlavně, ta mikina mi je malá přes prsa. To je jediný místo, kde teda hubnout NEHODLÁM!

1. 1. 2006

Těším se na Vánoce! Sice si připadám jako podvodník, protože jsem holkám přikyvovala, že je ráda nemám, ale… těším se. Už druhý rok peču a baví mě to. V tomhle jsem asi divná, pořád říkám, že bych se nenechala uvázat v domácnosti, ale baví mě péct cukroví. Experimentuju. Zase jsem zkusila nový druh, skořicové preclíčky. Vojta chodí kolem a ochutnává, i když by neměl, kvůli gymnastice. Karolína s Vendulou říkaly, že jim na Vánocích nejvíc vadí ta přetvářka – jejich rodiče si hrajou na domácí idylku. Nevím, hrajeme si na ni také? Občas nemůžu Vojtu ani cítit a nezapomenu, co všechno mi provedl otec (zvlášť to léto…) Přesto – mám je ráda a když si sedneme ke stolu, k polévce a k salátu, nepřipadá mi to jako hra! Navíc letos mám ještě jeden důvod, proč se těšit na Vánoce a na prázdniny: táta pojede na hory jen s Vojtou a já můžu zůstat doma! Zřejmě i otec podlehl vánočnímu sentimentu. Vymyslela jsem si to totiž jako svoje největší přání pod stromeček. Vzal si dva dny na rozmyšlenou a nakonec mi sdělil, že souhlasí. Pochopitelně se můžu těšit na kázání, ale to už nějak přežiju. Strašně se těším, co všechno s holkama podnikneme. Především nechci myslet na školu a na to, co bude ani ne za rok. Maturita, vejška… Ne, já nechci, křičí ve mně všechno! O to víc, že jsme na začátku prosince byli hromadně na testech „studijních předpokladů“ a asi před týdnem jsme si postupně chodili pro výsledky. To mi připomíná, čím jsem začala svůj zápis – že si připadám jako podvodník. S Radkem jsem také měla pocit, že podvádím. Je to opravdu můj „charakterový rys“? Jsem taková? A jaká vlastně jsem? V té poradně s námi mluvila taková malá, brýlatá psycholožka, okamžitě jsem k ní pocítila silné antipatie a pak už se všechno jen zhoršovalo. Nejdřív mi sdělila, že matematické znalosti jsem měla průměrné (to se divím, z takových těch prostorových úkolů s kostkami jsem nevyřešila ani jeden!), jazykové mám nadprůměrné, pro studium prý ideální. Překvapilo mě, že je to tak stručné. Čekala jsem, že mi třeba poradí, jaký zvolit obor – když si nejsem jistá. Ale nic takového. „A teď se podíváme na váš osobnostní test, Iško,“ sdělila mi hlasem, jakým se odsouzenci oznamuje rozsudek smrti. Podívala se na mě přes brýle a tragicky vzdychla. Vypadala, že moje osobnost je skutečně k pláči! Začala jsem se bát. A potom jsem si to vyslechla: jsem nepřizpůsobivá, silně introvertní, přecitlivělá až úzkostná, moje schopnost jednat s lidmi je na hranici sociální fóbie! (Ani nevím, co to přesně je!!) V konfliktních situacích neumím hájit svůj názor, nedokážu se prosadit. Začala jsem přemýšlet, kde je nejbližší most, ze kterého bych mohla skočit! Musela to na mě vidět, protože mě najednou uklidňovala: není to tak hrozné, dá se s tím pracovat bla bla bla. Mám se do nového roku rozhodnout, jestli bych nechtěla chodit k ní do poradny na skupinovou terapii. Abych někde před dalšími lidmi vyprávěla o svých pocitech? To už si snad raději nechám svoji sociální fóbii. Když jsem odcházela, najednou mě ta psycholožka zničehonic objala a řekla mi: „Nemějte strach, Iško, spolu to zvládneme! Jenom ke mně musíte mít důvěru!“ Což mě okamžitě zablokovalo. Ta ženská je divná! Ještě divnější než já, a to už je co říct. Ale depku z toho mám obrovskou. Brrr, nechce se mi na to myslet. Půjdu péct. To je přece pracovní terapie, ne?

3. 1. 2006

Silvestr sice asi nebyl nejhorší za Vendulčin život, ale stál taky za jedno velký PRD. Pořád ještě jsem SPD (a asi do smrti budu!) Neměla bych toho možná litovat, jak mi řekla Karolína, Petr Sluníčko – tak se fakt jmenoval – byl ZOUFALEC. Když jsem ho srovnala s Liborem, dělaly se mi mžitky před očima. Hubenej, ťupkatej, pomalu ještě puberťák. Nedivila bych se, kdyby MUTOVAL. Koho jsi taky, Vendulko NAIVNÍ, mohla ulovit na diskotéce 80. a 90. let? Muselo nám s Karolínou hrábnout, když jsme je pozvali na Silvestra! Jenomže jako vždycky, Karolína ULOVILA Filipa. Sice žádná velká VÝHRA, ale aspoň něco proti Sluníčkovi. Dělá prvák na UMPRUM a Karolína OKAMŽITĚ vystartovala, že jí bude učit kreslit. Najednou v sobě objevila umělecký SKLONY! Chytá tyhle věci jako CHŘIPKU! Jak je to dlouho, co nám všem tvrdila, že se děsně hodí na adrenalinovej sport? Musí mít každou kravinu, co vidí. Vypadalo to, že s ním snad začne chodit – aby si do soupisky mohla připsat UMĚLCE. Nevím, co mu provedla, ale zmizel ještě ve čtyři ráno, že jde na nějakou vychytanou PARTY spojenou s NETRADIČNÍ, UNDERGROUND VERNISÁŽÍ. Ty vole! Vypadal, že se ze svojí důležitosti pos… No, zoufalec Sluníčko se taky vyznamenal… ani jsem se nesnažila zatahovat špeky a nechala jsem se hladit po TRAMPOŠCE, prostě jsem si říkala, ať se stane, co se stane. Proč mám pořád čekat na tu úžasnou první příležitost? POSTEL S NEBESY. Kde jsem tohle vzala? I Libor by se se mnou taky vyspal v kanclu. Nebo v autě, kdyby ho nezastavili policajti. KAŠLU NA ROMANTIKU! Jenže milej pan Sluníčko normálně chytil NERVA (a BOBKY!) Zeptal se mě, jestli používám antikoncepci! Pak začal KOKTAT, že nemá kondom. To už bylo MOC! Začal se zvedat, že půjde říct Adamovi s Iškou, ať mu ho koupěj u pumpy (šli pro další pití.) Byl by fakt schopnej jim to říct! Tak jsem mu řekla: Hele, co musíš udělat, když někam pojedeš s autem? Koukal na mě jak IDIOT. No, asi si koupíš benzín, že jo. Aby ti to někde nechcíplo. Takže když chceš šu…, vem si příště sebou všechno, co na to potřebuješ, protože teď to chcíplo mě. To se mi fakt povedlo, další METAFORA (ale ve slohovce jí nepoužiju). Jenže ten zoufalec pak o mě ještě klidně vykládal tomu svýmu kámoši, co zůstal singl, že jsem VULGÁRNÍ. Já nejsem vulgární, jsem PŘÍMOČARÁ a UPŘÍMNÁ, sakra! A taky SPD.

8. 1. 2006

Příšerný, jak mě pronásleduje smůla. Začalo to tím, že jsem si ráno stoupla na váhu. Mám 75 KILO! To je jasný, že jsem to přibrala přes ty blbý vánoce. Dávala jsem si MILIÓN předsevzetí, že nebudu ŽRÁT a ZASE jsem to nevydržela. Je to nechutný a nespravedlivý, že fotřík neztloustne nikdy. I když sedí doma na kanapi a ŽERE jako mlejn. A ještě mamče počítá každý deko. Přitom ona vůbec není tlustá. Na mě si náš Frankie Dlouhán nedovolí. Ví, že bych mu dala KAPKY. No, takže ráno tahle BOMBA. Potom jsem si hledala na netu nějaký diety a rozhodla jsem se koupit si HUBNOUCÍ PUDING. Jí se to třikrát denně a už nic jinýho nebo jenom zelenina. Já budu ale ZDRAVÁ! Zdravá a hubená! No, krásně jsem si to vymyslela, dokonce jsem měla i prachy (začátek měsíce a mamča moje milovaná dostala prémie, tak mi dala taky prémiový kapesný, prej aby mi vynahradila ty chudší vánoce.) Vyrazila jsem do lékárny, byla tam FRONTA jak kdyby tam rozdávali zadarmo travku, ale vystála jsem to. Vzala jsem si hned tři balení, jahodovej, čokoládovej a vanilkovej, prodavačka mi to naskládala na pult jako pyramidu a najednou za sebou slyším:

DIETA, DIETA?

LIBOR!!!! Stál předtím u vedlejšího pultu na recept a já si ho nevšimla. Myslela jsem, že mě klepne. Takovej NERV jako NIKDY. Jak jsem byla vedle, vymáčkla jsem ze sebe jenom CO? A on zas: DIETA, DIETA, koukám. To snad v tý jejich bance chytli od toho vrátnýho „do rachoty, do rachoty“, že všechno opakujou dvakrát. Něco jsem blekotala, že ty Vánoce a tak… a LIBOR: Nejlepší dieta je NEŽRAT. A pak mi řekl TAK SE MĚJ. Málem mě trefilo! Řekne mi TAK SE MĚJ! Jenže to ještě nebyl KONEC. Naházela jsem do batohu ty PUDINKY, vylezla jsem ven a ještě jsem ho viděla, jak jde s tou svojí hubenou starou kukuřicí! Držel jí kolem ZADKU! Jenomže ta nemá zadek, jenom kosti potažený kůží. Bylo mi HROZNĚ. Nejradši bych ty pitomý pudinky hodila okamžitě DO POPELNICE. Ale neudělala jsem to. Šla jsem do KFC a sežrala jsem celý MENU a ještě tři hot wings k tomu. Ale to SKONČILO. Zítra začínám HUBNOUT. Na maturiťáku budu mít o pět kilo míň! (Kruci, je to vlastně za dva týdny! Nevadí, musím si dávat velký cíle. Kdybych byla Libor nebo ta jeho špejle, určitě řeknu CÍLE, CÍLE.)

10. 1. 2006

Pokračování v novém roce ve starém stylu, takže témata.

Soupiska: Filip, 7.2.1986. K, P1, P2, P3. Ryba, nic moc. Ryby prý ukrývají pod studenou slupkou vřelé city. Tahle Ryba měla jenom studenou slupku. Řekl mi, že jsem na něj moc rychlá. (K PS jsme tím pádem nedošli.) Co tím jako myslel?!? Odpověděla jsem mu, že není čas. To jsem pyšná. Vyznělo to!

Dál – David, 31.7.1987. Maturoval loni u nás. Zdálo se mi, že je už dlouho klid, takže jsem rozjela akci. Věděla jsem, že studuje na fildě – kulturologii. Sehnala jsem na něj číslo přímo na sekretariátu katedry! Pak jsem mu namluvila, že potřebuju udat spoustu lístků na náš maturiťák. (To je pravda. Lístky s holkama vážně prodáváme.) Sešli jsme se u jeho školy. Okamžitě mi začal vyprávět o sobě. Pan Student! Panebože! Tohle bylo vedle… Zavedl mě do Louvru, té kavárny na Národní. Neustálé historky, koho tady kdy potkal. Herce, politiky, atd. Mohl by se živit jako zpravodaj Blesku. Pomalu, ale jistě mi začínal lézt na nervy. Navíc má pořád tendenci se mě dotýkat. Jdeme na tramvaj, vede si mě jako ovci. Nesnáším, když mě někdo vodí kolem ramen! Je to majetnický. Takže nakonec jednom K u tramvaje. Jela mi naštěstí dřív, než mě to mohlo úplně přestat bavit. Shrnutí: žádná sláva. Poslední dobou mě pronásleduje smůla a zoufalci!

Škola: Mám 150 omluvených hodin, v pololetí. Našim už nikdy nesmím ukázat omluvňák. Jsou tam už jen falešný omluvenky od Venduly. Chodíme ZA a pořád se bojíme, že neodmaturujeme. Navíc se blíží odevzdávání přihlášek. Nejradši bych se nehlásila nikam. Odjedu dělat au-pair do Anglie a bude to! Souvislost s dalším tématem:

Naši: Dodržela jsem ten Štědrý den. Máma mi druhý den donesla moje dárky do pokoje. Beze slova. Od té doby spolu skoro nemluvíme. Nevadí mi to. Moje heslo mi pořád visí nad postelí.

Výhledy: Maturiťák. Lyžák! Jestli bude nějaký sníh. A i kdyby nebyl, hospody jsou otevřený pořád.

14. 1. 2006

Čeká mě největší hrůza za celou dobu mého studia na střední škole. Maturitní ples! Zdají se mi o něm hororové sny už týden. Blíží se neuvěřitelnou rychlostí a mě se zmocňuje panika. Ples bude prubířským kamenem mojí sociální fóbie. Jestli ho přežiju, je to znamení, že nemusím skočit šipku pod vlak ani z mostu. Nebo že si nemusím střádat do láhve od okurek diazepam! Představa, že stojím v šatech před tím plným sálem a Pískař na mě navléká maturitní stužku, takže už na mě koukají úplně všichni, je děsivá. Vybavují se mi už naštěstí zapomenuté okamžiky z tanečních. Smrad z těch klučičích obleků (zatuchlina ze skříní a asi nějaký přípravek proti molům). Ruce se jim potily i přes ty bílé rukavičky. Tím je nechci shazovat, protože já měla zas ruce jako kdyby mě zrovna vytáhli z márnice. A tak jsem si i připadala. Tuhá! Dřevo oblečené do šatů a silonek! A ty lodičky! Na konci jsem si vždycky myslela, že už nohy nemám. Že mi pata srostla s tím podpatkem a ten mi propichuje chodidlo až někam ke kolenům. Nechápala jsem, co je to za přežitek. Kdo dneska tancuje polku, waltz, foxtrot? Ovšem otec na tom trval, že je to prý základní společenská dovednost. Možná tak ve společnosti, ve které se pohybuje on. Já mám sociální fóbii. Vědět to tehdy, přesvědčila bych ho, ať nikam nemusím. Naštěstí se mi to podařilo po třech měsících. Bylo to vysvobození od polky, kterou jsem nikdy nepochopila. Nejhorší byl jeden kluk, který se mě pokoušel utěšovat, když jsem mu říkala: „To sis vybral tu pravou, já vůbec tancovat neumím.“ Pořád mumlal jak budhistický mnich – „Zvládneme to, povedu tě, já tě povedu, nemusíš se bát, já tě povedu.“ Pak spustila hudba, dupla jsem mu na nohu, poprvé, podruhé a potřetí… začal se potit. Bylo vidět, jak zatnul zuby. Snažil se mě „vést“. Hm. Bála jsem se, že budu mít na rukou modřiny a vlála jsem po tom parketu jako hadr na holi. A na konci mi povídá, tak objevně: „Hele, ty to ale fakt neumíš!“ Hrůza hrůz. A za devět dní máme maturiťák… Kdyby náš třídní aspoň nebyl učitel. Ale jak s ním budu JÁ tancovat sólo?

22. 1. 2006

Záznam z tanečního dopoledne! Tanečního proto, že jsme měly Išku učit valčík na náš maturiťák. Ale dopadlo to trochu jinak. Samozřejmě ZA. Sraz máme u mě. Vendula nejdřív píše omluvenky. Už nás nic nenapadá. Zatím jsme použily: rodinné problémy, střevní potíže, nachlazení, návštěva odborného lékaře, chřipka, nevolnost. Vendula navrhuje napsat: zácpa, průjem. Trvá si na tom, musíme jí to dlouho vymlouvat. Vůbec je dneska úplně mimo!! Chytá jí depka, že i po Silvestru je pořád SPD. Tajně vezme z lednice vodku a pije jí na záchodě. Zjistíme až dodatečně, když nám ukradne ty omluvňáky a zavře se s nimi v pokoji. Volí nakonec těžký kalibr. Pro mě: rodinné důvody – pohřeb. Pro Išku: úraz hlavy. Pro sebe: návštěva plastické chirurgie. To už je moc! Ale nemůžeme s tím nic dělat, vyryla to propiskou. Musíme se na to napít. Valčík už netrénujeme. Vyrážíme do hospody Za vozovnou (klasická putyka.) Objednáváme si tak, že mluvíme jenom zdrobněle (nevím, kdo na to přišel. Asi já.) Máme spoustu coličky a rumíčků a fernetíčků. Zapisujeme střídavě – přímý přenos z hospody Za vozovnou:

V: Už nemám čas mám SA zas.

I: Ta čárka tam je! Napiš tam tu čárku, za ten čas. Tak napiš jí!

K: Hups. Už jsem jí dopsala, ty intoško.

V: Vy jste magorky. Dvě. Magorky dvě, mám piva dvě. Hele, já budu veršovat.

I: Napiš, že se musím naučit valčík.

V: Napiš zasranej valčík.

I: Ne, to nepiš, napiš jenom S.

K: Jaký S?

I: S jako zasranej.

V: S váma tady sedět, to je na vostudu.… Chce se mi chcát.

K: S tebou je to na vostudu.

V: S váma je to na vostudu. Dáme si ještě?

K: Rumíček nebo fernetíček?

I: Mně je blbě.

V: Ty hovno vydržíš.

I: Ticho, neřvi tady, pán se kouká.

V: Ať kouká. Jdu čůrat, protože s váma se bavit, to je na vostudu.

… (Vendula odchází na WC.)

I: Tak dáme si? Já si dám zejtra fernetíček a hned budu tancovat, raz dva. Mořská tanečnice, to mi řikal Radek.

K: Já už ale nemám prachy.

I: Já jo. Dostala jsem kapesný. Mám milión.

(Objednáváme další coličku a fernetíček. Přichází Vendula.)

K: Bude ještě pitíčko.

V: Hovno bude. Nemám prachy.

I: Neřvi!

K: Bude, Iška nás zve.

V: Hele, pán. Už zas kouká. Řikal: holky, vy furt chodíte, vy máte prd držáka!

(Přinášejí nám pití. Iška se kroutí.)

I: Prosim vás, ještě radši jednu colu.… Je mi blbě. Musim to rozředit.

K: My se daly na kolu. My kolujeme.

V: Jé, hele, pán má zelenej svetr.

K: To je zdravý na voči. Jako mrkvička.

I: Ať mi ho pučí. Ten svetr. Mně je taky zima. To je z tý koly.

K: Máš ruce jako mrtvola.

I: Já jsem mrtvola. Jsem studená jako mrtvola!

V: Ježiš, neřvi! Mně řikáš neřvi a sama tu pak řveš!

I: Víte, že je dneska dějepisnej seminář?

K: A ty omluvenky. Seš magor, Vendulo.

I: Mně je blbě.

V: Já mám absťák. Vymyslela jsem novou zkratku. STYX.

K: Co to je?

V: Styk sexuální.

K: Ty seš blbka.

I: Já budu blinkat.

V: Prase! Jestli chceš blinkat, jdi ven, dělej, dělej! Honem, honem!

(Tady jsme skončily. Musely jsme Išku vyvést ven, aby se vydejchala. Pak už nás to psaní nebavilo. Spaly jsme u nás celý odpoledne. A to je zítra PLES!!!)

24. 1. 2006

Píšu ještě trochu NS. Ve škole jsme měli volno. Mám to za sebou, sláva! Sice jsem musela vypít už tři šumivé „vyprošťováky“, ale pořád si opakuju: mám to za sebou! Už po našem včerejším dopoledni jsem měla trochu kocovinu. Strávily jsme ho s holkama v hospůdce. Původně mě měly učit tancovat, ale nějak z toho sešlo. Štěstí bylo, že jsme si pořadí, v jakém budeme tancovat s Pískařem, losovaly. Vyšla na mě až patnáctka, takže jsem se utěšovala, že by byl zázrak, kdybych se dostala na řadu dřív. Stejně jsem ale prosila Karolínu (sedmička) a Vendulu (devítka), ať to pořádně protahují. Ve škole ještě poslední pokyny na závěrečné „třídnické“ hodině s Pískařem (vyučování máme zkrácené.) Pískař říká, že jsme v pořadí už jeho pátá třída, takže určitě všechno dobře dopadne. Vypadá to, že uklidňuje sám sebe… A to chudák v tu chvíli ještě netušil, co budeme mít na maturitní stužce. Prosadili jsme si, že to bude překvapení. Zepředu je: My neodcházíme… a zezadu: Jenom jdeme s pískem. Teď už to Pískař tak často neříká, ale v prváku byl na nějaké operaci ledvin a během každé hodiny si vždycky odskočil aspoň dvakrát. A pokaždé to hlásil velmi rozjařeně touhle větou. Nakonec to vzal opravdu skvěle. I ty naše včerejší omluvenky. Komentoval je jenom slovy, že to bude brát už jako součást plesové recese. V tomhle ho obdivuju, protože kdyby chtěl, udělá nám kvůli omluvňákům už dávno peklo na zemi. Další průběh ve zkratce, protože táta samozřejmě natáčel: odjíždím ze školy domů, kde se dlouho koupu, potom na sebe navlékám nové šaty. Musím uznat, že mi docela sluší, ale stejně si v nich připadám jako v hábitu, ve kterém se vodí odsouzenci na popravu. Kolem páté dorazí Vendula, nešťastná, že jí naopak nesedí ty šaty, které jí máma z úsporných důvodů ušila. Utěšujeme se navzájem – učí mě ještě v rychlosti ten valčík. Sraz v našem oblíbeném bistru, kde si dáváme každá 2x becherovku (rumíček ani fernetíček nechci hodně dlouho vidět.) A vyrážíme. V prázdném sále nejdříve nacvičujeme nástup, potom už se prostor zvolna plní. Otec sedí hned dole u parketu, u stolku v první řadě. Vojta je taktéž navlečený v obleku a musím uznat, že mu to sluší. Nástup jsem zvládla slušně, až na malé zaškobrtnutí, při kterém jsem skoro ztratila botu. (Skutečně, Popelka č.2…. bohužel do její ladnosti mám daleko.) Stužkování také v pořádku. Pískař mi přeje, ať se dostanu na překladatelství. Začíná sólo pro profesory. Karolína vzala tu moji prosbu o protahování tance s Pískařem vážně – žádnou další holku k němu nepustila. Celý večer pak prohlašovala, že už se „našla“. Líbí se jí prý starší muži, zhruba kolem padesátky. Jenže to bychom my s Vendulou nesměly vědět, že se takhle „našla“ už asi popadesáté. Sólo pro rodiče. Tančím s tátou a divím se, že nám to docela jde. (Máma mi poslala ze Států mail a pak ještě jedno přání poštou.) Zbytek večera se soustředím jen na jedno: jak utéct tancechtivým hochům. Daří se mi to za pomoci Venduly a Karolíny, kterým tanečníky ochotně přenechávám. Krčím se v koutě u našeho stolu a na hodinkách odpočítávám minuty, kdy to utrpení skončí. Vidět mě teď brýlatá paní psycholožka, popadne mě a už nepustí ze svých terapeutických drápů! Naštěstí se o půlnoci jdeme převléct a pak už hraje DJ, takový zvláštní mix, ale celkem to jde. Zbytek večera (nebo spíš noci) si ale moc nepamatuju. Jak jsem se snažila odbourávat svoji taneční trému, odbourala jsem jaksi postupně sebe. Údajně jsem ale nakonec tančila naprosto neuvěřitelně a skoro bez přestání tři hodiny! Škoda, že si nic nepamatuju, mohla jsem si trochu zvednout svoje silně pochroumané sebevědomí. I bez psycholožky… Resumé je takové, že maturitní ples mám šťastně za sebou. Velkou životní radostí mě naplňuje fakt, že se už nikdy nebude opakovat. (Na reinkarnaci raději nevěřím.)

13. 2. 2006

Leje, leje a leje. Jsme na horách, na Šumavě a neustále se nám na hlavu valí litry vody! Tomu, na čem lyžujeme, už se ani nedá říkat sníh. Vendula by samozřejmě řekla, že „chčije“ – je protivná jako činže a v jednom kuse nadává, že jí tlačí přezkáče a hrozně ji vytáčí, že neumí na snowboardu (protože ho, pochopitelně, nikdy neměla a ani moc nejezdila na hory.) Chytla zkrátka jednu ze svých naprosto nesnesitelných nálad: utápí se ve svojí ukřivděnosti. Nemívá je často, ale pak to stojí za to. Většinou pak používá asi tolik nadávek v jedné větě jako její strejda Standa, který nás v létě oslňoval ve Ždáru. Jako kdybychom my dvě s Karolínou mohly za to, že jsme se narodily do rodin, které mají nějaké peníze! Vážně už jsem měla vztek, když jsme se včera vypravily do hospody a Vendula po druhém pivu (nedošlo nám zpočátku, že si ho dává schválně, protože je nejlevnější) prohlásila, že odchází na pokoj. Trvalo čtvrt hodiny, než jsme z ní vytáhly, že je to kvůli penězům. Nabídla jsem jí, že za ni klidně zaplatím, ale tím jsem se jí hrozně dotkla. Pokaždé, když ji chytne tahleta „socka nálada“ (jak jí potom sama říká!), bývá neuvěřitelně „hrdá“. Stylizuje se do role skromné dívky, která si je vědoma svojí ceny. V duchu hesla „chudoba cti netratí.“ Hodila by se do nějakého filmu z třicátých let! Jenže já už jsem taky byla otrávená a řekla jsem jí výše uvedenou větu. Neměla jsem to dělat, protože začala ječet, jestli skutečně mám tu drzost nazývat „tu naši zkurvenou famílii“ rodinou, která má „nějaký“ peníze. Když jsme přece „odporně, nechutně a hnusně zazobaný“. Potom do sebe kopla zbytek piva a zmizela. Dnes s námi nebyla lyžovat. Vymyslela si, že ji bolí v krku. Asi si vůbec neuvědomuje, jak mě to její chování trápí. Ani neví, jak bych si to s ní ráda vyměnila! Jenže to jsem si dovolila vyslovit jednou… okamžitě začala hystericky vřískat, ať nežvaním kraviny. A Karolína mě ani nepodpořila, seděla a mlčela. Vendula ji bere na milost jen proto, že její rodiče nejsou podle Venduliných měřítek tak „ve vatě“ jako otec. Teď tu sedíme každá na svojí posteli a mlčíme. Já píšu, Karolína hraje SIMS a Vendula se jen tak povaluje s vražedným výrazem. To jsme dopadly… a přitom jsme si plánovaly, jak si hory užijeme.

14. 2. 2006

Valentýn. Směju se našim: máma mi zrovna před chvilkou napsala smsku, že jí táta dal pět rudých růží. V jejich věku slavit Valentýna! Ještě před pár lety říkali, že je to americkej výmysl. Jenomže oni dva se přizpůsobí všemu. Vždy a všude. Potom v té smsce ještě bylo, že mě moooooc pozdravují a že mě oba mají moooooooc rádi. Nedokážu jim to věřit a to jsou od vánoc už skoro dva měsíce. Nevšimli si, že jejich holčička trochu vyrostla a už jim na všechno neskočí. První den na horách od našeho příjezdu, kdy neprší. Vendula měla včera svoji sociální depku a Iška z toho chytila splín. Dneska jim tohle nedovolím! Jezdíme celý den na Špičáku, svítí slunce, sjezdovky jsou sice hodně vymlácené, ale jezdíme. Povídám si s vlekařem, je mu dvacet tři, Dan, pohodový Vodnář. Dělá tady druhou sezónu. Zve mě na zítřek do baru, co je kousek od našeho hotelu. Budou tam jeho kámoši – instruktoři z lyžařské školy. Těším se. Doufám, že půjde i Vendula s Iškou. Tak co víc nám chybí! Četla jsem teď před odjezdem na hory po dlouhé době kousky ze Severu proti Jihu. Moje oblíbená četba v sedmičce, osmičce. Jsem Scarlett O´Hara! Vím to. Všechno zvládnu. To taky vím. Jak si říká – o tom budu přemýšlet až zítra. Já jsem přesně taková. Nerozumím Išce, co pořád řeší. Tolik věcí se vyřeší samo od sebe. Holky ani nevědí, že se jim vyřeší dnešní večer. Zamluvila jsem stůl v té pizzerii tady na rohu, až tam přijdeme, ještě si ani neobjednají a už nám to číšník přinese: Išce její oblíbenou tuňákovou, Vendule pikantní s feferonkou. Nechám je, aby se vzpamatovaly. Potom cca v půlce pizzy dorazí šampaňský. Na závěr tiramisu. Ten číšník se smál. Slíbil, že všechno udělá, jak chci. Dá nám prostírání se srdíčkem. Je to k Valentýnu. Ať si myslí, co chce. Já miluju překvapení! Nezáleží na tom svátku. Je právě půl šestý. Musím něco vymyslet, aby holky nešly na večeři. Chci prostě, aby nám bylo hezky. Všem třem a dávám si dnešní heslo: Valentýn bez zoufalců!

21. 2. 2006

Fakt jsem tak dlouho nezapsala? No, bude to asi pravda. Fotřík s mamčou se zrovna vedle dohadujou, po kom jsem větší hajzl. Od mamči už jsem slyšela, že jsem AMORÁLNÍ, BEZOHLEDNÁ a SOBECKÁ. Mohla bych si přidat ještě to, co říkal Sluníčko. VULGÁRNÍ. No, tak že bych se rovnou šla zlikvidovat? Zkusím se zeptat Išky, jak na to. Pořád básní o tý svojí Virginii a Sylvii, jenomže to by asi nebylo nic pro mě. Sporák sice máme plynovej, ale ten plyn už dávno není jedovatej (to mám taky od Išky). Je třaskavej. Leda, že bych zároveň se sebou sprovodila ze světa i fotříka, pak by se o tom dalo uvažovat. Anebo rovnou celej tenhle PANELÁK! Ta druhá ženská se utopila v řece, jenže já mám ty svoje špeky místo ZÁCHRANNÝ VESTY. Vznášela bych se na hladině jako nějakej gumovej RAFT. Mohli by si na mě ukazovat jako na ATRAKCI pod Karlovým mostem a pak ještě u Krumlova. Fuj, nemůžu se na sebe ani podívat. Ale ne proto, že jsem tak hnusně sobecká, jak říká mamča. No co, napsala jsem pár falešnejch omluvenek. Skoro si řikám, že umím aspoň něco. Kdo tvrdil, že rok 2007 bude hrozně šťastnej? Karolína, jenže ta KECÁ v jednom kuse. Sedmička je šťastný číslo? Prdka. Já mám teď zrovna 77 KILO, to bych měla bejt ale HAPPY, sakra! Divný, že nejsem. Udělám si soupisku jako Karolína, ale v ní bude:

Vendulka 77 KILO, nepomůže jí ani krém Goodbye, celulite. SPD. Když už se o ní někdo zajímá, tak je to Petr SLUNÍČKO. Má odevzdat přihlášku na vejšku a neví kam. Fotřík mi fakt poradil – Tak jdi na PAJDÁK! Jo, a bude ze mě tlustá paňčelka a čtyřicet let budu dětem číst MÁ – MA. A vezmu si zeměpisáře a budu brát učitelskej plat a na dovolenou budeme jezdit prstem po atlase. To určitě. To bych, milý děti, musela bejt pěkná KRÁ – VA.

26. 2. 2006

Musím psát, jinak se zblázním! Cítím až fyzicky potřebu zapsat. Ty dny po návratu z hor se odehrávaly jako ve zlém snu. Na stole před sebou mám přihlášku na překladatelství – tlumočnictví. Zespoda z obýváku slyším, jak se otec s Vojtěchem něčemu chechtají. Vojtěch vyhrál závody a může si teď užívat otcovy přízně, ze které já jsem vyloučena, zřejmě navždy. Kdyby věděl, jak moc bych už chtěla pryč, odejít, nevidět ho, nic od něj nepotřebovat. To také cítím úplně fyzicky, po celém těle. Zase mě uhodil, nemám pro to slov! A nemám slov pro ten Pískařův podraz. Jak se tvářil, že nám trochu povolí, když jsme v posledním ročníku, že má přece pochopení pro studentské akce! Den před třídními schůzkami vybral od všech ve třídě omluvné listy. Potom je rozdal rodičům. Sdělil jim, že naše třída je počtem zameškaných hodin bezkonkurenčně na prvním místě z celé školy a vyskytly se případy falešných omluvenek, tak ať si omluvné listy zkontrolují. Už ten den, kdy je Pískař vybral, nám bylo v podstatě jasné, co se na nás řítí. Peklo! Karolína se tvářila, jako že ji to absolutně nerozhodí. Vendula byla nervózní spíš kvůli mámě. Říkala, že bude stoprocentně brečet, protože dělá všechno pro to, aby se Vendula měla aspoň trochu slušně a tohle je její vděk. A peklo nastalo. Otec mě vzal do pracovny a opět svým ledovým tónem mi promlouval do duše půl hodiny. Namíchal do toho trochu lítosti, aby nebyl jen přísný. Cosi o tom, jak strašně jsem ho zklamala a jak se domníval, že už má prakticky dospělou dceru. Potom mi sdělil, že se od této chvíle bude neustále informovat na můj prospěch a docházku (kdyby aspoň nepoužíval tyhle úřední výrazy!). Doma musím být denně v osm, o každé akci ho budu informovat dva týdny předem a on rozhodne, jestli na ni půjdu nebo ne. Já ho tak nenávidím! Strašně moc ho nenávidím! Chová se ke mně, jako kdyby mi bylo pět. Jak mě tu mohla máma nechat jemu napospas? Nakonec mě uhodil, protože se mu nezdálo, jak se tvářím. Zeptal se mě, jestli jsem ho dobře poslouchala a já mu řekla: „Ty tvoje řeči se moc poslouchat nedaj´!“ Dal mi obrovskou facku. Už jsem to nevydržela a řekla jsem mu, že od téhle chvíle ho nepovažuju za svého otce a budu ho poslouchat už jen nezbytně nutnou dobu. Hned po maturitě si půjdu vydělávat a odstěhuju se! Řval na mě, ať s něčím takovým nepočítám. Už do mě vložil dost a nehodlá se dívat na to, jak si zkazím život. A teď tu přede mnou leží moje vyplněná přihláška. Prý si osobně zkontroluje i to, jestli jsem ji podala. Budu mít tolik odvahy, abych to neudělala? A jestli ne, jestli jsem zbabělá, řešení je jednoduché – přijímačky prostě neudělám. Tohle rozhodnutí mi v té hrůze pomáhá. Nedosáhne ničeho! To je tak osvobozující pocit…

1. 3. 2006

Vendula ani Iška nechápou. Prošlo mi to! Naši jsou dokonalí! Vendula musí kvůli těm omluvenkám chodit s mámou uklízet (naštěstí ne do banky.) Iška sedí doma. A já nic! Nejradši bych si nafackovala za to, jak jsem o našich psala. Nebo za ty vánoce. To je totiž rozdíl: oni dokážou být tolerantní. Mít nadhled. Tuhle vlastnost jsem zdědila. Doufám. Máma na těch schůzkách ani nebyla. Pískař si ji ale zavolal o den později. To už jsem věděla, co se děje. Přišla se mě zeptat, tak jsem jí to řekla. Trochu naschvál. Vůbec nic neříkala. Když se vrátila, byl doma i táta. Sedli jsme si v obýváku. Máma přinesla čínu a víno. Dali jsme si. Pořád nic neříkala. Už jsem byla trochu nervózní. Skončili jsme s jídlem, otevřela další láhev. Pak teprve o tom začala. Naši to vzali naprosto skvěle: řekli, že na tom hledají to pozitivní. Že už se o sebe umím postarat a zařídit si svoje věci. I když je to za cenu problémů. Jenže vím, za čím si jdu. Tentokrát jsem si sice šla jen za flákáním, ale i tak to berou. Mám jít na vejšku a tam už mě nikdo kontrolovat nebude. Mezi dneškem a mým nástupem na vejšku je jen pár měsíců. Já se za tu dobu nezměním. Změní se jenom systém. Zní to tak logicky! Dokonale! Tady musím nosit omluvenky. Budu jen o pár měsíců starší a žádný omluvňák nebude existovat. Jenom já si rozhodnu, jestli do školy musím. Budou mě podporovat finančně, dokud budu studovat. Potom už ne. Je to přesně dané. Žádné facky, jako u Išky. Žádné slzy jako u Venduly. Nechali na mě, kam si chci dát přihlášku. Dala jsem si rovnou tři: dějiny umění, kulturologie, psychologie. Jedno musí vyjít! Snažila jsem se udělat si na netu horoskop. Jestli jsem neudělala chybu, je to jasný. Na jedno se dostanu. Skoro bych měla pocity viny… holky mají peklo a já pohodu. Vlastně mi to ještě pomohlo! Už dlouho to mezi mnou a našima nebylo tak super.

10. 3. 2006

Jsem strašně šťastná, nejraději bych se z radosti opila, ale pořád ještě nesmím z domu. Nevadí, užiju si to tak jako tak. Pojedeme s holkama v létě do Holandska, na tři měsíce na farmu, budeme tam pracovat - pást krávy a dělat všechny potřebný práce kolem nich. Karolína našla jednu agenturu, která tyhle brigády pořádá a okamžitě nás vzali. Byla jsem celý minulý týden na dně z toho, že jsem se nedokázala otci postavit a podala jsem přihlášku. Nakonec mi moc nepomohl ani ten plán neudělat přijímačky. Nikam jsem nechodila, udělala jsem všechny naplánované maturitní otázky, dvě práce na dějepisný seminář, nechala jsem se vyzkoušet z literatury a z fyziky. Byla jsem jako stroj, ale teď už nejsem, už zase všechno cítím. Ještě předevčírem jsem si pouštěla Hodiny (viděla jsem ten film snad šestkrát a pořád mi má co dát, pořád v něm nacházím nové věci) a chtěla jsem být jako Virginie, dát si do kapes kameny a vlézt do řeky. Dnes si pořád opakuju tu větu: „Klid nenajdeš tím, že se vyhneš životu.“ Dnes nejsem Virginie, dnes jsem Laura Brown a chystám se odejít! Nikdy jsem nebyla tak přesvědčená, že něco dokážu. Dokážeme. S holkama. Otci nic neřeknu. I kdybych přijímačky udělala, do školy prostě nenastoupím. „Pořád se dívat životu do tváře…“ Jdu si pustit soundtrack z Hodin a plánovat!

12. 3. 2006

Musím znovu zapsat, jak strašně moc se těším na náš plán, na Holandsko. Musela jsem holkám slíbit, že když to všechno vyjde, už se nikdy neříznu. Nedávno o tom vyšel v Reflexu článek – Karolína a Vendula ovšem samy uznaly, že proti těm vyfoceným holkám jsem naprostá začátečnice. Dokonce i mě bylo z jejich rozšklebených ran špatně – a to už je co říct! Vendula si pochopitelně neodpustila poznámku, ať se opovážím přihlásit se k pokročilým a já se musela jen smát… teď bych to neudělala, ani kdyby mě tu otec chtěl držet zavřenou ještě další měsíc. Už mi ani nestojí za to, abych s ním šla do nějakého konfliktu. Upínám se na jedinou vizi: Holandsko. Nikdy bych nečekala, že těch devět písmen bude jednou moje obrovská naděje… Protože jsem tzv. vzorná dcera, mám spoustu času hledat si na netu informace. Chci o té zemi vědět všechno. Karolína se směje, že to jsem celá já, hned se ponořím do „problému“, zjistím a vyhodnotím všechno, co jen jde. Asi má pravdu… Když jsem si třeba přečetla ten článek a zjistila, že existují i blogy těch lidí, co si takhle ubližují, okamžitě jsem to začala hledat. Potom jsem přemýšlela, proč to vlastně dělám já. Někdy je to proto, že ta bolest uvnitř je tak nesnesitelná, že musí ven. Nějak. A zároveň jako kdybych si sama nebyla jistá, jestli je moje vnitřní bolest skutečná – jestli na ni mám právo. Kdežto ty šrámy na ruce jsou vidět, jsou nezpochybnitelné. Uleví se mi, zmizí nějaký zvláštní přetlak. Někdy jsem zase strašně zoufalá, že nemůžu udělat nic, že jsem v pasti… ne kvůli domácímu vězení, to je absolutní hloupost. Ve „vnitřní“ pasti. Otec je jako skála, kterou nemůžu zdolat a když do ní budu mlátit holýma rukama, co se asi stane? Kdysi jsem četla v jednom článku o psychologii, jak se tomu říká: naučená bezmoc. Už to ale nechci. Holandsko je moje šance, naděje, že udělám něco sama. Sama od sebe a sama za sebe.

14. 3. 2006

Jsem prostě BLBÁ! Já to na ten PAJDÁK fakt podala. Pak mě ještě přemluvila Karolína, ať s ní zkusím kulturologii. Ještě pořádně nevím, co to je. Ale jmenuje se to dost úchylně. Jednu věc vím STOPRO: při mým úžasným štěstí mě vezmou na PAJDÁK (čeština – občanka) a já to fakt vystuduju. Zkejsnu na věky ve škole, mezi rozteklejma kolegyňkama ve sborovně. U kafíčka a dortíků. Zase jsem tu dietu nevydržela. Proč musím bejt tlustá? Iška s Karolínou do sebe klidně napůl narvou půlkilovou Nutellu a NEZTLOUSTNOU! Dokonce mají tolik drzosti, že mi normálně NABÍDNOU! Jen jestli to nebyla provokace. Zmije jednu hubený. Vyzáblý! Jak já to s nima v tom Holandsku vydržim? Karolína mi úplně KLIDNĚ řekla, ať se tím pořád netrápím, ať se ty svoje kila naučím nosit. Třeba jako Halina PAWLOVSKÁ. Ty vole! Dyť ta ženská má kolem sebe asi tak dva milióny vizážistů a kadeřníků, který dennodenně v potu tváře dřou, aby z ní udělali člověka. A stejně pak vzala reklamu na ty koktejly. Jenže dopadla jak já. Aspoň v něčem je to SPRAVEDLIVÝ: celebrita nebo Vendulka, JO-JO efekt dožene stejně všechny, jako smrt. TRPIM! Bože, jestli nějakej seš, tak mě pěkně se…, protože já TRPIM! A na obzoru nikdo, kdo by změnil můj stav SPD. Jestli se to do měsíce nezmění, půjdu na net a podám si inzerát. Bude JARO! Potřebuju, aby na mě někdo ŠAHAL! Potřebuju to víc než Nutellu (tajně jsem si jí koupila a jsem hrozně přeslazená…)

15. 3. 2006

Píšu teď docela často. Asi proto, že jsem neustále doma. Tak abych se nezbláznila… mám spoustu času na přemýšlení, o sobě, o životě. Nevím, proč tolik potřebuju chvíle, kdy zdánlivě nic nedělám, jen bloumám po bytě a vzpomínám na různé etapy svého života. Fascinuje mě, jak se měním. Musím si potom vždycky pustit i tu hudbu, kterou jsem v určité době nejvíc poslouchala. A snažím se připomenout, jaká jsem tehdy byla. Jako kdyby se mi mohlo stát, že zapomenu a podstatná část mě samotné úplně zmizí. Přitom je to nesmysl, protože – není to tedy zrovna originální přirovnání – je to jako se stromem. Má kořeny, má kmen, větve… každé jaro vyrostou nové lístky a koruna se trochu rozroste. Ale stejně, vytahuju stará alba, pouštím si staré video. Doba, kdy mi bylo šest. Dívám se do kamery, kterou drží máma. Proč mi připadalo, že máma je pořád daleko? Vlastně necítím žádný zvláštní rozdíl, když je teď v Americe. I v době, kdy žila s námi, byla pořád za nějakou… mlhou. Za záclonou. Někdy mě napadá, že prožívala to, co já. Chtěla si jen tak bloumat, zmizet do svého světa a my jsme ji z něj pořád vytrhávali – já s Vojtou, ale i táta, který potřebuje pořád něco podnikat, pořád kmitat, pořád se někam hnát, jinak by měl dojem, že zahnívá… nebo že umírá? Vida, jednu věc si z těch narozenin pamatuju úplně přesně: jak jsem si uvědomila vlastní smrtelnost. Ležela jsem na posteli, měla jsem už dávno spát, z postele přicházelo světlo… Vojtíšek byl v postýlce. Ležela jsem odkrytá, hlavu jsem nechala viset z postele dolů, ruce roztažené a po tvářích mi tekly proudy slz, které jsem neuměla zastavit. Najednou jsem věděla, že umřu a brečela jsem nad tím. Byla jsem divná už jako dítě a zůstalo mi to… Myslím, že bych raději nikdy neměla mít děti.

20. 3. 2006

Filip, 7.2.1986… já se spletla! Filip není Ryba! Filip je Vodnář! Funguje to! Našla jsem si horoskop – partnerský:

Mohl by to být velmi romantický vztah. Vodnář má šarm, inteligenci, je duchaplný a vtipný, což na Lva zapůsobí. Jsou tu ale i protiklady, které se natrvalo nemusí přitahovat. Vodnář je intuitivní a prokoukne stále se producírujícího Lva. Nesnáší jeho hrdost, povýšenost, okázalá gesta, i když sám se často nedokáže projevit. Vodnář má v sobě moudrost, kdežto Lev bývá povrchní. Proč se nechcete vzájemně podřídit? Proč by to nemohla být procházka růžovým sadem?

Netvrdím, že se nikdy neproducíruju, ale to patří ke hře, ne? A můj Vodnář o tu hru stojí. Zavolal mi sám. Večeře v mexický restauraci s jeho kamarádama ze školy. Je tu i pár famáků. Povídají si o blížícím se Febiofestu. Musím se do toho trochu dostat, jinak budu mimo. Filip platí za všechny. Právě dodělal reklamu. Cestou zpátky mi říká, že někdy nesnáší, jak si hrajou na umělce a mají holý zadky. Souhlas. On to má v hlavě srovnané: chce dělat svoje věci, ale zároveň nestojí o to, aby byl na někom závislý. O reklamu se snažil dost dlouho. Teď krůček po krůčku míří mezi špičku. Jdeme do jeho pronajatého bytu. Jdeme vedle sebe. Nevede si mě jako ovci! Jako David! Povídáme si, normálně. Ani slovo o tom, jak to skončí. Neusiluje o mě, nebo aspoň… ne tak trapně a vlezle jako všichni! Je cool. Před domem se ptá: mám ti nabízet drink u mě a budeme se oba tvářit, že nevíme, o co jde? Odpovídám: ne, o to nestojím. Filip: takže si půjdeme užít? Odpovídám – jasně. Má krásnej byt. Všude leží skicáky, má tu stojan. Na něm rozdělaný obraz. Obdivuju ho. Říká, že je to sračka. Jde a rozřeže ho nožem!! Žádný kecy. Prostě to udělá. A pak to začne!!! Přijde s nožem ke mně. Dá mi ho pod bradu. Zeptá se, jestli mám strach. Odpovídám, že ne. Jinak bych sem s ním nešla. Zeptá se, jestli jsem viděla aspoň 9 a půl týdne. Říkám, že jo. A jestli snesu i něco víc. Jsem neskutečně vzrušená! Už jenom šeptám: jo! Ptá se, jestli chci vidět něco podobnýho. Pouští DVD. Kdyby to bylo v televizi, je tam hvězdička. Přichází, v ruce drží provaz. A to je chvíle pro mě! Tohle nečekal! Miluju, miluju, miluju překvapení!!! Myslel, že to bude opačně. To mě nezná! Svážu mu ruce. Svlékám ho. Dělám si s ním, co chci. Je úplně mimo!! Dívám se na něj. Je to úžasnej pocit, dovést někoho až tak daleko! Mít všechno v rukou. Když to skončí, říká mi, že tohle s nikým nezažil. Říkám: Já totiž nejsem někdo! To vyznělo!! Ležím, nic mi nechybí. Objednává pizzu, těstoviny, víno. Jíme a mluvíme až do rána. O filmech, o malířích, o sexu. Co se nám líbí a proč. Do školy nejdu. ZA. Naši říkali, že je to moje zodpovědnost. Neumím si představit, že po téhle noci půjdu do třídy. Mezi ty děti! Navrhuje, že navštívíme jeho kámoše – sprejery. Vím, že patřím sem a k němu! Nevím. Vypadá to, že do Holandska nakonec nepojedu.

23. 3. 2006

Šíleně se těším do Holandska. Mamča ani není proti. Dala mi podmínku – udělat maturitu. Celkem by nebyla ani proti tomu, kdybych si o rok odložila školu. Trochu mě tím i naštvala. Vidí, že bude O JEDEN KRK MÍŇ! Vyloženě se TĚŠÍ! Kde to jsme? V baťovský kolonii za hospodářský krize?? Na netu psali, že průměrnej Čech vydělává poprvé nad DVACET TISÍC. Kdybych já měla dvacet litrů, jdu si okamžitě koupit něco pořádnýho na sebe. Abych zakryla ty ŠPEKY. Halině se taky určitě líp zakrejvaj v hadrech od Versaceho. Kdyby měla nakupovat u vietnamců, vypadala by asi jako ta domovnice, co jí hraje ve Vrať se do hrobu.… No, ale o tom jsem nechtěla psát. Doma bylo minulej víkend zas KINO. Mamča si vymyslela, že budeme malovat. Hned mě zotročila (že prej, když už mi odpustila uklízení u ní v práci – za ten průser s omluvňákem, musím aspoň tohle…) Poslala otce do drogešky pro barvu. KLASIKA! Vrátil se až za hodinu a půl a smrděl pivem. Prej se s chlapama u Bansethů radil, jestli vzít PRIMALEX nebo nějakou z těch novejch značek. Nakonec vzal PRIMALEX, protože všechno ostatní bylo moc drahý. No jistě, když utratil za rundu pro všechny kámoše! Proto mu prej dobře poradili. Já se pos… No nic. Pak se půl hodiny hádali, jakej odstín. Máma, že chce jemně lososovou. Otec, že to bude VYBLITÝ. A že – když už barvu, tak pořádnou. Skončilo to tím, že se urazil… Taky KLASIKA. V týhle rodině ho nebere nikdo vážně. Ha ha. Mamča šla, nalila si do bílýho primalexu ten odstín sama, pak to napatlala na zeď a já musela dvacet minut mávat nad tou zdí fénem. Aby viděla, jak to bude vypadat za sucha. Byla spokojená, tak povolala fotříka. A šly jsme na nákup čistících prostředků (nakoupila jich tolik, jako kdyby chtěla mejt zadělaný záchody v bance.) Fotřík byl vzornej. Vymaloval. Akorát, že tam NAJUST přilil tu oranžovou. Ukázalo se to až druhej den. Tvářil se pyšně a prohlašoval, že je to jeho malá POMSTA za naši IGNORANCI (kde fotřík vzal CIZÍ slovo, netušim. Že by ode mě?) Mamča na něj řvala tak, že bych se nedivila, kdyby ta omítka začala odpadávat. Otec si s hlavou hrdě vztyčenou odkráčel do hospody, vyprávět štamgastům o svým VÍTĚZSTVÍ! A my s mamčou do půlnoci patlaly na stěny lososovou. Byla jsem ráno ve škole TOTÁLNĚ MRTVÁ. Nechápu, proč mám ty jejich bitvy odnášet. Škoda, že neexistuje nějaká linka pomoci na domácí peklo. Na domácí násilí jo… ale život v týhle rodině je NÁSILÍ!

9. 4. 2006

Dnešní zápis asi nebude moc pozitivní. Včera jsem musela jít naproti mamče do tý nový práce. Nevěděla jsem, že to tam vypadá tak hrozně. Hledala jsem to, pak jsem musela sejít asi milión schodů. Typický – NAHOŘE hotel, DOLE všechno ostatní. Mamča vypadala v prádelně… no, taková maličká, tahala ty těžký balíky, úplně zpocená. Najednou mi jí bylo strašně líto. A otce bych nejradši zabila! Když jsem odcházela, ŽRAL fleky a krmil jima ty svý dvě debilní andulky. VELKÝ ŠÉF mamču buzeroval. Jenom mlčela. Před hotelem měla sraz s tím právníkem, co mu žehlí. (Proto jsem tam šla, abych jí pomohla s taškou.) Taky kretén, omlouval se, že jí zaplatí až příště. HAJZL. Kdoví kolik vydělává a nemá pětistovku!!! Mamča říkala, že má barák v Průhonicích za pět mega a ještě remcá, jak je ta jeho hypotéka děsně nevýhodná. Já bych mu vzala kufry a nacpala ho do našeho bytu, kde je slyšet každý spláchnutí… co spláchnutí, to debilní žbluňkání, když jde soused na hajzl a já už poznám, že byl v hospodě, protože to cáká o mísu snad půl minuty! A ráno si vždycky na záchodě zapálí, takže to smrdí až k nám. Pak ho přebije fotřík, kterej má taky tenhle zvyk. Brát si na hajzlík cigára a časák. Ale o co my jsme horší než on??? Právník… Nebo Libor z banky??? Budu jednou stejná? Budu vydělávat čtyřicet litrů měsíčně a přitom si budu stěžovat, že mi šéf nepřidal? Já těžko, když jsem si dala přihlášku na pajdák… Ještě že jedeme do Holandska, sice ty přijímačky zkusím, ale v podstatě mi každej může políbit… No nic.

Stěžuju si tady – a přitom pak jsme šly s mámou do toho centra, koupila mi ty džíny. Říkala jsem, že je mít nemusím, když jí právník nezaplatil. Řekla, že mi je CHCE koupit. Za maturitní písemku. Teď se STRAŠNĚ STYDÍM. Neměla jsem si je nechat koupit!!! Večer jsem šla s holkama oslavit, že máme za sebou už aspoň písemky. (Máma mi ještě dala dvě stovky a já si je zase VZALA!) Nějak jsem se nemohla udržet a pořád jsem ryla do Išky. Přitom vím, že za to nemůže – že mají peníze a my ne. Ale NEMOHLA jsem si pomoct. Nakonec to ale dopadlo celkem dobře. Ani jsme nebyly moc NS. Spíš taková náladička. Čtu teď Remarqua – tohle se na nás přesně hodí: „Jako přikovaný seděli jsme na barových židličkách, hudba šuměla, svět byl jasný a silný, rozpaloval nás… barový pult se proměnil ve velitelský můstek života a my jsme bouřlivě vyplouvali do BUDOUCNOSTI…“

11. 4. 2006

Oslavila jsem si před týdnem maturitní písemku. Soukromě. Nejdřív s Iškou a Vendulou, asi 0,5 l. Takže jen tak lehce, ani ne NS. Poslala jsem sms Filipovi. Nečekala jsem to, ale přišel! Jdeme do parku. Věděla jsem, že to neustojím. Nedalo se to ustát. Kolem chodili lidi venčit psy. Říkal mi to Filip, nevím o tom. Byla jsem absolutně mimo.? Výbuch. K, P1,P2,P3,P4, nakonec PS. Nedokázala jsem to protahovat ani o vteřinu. Filip se smál a vysvětloval mi, že tohle je taková zkouška. Zkouška toho, jak moc dokážu vnímat jenom sama sebe. A samozřejmě jeho. Že každý okamžik, který je hraniční, prohlubuje naše vnímání. Nemusíme k tomu mít drogy, i když pomáhají… dostávat se na okraj, nahlížet za něj. Většina lidí je z toho hrůzou bez sebe, netroufnou si, zůstanou stát kilometry od toho okraje. Je to stejné jako s bolestí. Pořád mám trochu strach a Filip to ví. Musím se překonat! Tohle je adrenalin, ne náhražka… skákat s padákem! Směšný, zástupný, virtuální… samotná bolest a momentální ohrožení, v tom je ta pravá síla. Realita!!! Filip říkal, že se v ní obnažujeme. Dokáže o tom tak úžasně mluvit… Strašně moc mě to zajímá! Pokusila jsem se představit si, kam bych došla, kdybych tehdy nejela na pohotovost se zánětem uší. Protože to je asi ta největší bolest, kterou znám. Filip tvrdil, že bych přesublimovala do jiné dimenze. Vzdálila se od těla a dostala se do „skutečnosti“…

Řekla jsem o Filipovi mámě. Naši se mě pak ptali, v jakém je znamení. Jako by na tom záleželo. Tohle mě už pustilo, jsou to výmysly, plky pro znuděný ženský… skutečná astrologie je daleko složitější! Bavíme se o energiích, o astrálních tělech... Jsem nadšená, že nežiju to, co všichni ostatní – ten stereotyp. A strašně se těším na léto. Už jsme s Filipem mluvili o tom, že by třeba do Holandska přijel za námi. Kdybych teda nakonec jela… Byla by to pro něj inspirace. Hledá zdroje, momenty - a přitom všechno těká a mění se. „Musíš si to chytit.“ Super věta, napsala jsem si ji nad postel. Musíš si to chytit!

Jo, když jsem našim řekla, že maturitní písemka asi dopadla slušně, vyděsili se. Ani nevěděli, že ji píšu. Jsem nešťastnější člověk na světě, nemusím se nervovat vůbec ničím, protože naši mi věří. Jsou to zlatíčka. Zajímalo by mě, jaký je jejich astrální tělo??

12. 4. 2006

Sedím ve svém pokoji a za chvíli bude svítat. Nemůžu spát, protože si stále v hlavě promítám uplynulé dny. Cítím se jako pod nějakým poklopem – vzpomínka na Sylvii Plathovou a její knihu. Pod skleněným zvonem. Je to stejná stěna, jaká byla mezi mnou a mámou. Prý by měla přijet z Ameriky 29. května. To už budu mít maturitu za sebou, ale otázka zní… budu mít maturitu? Snad. V té době nejspíš budu předvádět velkou komedii nazvanou: Učím se na přijímačky. Půjdu k nim, ale samozřejmě je neudělám… HOLANDSKO! Chci vidět aspoň jednoho člověka, který bude u těch přijímacích zkoušek tak free jako já.

Jenom si pořád dokola opakuju: proč nemám radost, když myslím na Holandsko, na holky, na náš prázdninový trip? Proč mám kolem sebe tu průhlednou clonu a myslím na Plathovou? Když jsem o ní chtěla mluvit s Vendulou, zvedla oči v sloup a řekla: „Ježiš, zas nějaká ta tvoje intelektuálština!“ (Netuší, jak moc je mi Sylvie blízká. Zabila se ve 32 letech. Nebo ve 33? Nevím, nakonec to není důležité. Skončím taky tak, když se tolik cítím s ní spojená?) Bylo to ten večer, kdy jsme slavily maturitní písemku. Vendula do mě pořád ryla a mně se nějakou dobu vůbec nedařilo zjistit, proč vlastně. Asi zase kvůli penězům, pořád mluvila o tom, jak jsme byli tři dny v Alpách. (Otec si usmyslel, že si musíme vynahradit tu letošní mizernou zimu.) Vendula neví, jak pro mě byl ten víkend dlouhý, jak jsem neustále musela poslouchat otcovy řeči, že po večerech bych se měla učit na maturitu. Radši jsem chodila sama na pokoj, abych nemusela být s ním a s bratrem. Vojta totiž začal číst Jak získávat přátele a působit na lidi a dlouze tu knihu s otcem rozebírali. Tisíce zakomplexovaných ji mají jako bibli! Přitom je tak přízemní, všechny rady jsou vlastně jedna velká manipulace. Potřebovala jsem být sama, jsem totiž černá ovce naší rodiny. A tohle mi Vendula závidí. Strašně mě to trápilo. Chtěla jsem mluvit o našem prázdninovém výletu, ale holky byly v té chvíli jinde. Vendula se svojí mámou, která se dře někde v prádelně. Karolína s tím Filipem. Tváří se záhadně, ale pořád naznačuje, že s ním strašně experimentuje. Do svojí soupisky si napsala SM. Já nechci vědět, co s ním dělá, nezajímá mě to! Tak proč o tom pořád mluví? Byla teď u nás a najednou se zeptala, jestli se může podívat na net, že jí doma nefunguje. Vlezla na nějaké stránky… smdb.cz. Nebo bdsm? Nevím, přesně si to nepamatuju. Vendula říká, ať jí nechám, že jí to zase přejde. Stejně jako jí přešly horoskopy (i když ty pořád prožívá, ale proti době třeba před rokem je to snesitelnější), chuť dělat adrenalinový sport i ty krádeže v obchodech. A ještě řekla: „Karolína je taková naše rychlokvaška.“ V tu chvíli vypadala Vendula úplně… zle. Zeptala jsem se jí, proč vlastně chce jet, když jí Karolína tak štve. Odpověděla mi udiveně, že jí vůbec neštve. Že je to prostě Karolína. Nemůžu se zbavit otázky… říká taky něco takového o mně? A pak řekne: to je prostě Iška…?

22. 4. 2006

Vendulko, Vendulko, cos to zase udělala! Milé děti, jak je stará, tak je blbá, měla by začínat tahle pohádka o ošklivým káčátku, který se nikdy nestalo labutí. Nestačilo mi asi, že jsem další prachy od mámy utratila za anti-celulitidní krém. Aby toho nebylo málo, řekla jsem si, že na sebe bud DBÁT!! Jako správná ŽENA. Pořád se mi dělají debilní ťupky, jako kdybych byla ještě v pubertě. Takže je jasný, že mi nestačí pleťovka za padesátku. Rozhodla jsem se do sebe INVESTOVAT. Od mamči jsem si ale musela půjčit a vyslechnout si, že jí dlužím už za autoškolu a že moje sliby jsou… bla bla bla. Nemůže za to, ale leze mi tím děsně na nervy. Nejdřív se měla zamyslet, jestli mi zvládne zajistit moje potřeby – než mě měla! No nic. Nakonec jsem dostala pětiklíště a vyrazila jsem. Koupila jsem si peeling, denní krém, noční krém a vyživující esenci pro oči. Milé děti, PATLALA jsem ten SAJRAJT na sebe pět dní a pět nocí. Výsledek? Normálně se mi SLOUPAL KSICHT! Kdybych ho vzala rašplí, dopadlo by to stejně. TY VOLE! Vzpomněla jsem si, jak jsme s holkama kecaly s tím kožním a tou „akutní poleptaninou“, když jsme chtěly jít ZA. No, já bych tam teď mohla naklusat a razítko bych určitě dostala. Kdoví, jestli by mě nenechala doma. Mám TRAUMA, že v tomhle stavu musím do školy. Vypadám jako spařený tlustý prase. Fakt jsem z toho NERV. Co do těch sraček dávaj? Ředidlo? Ptala jsem se Karolíny, její matka si prej nekupuje krém pod tisícovku. To se asi pos…, ne? Kde bych na to vzala? Za chvíli je prvního máje. Myslela jsem si, že ještě třeba narazím na někoho, koho bych mohla odtáhnout pod rozkvetlou třešeň (HA HA, jak jsem naivní!!!), ale tahle naděje je definitivně v hajzlu. Nikdo by se mě nedotkl ani NÁSADOU OD SMETÁKU, vypadám jak postižená LEPROU. Jo, a ty hnusy jsem vyhodila. Ať si je najde ta socka z přízemí, co se hrabe v popelnicích. Koupila jsem si modrou indulonu a mažu si jí na ksicht po kilech.

27. 4. 2006

Je pátek, zůstala jsem ZA. Sice už to nejde tak jednoduše jako dřív, ale podařilo se mi přesvědčit doktorku, že trpím náběhem na zánět slepého střeva. Musím se trochu vyléčit z kočky. Velký mejdan s Filipem + dalším asi miliónem lidí. V dokonalým bytě na Malý Straně. Patřilo to rodičům jednoho kluka, Pavla. Jeho otec vystavuje a prodává venku, ale fakt jsem zapomněla jméno… Všichni většinou z UPRUM a FAMU. (Super, super, super lidi!!! Škoda, že talentovky tam jsou dřív. Hned bych se hlásila.) Filip mě učí malovat. Základy, techniku. Podle něj mám talent. Vendulu a Išku jsem vzala taky, ale projevily se jako středoškolačky. Nevěděly vůbec, co říct, jak se chovat. Vendula se trapně nahlas smála. Iška nemluvila vůbec. Pak si tam našla intoše, co taky nemluvil (kámoš někoho, jedinej z fildy!) a povídali si celý večer v koutě. Než se to rozjelo úplně, pouštěl se film, ale z něj si nic moc nepamatuju. Ani jak se jmenoval, protože jsme na chvilku odešli s Filipem do vedlejšího pokoje. PS. Celou dobu bylo odemčeno. Zase zkouška, na hranici. Někdo možná přišel, ale byla jsem mimo. Asi jsem se dost projevovala?… snad to nerušilo film. Potom se vytvořilo několik skupinek, klasika. Postupně se ta debata slila do jedný. Všichni řešili, jestli plechová značka „Zákaz vjezdu“ ve vodě, obrostlá řasama, může být umělecké dílo. Nejdřív když je v tý vodě, pak v galerii. Nebo když ji někdo do vody hodí a schválně ji nechá obrůst. Nevím, už si to nepamatuju, ale mělo to hodně možností. Jeden kluk, myslím že režisér, vyprávěl, že jednou se strašně spařili v Poněšicích (tam jezdí FAMU na soustředění), ukradli někde u kaple v lese kříž a hodili ho do bazénu. Skoro z toho měli průser, ale on vymyslel, že to potřebujou pro děj filmu. Natočili ho a pouštěli pedagogům a těm se to líbilo. Ještě dostali zápočet. Síla, tahle škola! Vlastně dostali zápočet za chlastačku. Potom se pokračovalo dál v debatě o ceduli, ale v tu chvíli Vendula řekla, že na tyhle „umělecký píčoviny“ nemá náladu a zmizela. Ne, ona to neřekla, zařvala to na celou místnost. Málem jsem se propadla. Kolik jí je??? Naštěstí si toho už všimlo jen málo lidí. Postupem času odpadávala většina a zůstávali jenom nejsilnější povahy. Filip musel uznat, že toho vydržím hodně. Potom mi řekl, že bude další zkouška. Šli jsme do pokoje, byl tam kluk s holkou.… Ani nevím, jak se to stalo, najednou K s tím klukem a holka s Filipem. Zvládala jsem to celkem, i když žárlivá jsem byla. Vnitřně. Nikdo nic nepoznal. Ale ještě se musím učit! Ta holka to neustála. Udělala hysterickou scénu. Nadávala, že se na ni domluvili. Filip je tam nechal, ať se třeba zabijou. Šli jsme domů, Filip chodil po zábradlí Karlova mostu. Nechala jsem ho. Mluvili jsme o tom, že nikdy nechceme jeden druhýho vlastnit. Už rozumím našim, co se mi snažili vysvětlit a proč jim vadili moje nátlaky. Snažila jsem se je držet, mít… Zlepšuju se, dochází mi spousta věcí.

29. 4. 2006

Mám obrovský strach, že nám Holandsko nevyjde. Karolína už o něm skoro nemluví, a když začneme s Vendulou samy, rychle změní téma. Je nám jasné, čím to je – (teď mě napadl text té písničky… „Čím to je, čím to je, že ludia nevedia byť múdri…“ Měla jsem ji docela ráda, ale rádia ji omílají denně tolikrát, že se mi naprosto znechutila. Problém je, že jak ji jednou slyším – v rádiu nebo klidně takhle v hlavě – nemůžu se jí zbavit až do večera!) – takže zpět: Karolína se prostě zbláznila z Filipa. Nemám ani pocit, že by do něj byla zamilovaná. Neumím to vysvětlit, Vendula se mě ptala a já nedokázala odpovědět, netuším proč, jenom to tak cítím. Ano, je s ním skoro denně, takže vynechává naše akce a vypráví o něm… to je ten problém, moc nevypráví o Filipovi. Co dělali, kam šli, co jí řekl. Vždycky jsou někde na mejdanu, v kavárně, v klubu, nebo s ním jde na famáckou projekci. Přitom ale pořád mluví o deseti dalších lidech, co tam byli. Pokaždé to jsou strašně COOL umělci. Karolína buď obdivuje, jak jsou nezávislí, studujou, v noci chlastaj a přes den malujou obrazy nebo píšou scénáře k filmům (nikdo jim to ale nechce vystavit a na filmy nejsou peníze, a když jsou to věci pro školu, učitelé nikdy nechápou jejich formální experimenty) nebo zas pro změnu obdivuje, jak se dokážou uživit (většinou v reklamě). Třeba to o těch „formálních experimentech“. Mě by to nenapadlo, to jsou slova Karolíny. Vlastně ne, Filipa – a tak je to se vším. Šly jsme třeba minulý týden ze školy kolem toho rozestavěného obchoďáku. Vedle něj jsou staré činžáky. Karolína se najednou zastavila a tragicky povídá: „Podívejte se!“ Naprosto jsme s Vendulou nechápaly, na co se máme dívat. A Karolína: „Poezie periferie a do toho komerční industriál. To by byla fotka!“ Já jsem nedokázala reagovat, ale Vendula na to šla po svém. „Z tebe je fakt už úplná kráva,“ řekla jí a začala se hrozně smát. Od té chvíle Karolína nepromluvila ani slovo. Tvářila se naprosto ukřivděně. Jako že jí nerozumíme a jsme přízemní. Ach jo. Možná jsem hnusná, ale přeju si, aby jí ten Filip brzo nechal. Ať se na ní vykašle a vrátí nám starou Karolínu a naše Holandsko!!

1. 5. 2006

Je volno. Vymluvila jsem se před holkama. I před našima, chtěli jet na chatu. Musím za Filipem. Do blázince. Išce ani Vendule o tom nic neřeknu! Nikomu. Tři dny jsem ani nevěděla, kde je. Hned po akci u toho Pavla. Neodpovídal na sms. Mobil nejdřív nezvedal. Pak už tam měl schránku. Včera ho zvedla jeho máma. (Vůbec ji neznám.) Filip má prý další atak psychózy. Jak to, další? Ničemu nerozumím! Nikdy mi neřekl, že by měl problémy. Nevěděla jsem, komu zavolat. Nikoho z těch jeho kamarádů neznám pořádně. Nakonec mě napadlo zavolat na FAMU. Jenže už začalo zkouškové, tak se neučí. Ptala jsem se sekretářky. Informace osobního rázu o jednotlivých studentech nepodáváme! A praštila mi s ním. Nakonec volám – nerada – zpátky na Filipův mobil. Jeho máma to naštěstí zvedne. Vysvětlí mi, kde Filip leží. Skoro brečí, nemůžu se ptát na víc. Od dvou jsou návštěvy. Teď je poledne. Vůbec nevím, co mě čeká!

Večer

Nedokážu to. Tohle nevydejchám! I když si to slibuju. Heslo nad postelí: Co tě nezabije, to tě posílí. (Neměla jsem ho tam už? Jestli jo, tak se opravdu hodí až teď!) Je to šok, prostě šok. Ta nemocnice. Hnus, odpor. Filip leží na posteli. Nedívá se na mě. Určitě je úplně nafetovanej. Jsem tam sotva půlhodinu a jen za tu dobu přijde sestra píchnout mu 2!!! injekce. Filip nemluví. Neodpovídá mi. Pak jediná věta: „Co to máš napsanýho na tričku?“ Podívám se na tričko. POWER, odpovím. Tváří se, jako když na něco zvláštního a zajímavýho přišel. Tak se tvářil pokaždé, když mluvil o astrálních tělech. „Víš, co to znamená česky? SÍLA! Energie.“ A zase se tak tváří. Pak usne. Asi po těch injekcích. Jdu pryč. Nevím, co mám dělat!

2. 5. 2006

Škola. Holky vyzvídají. Snažím se být SILNÁ. To se Filipovi vždycky líbilo. Ale poznají to na mně. Lžu. Rozešli jsme se. Pokrytci! Tváří se, jako že je jim to líto. Přitom začnou za půl minuty na to mluvit o Holandsku. Žádné nebude. Budu chodit za Filipem. Pomáhat mu. Po škole do blázince (zase se musím vymluvit.) Na chodbách to smrdí, v pokoji to smrdí. Dezinfekce. Magoři v teplákách nebo v pyžamech. Skoro se bojím. JE TO STEJNÉ! Jediný rozdíl: dneska mluví. Nestíhám. Vysvětluje mi, že žijeme v MATRIXU. Ví, jak zmizet. Ví, že telefon mu vzali schválně. Aby se nemohl domluvit a utéct. Chce, abych mu půjčila svůj. Dávám mu ho. Rozčiluje se, že tam není číslo na CENTRÁLU. Na jakou centrálu? Nechápu. Ptá se mě, jestli jsem s nima proti němu. Nebo jestli se na mě může spolehnout a věřit mi, že zavolám na centrálu. Přichází sestra, píchne mu injekce. Prý to nemá cenu. Prý mám přijít nejdřív za týden. Aby mě vnímal. Neposlouchám jí. Slibuju mu, že přijdu zase zítra.

2. 5. 2006

Je to ještě horší. Jestli neodjedu do Holandska, bude to můj konec. Vojta jede v létě zase na soustředění a otec zjistil, že ve stejném areálu se konají různé sportovní kurzy. Sdělil mi, že na jeden určitě pojedu. Nehodlá mě prý nechat celé prázdniny bez dozoru – ví, jak to dopadlo loni. Jen alkohol, drogy, poflakování se „po ulicích“. (Mluví o tom, jako kdybych šlapala někde v Bronxu!) Má prostě dojem, že sport zachrání všechno: je to řád, dřina, pevná vůle, atd., atd. Jak já to znám! A jak strašně znám jeho! Je mi jasné, že tohle není planá hrozba. Panebože, co budu dělat? Mohly bychom jet s Vendulou samy, samozřejmě. Ale ta najednou váhá. Prý potřebujeme Karolíninu energii. Podle ní jsem depresivní a ona jenom se mnou tři měsíce nevydrží. Vážně děkuju…!! Je mi zle. Opsala jsem si jednu báseň z Proroka (Chalíl Džibrán) a schválně jsem ji vylepila na dveře svého pokoje – zvenku. Třeba otec pochopil. I když… u něj pochybuju.

A žena, tisknoucí k prsům nemluvně, pravila: Promluv k nám o dětech.

A on pravil:

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

Jsou to synové a dcery touhy Života, která dychtí po sobě samé.

Přicházejí vaším prostřednictvím, leč nikoliv z vás,

a byť byli s vámi, nepatří vám.

Můžete jim věnovat svou lásku, nikoliv však své myšlenky,

neboť oni mají myšlenky vlastní.

Můžete poskytnout příbytek jejich tělům, nikoliv však jejich duším,

neboť jejich duše přebývají v domě zítřku, který nemůžete navštívit, ba ani ve snech.

Můžete se snažit být jako oni, nesnažte se však, aby oni byli jako vy.

Neboť život nekráčí pozpátku a nezdržuje se s včerejškem.

Jste lukem, který vysílá vaše děti jako živé šípy.

Lučištník vidí značku na cestě nekonečna.

Ohýbá vás svou mocí, aby Jeho šípy letěly rychle a daleko.

Nechť je vaše ohýbání v rukou Lučištníka radostné;

Neboť On miluje stejně letící šíp, jako klidně vyrovnaný luk.

4. 5. 2006

To není možný, co se u nás doma zas stalo! Opravdu neznám úchylnější rodinu. Fotříkovi chcíply ty jeho andulky. Nikdo sice neví, co se jim stalo, ale kdo je podle fotříka asi tak „má na svědomí“? Já a mamča. Není jistý, která z nás je tím masovým andulčím vrahem. Prej jsme jim ZÁMĚRNĚ daly nějaký blbý krmení (je fakt, že mamča ten den přinesla novou krabici z Lidlu nebo z jakýho příšernýho krámu, která byla superlevná, tak nevím… jestli si to někdo nesplet s jedem na krysy…) Nebo jsme jim ZÁMĚRNĚ nedaly dost vody. Nebo jsme jim ZÁMĚRNĚ daly tý vody moc (takže se PŘECHLASTALY, což by mi na ně docela sedělo, když jsou to fotrovy andulky!) Každopádně, ať už jsme udělaly cokoliv, prostě jsme to udělaly schválně, abysme ho zničily, zdeptaly a vzaly mu tu JEDINOU radost, kterou na tomhle světě má. Za trest jsme musely ty ubohý ztuhlý tělíčka nandat do krabice, fotřík si zašel k Břendovi koupit motyčku a cestou se stavil pro placatku rumu, a vyrazili jsme všichni tři do lesoparku na FUNUS. Divím se, že nepřibalil kytaru, aby jim zahrál nějakej svůj tesknej song. (To asi udělal večer v hospodě.) Stáli jsme v tom lesoparku jak tři trubky, kolem jezdili lidi na kolech, maminky s kočárkama, relaxační běžci… a všichni se na nás dívali, jak nehybně stojíme na kraji toho jehličnatýho kousku a civíme do země. Nejspíš si mysleli, že tu pořádáme rituál nějaký SEKTY. A vlastně jo, sekty andulek „Žluťáka“ a „Zelený“. Kdo ale asi tak musel vykutat hrobeček? Mamča, a já jí pomáhala. Můj otec stál a ronil slzy. Vsadím se, že kdyby se něco stalo někomu z rodiny, NIKDY takhle nezaslzí. Pak jsme andulky mrskly do díry a fotřík je OSOBNĚ zahrnul hlínou! Vypadal, že klesne na kolena a bude bít hlavou o zem. KRIZE. Ale já vím, proč s tím dělal takový divadlo. V mámě samozřejmě vyvolal obrovskej pocit viny, protože to podezřelý zrní kupovala ona (ale krmila jsem s ním já!!!) a tak mu ještě dala prachy, aby mohl jít do hospody. Přivedla ho po půlnoci sousedka, protože si spletl patro a dobejval se do jejích dveří. Mamča vypadala, že se zhroutí, jak se před ní hrozně styděla. Ale stejně mu ráno nevynadala, ještě mu uvařila vyprošťovací polívku. Všechno, co jí štve, si nakonec stejně vylije na mně. Odpoledne jsem jí šla pomoct s prádlem pro právníka a řekla jsem jí, ať zkusí ten Lidl nebo jakej to byl diskont, kde koupila to zrní, žalovat o nějaký slušný prachy, že bysme se snad konečně mohli dostat z těch sraček. A pak bysme postavili andulkám pomník. Byl to pochopitelně vtip. Jenže matka byla mizerně naladěná a štěkla na mě, že jestli se mi u nás nelíbí, můžu táhnout. Ani neví, jak bych to ráda udělala. A jak to taky udělám – po tý debilní maturitě!

5. 5. 2006

Tři dny doma. Se zánětem středního ucha. Proto nemůžu za Filipem. Ale pořád na něj myslím. Vydržela jsem tu bolest! Nikam jsem nejela, chodila jsem celou noc po bytě. Pořád jsem věřila, že mě ta bolest někam přenese. Nebo jsem to dělala kvůli Filipovi. Pak mi ucho prasklo samo. Krev, hnis… odpor. Brečím tak nahlas, že se vzbudí máma. Je asi pět ráno. Drží mě a říká mi holčičko. Brečím a nemůžu přestat. Z toho všeho. Z bolesti. Kvůli Filipovi. Nezvládnu to a všechno mámě řeknu. Že tomu nerozumím. Filip byl přece normální! Je se mnou, je zlatá, čekáme, až se táta vzbudí. Domlouvá se s ním, ať zkontaktuje svoje známé doktory a něco zjistí. Věřím našim. Strašně moc jim věřím, že mě v tom nenechají. Ještě že můžu zůstat doma. Holky by se ptaly a ptaly. Chtějí mě přijít navštívit, ale říkám, že je mi zle.

6. 5. 2006

To je konec. Ze všeho mám horečku. Hrozná hádka s našima. Zakazují mi všechno. Na co si vzpomenou. To se teda brzo rozhodli mě vychovávat! Mluví pořád o Filipovi, o drogách, neposlouchají nic. Že jsem nic nebrala (skoro nic, ale to jim samozřejmě neřeknu.) Máma se chová úplně hystericky. Filip už v blázinci prý byl třikrát. Bere všechno možný a pak mu z toho hrábne (to říkají oni). Táta mluví tím svým doktorským tónem. Půlce slov nerozumím. Konec, skončila jsem s nima. Nevěřím jim. Poznala bych, kdyby v něčem jel! A vždycky říkal, že je to berlička. Že se dostane do jiné reality, kdykoliv bude chtít. Ale bez berliček. Nesnáším je.

11. 5. 2006

noc

Zítra (vlastně už dneska) poslední zvonění. Už pár dnů nemůžu spát. Mezi 4-6 hod. Přemýšlím o všem. O Filipovi. Byla jsem u něj v pondělí. Vypadal docela normálně. Rozešli jsme se. Dokonce mi to řekl před svojí mámou! Chce utnout starej život. Asi se pojede léčit na nějakou tu farmu. Uvažuje o Němčicích, ale tam je pořád plno. Nabízím, že by třeba můj táta místo sehnal. Filip se jen směje. Prý jsem naivní. Konec! Tohle poslouchat nemusím. Prostě nemusím! Jdu pryč. Vím, že to dokážu. Zapomenout na něj. Okamžitě. Takhle mě ještě nikdy nikdo neponížil! Taky utnu starej život. Zítra (dneska) s tím začnu. Poslední zvonění, maturita. Přijímačky. I kdyby mě vzali, odložím si nástup o rok. Holandsko. Potřebuju změnu.

11. 5. 2006

Jsem totálně nasraná. Píšu NS, ale na to taky seru. Ať mi daj všichni pokoj!!! Mamča se sem před chvílí cpala, proč jako řvu, jestli mě snad nepustili k maturitě nebo co. Tak jsem po ní jenom hodila vysvědčení, aby ho viděla a uklidnila se, že k tý ZASRANÝ MATURITĚ můžu. Klidně si s ním může… Je to humus, je to nechutný. Pískař mě vždycky nesnášel, vždycky mě bral jako póvl, kterej nemá co dělat na gymplu, aristokrat blbej. Ty jeho historie! Furt jenom žvaní, jak nemoh učit, jak nemoh nic dělat, jak myl okna a makal v kotelně. Že tam nezůstal!!! Nesnáší mě, protože podle něj jsem ta dělnická třída, co mu tak strašně ublížila. A co je mi do toho? Co je mi do jeho keců o revoluci? O disidentech? Kolik mi bylo, když on tam krákoral s Krylem, na Václaváku? A přišel jenom aby nás prudil, jak si ničeho nevážíme (hlavně svobody, ha ha ha)! Co to je, ta jeho svoboda? Že jako můžu jet do Řecka, jo? A jak asi, když na to nemám? Měla jsem se na Zahrádce spařit do bezvědomí, aspoň by mi nebylo tak na blití. Dal mi trojku z písemky za ODKLON OD TÉMATU!!! Jakej to byl odklon! Jemu se prostě nelíbil můj názor. Dostali jsme témata: 1. Jiný kraj, jiný mrav (fejeton na základě vlastních cestovatelských zkušeností) – fakt super. Normální DISKRIMINACE, protože jaký já mám asi zkušenosti? To jsem zavrhla hned. 2. Někdo to rád hloupé – úvaha nad kvalitou televizních pořadů. Mně stačí, že jsou u nás ty pí…. furt puštěný. Když to není nějaký přiblblý šou (naposled BAILANDO), tak naši čuměj na seriály. Ulice, Ordinace… ještě chybí Krematorium a Bordel! Ne, lepší by bylo KREMACE a EREKCE. Hm, třeba bych se tím jednou mohla živit. 3. téma: Kniha, kterou nosím v kapse, je celý můj život. Volný útvar. Super. Přesnej Pískař. Já ještě docela čtu, ale jsou u nás lidi, co přečetli tak leda pár článků na netu. Taky to psali asi tři. No, a poslední byla ta úvaha: B.Shaw: „Svoboda znamená odpovědnost. To je důvodem, proč se jí většina lidí bojí.“ Tak jsem začla psát o tom, že se jí lidi nebojej, ale stejně je jim prd platná. Že to není žádná svoboda, když dělají jak otroci někde v prádelně jako moje máma. Ten HNUSÁK! Když mi tu práci dával s tou trojkou, ironicky říkal, že kromě feministický (Iška) má ve třídě i marxistickou buňku. Co to mele? Náhodou jsem z toho byla dokonce na dějepise zkoušená, loni – a dostala jsem čtyřku. Politika mě vůbec nezajímá. Je normálně PARANOIDNÍ! Jenže úplně nejhorší bylo, jak se podíval na Išku, která evidentně chtěla něco říct. Přímo jí vyzval – jestli má jinej názor. A ona sklapla. Normálně zbaběle sklapla. Vím, že by ničemu nepomohla, ale proč jsem na ní musela vidět, jak má strach? Jak si ho nechce postavit proti sobě!? No jasně, dostala jedničku a ještě jí chválil a navíc, budeme přeci maturovat, tak co kdyby si na ní zased? Je mi BLBĚ!!! Ze všeho a ze všech. Jdu spát.

12. 5. 2006

Tak včera jsem ještě na kus papíru načmárala tohle (když už jsem skoro usínala, najednou mě to napadlo):

Nepoznala jsem to

Všechno má svojí vůni, ale

ZRADA zrada

Ta určitě smrdí

Ta tak hnusně páchne

Před tím smradem

Nejde zmizet

Nemůžeš se nikde zavřít

Zablokovat ostatní

Sebe

No jo – i sebe –

Svojí soustavu

Pro vnímání různejch věcí

Teď toho omamnýho

pachu

Nepoznala jsem to

DÍKY – díky za to

Že se nedusím

Nezalykám se

Bejt na světě

Pořád se zacpaným nosem

To musí – to je

Hrozný

Bejt na světě sám

Úplně sám

A ještě se dusit

V prázdným pokoji

Prázdno v hlavě

Jen v krku

V krku plno ubíjejícího plynu

Chce se ti zvracet

Nejde to

Bezmocně házíš rukama

Pliveš z okna

Strháváš žaluzie

Nezvládáš to

Neumíš zapomenout

Odpustit

Myslím, že je to chyba

Tvoje chyba

Ale VLASTNĚ…

… nepoznala jsem to (?????)

13. 5. 2006

Tak, a je konec! Musím ještě zapsat, než se půjdu učit. Mám před sebou dvanáct dní svaťáku, snad to bude stačit. Vlastně jedenáct… I když, jak o maturitě přemýšlím, moje uvažování jde ve vlnách. V jednu chvíli pocit, že je to všechno naprosto v pohodě, vždyť jsme okruhy stokrát probírali během celého roku, sama jsem se začala už v polovině dubna učit (jistě, Karolína a Vendula do mě ryjou, že jsem šprtka… nakonec, už jsem zvyklá, tohle slýchám od prváku!). A pak přijde další vlna: naprostá panika. Pocit, že nejsem schopná si všechno zapamatovat a to, co se naučím např. dneska, určitě do 24.5. zapomenu. Navíc půjdu na řadu odpoledne jako druhá. To tedy nevím, co budu dělat celé dopoledne. Ani do školy nedojdu, protože umřu strachy. Musím si zajistit elpézetku, láhev poslední záchrany. Odliju si trochu cinzana třeba do láhve od vody, možná to trochu naředím. Jinak mě tréma umoří…

Ne, nechci na to ještě myslet. Jsem strašně nostalgická, už od začátku května… vlastně ne, asi to trvá už od dubna – od doby, kdy jsme psali maturitní písemku. Uvědomuju si, že jsem ani nezapsala, jak to dopadlo. Dostala jsem jedničku a Pískař o té práci řekl: „Jedna z nejlepších, stylisticky i jazykově.“ Možná jsem přehnaně sebevědomá, ale věřila jsem, že v tomhle nemůžu selhat. (Já něčemu věřila? A dokonce svým schopnostem? Nemožné!) Vendula by mě asi zavraždila, kdyby tohle četla, má trojku kvůli odklonu od tématu a příšerně se vzteká. Vysvědčení celkem ok, takže otec taky. Díky tomu jsem mohla chodit na všechny možné akce, a pařit a pařit a loučit se, i když nechci. NECHCI! Nezajímá mě vejška, nezajímají mě cizí lidi, chci zůstat s holkama, s touhle třídou. A on je KONEC… V pátek poslední zvonění, procházíme školou, vybíráme peníze na rozlučku, neseme si v ruce láhve vína, nabízíme profesorům – a všechno je to naprosto v pohodě. Dokonce i Pískař si od nás bere, napije se a přeje: „Ať vám to vyjde!“ Ale co? Někdy bych maturitu nejraději oddálila ne proto, že se jí bojím, ale proto, že pak to skončí definitivně. Popíjet jsme šli do naší oblíbené „Zahrádky“ hned u školy, je nám úžasně, i když smutno. Zase chci domlouvat Holandsko, ale Vendula už má asi páté pivo a huláká: „Ser na to, teď je teď, užívej si to!“ Ale ani od ní to nezní upřímně, chce hlavně zapít tu trojku.… Hm. Užívat si přítomnost, to bych chtěla umět. Všichni ostatní se bavili a mně bylo hrozně. Z toho, že je KONEC, že tohle jsou poslední okamžiky… jako když sklouzávám po hladké desce a nemám čeho se zachytit, je to neodvratné. NECHCI!!! A přede mnou leží na stole haldy vytisknutých maturitních otázek. Vendula s Karolínou pojedou ke Karolíně na chatu. Lákaly mě taky, jenže já měla strach, že bych se nic nenaučila. Poklepaly si na čelo. Ještě včera jsme byly slavit soukromě, bez lidí ze třídy, a holky hned ráno, ještě přiopilé (spaly jsme všechny u Karolíny) odešly na autobus. Stejně by mě otec nepustil. A pět dní po mojí maturitě má přijet máma. Jaká asi bude…? Viděla jsem ji naposledy před rokem a půl. Psala mi, že to musíme s Vojtou pochopit, že se potřebuje odpoutat – od minulosti, od táty? Ale proč i od nás? Skoro se bojím, že si s ní nebudu mít co říct, nebudu vědět, jak se k ní chovat… Teď to stejně nevyřeším. Žít tímhle okamžikem! Jenže tenhle okamžik, to jsou ty štosy otázek… Ufff!

24. 5. 2006

Přísahám, že jestli to udělám, tak:

- už nikdy nebudu lhát mamče

- budu jí chodit pomáhat nejenom když si o to řekne

- nebudu mít kecy, že si s fotrem zkazila život

- zaplatím jí konečně ten dluh za autoškolu (půjdu na brigádu)

- nebudu doma brát flašky od piva a nosit je vrátit

- zanesu na hrobeček Žluťáka a Zelený kytku

- budu se učit na přijímačky

- začnu držet dietu

- nebudu do lidí rejt, zvlášť ne do Išky (pomohla mi, když jsem dneska byla totálně hysterická a řvala jsem, že zítra nikam nejdu)

Panebože, tak co mám ještě slíbit? Nemůžu usnout, jsem vyřízená, NA DNĚ, proč jsem s Karolínou jezdila na tu zasr… chatu? Mělo mi dojít, že jí klapne všechno a mě zejtra od maturity vyhoděj´, to je klasika, Vendulka je smolař, TOTÁLNÍ A NAPROSTEJ.

Pomoc, měla jsem diazepam (přinesla Iška) a pivo a diazepam a pivo a pořád nemůžu usnout.

POMOC!!!!!!!!!!!!

25. 5. 2006

A mám to!!! Ať se Karolína klidně potají usmívá, že na chatě s Vendulou celé dny chlastaly a chodily na vesnické diskotéky, a přitom odmaturovala předevčírem se stejným výsledkem: dvě dvojky, dvě jedničky. Měla štěstí, samozřejmě. Jako vždycky. A já? Já zas měla hroznou trému, taky jako vždycky. Dokázala jsem ze sebe dostat tak třetinu toho, co jsem se naučila. Chápou tohle holky vůbec? Že se proto musím tolik učit, abych použila aspoň část? Protože druhou nervozitou zapomenu? Teď už je to jedno, hlavně že to mám! Táta samou radostí ani nepožadoval, abych přišla domů, přespala jsem u Karolíny. Vendula měla přijít, ale nakonec si to rozmyslela. Maturuje mimo jiné z biologie a psala včera esemesku, že je úplně hysterická, protože umí jen pět otázek! Nechápu, jak tohle může psychicky zvládnout, když ji to čeká zítra odpoledne. Musím uznat, že jsem byla docela vyřízená. Večer ani ne, na usnutí mi táta dal nějaký prášek, ale to dopoledne! Přesně, jak jsem čekala, pořád jsem lítala po pokoji, na zemi rozházené všechny otázky a neustále jsem se na něco dívala a ověřovala si to. Pak ještě čekání na začátek, úplně se mi dělalo špatně, ale najednou, na potítku, ze mě alespoň část nervozity spadla. Přesto ten výsledek odpovídá. Z dějepisu a ZSV mám dvojky, protože ty byly první. Následovala angličtina, u které jsem se uklidnila a pak čeština. Za jedna. Kdybych se ale spoléhala jen na štěstí a neuměla všechno, asi bych dopadla bledě. Proč to tak je, že když se člověk bojí a bere všechno poctivě, většinou ani štěstí nemá? Nechtěla jsem z dějepisu otázku do patnáctky, spíš něco 25 – 30, ale samozřejmě, vytáhla jsem osmičku: Poslední Přemyslovce a První Lucemburky, absolutně nezáživnou věc. Totéž ZSV: nejhorší možná otázka: ústava. Ale teď už na tom nezáleží, hlavně, že už je všechno za mnou. A přede mnou přijímačky. Jenže táta neví, že je schválně neudělám! Jsem tak ráda, že se s Karolínou rozešel Filip. Holandsko je opět v kurzu. (Tedy, jestli se nám nezhroutí Vendula. Před minutou mi napsala, ať k ní přijdu, že je na dně, strašně se bojí a brečí… tak vyrážím!)

1. 6. 2006

Že by se všechno obracelo k lepšímu? UDĚLALA JSEM TO! Byla jsem z toho tak hotová, že jsem snad skoro celý tři týdny jenom pařila a pařila a užívala si TOTÁLNÍ SVOBODU (jo, co kdybych o tomhle povyprávěla Pískařovi? Napsala mu o tom ještě jedno maturitní písemku…) Fakt je, že mezitím nějak prošuměly přijímačky na vejšku. Stejně jsem čekala, že se nedostanu. Ani jsem o ten pajdák nestále. Jenom mamča… vypadala, jako kdyby se jí skoro ulevilo. Že jí zmizím do Holandska a nebude do mě muset cpát prachy? Sakra, nebo si to NAMLOUVÁM?? Ale teď už je to fu©k. Každopádně, jestli bych měla před každou zkouškou zažívat ty předmaturitní NERVY, radši nikam nechci. Bylo to PEKLO!!! Karolína jako vždycky proplula, ale jak, to nechápu! Musela se snad učit tajně po nocích (no, spíš k ránu), protože na chatě jsme furt jenom kecaly, chodily k rybníku, večer do místní hospody, dopoledne jsme se léčily z KOČKY… jestli jsme do těch otázek čučely dvě hodiny denně, je to moc. To byl ale HYSTERÁK, den předem!!! Čeština šla, tu jsme s Pískařem drtili od začátku roku, na angličtinu jsem se přeci jen zaměřila na chatě a aspoň každou otázku párkrát přečetla, protože z tý jsem měla fu©k stažený půlky… ZSV celkem pohoda, spousta okecávaček, tak jsem se spolehla, že nějakou dostanu (vytáhnout si jako Iška tu ústavu, tak jsem v pr…) Ale biologie! Uměla jsem SLOVY PĚT OTÁZEK!!! Ty vole… a pak ty zbytky, co jsme probírali letos. A já si jednu z těch pěti (TROJKU) vytáhla. Takže nakonec čeština dva, anglina tři, ZSV dva a bio taky dva. BOMBA! Ale DOST. Tohle je za MNOU a já budu žít přítomností!!!

6. 6. 2006

Tři zásadní události… nevím, v jakém pořadí je vylíčit. Za prvé: nejsem frigidní. Tedy, pokud to budu posuzovat čistě fyziologicky. Přesněji řečeno, pokud budu posuzovat jenom tu schopnost… Ale co, kašlu na náznaky, budu doufat, že tenhle intimní zápis nikdo číst nebude. A jestli bude, jeho chyba. Takže: zažila jsem TO! A je to dokonalé, úžasné, super… nepopsatelně… zase bych chtěla znát víc synonym! Souviselo to celé s máminým příjezdem. Nakonec jsem se jí nezeptala, jak to měla s tátou, ale jako kdyby mi osud přihrál jinou odpověď. Šly jsme jedno odpoledne společně třídit staré knihy dolů do komory, kde se hromadí krámy od doby, kdy táta ten dům koupil. Většina těch knih byla mámy (táta moc nečte, klasika – bývalý sportovec!) a ona říkala, že by si jich pár chtěla vzít do Ameriky. A co si vyberu, klidně dá mně a zbytek hodíme do recyklů. Překvapilo mě, co máma četla, docela dost poezie… že bych přece jen byla po ní? Pak jsem najednou vzala do ruky knihu „Sexuální štěstí pro ženy“. Máma vypadala, jako když se stydí, ale já jsem tu knížku úplně klidně prolistovala a řekla jsem jí, že tuhle bych si docela vzala. Asi ji to překvapilo, ale tvářily jsme se, že je to úplně normální, že jsme obě dospělé atd. Doufala jsem, že se mě třeba zeptá, proč to chci číst, ale neudělala to a já se neodvážila. Nemůžu se jí přece zeptat: „Mami, a jak vám to s tátou klapalo v posteli? Nejsi náhodou frigidní?“ Asi by vyrazila na letadlo do Států a už nikdy bysme ji neviděli. Večer jsem si tu knížku přečetla od začátku do konce a především pasáž o… ne, přece jen se trochu stydím. Hned druhý den jsem to zkusila! Všichni tři (i s mámou) vyrazili do centra Praha, já se vymluvila. Postupovala jsem přesně podle „návodu“. Tedy, trochu to připomíná všechny příručky pro kutily, ale to je fuk – hlavní je výsledek. A ten byl… neuvěřitelný! Takže já jsem normální, můžu mít O! Byla jsem z toho tak v šoku (pozitivně), že jsem se vymluvila i další dva dny (víkend) a zůstala jsem doma, v posteli, ve vaně… pořád jsem jedla salát, jahody se šlehačkou a tousty a prostě… dělala jsem to?) Když jsem to vyprávěla Vendule, málem omdlela. Nechápala, že jsem to nikdy nezažila. A říkala, že až to budu dělat sama deset let, taky mě přejde chuť. Já myslím, že nepřejde, že na to nikoho nepotřebuju. Vendula je vůbec případ, řekla mi: „To je klasika. Když máš mít orgasmus, potřebuješ k tomu návod v knížce, z tebe by se jeden posral.“ A není to jedno, jak jsem na to přišla? Hlavní je, že to jde a že jsem NORMÁLNÍ!!!

7. 6. 2006

Včera jsem ze samé euforie už ani nedokončila zápis. Zamkla jsem se v pokoji a?… Nakonec jsem z toho usnula. Ale přece jen bych chtěla zapsat ty další dvě události, o něco méně radostné. První… to není ani tak událost… jde o mámu. Nevím, jestli budu umět vyjádřit, co jsem cítila… Snad se i těším, že zítra odjíždí. Zase měla tu clonu, kterou si z ní nejvíc pamatuju. Takový ten neurčitý úsměv, kdy člověk neví, jestli ho vnímá nebo ne. Táta se pro změnu celou dobu choval, jako kdyby si šlehnul extázi. Myslím, že chtěl dát najevo, jak je s rozvodem naprosto vyrovnaný a že se s mámou může bez problémů přátelit. A já? Nevím, všechny ty akce (večeře, návštěva divadla, návštěva u známých, koncert) na mě působily… divně. Jako kdybychom prováděli nějakou hodně vzdálenou příbuznou. Tetičku z Ameriky. Zdálo se mi to, nebo už má máma trochu přízvuk? A jako „tetička z Ameriky“ si povídala i se mnou. O škole, o mých plánech do budoucna (to zní tak strašně, jak téma slohovky!), opatrně se zeptala, jestli s někým chodím… Přišel jediný okamžik, kdy jsme k sobě měly blízko. Řekli si s tátou, že si udělají hezký večer, grilovali na zahradě. Vojta měl trénink před závodem a já myslela, že chtějí zůstat sami, tak jsem si četla. Ale asi se pohádali, táta se opil a šel si lehnout. Máma zůstala sedět na zahradě, u ohně, před sebou láhev červeného – taky už docela opilá. Šla jsem k ní. Myslím, že brečela. Nalila mi víno a pak řekla, že mi musí něco pustit. Šla dovnitř a na maximum pustila písničku z nového Kryštofa, z Rubikonu. „Znám, všechny ty volby bez výběru, znám, milimetry nebeských rozměrů, znám vykřičník skrytý za důvěru… znám všechen ten hlad i přesycení… znám mrtvé oči ráno při holení… znám překvapení že bylo a není… znám, už dobře znám… znám tajemství marných rozhovorů… znám výstřely přímo na komoru… znám vyhnanství z moří do lavórů, znám, už dobře znám…“ Je to o vztahu, samozřejmě. Proč to pouštěla? Seděla, nedívala se na mě, a vždycky jen došla ke dveřím do haly, zmáčkla ovladač a pustila to znovu. Tak jsem se jí zeptala: „Mami, ty tam nejsi spokojená?“ Strašně dlouho mlčela, až jsem si říkala, jestli nespí. A pak řekla: „Já nebudu spokojená asi nikdy.“ Nevěděla jsem, jestli jí to můžu říct, ale nakonec jsem to zkusila: „To já taky ne.“ A máma: „Tak to budeš mít těžkej život, víš to?“ Odpověděla jsem, že vím. Potom jsme seděly a mlčely a mlčely. Dopila tu láhev, pohladila mě (najednou jsem si, KONEČNĚ!, připadala jako její dcera) a šla spát. Tak. Nejspíš mi předala nějaké rodové prokletí.

Teď ještě ta druhá věc: jsem zbabělá, neuvěřitelně a odporně zbabělá! Šla jsem na ty přijímačky, vyplnila testy, mluvila na ústním pohovoru… JAK TO! Přece jsem si slibovala, že odevzdám prázdný papír (a tím pádem se k ústním ani nedostanu.) Jako kdyby to byl někdo jiný, kdo vzal do ruky tužku a vyplňoval… nějaký robot. Ne, tímhle se nemůžu omlouvat, byla jsem to já. Zbabělec. V pondělí budou na internetu a ve škole výsledky. Co když se dostanu? Co řeknu holkám? Pořád ještě zbývá ta možnost: odjet do Holandska, bez otcova vědomí… ale jak holkám vysvětlím, že jsem ty zkoušky UDĚLALA? Strašně se za sebe stydím. Strašně. Jsem slaboch.

10. 6. 2006

Poslední zápis před měsícem? Ale na druhou stranu: žila jsem. Jenom se mi někdy zdají divoké sny. Hodně o Filipovi… Přečetla jsem spoustu knih o psychologii. Jsem úplně vedle z Dalího! Spojení psychologie a umění. Nevědomí. Přesně tohle mě zajímá. Když mě táta viděl číst, komentoval to ironicky, že čtrnáct dní před přijímačkama už nic nedoženu. Nevadí. Žiju. Předsevzetí pro následující dny: napsat si každé ráno svůj sen (i na Pálavě, na kolech!) Už vůbec nemyslet na Filipa. A hlavně: nenechat se zblbnout od našich. Máma mi vydupala místo u nich v personálním, protože nevěří, že se dostanu na psychologii. (Nedostala jsem se ani na dějiny umění, ani na kulturologii). Nechci do kanclu. Tváří se uraženě. Myslím si: fuck u! Táta jí radí, ať mě nechá. Ať mi neprošlapává cestu. Starali se už dost. Myslím si: fuck u too! Vidím to jasně: Pálava. Práce. Holandsko. Maturitu mám. Já vím, že budu mít VŽDYCKY štěstí. Vždycky. Moc jsem toho neuměla, ale soustředila jsem se – a tahala přesně, co jsem chtěla. Možná přece jen mám nějaké schopnosti. A ještě jedno předsevzetí: kašlu na póesáky! Je to osvobozující. O svaťáku chodíme s Vendulou do hospody na chatě, na vesnickou dízu, ale já kašlu na všechny! Usmívám se a posílám je pryč. Jsem to jenom já. Nepotřebuju nikoho, jenom sebe. Svoje nevědomí. Svoji duši. Přesně takhle jsem to vždycky chtěla.

SEN

11. 6. 2006

Mám někam letět, ale nestíhám. Balím si věci. Pořád jich mám hrozně moc. Leží rozházené po celém pokoji. Nosím další a další tašky. Konečně to nějak do kufrů nacpu.Ale tím to nekončí! Nějak tuším, že mám letět daleko. Snad do Afriky. Někam, kde nebude dost jídla. Musím ještě do kuchyně. Naši tu nejsou. Skoro brečím, proč mi nepomohli. Volám jim, jestli se přijdou rozloučit. Nemají čas. (Tohle ani není sen, to je realita.) Beru si taxíka, ujíždíme na letiště. Dívám se na hodinky už snad každých 15 vteřin. A už to pomalu začínám vzdávat, tohle nemůžu stihnout. Musela bych utíkat rovnou do letadla. Jenže co odbavení? V tu chvíli vidím, jak jedno letadlo odlétá. Rozeznám značku! Najednou vím, že tam měl čekat Filip! Už se zvedá, ale jde to nějak pomalu, trhaně. Ví to i taxikář. Lidi na terase, co se dívají, začínají křičet. Letadlo se změní v obrovskou rudou kouli. Je to hrůza, děs. Zbytek snu si pamatuju matně. Pobíhám po letišti. Všude hrozný zmatek. Sháním Filipa. Nastoupil nebo ne? Nakonec zjišťuju, že ano. Není mi ho líto. Mám vztek. Proč nepočkal? Tak teď to má. Za trest. Sama jsem vyděšená, že si něco takového můžu myslet. Probudím se úplně zpocená…

P.S. Musela jsem se chvilku vydýchat. Pak jsem se šla podívat na net. Bylo už 9:30. Na stránky psychologie. Takže taky nic. Jsem na místě 1065!

SEN

12. 6. 2006

Zas se budím zpocená. Zdá se mi, že Filip zvoní u nás. Dole od vchodu. Naši dělají, že nic neslyší. Nevím proč, ale jsem si jistá, že to jenom dělají. Jdu k domácímu telefonu, strašně se na Filipa těším. Volám do toho, ale slyším jen nějaký hrozný hluk. Někdo tam křičí, úplně nelidsky. Začínám se bát. Běžím k oknu, otevřu ho – abych viděla, co se děje dole. Filipa honí asi deset kluků v černých bundách a kuklách. Najednou vím, že ovládli celé tohle město a nikdo nesmí vycházet. Chtěla bych mu pomoct! Nejde to. Stydím se, že já jsem v bezpečí. Filip leze pod nějaké zaparkované auto. Ale oni ho tam stejně najdou. Pak najednou utíká zpátky k našemu domu. Začíná šplhat po hromosvodu. Natahuju k němu ruku. Podává mi nůž. Nevím proč, ale je mi jasné, že ho musím pevně chytit (ten nůž) a nepustit. Zařezává se mi do ruky. Příšerná bolest, ale držím. Druhou ruku dávám Filipovi. Je už kousek ode mě, ale nedokáže to. Nemá už sílu. Najednou se pustí. Zavřu oči. Křičím. Slyším bouchnutí o pět parapetů pod námi. Pak už jen ticho. Probudím se skoro udušená. Proč se mi o něm zdá? Nechci. Skončil minulej život. A já taky. Budu si muset s tím svým podvědomím promluvit.

15. 6. 2006

Moje přítomnost vypadá NADĚJNĚ, snad poprvý od LIBORA! Vyrazily jsme minulej týden s holkama na tři dny na chatu ke Karolíně. Přes den jsme se válely na zahradě, četly jenom dementní časopisy (CLAUDIE, CHVILKA PRO TEBE) a kašlaly na rady typu „opalujte se jen před 11 hodinou dopolední a po 15 hodině“. Ne, SMAŽILY jsme se radostně zvlášť přes poledne, rakovina nerakovina. Dokonce já jsem VYVALILA svoje ŠPEKY – pod podmínkou, že si dáme deku za barák, kde je živej plot, takže tam není vidět. (Jo, absolutně nechutná věc: přibrala jsme z těch maturitních nervů 2 kg!) Večer je vesnická díza a pouštěj´ tam neuvěřitelný prásky typu Katapult, Brutus, Helenka Vondráčková… Ani nevím jak, začínám se bavit s klukem tak 28 – 30, nevypadá, že by byl odtud – a taky není, jezdí sem na chatu rodičů. Karolína ho zná od vidění. Okamžitě mi ho začne znechucovat (je mi jasný, že ji štve, že ho zajímám já – ten její Filip je v hajzlu…) Kašlu na ní, jdeme se projít k rybníku, JE DOKONALEJ!!! Dělá obchodního zástupce. Docela drsně mu řikám, že kravaťáky nesnáším, tvrdí mi, že on taky ne, takový ty kancelářský – proto jezdí. Bavíme se o mých blížících se zkouškách v autoškole a slíbí mi kondiční jízdy. U rybníka K, P1, P2, ale děsně žerou komáři a Martin je utahanej, najezdil šest set kilometrů. Další den celej projezdíme spolu… a je to JÍZDA!!! Nemůžu tomu UVĚŘIT, Martin vypadá strašně cool, má tmavý vlasy, hnědý oči, na kterejch ULÍTÁVÁM, je v pohodě, mluvíme spolu úplně o všem… Máme asi tři zastávky v lese, vypotřebovala bych všechny zkratky… akorát nedojdeme k PS… (Takže stále ještě SPD.) Martin říká, že přeci nemusíme tak pospíchat a že si to nezasloužím. Karolína se tomu chechtá, ale já se na ní můžu vysr…. SLIBUJU SI: TENTOKRÁT SI TO NENECHÁM ZKAZIT!

28. 6. 2006

Uvědomuju si, jak jsem si vždycky ještě ze všeho dělala srandu, jak jsem to zlehčovala, abych se nemusela fu©k zbláznit… z Libora a z tý jeho anorektičky, z přiblblejch fotříkovejch úletů, z toho, jak se mi sloupal ksicht… ale už nemůžu. VENDULKA UŽ MÁ DOST, chápete to, vy tam nahoře?! Tak proč mi to nepřestáváte sypat v tvrdejch?! Jestli jsou minulý životy, musela jsem bejt strašná SVINĚ, jinak to není možný. Neměla jsem včera ani chuť zapsat, ale dneska přišla ta poslední kapka… neudělala jsem ty zkoušky v autoškole a budu muset na další termín! Jo, kapka, hovno kapka, byl to celej vodotrysk (jo, a už zas si z toho dělám srandu, i když je mi strašně… to je asi nějakej úchylnej zvyk…) Prostě po těch vedrech přišly přívalový deště. A já MUSELA vlítnout do obří louže, která tam byla v díře u kraje a ZLEJT babu, co šla po chodníku, i s tou pitomou taškou na kolečkách, ve který měla nákup… Vřeštěla, že bude chtít náhradu škody. Asi zaplatit mokrý rohlíky. Takže mě vykopli. Kvůli tomu, že jsem nedávala pozor na STAV VOZOVKY. Pro fotříka super zpráva, mohl na mě dělat ramena. Seděl u klece, čuměl na svoje nový andulky a pronášel kecy, jako že to čekal a že mi to mamča neměla platit, že jsem poleno. Mám chuť mu ty andulky zardousit, ale ty za nic nemůžou. Ne, dneska si srandu nedělám. Kvůli komu jsem jela v sobotu večer na vesnickou dízu? Martin se tvářil, jako když neví, kdo jsem. Zeptala jsem se, jestli jsem se tak změnila na Pálavě. Že jsem sice na kolech zhubla tři kila, ale pořád jsem si ještě podobná. (Jo, to bylo taky něco, značka „hon na posledního“. Já na tom svým starým krámu po Adamovi, poslední v „pelotonu“. Když jsem je dohnala, skoro jsem vyflusla plíce. Všichni už byli odpočatý, protože na mě čekali a zas vyrazili… a takhle furt dokola!) Řek, že si potřebuje promluvit. Šli jsme k rybníku a tam mi oznámil, že ho to hrozně MRZÍ, ale že je TEPLEJ!!! A že to pořád chtěl zkoušet s holkou, ale asi to nejde a asi jsem byla poslední pokus! Copak jsem nějakej KRÁLÍK?! POKUS!!! Ječela jsem na něj, že si dělá snad prdel, že se takhle s citama nehazarduje a on se rozbrečel! Brečet jsem snad měla já, NE? Měl ještě tu drzost se zeptat, jestli bysme nemohli zůstat přáteli (přesně tohle řek!) Tak jsem od toho rybníka utekla a odjela stopem domů. To přeci není MOŽNÝ! Mám šílenou depku, už si jenom notujeme s Iškou. A obě chceme pryč, chceme do Holandska. Nemám sílu, abych si z toho všeho, co se mi za poslední rok stalo, dělala srandu. Je mi prostě jenom BLBĚ. Strašně, nepopsatelně a odporně BLBĚ.

30. 6. 2006

Zjišťuji, jak dlouho jsem nezapsala. Mezitím, celý červen: spousta akcí, klub, pití, diskotéka u Karolíny na vesnici, cesta s polovinou třídy na Pálavu, na kolech… sklípky, Věstonice, hrad Děvičky v naprosté kocovině, pořád se jenom smějeme, je strašné vedro a potom zase bouřky… usneme všechny tři u vody (nádrž Nové Mlýny) na slunci a jak říká Vendula: „Jsme jako spařený prasata…“ Nevím, co psát dřív. I méně radostné události: přijali mě na školu. Angličtina – překladatelství, tlumočnictví. Táta může prasknout hrdostí a nechápe, proč neprojevuju dostatečně velkou radost. Jsem ze sebe znechucená, že vůbec nějakou radost projevuju, že to hraju. Holky mi samozřejmě ironicky gratulují, ani jednu nikam nevzali… Ale přísaháme si na Pálavě, ve věstonické hospodě, že odjedeme do Holandska. A už jsme začaly plánovat. Tajně jsem doufala, že otec ustoupí z toho absurdního požadavku, abych jela s Vojtěchem do toho „koncentráku“ (jak já říkám sportovnímu středisku) a věnovala se tam thai-boxu. (Že prý tenhle sport má i filosofii a estetiku, což by se mi mohlo líbit… Jakou estetiku může mít mlácení do naducanýho pytle a do druhých?) Nicméně, snažím se o optimismus a docela se držím. Zatím. Předběžný plán je, že zmizíme s holkama za hranice dřív, než dojde na ten odporný sportovní kurz. Zhruba v polovině srpna. Do té doby totiž chceme vydělávat, abysme měly nějaký základ, rezervu… i když v Holandsku by z práce na farmě mohly být celkem slušné peníze. Jenže: jistota je jistota. Tak, a ještě jedna věc, která mě hodně trápí. Plná nadšení nad svojí novou schopností (O) jsem na Pálavě byla vstřícná k jednomu klukovi. Prostě jsem jen chtěla vyzkoušet, jestli to bude fungovat i s někým jiným. Nejspíš jsem si naivně myslela, že když mi to samotné vyšlo vlastně podle návodu, půjde to i s klukem, pokud bude relativně zručný. Takže buď zručný nebyl nebo… nevím. Nebo jsem opravdu frigidní. Vendula říká, že právě podle toho se to posuzuje, ne podle toho, že si umím užít sama. Ach jo. Věnoval se mi celý večer v hospodě (i když tam byl s nějakou partou, taky na kolech), jmenoval se Jonáš (krásné jméno!), měl dlouhé vlasy, studoval historii v Brně… naprosto úžasně jsme si popovídali, potom jsme se něžně líbali, romantika. Navrhl, ať jdeme na Děvičky (to byla vlastně moje první návštěva toho hradu) – asi půl dvanácté v noci, hvězdy, horko, kolem vinice… zase – romantika. Vyšplhat až nahoru na hrad nebylo jednoduché, je to obří kopec. Bylo takové teplo, že jsem zůstala v krátkém tričku. Smáli jsme se, že vystřízlivíme, než tam dojdeme. Vyprávěl mi strašně zajímavě o historii, samozřejmě o „lovcích mamutů“, věstonické venuši… prostě všechno, co se týkalo toho kraje (hnusně jedovatá Vendula mi řekla: „Měl mluvit ještě chvíli, třeba by ses jako správná intoška udělala z toho!“ Někdy je opravdu vulgární!) A pak, sama jsem to chtěla, dovolila jsem mu SKORO všechno (SKORO!) a on byl strašně slušný, ptal se, co chci… jenže postupem času jsem byla vzteklejší a podrážděnější. Dělal všechno jinak, než jsem potřebovala, úplně na jiném místě. (Vendulin komentář: „Měla jsi ho podrobně navigovat. Nebo víš co? Příště si vezmi sebou tu svojí příručku, ať si jí prostuduje, než začnete!“) Najednou jsem zjistila, že myslím na něco jiného. Na to, jestli se tu někde neskrývá nějaký vrah (jsem katastrofistka), pak se objevil nějaký mrak a začala jsem se bát, že bude bouřka a tady nahoře do nás uhodí… a pak už jsem myslela jen na to, že nejspíš opravdu jsem frigidní. Pak jsem si vzpomněla na jeden film od Woodyho Allena – scénu, jak žena mluví se svým psychiatrem o tom, že nemůže dosáhnout orgasmu a popisuje, na co myslí při orálním sexu: má svoje známé rozdělené jako „ježky“ a „lišky“ (už si to nepamatuji přesně, prostě typově jako nějaká zvířata) a přemýšlí: Tenhle je ježek… a tenhle liška… a tahle je ježek… - a samozřejmě necítí nic. Nicméně před Jonášem jsem dokonale předstírala. Jen jsem druhý den už nepřišla na domluvený sraz. A protože jsem mu dala falešné číslo mobilu (bral si ho ode mě až po „akci“), jen jsem se zbytek pobytu modlila, ať už se nepotkáme. Nechápu to. Chvílemi obviňuju sebe a chvílemi jeho – kdyby nebyl tak beznadějně levej, třeba by to vyšlo! Vendula se směje, že jestli chci manuálně zručného, musím lovit jinde než mezi studenty VŠ. Jenže mě ten zážitek odradil natolik, že dlouhou dobu neplánuju lovit vůbec.

P.S. Po příjezdu domů jsem se zase zamkla v pokoji na celý víkend. Táta byl na služebce, Vojta na závodech. Šlo to, za ty dva dny snad osmkrát… Co je se mnou špatně?

5. 7. 2006

Příšerná zima! Tohle že je červenec? Ale nevadí mi to, radši si budu užívat zimu a práci v příšerné pekárně tady, s holkama… než někde u moře s tátou a Vojtou. Už to vypadalo, že neuniknu. Nakonec to dopadlo dobře – otec má v práci problémy a v žádném případě si teď nemůže vzít dovolenou. Občas si říkám, proč aspoň nemůže být ten zaneprázdněný, neustále vytížený manažer, který kašle na svoje děti? Měla bych klid. Neustále to čtu v nějakých časopisech: bohatí rodiče vynahrazují svým dětem nedostatek času penězi. Redaktoři by se měli jít podívat k nám. Je sice možné, že naše rodina by pro ně nebyla dostatečně bohatá… nicméně asi by se dost podivili: kapesné musím vyúčtovat pomalu do poslední koruny a navíc, rozhodně není horentní, skoro denně jsem musela referovat, „jak to vypadá ve škole“, o těch scénách za poslední rok ani nemluvím. Teď na otce ale ani nejsem naštvaná. Nevím, možná je to tím, že se těším do Holandska – a konečně jsem opravdu rozhodnutá. Asi jsem si to nechtěla přiznat, ale pořád jsem trochu váhala. Bála jsem se, protože se chystám odjet a ozvat se, až budu pryč. (Musím dávat pozor a znovu si zaheslovat přístup do počítače, člověk nikdy neví!) Poprvé jsem si v té agentuře opravdu uvědomila, že jsem plnoletá. Vyplňovala jsem všechny papíry, brala si pokyny… a bylo to jen na mně! Moje rozhodnutí. Můj život. Žádná „naučená bezmoc“. Je mi nádherně a nepotřebuju k tomu ani tu příšernou uslintantou psycholožku, stačilo jedno rozhodnutí. Všechno zůstane za mnou, hlavně nepodařené pokusy… Radek, Adam, Jonáš… A třeba i někoho v Holandsku potkám, na té farmě pracuje spousta lidí z různých zemí. Odbočila jsem: chtěla jsem napsat, že na otce nejsem naštvaná, i když musím na ten sportovní kurz. (Pobyt v Holandsku začíná přesně 1. září, protože přes prázdniny tam mají kratší turnusy – studenty, co jezdí během prázdnin. Chceme s holkama vyrazit tak o čtrnáct, o deset dní dřív, trochu se projet, v klidu si ještě něco užít, než začneme makat… Tím pádem pojedu rovnou z kurzu, který mi začíná v sobotu 11.8. Klasicky ve stejném areálu má soustředění Vojta, budu se tedy muset nenápadně vypařit. Což nebude problém: zase – jsem svéprávná, plnoletá! Jen rychle vypadnout za hranice, protože až Vojta zjistí, že jsem zmizela, zburcuje otce.) Hrůza, že by mi za ten měsíc a kousek od doby, co skončila škola, úplně atrofoval mozek?!? Nejsem schopná udržet myšlenku! A taky je mi tu už vážně zima, jdu si dát horkou vanu. A udělám si do ní rajčatový salát, hodně kyselý – pořád cítím ty koblihy z pekárny.

6. 7. 2006

Je pět ráno. Naši pořádají nějakou párty, nedá se tu spát. V obýváku asi patnáct lidí. Nedodržela jsem to. Nepsala jsem sny. Ale nelituju toho. Začíná období: živelnost. Tak jsem si to pro sebe pojmenovala. Začalo to už na Pálavě. Jenom: jíst, pít, pracovat nebo sportovat… prostě se pohybovat. Nepřemýšlet. Vidím na Išce, kam to vede, když se člověk v sobě hrabe. Nebo na Filipovi. Nevím, co s ním je. Nezajímá mě to. Děláme v pekárně u nás před domem. Večer sedíme, popíjíme. Spím třeba jen tři hodiny. Nevadí, všechno zvládám. Na nic nemyslím, jdu na směnu. Je tam Dan, vyučený pekař. Na začátek směny si připijeme rumem, co se dává do koblih. Dan prostě žije, naplno, nic nerozpatlává. Žádný intošárny, jak říká. Všechno na pohodu. Přivydělá si kšeftováním s vietnamcema (super, jak jim říká Větve), přesně mi o tom nic nevyprávěl. Přece jen se bojí. Pak mi předá pár fíglů, jak ošulit šéfa. Když míchá těsto na koblihy, dává o něco míň rumu. Na každé várce těsta ušetří. Vynáším ven flašky v plechových kyblících od marmelády – pekárna je v areálu bývalé školky, ven na zahradu se chodí kouřit. U plotu roste křoví, je tam díra. Kyblík se schová do křoví a po práci se vytáhne z druhý strany. Geniální. S holkama jsme obnovily náš loňský slovník a pořád říkáme „stopro“. Žereme ještě teplý koblihy. Vendula nám do nich dává tím svým plničem prémiovou dávku marmošky. Ty páky po straně se zmáčknou dvakrát, někdy i třikrát. Marmoška se od horké koblihy ohřeje a je nepřekonatelná. Už nikdy nebudu jíst koblihy z krámu! Ale nic se nesmí přehánět. Plánuju nákupy, tak abych se ještě do něčeho vešla. Potřebuju věci do Holandska. Všude jsou teď super slevy. Chystám se s Iškou (před Vendulou to musíme utajit. I když nevím. Na nový hadry má čuch, i kdybych jí stokrát tvrdila, že je to sekáč.)

9. 7. 2006

Ty jo, to je ale totální krize!! Holky se prostě zasekly, že ani náhodou nepůjdou makat někam do KFC, do Mekáče nebo doplňovat zboží do hypermarketů. Tu skvělou práci z loňska jsme zavrhly okamžitě, měly jsme tenkrát 10 procent z tržby a jestli si dobře pamatuju, stačilo nám to tak na dvě flašky vína denně. To bysme si moc nepomohly. Do Holandska potřebujeme aspoň minimální rezervu. Mamča mi nedá ani korunu, dohodly jsme se, že mi odpustí autoškolu. Jo, na druhej pokus jsem to UDĚLALA! Překonala jsem se a poprosila jsem otce, ať mi půjčí tu svojí CHCÍPLOTINU a vyvezla jsem mámu na výlet. (Na fotříkovy kecy jsem kašlala!) To mě taky stálo nějaký prachy, žere to jak stará kráva, a to jsme jely jenom za Tomášem do Říčan. Podívat se na jeho pozemek. Zůstaly jsme tam sotva hodinu, asi už mu úplně hráblo. Neumí žvanit o ničem jiným než o tom, kolik stojí která klika od dveří a mísa na hajzlík. Jako by záleželo na tom, jestli tam bude mít JIKU nebo Kalderei… (nebo Kaldewei nebo se ta firma jmenuje jinak? Nevím, zapamatovala jsem si jen tyhle, ale dával nám přednášku, jako by byl obchoďák s WC mísama.) No, asi to jedno není, jeho h… je už tak vznešený a dobře situovaný, že v nějakým ŠUNTU plavat nemůže. Radši na to ani nemyslím! Mamča je vystresovaná za něj, že si vzal velkou hypotéku a co když jí neutáhne. No a? Ne že bych mu to přála…

Tak zpátky ke koblihám a k rohlíkům, kde jsme nakonec skončily. Že prej je to rodinná firma, že to tam bude pohoda… věřit něco Karolíně! KECY, KECY. Dřeme jak larvy. Kdoví, kde ten kontakt zas sehnala, podezírám jí, že se jí líbil jeden pekař – je to skoro vedle jejich baráku. Ona je schopná všeho. Tím pádem má ještě jednu výhodu. Vstává za deset minut pět, my s Iškou ve čtyři. Směna je od pěti do půl druhý, teda ta oficiální! Vypadá to, že ten rodinnej podnik je větší otročina, než všechny fast foody dohromady. Čeká se od nás, že budeme makat přesčas jako všechny ty zapálený důchodkyně. Drhnout stroje a podlahu. Jako by nestačilo, že se tam potíme u pecí a já speciálně nad tím rozpáleným olejem. KOBLIHU už nemůžu ani vidět! Navíc děláme načerno. Párkrát jsem se už spálila, mám normální STIGMATA (za chvíli budu vypadat, jako že se schválně SEBEPOŠKOZUJU, jako Iška). Kdyby se mi něco stalo, nedostanu ani korunu, vyfuckujou mě. A nic moc nevydělám. Každej den hned po „šichtě“ jdeme s holkama do sámošky. Kupujeme si utopence, nakládanej hermelín, kyselý okurky, salámy, pivo… I když Karolína dělá s Iškou u rohlíků, sežraly na začátku taky MILIÓNY KOBLIH a bylo jim blbě. Jediný štěstí je, že nejsou takový vedra, jinak bysme se upekly taky. Fuj… máma zrovna peče nějakej koláč, to je ale HUMUS. Nemůžu sladký ani pečivo ani cejtit. A nejhorší je, že furt KYNU. Asi jenom z toho koukání na koblihy, protože fakt jsem po prvních třech dnech už žádnou strčila do pusy. Někde jsem četla, že to fu©k je možný, přibírat z koukání nebo dokonce jenom z čuchání!

15. 7. 2006

Včera jsem měla svátek. Dneska vím jednu věc: už nemám rodiče. Stopro. Protože ty dvě opilý, potácející se trosky, to jsou pro mě cizí lidi. Holky chtěly, abych slavila s nimi. Dan taky. Když mi zavolala máma, jako kdyby mi vymazala mozek z hlavy. Zase jsem se nechala zblbnout! Skoro jsme se nebavili – ani s ní, ani s tátou, od jejich záchvatu výchovy. Po Filipovi… kdyby jim tak nadšení pro cokoliv, co se mě týká, vydrželo aspoň dvacetčtyři hodin! Ale takhle to bylo vždycky. Se vším. Máma rezervovala pizzerii, kde jsem nakonec seděla třičtvrtě hodiny sama. Oba se zdrželi. Přitom jsem jim objednala na přivítanou šampaňské s jahodou (za svoje!) Než dorazili, bylo naprosto hnusný. Okamžitě se začali spolu bavit o práci. O lidech, co neznám. Navrhla jsem, ať změníme téma. Máma řekla, že bych si měla o čem povídat – kdybych nastoupila k nim do personálního. Nikdy! Čekala jsem dárek. Nic. (Asi to měla být ta večeře. A jejich přítomnost. Ha ha ha.) Čekala jsem aspoň nějaký zájem. Nic. Objednávali pořád další láhve vína. Musela jsem jít zvracet a potom už jsem nepila. Nakonec jsme tam zůstali sami. Otec nemohl najít kartu. Mámě to bylo jedno. Musela jsem hledat sama. Číšník (skvělej kluk) dokonce ani nenadával. Čekal. Nakonec otec vyblekotal, že nechal peněženku asi v autě. Omylem. Běhala jsem ulicema a hledala auto. Konečně! Zaplatila jsem, nechala velký dýško. Pak si je vedu domů. Já vedu domů svoje rodiče. Táta pořád odbočuje. Už toho mám dost. Ještě mi říká, ať si nevyskakuju. Skoro bych ho prosila na kolenou. Potom křičím. Máma ani nereaguje. Řvu na tátu, že je nechutnej. Stoupne si a huláká (doslovný přepis): „Holčičko, ty mi nebudeš říkat, co já jsem, já tě živim dvacet let a možná že živim cizího fakana, na kterýho mě uhnala – podívej se na ní, o tvojí matce mluvím! Takže sklapni!“ Nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit. Dost! Utíkám domů. Přijdou až za tři hodiny. Museli se ještě stavit v baru. Máma usne v předsíni – na zemi! Lomcuju s ní: řekni mi, jestli je to pravda. Mumlá, není jí rozumět. Usíná. Zoufalství. JAK TO??? Ale nejhorší zoufalství ráno: pamatujou si z toho večera jen začátek. Máma dokonce řekne, že jsme si to užili. Nemám slov. Skončila jsem s nimi. Ještě měsíc u nich budu bydlet, ale pak: definitivní konec.

20. 7. 2006

Přece jen mám chuť dokončit minulý zápis. Občas přemýšlím o tom, proč to u nás doma vypadá, jak to vypadá a nakonec se dostanu k tátově a mámině rodině, k tomu, proč se našli zrovna oni dva… a pak je mi ho vážně skoro líto. Jenže: proč já a Vojta musíme vyloženě trpět za jejich komplexy, jejich problémy, jejich život? Táta se asi nikdy nezbavil pocitu, že není dost dokonalý, a proto chce dokonalost po nás dvou. Když vidím babičku a dědu… jako malá jsem vnímala spíš to, že jsou ještě přísnější než otec, teď si spíš uvědomuju tu ledovou atmosféru, když tam jdeme na vánoční návštěvu. Nikdy se nepohádají, ale vždycky poznám, že s tátou nesouhlasí. A nejvíc nesnášejí mámu. Před námi o tom nikdy nemluví, ale je to dost jasné. Pamatuju si dobře, jak jsem tam jednou musela přespat, bylo mi asi pět, šest nebo ještě míň? Máma jela na pohotovost, ani nevím s čím, asi nic vážného… babička s dědou se večer bavili, že je to stejně zas nějaká její „habaďůra“, aby si jí táta víc všímal! Podle nich mámě nikdy nebylo nic dost dobré, měla být vděčná, že se z té Šumavy, kde se starala o čtyři sourozence a věčně nebyly peníze (tomu by rozuměla Vendula!), dostala sem, do tak „dobré“ rodiny. Jako by kvalitu lidí určovalo to, že mají titul MUDr! A táta se jim „odrodil“, když šel sice na vejšku, ale na ekonomku. Ani do reprezentace se nakonec nedostal, i když měl podle babičky „našlápnuto“. Kolikrát mi ukazovala všechny ty výstřižky o tátovi, psali o něm docela dost, na to, že byl jenom junior. Jenže když se jí člověk zeptá, proč teda táta atletiky nechal, vymlouvá se. Jednou mi otec ve slabé chvilce řekl, že Vojtu tak honí do gymnastiky proto, že má talent. Mnohem větší, než měl on na atletiku - a proto ho nesmí „promrhat“. Jak se do toho ponořuju, zjišťuju, že jsem na dědu a babičku děsně naštvaná. Skoro je nenávidím. Možná to oni našim zkazili, tím věčným rejpáním. Podle nich máma tátu „oblbla“, když byl chudáček s tou zlomenou nohu v nemocnici a nemohl se bránit, a ona ho tam ošetřovala – a šlo jí jenom o to, někde se uchytit, protože už od patnácti bydlela nejdřív na internátě a pak na ubytovně! Člověk by se z toho zbláznil! Nemám je ráda. Je to divný, najednou nevím, proč jsem o tom začala psát. Neměla bych litovat tátu, ale mě a Vojtu. Někdy ho nesnáším, ale když se dozvěděl, že nepoletíme k moři, večer brečel. Nepřiznal by to… já ho slyšela. A musel brečet kvůli tomu, už u večeře z toho byl vyřízenej a pak se hned vytratil. Proč něco neudělá, proč se s tátou nepohádá, neřekne mu, že sotva zvládá – ráno na trénink, do školy, na trénink, doma se ještě učit… o víkendu závody… Proč? A to se ptám zrovna já, zbabělec, co se dostal na školu, na kterou vůbec nechtěl? Jenže s tím je konec, celé to STOPNU!

22. 7. 2006

Tak, mám děsně dobrej pocit, že jsme ty vodírače vyfuckovaly! V pátek jsme si zas v půl druhý vymyslely, že musíme jít vyřizovat Holandsko do agentury – většinou se nám tak třikrát do tejdne povedlo na něco se vymluvit a nemusely jsme FICKOVAT stroje. Přiběh ovšem ten pidlovokej šéf, prskal na nás (DOSLOVA), že tohle děláme opakovaně a že za nás makaj ostatní zaměstnanci… bla bla bla. Karolína na něj celkem nastoupila, že jsme tu načerno a nebude nás vydírat a domluva byla klasicky na osm a půl hodiny a na jeho přesčasy nejsme zvědaví. Byla poměrně OSTRÁ, já se teda chvilkama přidala, Iška ne, je v tomhle fu©k hrozná srač… Dědek nejdřív řval nějaký kecy, že nám o přesčasech říkal, ale potom zaječel, že jestli se nám to nelíbí, můžeme jít. Asi nepočítal s tím, že fu©k vypadneme. Důchodkyně civěly pobouřeně, ale i obdivně. Ty jo, než bych skončila takhle, radši si v šedesáti něco šlehnu! Nechaly jsme si zaplatit, šly do toho Mekáče a daly jsme si každá big mac menu. V pohodě jsme se koukaly na zoufalce, co tam lítaj za pultem a říkaly jsme si, jak jsme svobodný. Akorát doufám, že to nějak přežijeme v Holandsku. Já fu©k nejsem zvyklá na to, aby mě někdo tímhle způsobem prudil! Doma samozřejmě další kecy – a VRCHOL – od fotříka! Kterej se válí už deset let v invalidním důchodu, přitom mu nic není. A další VRCHOL: dorazila mamča a přidala se k němu! Že prej kdyby se takhle chovala ona, chcípneme hlady a vyhoděj´ nás z bytu. A ještě na mě vyrukovala s tím, že nás pošlou z Holandska rychle zpátky! Měla asi blbou náladu. Na mně si jí ale vylejvat nebude! Řekla jsem jí, že odírat se v Holandsku taky nenechám. Kdyby se sebou nenechala tak vláčet všema těma právníkama a šéfama, chovali by se k ní jinak. Chce to určitou hrdost. Vypadala, že jí klepne a HODILA PO MNĚ HRNEC! Normálně hrnec, ve kterým míchala těstoviny s omáčkou. Bylo to všude. Otec se nejvíc vztekal, že se mu splašily andulky, mamča utekla do pokoje a bulela a já to musela uklízet. Stejně je zeď flekatá od kečupu, jako kdybysme tu někoho zamordovali. Všechno jenom kvůli tomu, že je hysterická. Ať už jsem radši pryč!

8. 8. 2006

Osm osm… škoda, že dva tisíce sedm. Zásadní den pro zásadní rozhodnutí. Nechávala jsem si všechno na poslední chvíli, proto jsem to ani neřekla našim. Což se ukázalo jako prozřetelný. (Přece jen, mám intuici!) A moje intuice mi napovídá: nic jim neřeknu.

Takže:

Holandsko bude. Naši (NE! – ZNOVU) – ONI, TI DVA, co s nima bydlím, se o tom nic nedozvědí.

Vždycky se rozhodovali beze mě.

Říkali, že jim jde o to, abych byla samostatná.

Tak budu. Sbalím si a odjedu.

O to lepší, že – mají výčitky za ten můj svátek (i když si pamatujou sotva pětinu toho, co vyváděli) – a koupili zájezd do Řecka. Výborně. Až se budou za týden shánět, kde mají svoji úžasnou samostatnou dceru, prostě NEBUDU.

Těším se, až: uvidím na mobilu jejich číslo a nevezmu to.

Co budou dělat?

Strašně se těším a strašně chci, aby se posrali strachy.

Mám plán – nezůstanu v Holandsku jenom tři měsíce. Nemůže být přece tak těžké usídlit se tam na delší dobu. Nebo si tam někoho najít. To by bylo vůbec nejlepší!

Vlastně jsem JIM vděčná. Osmnáct jinak není žádná hranice. Dívám se na Išku a Vendulu a vidím, jaké jsou to pořád holčičky. Slabounké, ukňučené. I když se Vendula tváří jinak. (Iška nemá ani na to, aby něco hrála.) Ale ONI mě naučili, že vždycky budu jenom já. Bolelo to, mockrát to bolelo, ale nebudu je za to nenávidět, budu jim za to děkovat.

Pořád se dívám na ten papír: Co nás nezabije, to nás posílí.

Už jsem dost posílená. Poslední rok byla jedna velká škola. Čtu si loňský zápis po prodávání pohledů a musím se smát: tehdy jsem taky byla holčička.

Už nejsem. A už nikdy nebudu.

10. 8. 2006

0:30. Nemůžu spát. Jsem příšerně nervózní, úplně se klepu. A přitom teď ještě o nic nejde, pořád mám šanci se z kurzu vrátit domů. Do Holandska neodjet… Ne, už zase myslím na zadní vrátka! Co jsem to za zbabělce? Intenzivně uvažuju o tom, co vlastně chci – a nemůžu na to přijít! Když jsem s otcem a on mě přesvědčuje, jak se mi bude na vejšce líbit a že přece není problém, abych se jednou třeba od překladů knih dostala k vlastní tvorbě, najednou se přistihnu, že mu vlastně věřím. Nebo je to tak, že mě „ukecal“, protože nemám žádné vlastní JÁ? Protože potom si jdeme sednout s holkama, připíjíme na Holandsko a v tu chvíli si jsem naprosto jistá – ano, odjedu, tohle je to, co chci!!

„Strávila jsem v životě spoustu hodin tím, že jsem dělala to, co jsem se domnívala, že ode mne ostatní vyžadují. Obavy, abych někoho neurazila, hrůza z autorit, touha po lásce, mě nejednou vmanévrovaly do krajně beznadějných situací. Úplně jsem potlačila svou chuť a vůli a ve snaze zavděčit se druhým jsem dělala, co se ode mě čekalo.“

Tohle je citát z Proměn od Liv Ullmannové. Poslala mi to máma. Napsala jsem jí dlouhý dopis…přišel na mě splín a měla jsem pocit, že se tentokrát nechci svěřovat holkám, které by se tvářily stylem: A jéje, Iška už má zas depku! Možná jsem si při psaní toho dopisu ani neuvědomovala, že je pro mámu. Prostě jsem se potřebovala vypsat, ale ne do deníku. Někomu to adresovat. Samozřejmě jsem neprozradila, co chystám, ale psala jsem o svojí nerozhodnosti, neschopnosti stát si za svým a vůbec zjistit, co JE TO MOJE. A ona mi napsala úžasný mail, ve kterém se přiznala, jak dlouho jí trvalo, než tohle zjistila sama u sebe. Musela se starat o sourozence, pomáhat všem, že na sebe zapomněla. I proto si vybrala povolání zdravotní sestry. Jako kdyby to „měla v krvi“, ale ve skutečnosti to vůbec nebyla ona. Jenom návyk, rozdat se všem, abych zapomněla na sebe.

A za pár dní po tom mailu přišel balíček. V něm tři knížky: Hodiny, Dětství je drama (psychologická kniha od švýcarské terapeutky Alice Millerové) a Proměny – vlastní biografie herečky Liv Ullmannové. Máma psala, že jí tyhle knížky moc pomohly a třeba řeknou něco i mně. Hodiny jsem četla a film miluju… ale máma založila jednu stránku a na ní zaškrtla tu větu: Klid nenajdeš tím, že se vyhneš životu. Já vím, proč právě tuhle. Odešla od nás, jako Laura Brown. Nejspíš stejně jako ona musela… snažím se opakovat si to, abych ji za to rozhodnutí nemusela… je to hrozné napsat, ale je to tak: nenávidět (proč nás nevzala s sebou?!) Ale ty knihy mi opravdu moc pomohly. Spoustu věcí jsem si opsala. A taky tuhle: „Přišla jsem na to, že jsem byla vychována v takovou osobu, jakou mě chtěli mít druzí – abych se jim líbila a má existence jim nepůsobila potíže.“

Jenže já už taková být nechci. Musím to dokázat! Musím odjet. Musím, musím, musím. Ale chci to? Já… Chci… nebo… chci to chtít?

18. 8. 2006

Nevěřily byste, co se stalo, milé děti. Vendulka má pozítří odjet z tý třípokojový díry s umakartovým jádrem a bojí se, že se jí bude stejskat! Tohle naposledy zažila, než jela na školku v přírodě, kde si zpívala: Kde je moje máma, kde je kdo ji zná, někde za horama, na mě vzpomíná…. Včera u telky rozhovor jak z Kameňáku – otec si evidentně prdnul. Máma znechuceně: Že by ses omluvil? Fotřík: A proč jako? Máma: Něco ti ulítlo. Fotřík: Neulítlo. Bůhví, co si slyšela. Máma naštvaně: Aha, tak to bylo asi od Karbanů. Fotřík v klídku: Asi.

Jindy by Vendulka vystřelila vzteky, jak jsou oba hnusný (na mamčině místě bych to snad radši nekomentovala, ale ne, ona to rozpitvává!) Jenže Vendulce hráblo! Uvědomila si, že tyhle odporný hovory už nebude slýchat. Nejmíň čtvrt roku. To je konec, já snad ještě budu mít ráda fotříka, s jeho andulkama, srkáním polívky a smradem, když přijde nahulenej od Bansethů. Nebo jenom naplňuju přísloví, že člověk si zvykne i na šibenici? To je možná odpověď na moji věčnou otázku: jak s ním mamča může vydržet. No, ZVYKLA SI. A občas se asi zasní, jako ta ženská ve špičkový reklamě na Margotku. Co je ve snu se svým Václavem někde v Karibiku…TOTÁLNÍ úchylnost. Jenom ať takhle nedopadnu. LEKLA jsem se SAMA SEBE. Koupala jsem se a přes jádro slyším chrchlat starýho Karbana zespoda a napadne mě: no, tohle chrchlání už taky zejtra neuslyším. Vendulko, Vendulko, nejvyšší čas změnit působiště. I když – od fotříka a Karbana ke krávám, aby to nebylo z bláta do louže. (Další přísloví… já jsem ale dneska ORIGINÁLNÍ.) Radši si půjdu balit starej bágl, se kterým jezdil na čundry ještě Tomáš. Milé děti, Vendulka se s váma loučí, pořád ještě ve stavu SPD (stará panna dosmrti). A pevně doufá, že se to změní, než dojede na hranice!!!

21. 8. 2006

EPILOG

20. 9. 2006

Konečně net, konečně maily, konečně CIVILIZACE! Jestli to není moc velkej šok. Z Holandska do Německa, z farmy, z toho neustálýho bordelu, smradu hnoje a bučení do týhle pinktlich naleštěný řadový vilky, na balkóně jsou muškáty – a na zahradě – NEKECÁM! – stojí trpaslík. Kdepak ho asi koupili? Že by někde na E55? Pán domu je rozenej soukmenovec. Břicho po tuplácích piva, zadek si vozí v mercedesu (aby sousedi viděli) a včera mi vysvětloval, k čemu je kterej čistící prostředek. Mluvil o tom tak vášnivě, že jsem jenom čekala, až mi naleje panáka Cifu nebo Cillitu, ať si přivonim a ochutnám! Taky mě seznámil s funkcí každýho jednoho ze čtyř mopů. Jeden má takový ty látkový proužky, druhej provázky, třetí a čtvrtej molitanovou placku, ale každej jinak velkou. Ty vole! Divím se, že po mně na tohle nepožadoval diplom z VŠF (fickovací). Ráno vstanu a hned mám za zadkem blonďatýho HELMUTA (jenom mu tak říkám, jmenuje se Hans), kterej ječí: Mutti, Mutti, protože Mutti mu odchází do práce. Já mu pak musím utírat dvaceticentimetrovou nudli. MUTTI Barbara dělá někde účetní a taky tak vypadá. Asi jako ten barák. Pinktlich. Zařezává. Posledně si zabodla dvanácticentimetrovej podpatek do ďuzny mezi dlažkama před garáží a vyndala už jenom botu. Bez podpatku. Měla z toho hysterák ještě večer a pořád opakovala, kolik stály euro. Vypadala jak nějaká šamanka v džungli – achcig ojro, achcig ojro… kvílela, jako kdyby zaříkávala podpatek, aby sám přiskákal a přilepil se zpátky. Vendulko, kam ses to dostala? No jo, nechala jsem se ukecat od tý příšerný Ireny, který farma taky nevoněla a tvrdila, jak je super dělat au pair v Deutschlandu. No, nevim. Němčina mi drnčí v uších ještě hůř než holandština a mezi makačkou ve chlívě a hlídáním Helmutka, kterej je evidentně hysterickej po Mutti, nevidím moc velkej rozdíl. Ale musím VYDRŽET. Protože domů píšu, jak se tu skvěle, jak vydělávám a učím se jazyk. Zrovna před fotříkem a před mamčou nebudu brečet, že mezi FICKOU a EUROFICKOU fu©k není žádnej ROZDÍL. Ani mezi tím, jestli je Vendulka SPD nebo není SPD. Není. No a co?

EPILOG

2. 10. 2006

Je to nepřekonatelné, dokonalé, ale ne, zase mi nestačí slova… nepopsatelné. Vidím Kláru pořád před sebou a uvědomuju si, jak strašně jsem se pletla, když jsem říkala Karolíně: Miluju tě. Byla to jen závislost, kdyby na jejím místě byla jakákoliv jiná holka, nejspíš by to dopadlo stejně (i když, proč ne Vendula? Asi proto, že vždycky byla taková „mateřská“). Prostě jsem nevěděla, kam mám tu touhu nacpat. A Karolína byla nejblíž. Samozřejmě na ni vzpomínám a někdy to hrozně bolí a vím, že nejsem imunní… proto se jí vyhýbám. Neberu jí telefon, neodpovídám na sms. Všechno to skončilo a já na to chci zapomenout. Teď je jiná realita. Sice si pohrávám s myšlenkou, že nic není náhoda… Klára a Karolína, jejich jména začínají stejným písmenem… ale okamžitě si nadávám, že jsem infantilní. Ne, každá je úplně jiná. Klára už má za sebou tříletý vztah a před ním si prošla všemi pochybnostmi, atd. Coming out. Divné slovo. Jsem lesba. Ještě divnější. Klára to dokáže vyslovit, aniž by se zakoktala. Přinesla mi spoustu knih. „Studna osamění“. Přečetla jsem to jedním dechem. Prý lesbická bible. „Na světě nejsou jen pomeranče“, „Aimée a Jaguár“ – o to smutnější, že je to skutečný příběh. Známe se teprve dva týdny, ale už jsme spolu viděly pár dývýdýček… Láska je láska, třeba. Musíme si ho pouštět asi na čtyřikrát, protože ho vždycky stopneme… a milujeme se. Hltám ji. Stydím se trochu za Karolínu i za Hanku – jako kdybych už v té době věděla, že Klára existuje, jako kdybych měla její existenci cítit a nebýt jí „nevěrná“. Byla to náhoda, že mi odpověděla na inzerát jako první? Dostala jsem ještě asi osm odpovědí, odepsala na tři, ale pak jsme se potkaly s Klárou a už jsem všem ostatním napsala – omlouvám se, ale našla jsem. Zítra se zas uvidíme, až budu mít po přednášce. Půjdeme společně do menzy. Klára mi pomáhá vyznat se i v tomhle životě, přece jen má čtyři roky náskok… obdivuju ji, že zvládá medicínu. Moje škola nevypadá nejhůř. Uvidím, s otcem jsem udělala dohodu: když zvládnu obojí, můžu se přihlásit třeba na tu soukromou školu tvůrčího psaní, je ochoten mi ji i zaplatit. V tuhle chvíli mi na tom ani tolik nezáleží. Připadá mi, že zvládnu všechno – protože to zvládnu s Klárou. I říct o tom otci.

EPILOG

10. 10. 2006

Deset deset. Budu zapisovat už jenom podle významu data. Tohle je jenom náhoda a zřejmě to ani žádný význam nemá. Filip mě musí ještě zasvětit do numerologie. Zatím je to pro mě složitý, ale snažím se.

Ale bydlíme spolu, tak na to máme spoustu času. Na všechno.

Včera tu byla jeho matka. Prý ho mám hlídat. (Prý: když už do toho jdu!) Aby bral svoje léky, na ničem neujížděl (ani jednoho špeka…)

A proč? Jsem snad nějaká chůva? Nechápou (nikdo nechápe), že Filip má jen jiné myšlení. Že vidí dál než my všichni dohromady. Můžu se od něj jenom učit.

Naši pro změnu přišli minulý týden. Nemluvili o ničem jiném, než o tom baráku. Jaké si dají dlaždičky do koupelny. A túje na zahradu.

Stejně to udělali naschvál – za to, že jsem jim v létě zmizela. Docela vysoká cena, aby se mi pomstili – 5 miliónů za barák. Ani není novej.

Jenom výmluvy: Holčičko, dokázala jsi nám, že už jsi dospělá. Fajn. Ten zrušenej zájezd ti odpustíme. Ale chtěli jsme tu zůstat bydlet jen kvůli tobě. Ty už nás evidentně nepotřebuješ, dobře. Necháváme ti byt a starej se.

Stejně to pro ně bylo jen alibi. Vsadím se, že byli radostí bez sebe, že jsem jim ho poskytla.

Ani mě nenechali hledat! Vzmohli se na to, že zavolali Vendulině matce. Ta jim o Holandsku samozřejmě řekla. Tím to zhaslo.

Takže mají barák za pět miliónů. Proti tomu je moje měsíčný „renta“ a zaplacený pomaturitní kurz (vopruz: denně pět hodin v jazykovce!) směšná částka – za to, že už mě mají z krku a dokonce bez výčitek svědomí.

A já jsem ráda. Příště jim řeknu, že si nepřeju, aby mě navštěvovali. V našem bytě. Protože teď je náš, můj a Filipa. Nikdo další pro mě neexistuje, protože já už jsem silná, už jsem to dokázala, i když heslo mám nad postelí pořád. A Filip tam dopsal: Pohleďte! Jen pohleďte! On prchá před lidmi – a oni utíkají za ním, protože běží PŘED NIMI, - natolik jsou stádem. (Nietzsche). My dva se k tomu stádu nikdy nepřidáme, protože Filip běží PŘED NIMI. A já dělám co můžu, abych mu stačila.