Tango
Po svých fascinujících vyznáních obdivu k tanečnímu rytmu flamenca, vyjádřeném ve filmech Krvavá svatba /1981/, Carmen /1983/ a naposledy ve filmu Flamenco /1995/, obrátil světoznámý španělský režisér Carlos Saura pozornost k dalšímu latinskoamerickému tanci - tangu. Příběh uznávaného divadelního režiséra Maria Suareze, jehož opustila žena a on musí projít mučivým očistcem pozdních lítostí, potlačované vášně a zoufalé osamělosti, než mu osud dopřeje paprsek nové naděje, je jako obvykle scenaristickým dílem samotného režiséra. Reálný příběh Mariova vlastního citového utrpení se sugestivním způsobem prolíná s dramatickými výjevy scénického tance při zkouškách chystaného představení v podání nejlepších světových tanečníků tanga. Hudba Lala Schifrina a kamera slavného italského kameramana Vittoria Storara, snímající pohyby tanečníků v působivých zrcadlových efektech, protisvětle, či výrazných kontrastech umocňují dojem z jejich tanečního umění do nevšedního filmového zážitku. Tango tu však není - podobně jako flamenco u filmů Krvavá svatba a Carmen jen výrazovým prostředkem příběhu. Tanec je v Saurových filmech přímo dialogem, způsobem sdělení. Prostřednictvím tance spolu postavy komunikují a každý taneční pohyb má v tomto případě přímo zásadní význam. Předposlední Saurův film s prostým názvem Tango nelze výstižněji charakterizovat než jako "sugestivní hold hluboké a skutečné vášnivosti jednoho z nejdramatičtějších tanců vůbec".
Film byl nominován na Oscara i na Zlatý glóbus, na MFF v Cannes byla filmu udělena Technická cena pro Vittoria Storara.