Autobiografický dokument z roku 1998 o jednom z našich nejosobitějších filmových režisérů, který v těchto dnech oslavil své 95. narozeniny.
  • Vyrobeno 1998
  • Země původuČesko
    • Skryté titulky
    • Formát 4:3

Režisér Jiří Krejčík (26. 6. 1918 – 9. 8. 2013) se stal legendou naší kinematografie v řadě ohledů. Koluje o něm tolik zaručených historek a mýtů, že skutečně objektivní portrét musel být zadán jemu samému. V roce 1998 tak vznikla osobitá výpověď o české kinematografii i české povaze, o konkrétních dílech i lidských charakterech, jež je na hony vzdálena oslavnému medailonu kdysi "zasloužilého umělce".

Krejčíkův nahořklý příběh je neustávajícím bojem se všudypřítomnými poklesky jeho okolí, záští i neustálými snahami o likvidaci jeho nekompromisní tvůrčí cesty. Začíná se v období protektorátu, kdy přesvědčil o svých kvalitách jako adept filmové režie, a ještě před únorem 1948 natočil dva dobře přijaté celovečerní snímky v čele s vydařenou adaptací Nerudovy povídky Týden v tichém domě (1947). Ihned po únorovém převratu se však setkal s nepřízní režimu kvůli psychologickému snímku Svědomí (1948), jenž neodpovídal představám o kinematografii v područí socialistického realismu. Jedná se však o vůbec nejpozoruhodnější snímek z daného období, který si dodnes zachoval svou působivost.

Průšvihy dále pokračovaly – Krejčík odmítal schematické scénáře a ocital se v konfliktu s Otakarem Vávrou, byl odvolán z natáčení dvoudílné veselohry Císařův pekař a Pekařův císař a nakonec byl zrušen i jeho životopisný snímek o Boženě Němcové. Krejčík byl ocejchován jako nepřizpůsobivý a problematický režisér, což nakonec vedlo k jeho dvouletému odstavení od filmové činnosti. I po návratu do ateliéru ideově narazil jeho snímek Probuzení (1959) o nonkonformní mládeži a až jeho tvorba v šedesátých letech v čele se snímky Vyšší princip (1960), Čintamani a podvodník (1965) a Svatba jako řemen (1967) jej dostala opět díky liberalizaci poměrů na režisérské výsluní.

Těžké časy pro něj nastaly v období normalizace, kdy vzhledem k podpoře reforem v roce 1968 se svým kádrovým profilem neustále narážel. V dvacetiletém období natočil pouze čtyři snímky do kin, z nichž pouze odvážně alegorická Božská Ema (1978) unikla kompromisům, a několik televizních realizací včetně půvabného návratu k Nerudovi v Povídce malostranské (1981). Od poloviny 80. let se jeho tvorba omezila na příležitostnou režii televizních inscenací a dokumentárních snímků, nových úspěchů však dosáhl v divadle, především jako hostující režisér v Helsinkách, kde vytvořil uznávanou inscenaci hry Arthura Millera Čarodějky ze Salemu. I v pokročilém věku ze svého morálně neústupného hlediska neúprosně komentoval dění v kinematografii i ve společnosti, nicméně k odrazu svých názorů na filmovém plátně bohužel již příležitost nezískal.

Napište nám