Zaniklý svět Karla Pecky
Od roku 1989 se na knižních pultech objevila celá řada vzpomínkových děl těch, kteří jako političtí vězni padesátých let prošli pracovními lágry uranových dolů. Mnoho jejich autorů zde podává svá cenná svědectví o životě za ostnatým drátem. Málo z nich však svou autentickou vzpomínku dokáže povýšit literárně na něco více než vzpomínkový zápis. Těžko říci, jak by se sám Karel Pecka stavěl ke skutečnosti, že jeho "Motáky nezvěstnému" se dnes stávají tzv. povinnou školní četbou. V každém případě jeho kratší či obsáhlé prózy již od šedesátých let sehrály moc důležitou úlohu v poskytování svědectví o padesátých a šedesátých letech a to formou, která je nejen autentická, ale také literárně hodnotná. Dílem osudu, který po všech útrapách umožnil Karlovi Peckovi dočkat se doby, kdy jeho romány konečně mohly legálně vycházet v důstojných nákladech, došel sám spisovatel svých vzpomínek dokonce až k vlastní autobiografii, kterou formou obsáhlé rozhovoru s ním sepsal Jan Lukeš. Pecka ještě celý text sám opoznámkoval, ale knižního vydání se již nedočkal. "Hry doopravdy" se staly důležitou součástí scénáře "Zaniklého světa Karla Pecky." Snímek sám je jakýmsi poměrně stylizovaným pokusem dokumentárně vyjádřit nejen podivný příběh jednoho českého spisovatele, ale také zazrcadlit epochu poměrně nedávnou z úhlu pohledu pozorovatele "za oponou či za ostnatým drátem".