Černá jiskra

Film vypráví skrze vztah zpěvačky a houslistky k jejímu otci - romskému hudebníkovi Kolomanu Bittovi - o možnostech vnitřní svobody člověka konfrontované s pocitem života žitého v jakémsi zastaveném čase, v touze se zvěčnit, zapomenout na prchající chvíle.

Iva Bittová žije v Lelekovicích - malé vesnici nedaleko Brna. Její svobodný a originální hudební projev jí otevřel dveře ke koncertování a uznání po celém světě, možná většímu než v zemi, kde je doma.

Film zachycuje mimo jiné její spolupráci se Škampovým kvartetem a hudebníkem Vladimírem Václavkem. Tyto dvě podoby spolupráce ve filmu reprezentují její - ve skutečnosti ještě mnohem širší - hudební mnohostrannost.

Cílem filmu bylo dokumentovat - skrze sledování těchto dvou proudů - duchovní i etnické kořeny její hudby. S Vladimírem Václavkem interpretuje básně Bohuslava Reynka,jehož dům a zahrada v Petrkově jsou ve filmu použity i jako metafora retrospektivních vzpomínek na její vlastní dětství a zároveň obrazové vyjádření hudebních experimentů.

Se Škampovým kvartetem sledujeme přípravu cédéčka a koncert, v němž se mísí klasická hudba s jejím překvapivým zpěvem.

Oba druhy spolupráce jsou ve filmu dávány do souvislosti s romskými kořeny Ivy Bittové. Mezi ní a ostatními spoluhráči vzniká skrze hudbu (i když se vzájemně tolik liší) porozumění, které je pro mne obrazem naděje na mezi-etnické souznění.

Ve filmu vystupuje též profesor Šťastný, dirigent a profesor na brněnské konzervatoři, ke kterému Iva dochází již přes dvacet let do houslí. Po smrti Kolomana Bitta se stal

v hudebním i duchovním slova smyslu jeho náhradou.

Téma smrti a touhy po zastavení času mají být ve filmu přítomny skrz osobu kameníka, který z pískovce vytesal podobiznu Ivy s houslemi, nacházející se nyní vedle vchodových dveří do jejího domu.

Mým záměrem je pojmenovat rozpor mezi touhou po věčnosti a zastaveném čase a nespoutanou svobodou duše projevující se skrze hudbu. V hudbě Ivy Bittové neexistují žádná pevná pravidla, jen svobodný cit. Zároveň ale v jejím životě i hudbě existují okamžiky zastaveného času, vteřinové smrti, kdy se nic nehýbe, všechno stojí. Tyto okamžiky jsou symbolizované zastaveními v hudbě a kamennou "fotografií" její podobizny na domě.

Film se snaží vytvářet napětí mezi těmito dvěma úběžníky její existence a tím si klást otázky po podmínkách, souvislostech a odvaze k vnitřní svobodě nejen této neobyčejné houslistky, ale i sovobodě obecně lidské.