Pod olivovníky /Zir e darakhtan e zeyton/
Íránská nová vlna, to už je dnes ve světě filmu nepřehlédnutelný pojem. Zázrak, který začal před více než před deseti lety a trvá dodnes. Na prstech jedné ruky by se daly spočítat mezinárodní festivaly, v jejichž soutěžích se neobjevil alespoň jeden nový íránský snímek. Na těch ostatních pak ale téměř vždy slaví triumfy. Neposbírají-li některé z hlavních cen, zcela jistě na ně pamatují Ceny publika, kritiky a nebo jiné nestatutární ceny. Tajemství oslnivého úspěchu íránských filmů po celém světě je především v tom, že jsou úplně jiné. Důsledný zákaz komerčních témat, sexu a násilí, které po islámské revoluci v roce 1979 pro domácí filmovou tvorbu vyhlásily státní filmové instituce, ale zároveň důsledná podpora domácí tvorby vytvořila pro mladé talentované filmaře ideální prostor. Režiséři, podporovaní státními dotacemi, mohli začít točit tak, jak to cítili a neohlížet se na komerční úspěšnost. Na plátno se tak s íránskými filmy vrátila obrazová poezie, přirozené herectví, malá všední dramata, natočená s velkým smyslem pro detail, témata žen, dětí, imigrantů atd. Celý svět se prostřednictvím íránských snímků začal seznamovat s obyčejnou, všední tváří země na Blízkém východě, o níž se na Západě kromě válečných a politických zpravodajství všeobecně ví jen velmi málo. Čím však tyto filmy skutečně zvítězily, byla nevídaná schopnost íránských režisérů zaujmout bez pomoci triků, hereckých hvězd a podobných hollywoodských nezbytností a na minimálním prostoru a s minimálními prostředky říci velmi mnoho k tématům, která oslovila každého. A to všechno navíc s velkým smyslem pro poezii.
Česká televize uvedla na obrazovce Filmového klubu v posledních letech již několik ukázek této v současném světě nejosobitější filmové vlny. Viděli jsme filmy režisérů Mohammada-Aliho Talebiho, Kianoushe Ayariho, Amira Naderiho, Mohsena Makhmalbafa, Jafara Panahiho a samozřejmě dnes již legendy íránské kinematografie - Abbáse Kiarostamího.
A právě k němu se dnes znovu vracíme v Nočním filmovém klubu České televize. Ve dvou týdnech po sobě uvedeme znovu dva jeho slavné snímky z devasdesátých let - Pod olivovníky (1994) a Chuť třešní (1997) - vítězný snímek MFF v Cannes.
Pod olivovníky
V pořadí 24. film jednoho z nejrespektovanějších íránských tvůrců, dnes už držitele Zlaté palmy z MFF v Cannes / z roku 1997 za příští film Chuť třešní - ten uvedeme příští týden/ a Zlaté Felliniho ceny UNESCO za nejlepší režii a za humanistický přístup k životu a úsilí vyloučit násilí ve svých filmech - Abbase Kiarostamiho. A samozřejmě mnoha mezinárodních cen za své další filmy např. Kde je dům mého přítele 1987, Záběr zblízka 1990, A život jde dál 1992 atd. Námět filmu Pod olivovníky se prolíná s dějem jiného jeho filmu A život jde dál... Tehdy se Kiarostami vrátil do severoíránské vesnice, zvané Koker, krátce po ničivém zemětřesení. Před touto tragickou událostí tu natočil film Kde je dům mého přítele a nyní se vrací, aby nás přes příběh režiséra, který se po katastrofě snaží najít chlapce - protagonisty předchozího filmu, zavedl do stejné oblasti, mezi stejné obyvatele, jejichž osudy však navždy změnila katastrofa. Natočil příběh o místních lidech, jejich pokoře a nezdolné vůli žít a přežít. Motiv jedné z těchto postav pak po dvou letech znovu rozvinul ve filmu Pod olivovníky. Tyto tři filmy tak vlastně tvoří jakousi trilogii, vzájemně propojenou místem, kde se odehrávají, i osudy jednotlivých postav, které přecházejí z filmu do filmu. Ve filmu Pod olivovníky budeme svědky natáčení filmového natáčení. Sledujeme filmový štáb, který se tu chystá něco natáčet a obsazuje role místními lidmi. Mladík, který dostal ve filmu malou roli, se snaží získat roli svatebčana, aby se tak mohl přiblížit dívce svého srdce, jejíž babičkou byl už ve skutečnosti několikrát odmítnut. Vyprávět však takto stručně obsah Kiarostamiho filmů znamená neříci vlastně nic. U filmů íránských režisérů nenajdete drama v příběhu. Námět je vždy všední a zdánlivě nezajímavý, filmovým zážitkem je teprve film sám. Výsostně filmovými prostředky jako je práce s obrazem, zvukem a střihovou skladbou a dokonce zcizujícími efekty vytváří Kiarostami příběh a zároveň filmovou báseň, v případě tohoto filmu báseň milostnou. Film byl uveden na mnoha festivalech, kde celkem získal 7 cen.
1. Stříbrný Hugo na 30. mezinárodním festivalu v Chicagu, USA 1994
2. Zlatý klas na 39. mezinárodním filmovém festivalu ve Valladolidu, Španělsko 1994
3. Cena kritiky na 18. filmovém festivalu v Sao Paulu, Brazílie 1994
4. Cena za nejlepší režii na 8. mezinárodním filmovém festivalu v Singapuru
5. Zlatá růže na 13. filmovém setkání v Bergamu, Itálie 1995
6. Třetí nejlepší film oceněný publikem na 44. mezinárodním filmovém festivalu v Melbourne, Austrálie 1995
7. Zvláštní cena pro Abbase Kiarostamiho na 6. mezinárodním filmovém festivalu v Rimini, Itálie 1993