Follia - určitý druh bláznovství

Otázka hledání smyslu toho, co člověk dělá, čím naplňuje onu "pracovní", či v lepším případě "tvůrčí" část svého života, může být jen těžko jednoznačně zodpovězena, aniž by člověk zapadl do zjednodušujících a tudíž zcela zbytečných frází. A to i v případě, že se jedná o někoho, kdo se věnuje činnosti tak vznešené a krásné, jako je hudba.

Hudba jako abstraktní a emocemi nabité médium se snad může smysl konání či života snažit VYJADŘOVAT, ale jen ztěží jím může sama BÝT. Přesto však věnovat se hudbě profesionálně, a obzvláště věnovat se interpretaci, vyžaduje plné odevzdání, které často hraničí až s určitým druhem bláznovství. Člověk se totiž plně odevzdává práci, jejíž opravdový smysl bude muset po celý život znovu a znovu hledat, přehodnocovat a pouze může doufat, že se mu s lety a s přibývající zkušeností s realitou nakonec zcela neztratí z dohledu. Bláznovství je to možná proto, že mnozí lidé se hudbou zabývají i přesto, že si jsou tohoto zásadního rozporu vědomi. Ale snad právě toto uvědomění je možnou cestou k opravdovému smyslu hudby, který je nutno hledat v širších souvislostech - s hudbou souvisí i studium a učení hudby jako proces, dále pak hudba, jako příležitost k lidskému kontaktu, či hudba, jako spojující element určitých názorových skupin atd.

Jan Kvapil, zobcový flétnista, kterého tento hudební dokument zachytil těsně po třicátých narozeninách, si je všech těchto rozporů a problémů profesionálního hudebníka vědom. Jeho portrét není oslavným dokumentem o mladém hudebníkovi, ale spíš návštěvou v životě a práci velmi přemýšlivého člověka, který si je plně vědom reality kolem a poctivě v ní hledá své místo. Postupně se dozvíme, jak se Jan k tomuto neobvyklému nástroji dostal, a v krátkých vstupech máme možnost poznat jeho dva učitele (J. Stivína a Brita P. Holtslaga), kteří jeho přístup k hudbě výrazně ovlivnili.

Postupně jsou ovšem Janovy výpovědi osobnější a člověk zabývající se určitou zajímavou profesí se mění v člověka zajímavého obecně. Místo hlubokomyslných a poněkud nudných řečí o kráse a smyslu hudby jako takové prochází dokumentem série krátkých hudebních "klipů", které představí zobcovou flétnu v jednotlivých hudebních obdobích (gotika, renesance, baroko a moderní hudba). Každý z klipů má také svůj příběh - příběh strukturních souvislostí, příběh fyzického vzniku nástroje, příběh koncertní představivosti a hravosti, a příběh souvislosti se současným, nepřehledným a agresivním světem.

Janův pohled na vlastní profesi, ke kterému se film nakonec dopracovává, není tedy nějakou jasnou odpovědí na otázku smyslu hudby, jíž se věnuje. Je spíše komplexním přijetím všech rozporů, jež s sebou jeho povolání nese, a vyjadřuje touhu tyto rozpory dál zkoumat. A hlavně také hledat možnosti, jak tyto rozpory překlenout, aniž by člověk musel posunout laťku nároků na sebe sama do pozice lhostejnosti ke svým vlastním, hluboko uloženým potřebám.