Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Yvonne Přenosilová — Lidé — Česká televize

zpěvačka, moderátorka

narozena 2. července 1947

Zpěvačka a moderátorka Yvonne Přenosilová se narodila jako jedináček v roce 1947 v Praze v celkem atypické rodině. Otec Jiří, původně strojní inženýr z Moravy, byl důstojník, který za války bojoval proti Hitlerovi, ovšem pod britskou vlajkou, což se posléze ukázalo jako problém. Yvonninu matku Markétu, Vídeňačku, si přivedl z Palestiny, kde si ji vzal za ženu. Ta to v Praze neměla lehké: po konci války panovala nenávist ke všemu německému, tudíž – aby nepoužívala jazyk nepřítele - raději komunikovala v angličtině a vydávala se za Britku. Nakonec byl otec z důvodu, že bojoval proti fašismu na „nesprávné straně“, v roce 1953 bolševiky uvězněn, a ač to původně vypadalo na doživotí za vlastizradu, nakonec ve vězení strávil rok. Yvonne vyrůstala v Praze-Troji a už na libeňské dvanáctiletce mluvila plynně anglicky a německy, za což (ale hlavně za její „buržoasní“ původ) ji někteří učitelé nesnášeli, a musela čelit různým ústrkům. Neměla moc kamarádek, snad jen Helenu Beckovou, jejíž matka byla skutečná Angličanka, a u nich doma se též hovořilo anglicky.

Ještě jako žačka hrála Yvonne tenis a chodila na rytmický tanec, posléze i na balet. Puberta ji ale poněkud oplácala, takže se sportem i uměním byl záhy konec. V té době ale měla doma schopného učitele zpěvu. Totiž – Yvonnin otec byl sice velmi přísný až krutý člověk, hrál ale výborně na klavír a zpíval rád černošské spirituály. V rodině se tak neustále muzicírovalo a zpívalo na pravidelných setkáních: otec za pianem pěl svým basem, strýc ho ještě doprovázel na housle, někdy se přidala i Yvonne. Hudební background tedy získala od otce: navíc od něj dostala kytaru, na kterou se vcelku rychle naučila hrát. Občas si chodila zazpívat i s Kučerovci, což byl soubor věnující se interpretaci latinskoamerické a tichomořské hudby. Ve svých šestnácti se v roce 1963 Yvonne poprvé ocitla před kamerou v rámci natáčení Formanova filmu Konkurs, kde zazpívala píseň Malagueňa. Všiml si jí tehdejší korepetitor a skladatel Karel Mareš a spojil ji s beatovou skupinou Olympic, která tehdy v rámci Semaforu vystupovala v písničkovém pořadu Ondráš podotýká. V Semaforu Yvonne působila v podstatě jenom v rámci onoho pořadu – to znamená ještě v roce 1964. Nejvíce si rozuměla s dalším zpěvákem Olympiku Pavlem Bobkem, kterého brala jako jakéhosi svého „staršího bratra“, kterého nikdy neměla. Oba (každý s jednou písní) se pak s Olympikem za zády objevili v „beatovém“ hudebním dokumentu Horečka (1964, režie Ivan Soeldner).

Přenosilová měla pronikavý dívčí hlas s určitým erotickým zabarvením – říkalo se jí česká Brenda Lee. V podstatě ihned se tato baculatá holka od rány s pěkně prořízlou hubou a účesem a la Kleopatra stala idolem beatové mládeže. V roce 1964 prorazila s převzatými písněmi Roň slzy (v originále I´m Sorry) a That´s All You Gotta Do, právě z repertoáru Brendy Lee – díky nim se poprvé objevila v singlové edici „Big Beat“ tzv. malých desek Mladého světa. S Olympikem pak hrála ještě asi rok. V pětašedesátém na singlech vycházela častěji, vždy se ale jednalo více či méně o beatové písničky s doprovodem Olympiku či Skupiny Karla Duby: Lyrická ze středních Čech, Měsíc, nebo Mě se líbí Bob. V tomtéž roce byla na třítýdenním zkušebním pobytu v Londýně, který zaštiťoval její anglický manažer Alcock. Pod vedením skladatele a producenta Tony Hatche (autor písně Downtown) se jí podařilo natočit singl When My Baby Cries/Come On Home pro anglickou společnost Pye Records (při nahrávání se mj. potkala i s členy Rolling Stones). Zúčastnila se také natáčení jednoho z dílů populárního hudebního televizního pořadu Ready Steady Go!.

Po návratu domů si udělala maturitu a pak odešla ke Gottovi a Štaidlům do divadla Apollo. Začala točit další singly, byla hrána v rádiu, občas se objevovala v televizi – snad i proto se v anketě Zlatý slavík ´65 probojovala do první pětky. V té době spolupracovala TOČRem dirigenta Josefa Vobruby, s beatovou skupinou Mefisto, se Štaidlovou kapelou Apollo, později ještě Apollobeatem Jana Spáleného Ze známých (nebo zajímavých) písní, které Yvonne interpretovala v letech 1966-1968, lze uvést songy: Zejtra už ti sbohem dám, All By Myself, Pomalu a líně, Boty proti lásce (s Roň slzy asi její největší hit), Javory, He´s So Heavenly, In Questo Momento, Sklípek, Tak prázdná, Loutka, Nikdo netuší, Zimní království, Žij dál /La, la, la, la/, Noční modlitba, Starý pán či Pippo.

V oněch letech se Přenosilová objevovala také v různých hudebních pořadech nebo dokumentech, jako byly třeba Naši v Paříži (1967) nebo Prosím, ticho (1967), což byl estráda, točená v belgickém Knokke. Samu sebe si zahrála také v hudebním komediálním seriálu Píseň pro Rudlofa III (1967-1968). Zpěvačka dostala menší role i ve dvou celovečerních filmech, nejprve ztvárnila Brittu Mannesheimovou, schovanku židovského sirotčince v psychologickém dramatu Dita Saxová (1967), a o rok později zpěvačku v hudební komedii Kulhavý ďábel (1968).

V roce 1968 Přenosilová podepsala manifest 2000 slov a stala terčem (zejména telefonických) výhrůžek, nejspíš organizovaných Státní bezpečností. Když pak došlo k okupaci země vojsky Varšavského paktu v čele se SSSR, Yvonnin strach vzrostl tak, že jí nezbylo nic jiného než emigrace. Nejprve odjela do Anglie, kde se pokusila nějak navázat na svůj bývalý pobyt, což se jí nepodařilo – doba se změnila, a ona si na ostrovech zazpívala pouze na jediném koncertě „pro pokořené země“, který uváděl tehdy ještě ne tak slavný moderátor David Frost. Nakonec se tedy vrátila na kontinent do tehdejšího Západního Německa, konkrétně do Mnichova. Vzápětí za ní přijeli i její rodiče. V Mnichově nějaký čas ještě zpívala pod pseudonymem Yvonne Silova – několik písní vyšlo na singlech (např. Happy Days, Du kamst zu mir, Mama Mama /Ich möchte nach Haus/), ale žádný velký sukces to dvakrát nebyl. A tak se od roku 1972 začala živit jako pozemní letuška u British Airways, což ji vydrželo do konce sedmdesátých let.

V roce 1978 se Yvonne provdala za právníka Andrease von Schuckmanna, který měl šlechtický titul – ona se tak tedy stala baronkou. O rok později se narodil syn Maximilián Philipp. Manželství ale dlouho nevydrželo, v roce 1985 přišel rozvod, a syn Max tak žil pouze s matkou. V tom čase se Yvonne díky přímluvě Karla Kryla dostala do československé sekce Radia Svobodná Evropa. Tam pracovala jako moderátorka, přičemž hudební žánr, který nejvíce pouštěla, bylo americké country. S Krylem se také nejvíce přátelila, on pro ni dokonce napsal písničku Fešák, kterou pak spolu někdy v roce 1988 zahráli a zazpívali do éteru. Když pak v Československu došlo v listopadu 1989 k takzvané sametové revoluci, nejprve měla strach se vrátit, ale překonala ho – a v prosinci ´89 ji v pražské Lucerně čekaly bouřlivé ovace.

Do Československa pak jezdila poměrně často, nicméně vždy se vracela zpátky do Mnichova: měla tam syna, rodiče i zaměstnání. V polovině devadesátých let byla ale zrušena československá sekce Radia Svobodná Evropa, takže Přenosilová byla najednou bez práce, navíc ztratila i mnichovský byt. Proto se rozhodla hned v příštím roce vrátit se natrvalo do Prahy, kde jí bylo nabídnuto zaměstnání v pražském vysílání Svobodné Evropy. Jenže ji čekal šok – její tehdy čtrnáctiletý syn Max se po rozmluvě s otcem odmítl z Mnichova přestěhovat, což zpěvačce způsobilo doživotní trauma. Pracovala ve Svobodné Evropě, průběžně vystupovala v televizi v různých pořadech různých kvalit a jen občas si odskočila do pop music. Například v roce 1999 si zahrála a zazpívala Ježibabu v muzikálu Rusalka. V roce 2001 napsala společně Janem N. Assmannem knihu Rande v Praze, která je jakýmsi dialogem při schůzkách u známých pražských památek. Ve Svobodné Evropě byla zaměstnaná do roku 2003, poté začala pracovat pro běžná rádia (Regina, Praha) a posléze pro specializované Country rádio, kde měla pořad Sklípek. Také moderovala pravidelné besedy na Pražské židovské obci, a pod agenturou zpěváka Milana Drobného začala zase vystupovat.

V roce 2007 o ní ČT natočila pořad 13. Komnata Yvonne Přenosilové (2007).

Odkazy