Ludvík Vaculík

prozaik, fejetonista, publicista

* 23. července 1926

† 6. června 2015

autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice

Narodil se v Brumově na Valašsku. Patřil ke generaci, která po válce s velkými ideály začala budovat novou, lepší, socialistickou společnost a v šedesátých letech se dočkala krutého vystřízlivění (za svůj kritický projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen z KSČ).

Za okupace studoval Vaculík obuvnickou a obchodní školu a pracoval u firmy Baťa ve Zlíně. V roce 1950 dokončil studia na pražské Vysoké škole politické a sociální. Souběžně působil jako vychovatel mládeže a následně jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, později ve vysílání Československého rozhlasu pro mládež.

Z Vaculíkovy prozaické tvorby se stala kultovní záležitostí novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů. Proslavil se ale i romány Morčata, Český snář nebo Jak se dělá chlapec. Jeho poslední knihou byly Hodiny klavíru, které vyšly v roce 2007.

Jako novinář byl spojen především s Literárními novinami (později Literární listy), do jejichž redakce nastoupil v roce 1965. Svými sociálně kritickými články si získal přízeň veřejnosti. Po změně režimu rozvíjel svou publicistickou činnost zejména v Lidových novinách, kam donedávna pravidelně přispíval.

Díky své prozaické tvorbě patřil Vaculík mezi přední české poválečné spisovatele. Známý je však spíš pro svoje politické angažmá za komunistického režimu. Jeho manifest Dva tisíce slov zveřejnily Literární listy 27. června 1968. Kromě týdeníku Svazu československých spisovatelů vyšel také v denících Mladá fronta, Práce a v Zemědělských novinách.

Prohlášení, které vzniklo na podnět lidí z Československé akademie věd, požadovalo změnu poměrů v Československu. Kromě toho v manifestu, jehož celý název zněl „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“, vyjádřil Vaculík stanoviska občanské společnosti a nestraníků k poměrům v Československu mezi lety 1948 až 1968.

Dokument podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vedení KSČ reagovalo hystericky. Sovětský vůdce Leonid Brežněv dokonce manifest označil za kontrarevoluční; podle něj byl naprostým dokladem toho, že vedení KSČ nemá situaci v zemi pod kontrolou. Ve svém důsledku tak prohlášení vedlo k rozsáhlému politickému tlaku a mediální kampani proti Československu. Sám Vaculík se stal jednou z nejpronásledovanějších spisovatelských osobností, přišel o zaměstnání a nesměl publikovat.

V době normalizace vedl samizdatovou edici Petlice, která vydávala zakázané autory, a v roce 1976 patřil k zakládajícím členům Charty 77. Po sametové revoluci dostal za svou práci řadu významných ocenění: v roce 1996 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka třetí třídy, v roce 2008 byl vyznamenán Státní cenou za literaturu. Také získal Cenu Karla Čapka (2002) či Cenu Ferdinanda Peroutky (2011).

Přátelé o Vaculíkovi tvrdili, že byl vždy individualistický, vyhraněný, kontroverzní a tvrdohlavý. Zápal, se kterým odhaloval nešvary komunismu, byl patrný také v jeho pohledu na společnost po listopadu 1989. Svými názory některé společenské skupiny doslova pobuřoval. Spisovatel Pavel Kohout kdysi prohlásil, že zatímco jedni mají neúprosného glosátora rádi, druzí by jej nejraději trhli mezi dveřmi. Dodal však, že i první skupina se čas od času nechává slyšet, že by Vaculíkovi udělala to samé.

V rodinném životě bývá Vaculík líčen jako dominantní, patriarchální typ. Se svojí manželkou Marií (zvanou Madla), kterou si vzal v roce 1949, měl tři syny. Na konci sedmdesátých let navázal vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, z něhož vzešli dcera a syn. Ve stáří se nicméně vrátil k manželce.

Odkazy