Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Laco Déczi — Lidé — Česká televize

trumpetista

narozen 29. března 1938

Československý hudebník, skladatel a výtvarník Laco Déczi se narodil v roce 1938 v obci Bernolákovo, východně od Bratislavy do rodiny Štefana a Emilie Decziových. Vyrůstal vedle sestry Milky. Od dětství měl talent pro různé umělecké směry – dobře maloval, a už na základce projevil zájem o muziku, neb na něj měl vliv strýc Jano, muzikant, trombonista. Od svých jedenácti tak hrál na trumpetu. V té době se ještě nemohl rozhodnout, co bude dělat, protože byl též mladým nadějným hokejovým útočníkem Slovanu Bratislava. Na střední průmyslovce, byť stále hokejistou, se už ale začal přiklánět ke hře na trumpetu. Poslouchal Hlas Ameriky, kde pouštěli jazz, přičemž sám hrál v několika školních kapelách. Už tehdy si Laco oblíbil černošského trumpetistu Clifforda Browna. Nakonec ho jazz sebral tak, že školu sice s odřenýma ušima dokončil, ovšem následnou konzervatoř už nikoliv. A tak musel na vojnu. Během základní vojenské služby, na které se seznámil se slovenským bubeníkem Laco Troppem, vystupoval v Praze jako host Studia 5 a později i Jazzového studia. V roce 1962 pak natrvalo odešel z Bratislavy do Prahy: zpočátku působil v divadle Rokoko, tudíž získal angažmá i v TOČRu, kde pak hrál spoustu let. A jelikož určitou dobu neměl kde bydlet, přespával, kde se dalo, nejlépe na nádraží nebo v jazz klubu v Redutě - častého spolunocležníka mu dělal kamarád Tropp. V 1963 hudební časopis Jazz Bulletin ohodnotil Decziho jako nejlepšího domácího trumpetistu. V polovině šedesátých let hudebník vystupoval ještě s S+H Quintetem Karla Velebného, což zachytila i televize v roce 1964.

V roce 1965 si vzal Laco za manželku bankovní úřednici Milenu, a vzápětí se jim narodil syn Ladislav zvaný Vaico. Ač byl Deczi stálým členem TOČRu, založil společně se saxofonistou a hercem Eugenem Jegorovem v roce 1967 kapelu Celula resp. Jazz Celula. Rok na to skupina v obměněné sestavě LD (trubka), Petr Král (saxofon), Karel Růžička (piano), Laco Tropp (bicí), Pavel Greifoner (basa) natočila pod markou Laco Déczi & The Cellula Quintet desku „Pietoso“ (1968/1969), mj. obsahující skladby jako jeho autorskou Executed Alive, dále Pietoso (Deczi spoluautor s Petrem Králem) či A Lot Of Rehearsals This Week And No Money (Deczi spoluautor s Eugenem Jegorovem). V sedmdesátém vznikl společný projekt s pianistou Laco Gerhardtem, basistou Vincencem Kummerem a Laco Troppem, přičemž výsledkem bylo LP „Dobre sme sa oženili“, které je plné jazzových standardů, ale je zde i společná autorská skladba Dobre sme sa oženili.

Další, již samostatná Decziho deska „Sentimentálna trúbka“ vznikla ve čtyřiasedmdesátém, a jsou na ní mj. Gerhardtův Ronnyho sen nebo Lacovy kusy SeptemberNovermber. V tomtéž roce televize zachytila zhruba 30minutový záznam koncertu skupiny Jazz Celula z MJF ´74. Stylově se jedná o jazz fusion, a v sestavě kapely je kromě Laca, Růžičky a Krále, Svatopluk Košvanec (trombon), Petr Kořínek (basa), Josef Vejvoda (bicí) a Jiří Tomek (perkuse). Poté přibyl na soupisce Jazz Celuly ještě kytarista Zdeněk Dvořák: s ním kapela natočila jazzrockové LP „Oheň až požár“ (1976, mj. obsahuje Decziho skladby jako Filip ŠamonilOheň až požár). V tom čase došlo i k další důležité události – Laco tehdy konečně získal svůj vlastní byt v dvanáctém patře paneláku pražského sídliště Háje, v místě, které upřímně nenáviděl. Ale což, rodina měla aspoň kde bydlet. Pokud se opět vrátíme k muzice a jejím záznamům a nahrávkám: v roce 1977 pořídila ČST záznam koncertu Decziho a jeho kapely pod názvem Jazz Cellula (režie Jan Bonaventura). Ve stejné době pak kapela natočila další jazzrockové LP „Laco Déczi Jazz Cellula“, které vyšlo v osmasedmdesátém, a krom jiných obsahuje i Lacovy autorské věci Betón,Kukačkové hodiny. Jinak ze sedmdesátých let existuje i spousta nahrávek Decziho s TOČRem, JOČRem, SHQ, s Luďkem Hulanem, Evou Omerovou a dalšími.

Laco byl a je svérázem – originálem. Naprosto intuitivním člověkem, jenž žije tím, co je teď – neobrací se do minulosti a nehledí ani do budoucnosti. A jak jíž bylo řečeno, do vínku pobral talent na cokoli, co souvisí s uměním: kromě toho, že je vynikajícím hudebníkem, je i malířem, fotografem okolí a i sama sebe (často se aranžoval do velmi ulítlých pozic), dále filmařem s velkou imaginací, performerem, a kdo ví čím ještě. Ale pokud byste v něm hledali člověka jemné umělecké duše, asi byste se divili. Vždy mluvil hůř než dlaždič, vulgarismy se objevují minimálně v každé třetí větě, kterou vyřkne. A vůbec se s tím nepáře. Přesto anebo právě proto dokáže být velmi vtipným člověkem. Brutálně vtipným bohémem, který „žije jen pro hudbu. Muzika je pro něj na prvním místě,“ jak říká syn Vaico v dokumentu 13. komnata.

Osmdesátá léta začala pro Laca docela dobře, ale postupně se proměnila v drsné drama. Nejprve ho režisérka Chytilová angažovala jako tvůrce hudby pro hořkou filmovou komedii Kalamita (1981), ve které si navíc vedle Bolka Polívky zahrál nádražáka Doudu, jehož koníčkem je hraní na trubku v jazzrockové kapele. V roce 1981 natočil Jan Bonaventura televizní záznam Jazz Cellula a hosté. Laco si pozval hvězdné hráče z USA - trombonistu Sonny Costanza a mladého bubeníka Dave Weckla, a společně se Zdeňkem Dvořákem a basistou Františkem Uhlířem vytvořili seskupení Cellula International, přičemž nahrávka z Jazz klubu Parnas vyšla o rok později na LP „Jazzissimo“ (1982, mj. Decziho autorské skladby JudyOld Sam). S Dvořákem pak Deczi natočil LP „Duo“ (1982), na kterém má trumpetista mj. kousky Emilie či Sahara Divers. Bohužel ve stejné době přišel úder osudu v osobním životě – ukázalo se, že Lacova manželka Milena má rakovinu. Ale postupně se z nemoci dostávala. Jenže Laco se v tom čase seznámil s mladou dívkou Monikou a ze vztahu se v roce 1985 narodil syn Štěpán zvaný Pišta.

V polovině osmdesátých let se hudebník rozhodl emigrovat – nemohl zde umělecky dýchat, neustále ho otravovaly mocenské orgány. I Milenin stav se nakonec zlepšil, takže chtěla odjet s ním. Jenže Lacovi, coby nepříteli systému, sebrali fízlové za incident na Kubě pas. Vymyslel si tedy lest: jakémusi estébáckému příznivci jazzu přislíbil spolupráci. A když mu byl pas vrácen, Laco za čtrnáct dní i s rodinou emigroval do Západního Německa. Respektive jel tam hrát s Celulou, a už tam zůstal, přičemž získal azyl v Kolíně nad Rýnem. V roce 1986 pak vyšla v NSR deska „Jazz Celula 5“ nahraná v poslední české sestavě kapely: Laco Deczi (trubka), Zdeněk „Crissa“ Fišer (kytara), Přemysl Faukner (baskytara), Vaico Deczi (bicí). Laco ale toužil odjet do kolébky jazzu, do USA. V roce 1987 tak následoval přesun celé rodiny do New Yorku, kde to zpočátku neměli jednoduché - Deczi začínal v big bandu svého kamaráda Sonny Costanza, jenž jim sehnal bydlení v Connecticutu. Laco zároveň řešil i osobní problém s Monikou: chtěl ji i s Pištou dostat do USA, přičemž navrhl starý trik s fingovanou svatbou s kamarádem ze Západního Německa. Což se sice podařilo, jenomže po nějakém čase stráveném v NSR se Monika i se synem vrátila do Československa. To bylo v roce 1988 – a přesně v tom čase zemřela Lacovi manželka Milena, které se vrátila rakovina. Laco vůči Monice zatrpkl a Pištu vídal maximálně cca třikrát do roka téměř až do jeho dvaceti let. Na konci dekády pak s Vaicem a americkými hudebníky natočil LP „Cellula/New York, Laco Deczi“ (1989), které obsahuje pouze jeho autorské skladby (třeba Mozambique, Milena nebo Monica). V té době už ale také plul v dalším vztahu - s Wanli Fanchiang, které říkal Číňanka nebo Čankajšek, protože pocházela z Taiwanu. A v roce 1990 se jim narodil syn Peter, zvaný Djingi, s hudebním talentem ve vínku.

Po pádu železné opony se Laco často vracel do Československa, respektive do Česka, ale usídlit se tu natrvalo nehodlal: vybudoval si totiž „mafii“ kamarádů v USA – tam měl své zázemí, tam byl jeho domov. Jezdil sem koncertovat, vídat se s Pištou, občas něco natočit, nebo být sám objektem natáčení, jako třeba v krátkometrážním dokumentu Laco Deczi N.Y.Music (1994). V tomtéž roce vyšla v USA deska „Laco Deczi – Forever Again“ s ústřední skladbou Forever Again. Od roku 1995 pak byly Lacovi, ať už pod jeho jménem nebo pod názvem Celula New York, vydávány jedna, dvě desky ročně, některé nahrané ve studiu, jiné koncertní: ze studiovek třeba „Djingy“ (1998), Tibet“ (1999), „Horse Power“ (2000), „Gas“ (2001), „Gadula Island“ (2002), „Job“ (2003), „Land“ (2005), „Carton“ (2006), „Open“ (2007), „Big Shot“ (2008). V roce 2003 u nás o Lacovi vznikla kniha „cimrmanovce“ Jiřího Šebánka Na plný plyn. Hudebník také ukončil vztah s Číňankou a od roku 2005 započal další – s Češkou Catherine, zvanou Moon, přičemž se vzali v roce 2010. A aby se to nepletlo – z téhož roku existuje i video-záznam z live koncertu Laco Deczi & Cellula New York v sestavě kromě Laca a Vaica jsou vidět Brian Charette (ks) a Nob Kinukawa (bg). V roce 2011 natočila ČT v režii Dagmar Smržové dokument 13. komnata Laco Decziho (2011). Jak již bylo naznačeno, vedle hudebních aktivit je Laco také slušným malířem. Vytvořil několik desítek děl, většinou olejomaleb. V roce 2005 pak vyšla kniha Pravdy zobrazující Lacovu malířskou tvorbu společně s historkami k jednotlivým obrazům. Zatím posledním knižním titulem o Deczim jsou rozhovory, které s ním vedl v USA publicista Tomáš Poláček, a které vyšly pod názvem Totálně vytroubený mozek (2017).

Odkazy