Karel Pech

scenárista, režisér a moderátor

* 18. května 1917

† 14. února 2006

Až do konce roku 1968 byl v trvalém pracovním poměru v Národním divadle, dlouhodobě spolupracoval s televizí. „De facto jsem byl – ač externista – stálým pracovníkem televize již čtvrt roku před založením pražského studia. Vedoucí publicistické redakce Arnošt Frydrych mne nyní přijímá natrvalo do své publicistické stáje. Trigy mne snadno oželí,“ řekl Pech v rozhovoru pro týdeník Československá televize na konci ledna 1969.

Pechovy nápady se realizovaly především v publicistice. Nicméně nebylo by spravedlivé nezmínit i jeho herecké výkony na obrazovce – asi nejvýraznější byla rola reportéra v inscenaci Byla jednou jedna budoucnost: Podivná reportáž z přítomnosti, fantastickém příběhu Zdeňka Bláhy. Tato fiktivní reportáž z přítomnosti o budoucnosti a cestování časem, oceněná i v zahraničí (a posléze uzavřená do trezoru jako škodlivá) byla na svou dobu natočena inovativním způsobem režisérem Jaroslavem Dudkem v roce 1965.

Karel Pech pokračoval i v sedmdesátých letech v krátkých cyklech, které se téměř vždy jmenovaly Tajemství. Značného diváckého hlasu se dočkal ovšem už jen třetí v pořadí (Po Tajemství řečiTajemství výchovy) Tajemství země Nippon, seriál o Japonsku (připravený při příležitosti světové výstavy Expo 70 v Ósace), v němž vystupovala Japonka Šimako Murai – bohemistka, která studovala v Československu na FF UK.

Schopnosti Karla Pecha jako televizního tvůrce byly nezpochybnitelné – patřil k prvním autorům Československé televize, kde se podílel na řadě pásem, seriálů, dokumentů, vzdělávacích pořadů i inscenací. Po příchodu nového vedení se sice zapojil do tzv. nové publicistiky, byl dokonce uváděn jako příklad tvůrce, který „nezaváhal v krizovém roce 1968“, nicméně jeho pořady měly stále vysokou úroveň, kterou ostatní v době normalizace tvořící publicisté mohli Pechovi jen závidět. Kdo ví, proč se z něj tak rychle stala „opora nového vedení“. Snad proto, že měl obavy ze zákazu dál pracovat a cestovat – poté, co opustil Národní divadlo, byl na zaměstnání v ČST existenčně závislý. Následná Tajemství byla do značné míry propagandou, chyběly jim vtip a nadhled – asi nejméně se povedl jeho seriál Tajemství nezvířat o nesocialistickém chování (1974), nezaujaly ani Tajemství záhadného nápisu o ekonomických pojmech – jako například základní fondy, snížení výrobní spotřeby, ekonomická integrace nebo zvýšení efektivnosti, Tajemství domova z roku 1976 o cestě za krajany do Spojených států či Kufřík, který byl pokusem o satirický pořad. Naopak úspěšný byl jeho poslední televizní cyklus, zdravotnický seriál nazvaný: Aby tělo nebolelo (1988), realizovaný v ostravském studiu. Karel Pech, který je také autorem slavného sloganu „Chcete-li nám někdy psát, tři jedničky padesát“ (poštovní směrovací číslo 111 50 patřilo několik desetiletí Československé televizi), se ale prosadil i v dalším elektronickém médiu – v rozhlase.

S rádiem začal spolupracovat od roku 1946 jako externí autor, později působil jako dramaturg a režisér zábavných a vzdělávacích pořadů, pásem i seriálů. Byl průkopníkem tradice rozhlasového magazínu –jeho nejznámější rozhlasový pořad Nedělní beseda (1946–48) vysílaným živě, měl milionové publikum. Autorsky působil, režíroval a účinkoval v cyklu Cestujeme na vlně 470 m (1956–1960), od roku 1962 v Meteoru, kde připravoval četby z knih Thora Heyerdahla (Ve znamení Kon-tiki, Aku–Aku), B. Grzimeka, G. Schallera, A. Fiedlera a dalších.

Zapomenuto by nemělo být ani jeho dvacetileté pedagogické působení na fakultě žurnalistiky UK a na FAMU. Jako důchodce učil od roku 1995 ve své soukromé škole Démosthenes, především veřejný projev. Karel Pech zemřel 14. 2. 2006 v Praze. Za zásluhy o televizi byl v roce 1997 uveden v pořadu Týtý do Dvorany slávy.

Odkazy