Karel Effa

herec, zpěvák

* 23. května 1922

† 11. června 1993

Herec a hudebník Karel Effa se narodil jako Karel Effenberger v roce 1922 v Praze jako nemanželské dítě – jeho maminka totiž v době, kdy se narodil, nebyla vdaná. Navíc za ekonomické krize neměla peníze, a byla nucena dát malého Karla na vychování do náhradní rodiny v Březových Horách u Příbrami. Což jeho vztah k matce poněkud zkomplikovalo – po celý život pak tvrdil, že má maminky dvě. Po ukončení základní školy se vrátil do Prahy, později absolvoval obchodní akademii v Berouně. V osmnácti narukoval v Hradci Králové do vládního protektorátního vojska, s kterým se zúčastnil bojů na italské frontě. Tam zažil vskutku kruté věci (viděl umírat svého kamaráda) – na to konto později vyprávěl, že je zázrak, že vůbec přežil. Po nějakém čase přeběhl ke spojencům (Američanům) a vstoupil do československé zahraniční armády, která podléhala americkému velení. Už během války vystupoval ve vojenských kabaretech při I. Československé samostatné brigádě v Itálii, a po skončení války působil další dva roky jako četař-aspirant v AUS Víta Nejedlého.

Po odchodu z armády se samozřejmě začal uplatňovat na prknech, která znamenají svět. Nejprve se v roce 1947 stal členem pražského Divadla satiry, kde si ho všimli také filmaři. Poté přestoupil do Divadla Státního filmu (1948-1951), ale nakonec získal angažmá v Hudebním divadle Karlín (1951-1955). Poté se na jednu sezónu octl ve Werichově divadle ABC (1957-1958), ale následně se v šedesátém zase vrátil do Karlína, kde setrval až do roku 1979, než ho musel na příkaz bolševických kulturtrégrů nedobrovolně opustit. Poté hostoval ve hře Ze života hmyzu v Národním divadle, ale komunističtí ouřadové ho neustále šikanovali, měl zákaz v různých oblastech republiky, takže občas nemohl vyjíždět na své oblíbené estrády. Naštěstí přišlo pozvání do divadla Semafor, ve kterém hrál až do své smrti.

A v kterých hrách Effu diváci mohli vidět? Například v satirické fantazii dle Voskovce & Wericha Kat a blázen, Nestroyově komedii Lumpacivagabundus, v Offenbachově operetě Šestá žena Modrovousova, dále hrál Principála ve hře Josefa Kajetána Tyla Paní Marjánka, matka pluku, před rokem 1968 alternoval Jaroslava Štercla v roli hajného Štětivce v operetní komedii Na tý louce zelený, v Dumasově Třech mušketýrek se představil co kardinál Richelieu. A jednou z Effových nejoblíbenějších byla komedie Řehtačka Charlese Dyera, hra pro dva herce, v které zazářil coby opilý, ale nesmělý fotbalový fanoušek, jehož si k sobě domů vezme lehká žena. Tu navíc hrála Hana Talpová, jeho nejoblíbenější herečka.

Karel Effa byl výrazný už jen vizuálně – jeho fyziognomii vládla ostře řezaná tvář s dlouhou bradou a velkým křivým nosem; v podstatě byl na pohled velmi ošklivým člověkem. Jeho duše byla ale čistá. Herečtí kolegové mu přezdívali Effík, a hovoří o něm jako o velmi příjemném, nekonfliktním a obětavém chlapíkovi s velkým srdcem, který měl rád svoji rodinu a lidi vůbec. Nebyl to vůbec typ smutného komika, naopak hýřil vtipem i mimo divadlo nebo kamery. Své herectví bral velmi zodpovědně, a pečlivě se učil všechny své role, protože chtěl, aby to, co předvede, bylo vždy perfektní. Pokud mu kdokoli cokoli vytkl, byť drobnost, hodně těžce to nesl, a najednou vypadal zcela zlomeně. Divadlo bylo smyslem jeho života.

V soukromém životě ovšem Effa slul značnou nepraktičností, manuální nezručností, krom jiného byl například mizerný řidič. Také se o něm vědělo, že je věčný hypochondr. Byl ovšem velkým vlastencem, čechoslovakistou a nadšeným sportovcem: v mládí aktivním, později hlavně sportovním fanouškem, najmě pak hrdým slávistou. Muzicíroval, hrál na kytaru a zpíval, a jelikož byl tělem i duší tramp, jednalo se zejména o trampské písně – navíc jich sám také několik složil. Ale zpíval i kuplety, nebo muzikálové melodie, a když si přihnul, vymýšlel též parodické texty na tehdejší režim. Z jeho autorských písní lze uvést songy Vlčák Pietro ndebo Kočičko malá, z čehož je vidět, že byl velkým milovníkem zvířat, najmě pak koček. V roce 1960 vyšla na singlu jím interpretovaná písnička Pět strun z dílny Šlitra a Suchého.

Pro stříbrné plátno byl ideálním objektem zejména v menších komediálních rolích padouchů, záporáků, směšných figurek, úředníků, číšníků či sluhů. A diváci ho v nich přímo milovali. Občas si sice zahrál nějakého plachého klaďase (například pana Koníčka ve filmu Florenc 13:30), ale těchto úloh bylo jen minimálně. Debutoval v roce 1947 v úloze závodčího Jardy ve válečném dramatu Uloupená hranice (1947), které se odehrává v krušnohorském pohraničí během podzimu 1938, kdy dochází ke konfliktům mezi Čechy a sudetskými Němci. Bral i roli plavčíka Pobřísla v psychologickém dramatu Znamení kotvy (1947). V tom roce se vůbec objevil v epizodních úlohách ještě v dalších pěti filmech. V osmačtyřicátém to byla menší, ale výrazná role líného trampa (zase Jardy) v dramatu Ves v pohraničí (1948), kde si navíc zazpíval zmíněnou písničku o vlčákovi Pietrovi, kterou napsal na konci války v Itálii. Poté přišly další mikrorole mj. zkaženého mladíka Vaška Kunce v budovatelské agitce Pan Novák (1949). Výraznou pak byla pro Effu vedlejší role strážce pokladu a jednoho z vykutálených rádců v populární pohádce Pyšná princezna (1952). Následovaly opět menší úlohy, například listonoš Trdlitát v komedii Muž v povětří (1955) či vynálezce Langhalter v povídkové komedii Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955).

Herec sám pak považoval za svou životní roli zasněného mladíka Karla Koníčka v již zmiňované „autobusové“ komedii Florenc 13:30 (1957). Pobočníka krále Kazisvěta si zase zahrál v další populární pohádce Princezna se zlatou hvězdou (1959). Do šedesátých let vstoupil Effa roličkami kostelníka Kaliny v komedii Florián (1961) a důstojníka pevnostní stráže v Zemanově fantasy Baron Prášil (1961). Poté se proměnil v družstevního lenocha Janka v Jasného podobenství Až přijde kocour (1963). Dvě výrazné vedlejší role Effa získal ve čtyřiašedesátém – jeho zloduch Pancho Kid ve westernové parodii režiséra Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera je dokonalý, neméně tak hejtman Varga z Koňousova v Zemanově historické komedii Bláznova kronika (1964), odehrávající se v dobách mušketýrských válek. O dva roky později si Effa zahrál komiksovou postavu Supermanova kámoše pistolníka ve Vorlíčkově sci-fi komedii Kdo chce zabít Jessii (1966), přihlouplého esenbáka, strážmistra Kvašňáka v rodinné detektivce Martin a devět bláznů (1966), a nosáče Edwardse v dvoudílném západoněmeckém dobrodružném TV-filmu Robin Hood, vznešený lupič (1966).

V roce 1968 se Effa mihl v miniroličce nápadníka princezny v pohádce Šíleně smutná princezna (1968), o rok později se objevil se jako zástupce velitele policie v Lipského sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové (1969). Z dalších menší rolí ze sedmdesátých let je možno uvést Effova kaprála Bena v další Zemanově dobrodružné sci-fi komedii Na kometě (1970), majitele baru Kovarskiho v crazy komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), starostu a oddávajícího v crazy komedii Slaměný klobouk (1971), tesaře Mládka v moderní pohádce Ať žijí duchové (1977), či jednoho ze špehů barona von Kratzmarra v parodické komedii Adéla ještě nevečeřela (1977). Výrazné vedlejší role gangstera Pepy se herec dočkal v mafiánské komedii Buldoci a třešně (1981). Pak si zahrál trafikanta Motyčku v rodinném sci-fi seriálu Létající Čestmír (1983). V dalším roce se mu dostalo cti objevit se v menší roli Leporella v oscarovém koprodukčním historickém dramatu Amadeus (1984) Miloše Formana, poté se představil coby principál v Jakubiskově pohádce Perinbaba (1985). Větší roli školníka si zahrál v TV-seriálu Křeček v noční košili (1987). Do poloviny osmdesátých let měl už Karel Effa na svém kontě malé či vedlejší role ve více než sto filmech. Rád také vystupoval v různých estrádách a kabaretech, a to nejen v televizi: jezdil s nimi po celé republice, a odhadem jich absolvoval okolo šesti tisíc.

Karel Effa byl několikrát přerušovaně ženat s jedinou manželkou Vlastou, přičemž spolu vychovali spolu syna Jiřího. V roce 1987 vyšla Effova autobiografie pod názvem Ve znamení náhody. Herec zemřel na rozedmu plic v roce 1993, krátce po svých jedenasedmdesátých narozeninách.

V roce 2008 o něm ČT natočila dokument Zlomený vlastenec (režie Vladislav Kvasnička) z cyklu Příběhy slavných.

Odkazy