Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Edita Gruberová — Lidé — Česká televize

operní pěvkyně

narozena 23. prosince 1946

Slovenská operní pěvkyně Edita Gruberová se narodila v roce 1946 v Bratislavě-Rači jako jediné dítě kosmopolitní rodiny Gruberových: matka Etela byla Maďarka, otec Gustav měl naopak německý původ. On sám se sice zachránil před odsunem, když přijal slovenskou národnost, ale později byl z politických důvodů pět let vězněn. Dceru Editu zpěv a hudba zajímaly v podstatě odmalička, ovšem její pěvecký talent byl u ní objeven až zhruba v osmé třídě ZŠ knězem, v jehož evangelickém sboru zpívala. Je pravda, že tam byla velmi výrazná – jak sama přiznala, vždy svůj zpěv „tahala do těch nejvyšších výšek“. Přitom původně chtěla po škole pracovat jako zdravotní sestra, ale kněz ji přesvědčil, aby se dala na operní zpěv. V té době neměla vůbec žádné hudební vzdělání, přesto se přihlásila ke studiu na bratislavské konzervatoři. Absolvovala s vyznamenáním a poté studovala na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

V roce 1968 debutovala ve Slovenském národním divadle v úloze Rosiny v Rossiniho opeře Lazebník sevillský, ale dlouhodobější angažmá na této scéně nezískala (z důvodu nadbytečnosti – sic!). Přemýšlela o dalším studiu v Itálii, přednost ale dostali studenti z Prahy. Další možnost studia se naskytla v tehdejším Sovětském svazu, což ovšem ukončila okupace vojsk Varšavského paktu, právě v čele se SSSR. Nakonec se chytila v Bánské Bystrici, kde se stala sólistkou operního souboru tehdejšího Divadla Jozefa Gregora Tajovského. Zde si zopakovala Rosinu a titulní roli Violetty ve Verdiho opeře La traviata. Jenže už v únoru roku 1970 získala Gruberová první roli ve Vídeňské státní opeře, kdy jako host vystoupila v roli Královny noci v Mozartově opeře Kouzelná flétna. A byla v ní tak skvělá, že okamžitě získala stálé angažmá, což byl samozřejmě problém: v Československu zrovna začala zuřit tzv. normalizace, a bolševik začal předchozí možné výjezdy na Západ oklešťovat a posléze zakazovat.

A tak v březnu 1971 Edita společně s tehdejším manželem a svou matkou emigrovala do Rakous. Tam jí pedagogicky velmi pomohla bývalá diva Ruthilde Boesch. Ve Vídni zpívala Gruberová třeba v opeře Ariadna z Naxu Richarda Strausse roli Zerbinetty (1973), což ona sama považuje za vrchol koloraturního sopránu. Právě specializací na tento druh sopránového zpěvu (často nazývaný soprano leggiero) pěvkyně ve světě proslula – jedná se o vysokou polohu hlasu zdobenou rychlými běhy, skoky a trylky, používanou pro zvýraznění vypjatých míst. Kritici na Editině hlasu obdivovali zejména tónovou jasnost, ono vokální kličkování (agilitu), dramatickou sílu a samozřejmě ony „nejvyšší výšky“, kterých dosahovala v plné konzistenci. Však se jí postupně začalo říkat „královna koloraturního sopránu“, „zázrak Gruberová“ nebo „Diva divissima“. Živý záznam z výše zmíněné opery pak vyšel i na LP „Ariadne auf Naxos“ (1976). Vedle Zerbinetty považuje sama Gruberová za svoji druhou životní roli Lucii z opery Lucie z Lammermooru Gaetana Donizettiho, kterou také zpívala velmi dlouho (poprvé v roce 1975). Ráda také pěla – v češtině – Jenůfu v Janáčkově opeře Její pastorkyňa, kterážto role ji často vháněla slzy do očí. Při komorních recitálech jí pak dojímaly zejména Dvořákovy milostné písně, ale ráda měla i songy Franze Schuberta. I v komorním zpěvu byla natolik výjimečná, že ji Vídeňská státní opera propůjčila titul „Kammersängerin“ (komorní pěvkyně).

Od poloviny sedmdesátých let se Gruberová stala žádanou po celém světě. Její mezinárodní kariéra koloraturní sopranistky ale začala už v roce 1973, kdy se stala Královnou noci na festivalu v Glyndebourne (Velká Británie), a posléze zpívala v Kouzelné flétně i na festivalu v Salzburgu. Následovaly obrovské úspěchy po vystoupení v milánské La Scale, v Royal Opera House v Londýně, v pařížské Národní opeře, v Bavorské státní opeře a mnoha dalších divadelních scénách. Dokonce prorazila i železnou oponu – když byla v roce 1979 na Pražské jaro pozvána Vídeňská státní opera a bolševičtí kulturtrégři měli proti Editině účasti námitky, vedení opery je odmítlo s tím, že bez Gruberové tedy nevystoupí vůbec. Než by úředníci riskovali mezinárodní ostudu, raději její příjezd povolili. Důležitým mezníkem v její kariéře byla také vystoupení v devětaosmdesátém ve Verdiho opeře La Traviata pod taktovkou Carlose Kleibera a v režii Franka Zeffirelliho v newyorské Metropolitní opeře. Nicméně domovskou scénou je jí Vídeň – ztvárnila zde více než 45 rolí a je čestnou členkou Vídeňské státní opery.

Editiny výkony byly samozřejmě zaznamenávány a vydávány na vinylových albech. O „Ariadne auf Naxos“ už byla řeč, v jedenaosmdesátém vyšla i Mozartova „Die Zauberflöte“ neboli kouzelná flétna. Následovala mj. LP „Gaetano Donizetti – Lucia di Lammermoor“ (1983), „Vincenzo Bellini – I Capuleti e i Montecchi“ (1984, zde zpívá Giuliettu), „Giuseppe Verdi – Rigoletto“ (1984, zpívá Rigolettovu dceru Gildu), „Wolfgang Amadeus Mozart – Die Entführung aus dem Serail“ (1985, zpívá Konstanze) či „Jacques Offenbach – Les contes d´Hoffmann“ (1989, zpívá Olympii). Z dalších nahrávek je možno uvést třeba Gaetano Donizetti – Linda di Chamounix“ (1993), „Gaetano Donizetti – Anna Bolena“ (1994) a samozřejmě „Gioachino Rossini – Il barbiere di Siviglia“ (1997, Rosina jak jinak). Gruberová také často vystupovala ve filmových zpracováních slavných oper – tyto snímky většinou vznikaly v koprodukci Západního Německa a Rakouska a nezřídka kopírovaly to, co vycházelo i na deskách. Například v roce 1978 byla zfilmována zmíněná Straussova opera Ariadna z Naxu, ve dvaaosmdesátém zase došlo na Kouzelnou flétnu. Vysoko hodnocené bylo západoněmecké filmové ztvárnění Verdiho opery Rigoletto (1982), v němž vedle Ingvara Wixella (dvorní šašek Rigoletto), Luciana Pavarottiho (vévoda z Mantovy) hraje i Gruberová (Gilda). Film natočil Jean-Pierre Ponnelle, s kterým Edita často spolupracovala. Stejně jako s režisérem Brianem Largem, pod kterým se představila v hlavní roli Manon Lescaut ve filmové adaptaci opery Manon (1983) Julese Masseneta. Ponnele pak zase režíroval filmovou verzi Mozartovy opery Cosi fan tutte (1988), kde si Gruberová samozřejmě zahrála a zapěla v úloze Fiordiligi.

Co se týče rodinného života, Edita Gruberová byla dvakrát vdaná: jejím prvním manželem byl hudební vědec Štefan Klimo, s kterým má dvě dcery: Klaudii a Barbaru (která je v současnosti operní režisérkou). Klimo ale v emigraci trpěl depresemi, které se stále více prohlubovaly, a v roce 1983 si vzal život. Později byl zpěvaččiným životním partnerem rakouský dirigent a klavírista Friedrich Haider, se kterým často spolupracovala při operních představeních, koncertech a písňových recitálech. Světoznámá pěvkyně Edita Gruberová žije již mnoho let ve švýcarském Curychu, často ale jezdí na návštěvy jak na Slovensko do Bratislavy, tak do Čech.

Odkazy