Terezínští hrobaři

Tento filmový projekt seznamuje diváky s dosud málo známou skutečností, která spojuje dvě symbolická místa našich dějin – Terezín a Lidice, a to prostřednictvím ojedinělého příběhu, jehož hrdiny se stali náhodně vybraní terezínští vězni. Tato skupina byli nacisty donucena vykopat společný hrob pro zastřelené lidické muže. Dramatická epizoda lidické tragédie se odehrála bezprostředně po likvidaci obce, tj. 10. června 1942 od pozdního odpoledne do časného rána následujícího dne. Během 36tihodinového časového úseku se v Lidicích odehrálo neuvěřitelně silné drama se spoustou dějových peripetií na pokraji života a smrti, psychických a fyzických sil a vyčerpávajících emocí.

O mužských obětech lidické tragédie padla zmínka ve slavnostních projevech, aniž by někdo ozřejmil, jakým peklem nacistického teroru museli projít nejen oni, ale také jejich hrobaři – terezínští vězni. A právě z útržků zachovaných svědeckých výpovědí několika z nich vyplývá, že se lidičtí muži nenechali popravit jako ovce, že řada z nich kladla odpor a měla i v posledních momentech života odvahu se bránit. Zrovna tak statečně se zachovali vězni z Terezína, kteří se stali hrobaři proti své vůli a kteří se až do poslední chvíle domnívali, že to oni sami se stanou oběťmi nacistické pomsty za Heydricha. Němečtí pohlaváři si je zřejmě vybrali jako „levnou pracovní sílu“ a zároveň svědky, předem odsouzené k likvidaci na Východě, a tak navždy propojili osud třiceti nedobrovolných hrobařů s osudem pohřbívaných, ale také osud Lidic s osudem Terezína.

Osu filmového vyprávění tvoří povídka „Dvořákovo Rekviem“ Františka R. Krause, který byl sám jedním z hrobařů a také jedním z osmi bývalých terezínských vězňů, kteří přežili vyhlazovací tábor Osvětim-Birkenau. Dále jsou to dochované vzpomínky nejmladšího z hrobařů Viktora Laše a několika dalších pamětníků z Lidic a Terezína.