O cestě na Hrad a zase zpátky

Václav Havel (1936–†2011) svým nástupem do prezidentského úřadu navázal na státnické osobnosti T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, kteří vzbuzovali v českém národu důvěru i pocit vzájemné jednoty. Jeho jméno je spojeno se sametovou revolucí a převratnými změnami v našich dějinách, pro něž připravila jeho disidentská činnost úrodnou půdu. Československo se již v prvních letech jeho vlády otevřelo světu a svět Československu. Pro zahraniční politiky se Václav Havel stal reprezentantem stability i kulturní úrovně té části světa, kterou na dlouhá léta izolovala železná opona. Díky tomu Československo a následně samostatná Česká republika nebyly pro zahraniční velmoci bílými místy na mapě a rychle se staly nedílnou součástí Evropy.

Po skončení prezidentského mandátu Marek Eben pozval Václava Havla na Plovárnu, aby zjistil, jak se cítí jako běžný občan. Jejich jedinečný rozhovor však poskytl prostor především bezprostřední bilancí, která neopomíjí ani těžké momenty, s nimiž se bývalý český prezident musel během své funkce vyrovnat a postavit se jim čelem. Ať už se jednalo o emotivní nálady doprovázející rozpad Československa či rozpačité ohlasy veřejnosti na jeho sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou. Přestože navedl svou zemi úspěšně a bez přílišných šrámů na cestu demokracie, nespokojil se s plným zadostiučiněním a svůj státnický úřad s nadsázkou nazval "omylem historie", k němuž by za normálnějších poměrů nemohlo nikdy dojít. Jenže pozoruhodná shoda okolností, která jej přivedla na Hrad, nakonec zaručila, že vychýlený stav věcí opět dospěl ke své rovnováze a že obdobné "omyly" už snad nebudou pro úspěšný společenský vývoj potřeba.