iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
4. 1. 2015
16:50 na ČT2

1 2 3 4 5

33 hlasů
21299
zhlédnutí

Bermudský poetický trojúhelník nad Vysočinou

Českomoravská vysočina je kraj, kde se na malé ploše narodili a vyrostli velcí umělci. Čím je tento kraj zvláštní?

52 min | další Dokumenty »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Bermudský poetický trojúhelník nad Vysočinou

  • 00:00:23 Jsme v samotném srdci
    Vysočiny.
  • 00:00:25 Někde mezi Telčí, Třebíčí,
    Žďárem nad Sázavou
  • 00:00:30 a možná dál, až k Želivce.
    Pro mě je tato tajemná země
  • 00:00:35 jakýmsi poetickým
    bermudským trojúhelníkem.
  • 00:00:39 V průběhu stovky let
    se tady narodilo a působilo
  • 00:00:43 několik malířů básníků a skladatelů
    evropské velikosti.
  • 00:00:48 Jak je to možné?
  • 00:00:50 Je to samotné působení
    země a krajiny.
  • 00:00:52 Jsou to tyto omšelé kameny
    a rudé jeřabiny,
  • 00:00:55 nebo je to snad
    to obrovité světlo Březinovo,
  • 00:00:59 které je osvítilo?
  • 00:01:00 Nevíme.
    Vydejme se na cestu.
  • 00:01:03 Loď vyplouvá a nová říše
    Petrkov a Tasov na nás už čekají.
  • 00:01:32 Ne náhodou leží můj rodný kraj
  • 00:01:35 v blízkosti Jaroměřic
    Otokara Březiny
  • 00:01:38 a Tasova,
    rodiště Jakuba Demla.
  • 00:01:41 Ne náhodou jsem studoval
    na třebíčském gymnáziu
  • 00:01:43 a v Praze na filozofii
    v letech,
  • 00:01:46 kdy jsem se ocitl v přátelském
    ovzduší revue Tvar,
  • 00:01:50 redigované bývalými žáky
    třebíčského gymnázia.
  • 00:01:54 Nebyly náhodné
    ty zdánlivě vnější okolnosti.
  • 00:01:59 I kdybych scestoval
    celý svět
  • 00:02:01 a prostudoval
    všechny bibliotéky,
  • 00:02:05 nerozšířil bych ani o píď
    tu vnitřní pevninu,
  • 00:02:08 která se ve mně zformovala
    a ztuhla ze žhavé lávy mládí.
  • 00:02:12 Nezměnil bych tím tvar
    jejich obzorů,
  • 00:02:15 nedal bych jinou logiku
    svému osudu.
  • 00:02:20 Jan Zahradníček.
  • 00:02:24 Když se procházím touhle tou
    krajinou, zejména teď v zimě,
  • 00:02:27 protože vždycky ty tvary
    vyjdou na povrch,
  • 00:02:30 tak si uvědomuji,
    jak tak krajina je jednoduchá,
  • 00:02:34 jak ty jednotlivé krajinné scény
    se velmi často opakují,
  • 00:02:38 ale já si myslím,
    že ta jednoduchost
  • 00:02:40 vůbec není na škodu,
  • 00:02:43 že naopak v té jednoduchosti
    je síla.
  • 00:02:45 A myslím si,
    že tu morfologii,
  • 00:02:47 ten tvar toho terénu velmi krásně
    vystihuje ten dávný výraz,
  • 00:02:52 protože kdysi se Vysočině
    říkalo Krabatina.
  • 00:02:55 Typické jsou pro Vysočinu
    velmi dlouhé zimy
  • 00:02:57 a naopak krátká léta.
  • 00:03:00 Zcela jistě ta krajina ovlivňuje
    lidi, kteří tady žijí,
  • 00:03:02 kteří tady žili.
    A vždycky ovlivňovala i umělce.
  • 00:03:06 Jedním ze zářných příkladů
    je určitě Bohuslav Reynek,
  • 00:03:09 protože když se díváme
    na jeho grafiky, tak vidíme,
  • 00:03:13 že ta barevnost
    je taková velmi zemitá,
  • 00:03:16 že je spojená s tou barevností
    místní krajiny
  • 00:03:21 a úplně stejně jsou s ní
    pravděpodobně spojeny i jeho verše,
  • 00:03:24 protože on je známý tím,
    že když psal,
  • 00:03:27 takže si dával pozor
    na každé slovo.
  • 00:03:29 A každé slovo, které bylo navíc,
    tak vynechával.
  • 00:03:33 Právě kvůli tomu, aby se dostal
    až na samou podstatu sdělení.
  • 00:03:52 Bohuslav Reynek je pro mě
    tvůrcem trojjediným,
  • 00:03:56 básníkem úzkosti,
    grafikem-mystikem
  • 00:03:59 a překladatel-objevitelem.
  • 00:04:02 Ten jeho tón, tvůrčí tón
    je naprosto jedinečný
  • 00:04:05 a nezaměnitelný.
    A malíř Jan Zrzavý
  • 00:04:09 jej nazval
    hledáním božího království.
  • 00:04:12 Mimochodem je vůbec zajímavé,
    že tyto dva tvůrci
  • 00:04:16 se poznali až v pozdním věku,
    ve stáří,
  • 00:04:18 přestože žili dlouhá léta
    nedaleko od sebe.
  • 00:04:21 Reynek byl bytostně vrostlý
    do evropské kultury,
  • 00:04:25 měl přehled a kontakt například
    s francouzskou literaturou
  • 00:04:29 a přesto byl spojený,
    hluboce spojený
  • 00:04:32 s touto zapomenutou pídí země
    kolem Petrkova a v Petrkově.
  • 00:04:37 Nebyl to žádný sentimentální
    pastevec oveček
  • 00:04:41 ani předchůdce
    ekologických chalupářů,
  • 00:04:44 ale hluboký vzdělanec
    osobitého zemitého humoru
  • 00:04:47 a ostrého vidění.
  • 00:04:50 Nikoli v Nazaretě
    nebo v Jeruzalémě,
  • 00:04:53 ale tady v Petrkově,
    v zahradě nebo na dvoře,
  • 00:04:57 mezi hnojem a chlévem,
    zahlédl tvář ukřižovaného Krista,
  • 00:05:01 plačící Magdalénu
    nebo utíkající Svatou rodinu.
  • 00:05:05 Bohuslav Reynek je don Qijot,
    který putuje ze Španělska
  • 00:05:08 přes Vysočinu do Betléma.
    A cestou si pod fousy mumlá básně.
  • 00:05:14 Blázen jsem ve své vsi,
    znají mě smutní psi,
  • 00:05:19 bílí psi ospalí,
    plynoucí do dály.
  • 00:05:23 Žádný z nich neštěká,
    těší mne zdaleka.
  • 00:05:28 Jsou to psi-oblaka,
    běží a nekvílí
  • 00:05:31 smutkem jsme opilí,
    kam jdeme - nevíme.
  • 00:05:36 Požehnej duši mé,
    pastýři prastarý
  • 00:05:39 s hlubokými dary
    měsíce a bdění
  • 00:05:43 Steny na temeni,
    těžkém, rozbodaném
  • 00:05:46 jako srdce, amen.
  • 00:05:58 Já si vždycky myslím,
    když jsem samozřejmě pročítal verše
  • 00:06:01 a když jsme tady s vaším otcem
    ještě hovořili,
  • 00:06:04 tak jsem vždycky měl takový pocit,
    zejména v tý hrůzostrašný
  • 00:06:09 době komunistický,
    kdy tady byl ten státní statek
  • 00:06:14 a kdy tady byla,
    já nevím kolik roků,
  • 00:06:18 otec vůbec nechodil ven
    na tu zahradu a tak dále,
  • 00:06:21 protože ho ničil ten pohled na to,
    jak tady ti...
  • 00:06:26 -Na tu devastaci.
  • 00:06:27 Tu devastaci
    těch státních statků,
  • 00:06:29 tak jsem si kolikrát uvědomoval,
  • 00:06:32 že nešlo jenom o fenomén
    vysočinský,
  • 00:06:35 ale já jsem se vždycky
    domníval,
  • 00:06:38 že tady hrál obrovskou roli
    fenomén domu.
  • 00:06:42 Domu, příbytku.
    Tady toho místa, toho místa.
  • 00:06:47 -To zakořenění.
    -Cože?
  • 00:06:49 -Toho zakořenění.
    -Zakořenění.
  • 00:06:51 No právě, tady to místo.
    A že svým způsobem,
  • 00:06:54 když bychom hovořili
    o vztahu Reynek-básník,
  • 00:06:59 Reynek-grafik k přírodě,
    tak já mám pocit,
  • 00:07:02 že se to často velmi silně
    koncentrovalo
  • 00:07:05 do těch kontur té zahrady.
  • 00:07:08 Ty květiny tady, to rostlinstvo...
  • 00:07:11 A taky musíme tady uvažovat
    v tom smyslu,
  • 00:07:15 že tady i vaše maminka
    měla k té zahradě
  • 00:07:18 neobyčejně bytostní vztah.
    -To jo.
  • 00:07:23 Čili já si myslím,
    že tady hrál základní pocit,
  • 00:07:26 ne lokalita Vysočiny, řekl bych
    v takovém geografickém smyslu,
  • 00:07:30 ale především ten Petrov
    jako domov,
  • 00:07:32 jako dům, s nímž byl váš otec
    velmi úzce spjatý
  • 00:07:38 a který ho svým způsobem,
  • 00:07:41 nějakým způsobem
    vyvažoval tu cizinu.
  • 00:07:47 -Petrovskou zahradu milovali
    oba dva básníci.
  • 00:07:49 Jak Suzanne Renaud,
    tak její manžel Bohuslav Reynek.
  • 00:07:52 Na tomto místě,
    v Petrovské zahradě,
  • 00:07:55 na tomto sedátku
  • 00:07:57 Suzanne Renaud velmi ráda
    trávila své letní dny.
  • 00:08:00 Ono zpočátku manželství
    s Bohuslavem Reynkem
  • 00:08:03 to pro ni určitě bylo snazší,
    protože plných deset let
  • 00:08:08 pendlovali mezi Čechami
    a mezi Franci.
  • 00:08:11 Jenomže potom, roce 1936,
    už tady zůstávají natrvalo.
  • 00:08:15 Samozřejmě měla tady fungující,
    harmonickou rodinu.
  • 00:08:19 Velmi ráda měla zahradu,
  • 00:08:21 ale ta krajina byla na ni
    příliš tvrdá.
  • 00:08:25 Jak pěkně řekl její syn Jiří:
  • 00:08:28 "Maminka byla
    jak přesazený strom,
  • 00:08:31 tak se není úplně co divit,
    že jejím posledním přáním bylo,
  • 00:08:34 aby nebyla pochovaná
    na nedalekém hřbitově,
  • 00:08:37 ale přímo tady v zahradě,
  • 00:08:40 v jejím milovaném koutu
    s barvínkem.
  • 00:08:47 15. březen 1939.
  • 00:08:52 Co pochováme pod sněhem?
    Ach, slzu, ticho, tíseň.
  • 00:08:59 Co pochováme pod sněhem?
    Meč, památku a píseň.
  • 00:09:05 Co pochováme pod sněhem?
    Ach, vlast a nepřístupnost hnízda.
  • 00:09:12 Co pochováme pod sněhem?
    Vítr, jenž s vyhnancem si hvízdá.
  • 00:09:21 Suzanne Renaud,
    překlad Bohuslav Reynek.
  • 00:09:30 Co to je Vysočina?
  • 00:09:32 Když se na tuhle krajinu
    díváme z dálky,
  • 00:09:35 je to krajina nijaká,
    je to krajina,
  • 00:09:38 která byla kolonizovaná pozdě,
    někdy mezi 12. až 15. stoletím.
  • 00:09:43 Když se na to podíváme
    z hlediska básníka,
  • 00:09:45 tak když jste na té volné Vysočině,
    jako v tom prostru,
  • 00:09:48 který má poměrně malou tradici,
    který je vždycky chudý -
  • 00:09:53 tady je málo kytek,
    tady je málo lidové kultury,
  • 00:09:55 tak vlastně můžete být
    sami sebou.
  • 00:09:59 Tohle byla
    ohromě chudá země.
  • 00:10:02 Tady doopravdy lidi zápasili
    místy
  • 00:10:05 skoro o každou bramboru.
    A to znamená, každý člověk,
  • 00:10:09 každý básník, každý umělec,
    který odtud pochází,
  • 00:10:12 tak má vždycky kontakt se zemí,
    naprosto jasný.
  • 00:10:16 Musel chodit na dříví.
    Musel vybírat brambory.
  • 00:10:19 Musel zatápět, neměl na boty.
  • 00:10:21 Takže do těch lidí
    se doopravdy vtiskla ta hlína,
  • 00:10:26 ta země tohohle kraje.
  • 00:11:09 Stojíme na ochozu
    věže Svatojakubského chrámu
  • 00:11:13 v Poličce a můžeme si připadat
    tak trochu jako
  • 00:11:16 na stěžni nějaké lodi,
    která pluje Vysočinou i časem.
  • 00:11:20 Shodou zvláštních okolností
    se právě zde,
  • 00:11:23 na věži nad Vysočinou,
    ve velmi skromných poměrech
  • 00:11:27 v adventu roku 1890
    narodil do rodiny
  • 00:11:30 pověžného Ferdinanda
    budoucí hudební skladatel
  • 00:11:33 Bohuslav Martinů.
  • 00:11:36 A vlastně prožil zde
    bezmála 12 let svého dětství.
  • 00:11:39 Dost dlouhá doba na to,
    aby se tento prostor,
  • 00:11:42 aby se toto místo do něj zaseklo,
    do jeho citlivé duše.
  • 00:11:45 Martinů později odchází do Paříže
    a v návratu domů, do vlasti
  • 00:11:51 mu nejdříve zabrání
    2. světová válka,
  • 00:11:53 později zranění
    a následně komunistický režim.
  • 00:11:58 Ale ještě před válkou,
    ve 30. letech si v Paříži zapíše,
  • 00:12:01 když uvažuje vlastně o tomto
    prostoru o této danosti,
  • 00:12:04 která mu byla dána
    skrze pohled z poličské věže:
  • 00:12:09 "Měl jsem touhu
    dostati ten prostor,
  • 00:12:11 který byl přesně zaznamenán
    do podvědomí, do mých skladeb.
  • 00:12:15 To byly čisté tvary,
    které jsem v dětství
  • 00:12:18 stále zapisovaly do paměti
  • 00:12:20 a které se snažím
    vyjádřit hudbou."
  • 00:12:25 Bohuslav Martinů umírá v roce 1959
    ve švýcaském Liestalu
  • 00:12:29 a teprve až o mnoho let později
    je převezeno jeho tělo
  • 00:12:32 sem do Poličky na hřbitov.
  • 00:12:35 Vlastně pohled z věže,
    z jeho rodné věže
  • 00:12:38 nás spojuje s jeho hrobem.
  • 00:12:41 Tedy narození, poutnický život,
    smrt a nad tím
  • 00:12:46 se podivuhodně klene
    hudba Bohuslava Martinů,
  • 00:12:49 která vlastně překračuje
    horizonty Vysočiny,
  • 00:12:52 je evropská, je světová,
    ale přeci čímsi česká,
  • 00:12:55 čímsi vysočinská.
  • 00:14:05 Proč básníci píší verše o krajině
    a proč ji malíři malují?
  • 00:14:11 První věc je ta,
    že se cítí být osloveni,
  • 00:14:14 vedou dialog, hovoří,
    jsou vděčni svému kraji,
  • 00:14:22 ale druhá věc je podstatná
    možná pro nás diváky a čtenáře,
  • 00:14:29 protože fotografie nám sděluje,
    jak věc vypadá.
  • 00:14:34 Obraz stejné krajiny nám říká,
    jak se na ni máme dívat,
  • 00:14:39 podává nám návod,
    jak k ní přicházet.
  • 00:14:44 My jsme všichni obklopeni
    fotografiemi, informacemi,
  • 00:14:48 vlastně nemáme ty klíče,
    jak k nim přistupovat.
  • 00:14:53 A ty klíče vždycky dodávalo
    básnictví a výtvarné umění.
  • 00:15:11 Výtvarníci, krajináři,
    kteří tvořili tady na Vysočině,
  • 00:15:14 kteří s ní byli spojeni,
    tak je zcela jistě
  • 00:15:18 neztvárňovali, nemalovali
    jenom kvůli nějakým
  • 00:15:22 na první pohled krásným,
    líbivým obrázkům.
  • 00:15:26 Ono to tady ani v tomhle tom kraji
    ani moc nejde,
  • 00:15:28 protože když tady nějaký čas
    pobýváte,
  • 00:15:30 tak zjistíte,
    že je to kraj velmi drsný
  • 00:15:33 a většinu času je zde to počasí
    sychravé, nevlídné.
  • 00:15:36 To znamená - tu cestu si k němu
    musíte najít.
  • 00:15:38 Musíte se ho naučit znát,
    musíte ho prochodit
  • 00:15:43 a potom ho možná začnete mít
    i rádi
  • 00:15:47 a nějakým způsobem
    s ním srostete.
  • 00:15:50 On moc hezky to kdysi vyjádřil
    Antonín Slavíček.
  • 00:15:52 Ten se tady sice nenarodil,
  • 00:15:55 ale to pouto si vytvořil velmi
    silné.
  • 00:15:57 Důkazem jsou mnohá jeho plátna,
    z nichž nejznámější
  • 00:15:59 je pravděpodobně
    U nás v Kameničkách.
  • 00:16:02 A ten kdysi řekl,
    že k dílu uměleckému je zapotřebí
  • 00:16:06 celého člověka
    srostlého s tím vším,
  • 00:16:09 který má vše rád.
    Jinak že je to pouhá
  • 00:16:12 polovičatá skica turisty,
    pouhý flirt.
  • 00:16:26 Ještě v první půlce 20. století
    příroda lidi moc nezajímala,
  • 00:16:30 protože byla všude
    a byli obklopeni přírodou,
  • 00:16:34 ale když se ta příroda
    převedla do slov,
  • 00:16:36 jako třeba u Antonína Sovy,
    který ale žil
  • 00:16:39 už na samém rozhraní Vysočiny
    a jižních Čech,
  • 00:16:44 a nebo do obrazu,
    jako u Antonína Slavíčka,
  • 00:16:47 tak se najednou stala
    událostí.
  • 00:16:49 To znamená důležitou funkcí.
    Jednak těch literátů,
  • 00:16:54 jednak malířů,
    bylo vlastně ukazovat lidem
  • 00:16:56 v čem žijí,
    že to je vlastně krásné.
  • 00:16:58 Když si vezmu Štechovu knížku
    o Antonínu Slavíčkovi,
  • 00:17:03 tak on na to vlastně
    naráží mockrát, říká:
  • 00:17:07 "Historie učí,
    že příroda poutá teprve,
  • 00:17:11 když je převedena do obrazů."
  • 00:17:14 To je to jako ukázání,
    to je to jak to zpřítomnění.
  • 00:17:19 Pak lidé objevují
    její citovou hodnotu.
  • 00:17:22 Ať už je to moře, hory, lesy,
    nebo prostá krása krajiny vzdělané.
  • 00:17:48 Uvažujeme-li o geniu loci Vysočiny
    o jejich duchovních obzorech,
  • 00:17:53 nemůžeme samozřejmě opomenout
    jednu z nejvýznamnějších osobností,
  • 00:17:58 která tady v tom regionu byla
  • 00:18:01 a která zde ovlivnila
    tu duchovní, řekl bych, atmosféru,
  • 00:18:06 byl samozřejmě Jakub Deml
    a jeho mýtický,
  • 00:18:10 doslova mýtický domov -
    Tasov.
  • 00:18:14 Jakub Deml
    nenapsal nikdy žádný román,
  • 00:18:17 ale vždycky komentoval svůj život
    tak, jak ho cítil a jak ho vnímal.
  • 00:18:22 Tím chtěl právě de facto proměnit,
    a to je to úžasné
  • 00:18:26 a v tom se zapsal, řekl bych,
    do dějin.
  • 00:18:29 Nejen české,
    ale i světové literatury,
  • 00:18:32 že jako málokterý z autorů
  • 00:18:36 chtěl proměnit svůj život
    v literaturu.
  • 00:18:44 Už ve svém dětství jsem pochopil,
    že i voda je svatá,
  • 00:18:49 ale ne ta ve studni
    nýbrž ta potoční,
  • 00:18:52 která plyne
    pod dotykem slunce.
  • 00:18:56 A také stromy, keře, květiny,
    vítr a ptáci, že jsou svatí.
  • 00:19:01 A nepochybuji, že i moje matka
    a můj otec to i tak viděli.
  • 00:19:08 Nás by všechno táhlo do domu,
    kde Deml žil,
  • 00:19:12 ale to je trošku jako omyl,
  • 00:19:14 protože lidé té době
    mnohem víc žili venku.
  • 00:19:17 Na pastvě.
    Nebo někde ve škole.
  • 00:19:20 Nebo na rynku.
    Nebo u potoka...
  • 00:19:23 A proto si myslím, že podobný typ
    takových těch demlovských básníků
  • 00:19:28 se už možná nikdy nezrodí,
    nebo že to bude dlouho trvat.
  • 00:19:33 Když myslím na Jakuba Demla,
    který byl velký podivín,
  • 00:19:36 tak zároveň musím myslet
    na Ivana Jirouse.
  • 00:19:41 A je to proto, že oba byli
    velmi něžní a oba byli magoři.
  • 00:19:56 Děkuji za pozdravení,
    přátelé,
  • 00:19:59 sestro kopretino,
    srdce tvé je zlaté.
  • 00:20:02 Borovice, ze všeho ti nejvíc
    sluší veverka,
  • 00:20:06 kopřivo, aspoň v tom jsi dobrá,
    že housátka krmíš.
  • 00:20:11 Mateřídouško,
    přítelkyně pasáčků,
  • 00:20:14 pampeliško, pomněnko, přesličko,
    petrklíči, blatouchu,
  • 00:20:19 příteli včel,
    už nejsem sám, lidé milí,
  • 00:20:24 mně pučící tulipán
    na okno postavili.
  • 00:20:36 Jakub Deml byl známý svým velmi
    silným vztahem ke krajině.
  • 00:20:40 A to nejenom
    ke krajinným scenériím,
  • 00:20:42 ale především
    k těm jednotlivostem v krajině.
  • 00:20:45 To znamená
    ke stromů, k rostlinám, kamenům,
  • 00:20:49 ale jako každý člověk potřeboval
    i tu svou soukromou oázu
  • 00:20:54 a tou se mu pravděpodobně
    stala jeho zahrada.
  • 00:20:57 Ta zahrada je architektonická.
  • 00:21:00 Je rozdělena do několika teras,
    všechno tady má své jasné místo.
  • 00:21:04 A pokud bychom ji měli
    třeba srovnat
  • 00:21:07 se zahradou Reynkových,
    tak najděme asi málo pojítek.
  • 00:21:12 Nicméně něco společného
    tady přeci jenom nalezneme,
  • 00:21:14 a to to pevné ohrazení
    té zahrady.
  • 00:21:18 Ono není úplně náhodou,
    že slova zahrada - ohrada
  • 00:21:21 mají stejný slovní základ.
  • 00:21:23 Člověk se v podstatě od prapočátků
    potřeboval vymezovat a vytvářet si
  • 00:21:26 ten svůj soukromý ráj.
    A to si myslím,
  • 00:21:29 že na obou těchto místech
    se naprosto naplnilo.
  • 00:21:45 Jakub Deml,
    který byl katolický kněz,
  • 00:21:48 tak se vždycky zajímal
    o komunitu lidí.
  • 00:21:51 Detailně si zapisoval,
    co se stalo.
  • 00:21:55 Vytvořil seznam
    padlých za 1. světové války
  • 00:21:58 a zamýšlí se, kolik tragédií
    je za každým jménem.
  • 00:22:02 Ale protože byl zároveň básník,
    tak ten princip té komunity
  • 00:22:06 rozšířil na rostliny,
    které popsal v knize Moji přátele,
  • 00:22:12 ale taky to rozšířil na kameny,
    které sbíral a přinášel.
  • 00:22:18 Nejvíc ze všeho měl rád
    záhnědu.
  • 00:22:22 Možná proto, jak píše,
    pochází z pekelného žáru,
  • 00:22:26 možná proto, že ji daroval
    své milé a ta jej ztratila,
  • 00:22:29 ale básník ví, že až zemře,
  • 00:22:31 tak zlatá rybka
    mu jej přinese nazpátek.
  • 00:22:36 Není jediné mé ctnosti,
    která by nerostla
  • 00:22:39 jako heřmánek nebo pivoňka
    nebo boží dřevec z mého kraje.
  • 00:22:44 Jako bříza, jako borovice,
    vše je v mých ctnostech z domova.
  • 00:22:50 Vše mi dává on, do všech mých slov,
    jejichž hlas byl pokorný.
  • 00:22:56 Do každé mé myšlenky,
    do každé naděje, do všech mých snů.
  • 00:23:00 Ale ani svých zločinů a hříchů
    a vin
  • 00:23:03 nemohu ospravedlnit jinak,
    než svým rodným krajem.
  • 00:23:14 Když čteme dílo Jakuba Demla,
    jsme překvapeni,
  • 00:23:17 jak často mluví o penězích.
  • 00:23:20 Za jeho dob
    byla Vysočina nesmírně chudá.
  • 00:23:23 On, když popisuje ještě svého děda,
    kde v chaloupce
  • 00:23:27 hořel oheň na udusané zemi,
    kde byly doopravdy problémy
  • 00:23:33 vyjít s těmi několika zlatkami
    z roku na rok...
  • 00:23:38 A on celý tenhleten problém
    vnímá jako něco,
  • 00:23:42 co možná samotný Bůh
    jako břímě umístil
  • 00:23:46 vlastně na ty lidi a zachází s tím
    jako s božím údělem.
  • 00:23:58 Dnes úzkost mi ovála tváře
  • 00:24:01 a dávno zapadlá léta
    se zdvihla v mé duši.
  • 00:24:06 Dech vlastní
    zdál se mi cizí.
  • 00:24:10 Jak někdo by vedle mě kráčel,
    neviditelný,
  • 00:24:14 a známým dotykem sevřel mi
    chvějící se ruku.
  • 00:24:19 Otokar Březina.
  • 00:24:23 Osudy umělců,
    kteří žili tady na Vysočině,
  • 00:24:26 tak se velmi často
    prolínají.
  • 00:24:28 Oni se vzájemně
    znali, setkávali se,
  • 00:24:31 prakticky je nelze vnímat
    odděleně.
  • 00:24:34 Tak Otokar Březina
    seznamuje Jakuba Demla
  • 00:24:36 s Františkem Bílkem
  • 00:24:39 a ten potom pro něj dělá mnohé
    práce.
  • 00:24:42 Mezi nimi také tento pomník,
    který byl určený pro jeho švagra,
  • 00:24:46 který zemřel v 1. světové válce.
    A je velmi zajímavé,
  • 00:24:51 jak ta jejich přátelství
    byla opravdu pevná.
  • 00:24:55 Prakticky mezi nimi neexistovaly
    nějaké konkurenční boje.
  • 00:24:58 A pravděpodobně
    i toto nějakým způsobem
  • 00:25:01 podporovala ta krajina,
    ve které žili.
  • 00:25:07 Mé jaro bylo
    smutnou elegickou písní,
  • 00:25:11 jež tichým tremulem
    mi život zahrál flétnou
  • 00:25:15 a dny mých radostí
    jak trávy trs,
  • 00:25:20 jenž tísní se
    při zdích ve dlažbě,
  • 00:25:23 když kapky rosy slétnou.
  • 00:25:31 Básník Otokar Březina
    patří tak mezi 4, 5
  • 00:25:35 největších básnických zjevů
    cele české moderní literatury,
  • 00:25:40 společně s Máchou,
    se Seifertem, s Holanem.
  • 00:25:44 Je nejméně oblíben,
    protože je velmi hluboký,
  • 00:25:48 jako velmi specifický.
  • 00:25:51 Vyjadřuje se často
    takovým archaickým způsobem.
  • 00:25:55 A je neproniknutelně kosmický.
  • 00:25:57 Větší část
    svého profesionálního života
  • 00:26:00 prožil v Jaroměřicích nad Rokytnou
    a místnosti,
  • 00:26:03 které tady vidíte,
    to jsou místa, kde žil.
  • 00:26:07 V podstatě velmi jednoduše,
    jako učitel.
  • 00:26:11 Člověk,
    který přijímal návštěvy.
  • 00:26:13 Chodil sem za ním kde kdo,
    protože ti lidé,
  • 00:26:16 kteří si ho zamilovali,
    tak pro ně to bylo setkání,
  • 00:26:19 skoro bych řekl,
    setkání se světlem na celý život.
  • 00:26:49 Ocitáme se v knihovně
    premonstrátského kláštera
  • 00:26:52 v Nové Říši.
    A já zde cítím jistou nostalgii,
  • 00:26:57 protože kdysi dávno
    coby student
  • 00:27:01 jsem byl okouzlen
    Březinovým básnickým dílem.
  • 00:27:05 A jako rodák z Havlíčkova Brodu
    jsem to neměl daleko,
  • 00:27:09 tak jsem se sem vypravil na kole
    a tady jsem strávil
  • 00:27:12 asi 2 nebo 3 dny,
    dokonce pod stanem.
  • 00:27:16 Prochodil jsem tady ten kraj
    po stopách Otokara Březiny.
  • 00:27:22 A mohl jsem se tady
    právě pokochat tím,
  • 00:27:25 řekl bych, fluidem,
    tou atmosférou,
  • 00:27:29 v kterou tady Otokar Březina sál
    a která ho inspirovala.
  • 00:27:34 Ta literatura,
    ty knihy, co si zde půjčoval,
  • 00:27:37 ať už knihy filozofické
    nebo teologické -
  • 00:27:42 byla jedním z velkých zřídel
    toho složitého Březinova díla.
  • 00:27:53 V knihovně kláštera v Nové Říši
    si uvědomujeme,
  • 00:27:58 že život mnohých básnílků Vysočiny
    ovlivňovaly dvě věci.
  • 00:28:03 Byla to knihovna
    a byl to klášter.
  • 00:28:06 Proč knihovna?
  • 00:28:07 Protože to je ta kultura,
    protože tam vidíme ty svazky.
  • 00:28:10 Když jdeme po chodbách kláštera,
    tak vnímáme celou řadu opatů,
  • 00:28:14 jakoby si podávali
    z ruky do ruky určité dílo.
  • 00:28:18 To je ten Březinův řetězec
    těch neviditelných rukou.
  • 00:28:22 Co je to klášter?
    Klášter je komunita.
  • 00:28:26 A doopravdy v životě, já myslím,
    že Reynka, Floriána,
  • 00:28:30 samotného Březiny
    a nebo i Ivana Magora Jirouse
  • 00:28:35 vnímáme takové to odloučení,
    to tuskulum,
  • 00:28:40 a zároveň vytváření komunity.
  • 00:28:42 Ať už je to komunita výrobců knih,
    jako u Floriánů, rodinná komunita,
  • 00:28:46 a nebo ať už je to komunita
    disentu.
  • 00:28:56 Není samoty
    v duševním světě.
  • 00:28:59 Jsme ustavičně obklopeni
    tisíci.
  • 00:29:02 Zástupy neviditelných bratří
    šeptají v našich myšlenkách.
  • 00:29:07 Aby naše oči mohly se otevřít
    pro krásu věcí,
  • 00:29:10 záření slunce, nocí a rtů,
  • 00:29:13 tisíce očí se muselo
    uzavřít navždy.
  • 00:29:18 Otokar Březina.
  • 00:29:23 Jsme na místě,
    které je neobyčejně inspirativní.
  • 00:29:28 A uvědomujeme si,
    že vlastně toto místo,
  • 00:29:32 které svým způsobem
    je v centru Vysočiny,
  • 00:29:35 ale zároveň dalo by se říci
    od světa víceméně odtržené,
  • 00:29:41 se stalo
    jakýmsi duchovním centrem,
  • 00:29:44 tím, že tady,
    právě ve Staré Říši
  • 00:29:47 začal Josef Florián
    vydávat úžasné knížky.
  • 00:29:51 Sem, do těchto míst,
    za ním chodíval Otokar Březina.
  • 00:29:55 Zde s ním spolupracoval,
    v počátcích,
  • 00:29:59 než se rozhádali, pochopitelně,
    Jakub Deml.
  • 00:30:02 Sem za ním putovala
    celá řada výtvarníků.
  • 00:30:07 Počínaje, já nevím,
    Antonínem Slavíčkem,
  • 00:30:08 Koblihou, Kyselou, Bendou
    a tak dále.
  • 00:30:12 Sem za ním putuje Josef Čapek,
    Karel Čapek,
  • 00:30:16 Jaroslav Durich, velmi levicově
    ladění František Halas.
  • 00:30:21 Co jméno, to prostě dneska
    literárně historicky pojem.
  • 00:30:25 Ty všichni byli nějakým způsobem
    právě inspirováni
  • 00:30:29 Josefem Floriánem.
  • 00:30:31 Jeho nezištnou činností,
    kterou on tady provozoval.
  • 00:30:35 Poprvé jsem sem přišel
    v druhé polovině 50. let
  • 00:30:40 díky, samozřejmě, svému přátelství
    s Bohuslavem Reynkem,
  • 00:30:44 takže jsem ještě zastihl
    tu úžasnou knihovnu,
  • 00:30:48 která byla svým způsobem,
    dalo by se říct, skoro instituce,
  • 00:30:52 i když Josef Florián -
    toho jsem nemohl poznat,
  • 00:30:56 poněvadž zemřel v roce 1941,
  • 00:30:59 ale ještě to tady žilo.
    A bylo to prostě úžasné ovzdušní,
  • 00:31:04 které doslova a do písmene
    tou kulturou dýchalo.
  • 00:31:09 Josef Florián ve své ediční praxi
    uplatňoval takovou základní devizu,
  • 00:31:15 že největší nebo nelepší
    univerzitou,
  • 00:31:19 kterou potřebuje národ,
    je knihovna.
  • 00:31:23 A on se snažil svým způsobem
    toto téma naplnit tím,
  • 00:31:28 že začal vydávat knihy,
    o kterých se domníval,
  • 00:31:33 že mohou nějakým způsobem
    to poslání univerzity plnit.
  • 00:31:38 Georg Trakl,
    kterého přeložil Reynek,
  • 00:31:40 i dílo Leona Bloya
    z filozofické literatury
  • 00:31:44 naprosto tehdy neznámý
  • 00:31:47 ruský existencionální filozof
    Lev Šestov.
  • 00:31:50 Objeví se tam Chesterton,
    objeví se tam
  • 00:31:53 první české vydání Franze Kavky...
  • 00:31:56 A tak bychom mohli pokračovat
    dál a dál.
  • 00:31:59 Já se osobně domnívám,
    že význam Josefa Floriána
  • 00:32:03 pro českou kulturu
    je stále velmi málo známý.
  • 00:32:08 Je tady vlastně zanedbáván
    ten obrovský přínos Josefa Floriána
  • 00:32:13 a jeho nakladatelství
    pro celou českou kulturu.
  • 00:32:31 K důležitému fenoménu,
    který spoluvytvářel
  • 00:32:33 kulturní tvář Vysočiny -
    bezesporu patří hospoda.
  • 00:32:37 My zde stojíme před zájezdní
    hospodou v zapadlé vesnici Kaliště,
  • 00:32:42 která se nachází mezi Humpolcem
    a Ledčí nad Sázavou,
  • 00:32:45 je to okraj Vysočiny.
    A v tomto hostinci
  • 00:32:49 paradox všech paradoxů
    se v magickém datu 7.7. 1860
  • 00:32:54 narodí do židovské rodiny
    génius.
  • 00:32:57 Gustav Mahler, hudební skladatel.
    A s ním nebo v něm
  • 00:33:01 se také zde narodí
    devět monumentálních symfonií.
  • 00:33:05 Mahlerové se z Kališť do Jihlavy
    stěhují ještě v roce 1860,
  • 00:33:10 kdy malému Gustavovi
    není ještě ani rok.
  • 00:33:13 Gustav Mahler
    vlastně v Jihlavě prožije
  • 00:33:15 prvních 15 intenzivních let
    svého života.
  • 00:33:18 Známe jednu fotografii
    5letého Gustava,
  • 00:33:20 on tam stojí s partiturou,
    s židlí,
  • 00:33:23 je to foceno v jihlavském ateliéru.
    A on tam vypadá
  • 00:33:26 jako malý pierot,
    nebo takové křehké, vyděšené ptáče,
  • 00:33:29 ale ty jeho oči, hluboké oči
    a nastražené uši,
  • 00:33:33 jakoby do sebe vpíjely veškerou
    hudbu země i vesmíru.
  • 00:33:37 Intuitivně cítím,
    že v Mahlerově hudbě,
  • 00:33:40 především v těch prvních
    symfoniích,
  • 00:33:43 jakoby Vysočina byla přítomna.
  • 00:33:45 Vysočina melancholická, elegická,
    s takovými dalekými výhledy
  • 00:33:50 a dramatickým reliéfem.
  • 00:33:52 Myslím si, že Vysočina
    byla přítomna
  • 00:33:54 i v tom vnitřním duchovním vesmíru
    Gustava Mahlera.
  • 00:35:04 Takhle zní pramen Dyje,
    tohle je hudba pramenů.
  • 00:35:08 U básníků se často mluví
    o zdrojích,
  • 00:35:12 o zřídlech inspirace,
    o pramenech.
  • 00:35:16 Jedním z velkých,
    ale často kalných pramenů Vysočiny
  • 00:35:21 byl básník Vítězslav Nezval,
    nemůžeme ho opominout.
  • 00:35:26 Je rodem z nich,
    patří k nim, ke všem.
  • 00:35:30 Napsal: "Jsem rodem venkovan
    a děsím se města,
  • 00:35:34 třebaže nedovedu bez něj
    žít.
  • 00:35:38 Nemiluji práci,
    stejně jako nemiluji lenost.
  • 00:35:41 Nejsem smuten ani vesel
    a znepokojují mě jisté pocity.
  • 00:35:45 Jeho ranné dílo
    to je výbuch kreativity.
  • 00:35:49 To prostě vyteče,
    jako tady vytejká ten pramen.
  • 00:35:54 Je to silné, je to hravé,
    je to nesmírně poetické,
  • 00:35:59 ale pak jako tloustne a leniví,
    tak se tak jako pomaloučku
  • 00:36:03 dostává z té dravé krásné hravosti
    do politiky.
  • 00:36:11 Dostává se k jakémusi požitkářství,
    ale furt v něm něco zůstává,
  • 00:36:17 takže na jednu stran,
    jak on říkal:
  • 00:36:19 "Tak já jim vybleju
    nový zpěv míru,"
  • 00:36:23 ale i ve svém pozdním životě
    je stále ještě schopen
  • 00:36:26 si vzpomenout
    na tu původní něžnost,
  • 00:36:29 na ty původní zdroje Vysočiny,
    míst, odkud pochází.
  • 00:36:40 Každý má rád tu zem,
    v níž skákal přes milníky.
  • 00:36:45 Má Vysočino,
    díky za třtinu, kterou jsem.
  • 00:36:50 Každý má rád ten čas,
    kdy věřil na strašidla.
  • 00:36:54 Let blankytného šídla
    mě vrací jejich hlas.
  • 00:36:59 Každý má rád ten svět
    pohřbený v černém sukně,
  • 00:37:04 jak já ty staré sukně
    z 1905.
  • 00:37:25 Jak mi bylo několikrát nadhozeno,
    ba i vytýkáno,
  • 00:37:30 proč maluji francouzské krajiny
    a ne české.
  • 00:37:35 Miluji svou vlast.
  • 00:37:38 Myšlenka, že bych ji musel
    opustit navždy,
  • 00:37:41 žít a být pohřben ne v ní,
  • 00:37:45 je mi nepředstavitelná
    a nesnesitelná.
  • 00:37:48 A přece, proč tak málo
    jsem českých krajin dosud maloval?
  • 00:37:56 Jan Zrzavý v roce 1941.
  • 00:38:07 Vztah malíře Jana Zrzavého
    k rodné Vysočině
  • 00:38:09 byl od počátku
    velmi komplikovaný.
  • 00:38:12 Ten kraj do něj pevně vrostl
    a současně
  • 00:38:15 Jan Zrzavý z něj utíkal
    a unikal.
  • 00:38:17 Hledal jeho světlejší podoby
  • 00:38:20 především v Itálii, v Bretani
    a v Provance.
  • 00:38:23 V 30. letech o tomto
    svém komplikovaném vztahu
  • 00:38:26 k české krajině,
    přesněji k Vysočině,
  • 00:38:30 napíše tato slova:
  • 00:38:32 Kraj, jehož ovzduší jsem dýchal
    a smutnou krásu do sebe vpíjel,
  • 00:38:35 zanechal ve mně
    nesmazatelné stopy
  • 00:38:38 a přeurčil
    způsob mého vidění světa.
  • 00:38:40 Miloval jsem svůj kraj,
    ale stejně jsem se ho i bál.
  • 00:38:44 Ticho a hluboké šero těchto lesů
    nahánělo mi hrůzu.
  • 00:38:49 Nekonečná zima tohoto pohorského,
    chudobného vysočinského koutu země,
  • 00:38:54 předčasné podzimy a sychravá jara
    svíraly mě stále jako bolestný sen.
  • 00:38:59 Úzkost a hrozba dívaly se
    stále na mne z tohoto kraje.
  • 00:39:04 Zrzavý se se svým rodný krajem
    smiřuje vlastně postupně.
  • 00:39:08 V průběhu 30. a 40. let.
  • 00:39:11 Souviselo to především
    s národním ohrožením,
  • 00:39:13 tedy s válkou.
  • 00:39:16 A také s jeho postupným ukotvením
    v křesťanské víře
  • 00:39:19 a jistým sebepřijetím,
    vnitřním uzdravením.
  • 00:39:23 Pozdní krajiny a vlastně plátna
    Jana Zrzavého ze 40. až 50. let
  • 00:39:27 už v sobě nenesou
    ten expresionistický škleb
  • 00:39:30 nebo zápas,
    ale je v nich přítomno
  • 00:39:32 jisté spirituální světlo
    smířlivé a útěšné.
  • 00:39:48 Krásná Hora.
    Domnívám se, že toto místo
  • 00:39:52 bylo jistým protikladem
    k jeho rodné Okrouhlici.
  • 00:39:54 Okrouhlice pro Zrzavého
  • 00:39:56 byla takovým existenciálním
    kolbištěm.
  • 00:39:58 On tam zažíval
    velmi složité dětství.
  • 00:40:01 Syn řídícího učitele,
    despotického otce,
  • 00:40:03 který ho někam stále štymoval,
    Zrzavý chtěl malovat,
  • 00:40:07 ale tady nacházel jistý klid,
    jisté usmíření, jisté zátiší.
  • 00:40:12 A není jistě náhoda,
    že tento kostel
  • 00:40:15 také několikrát maloval
    ve 40. a 50. letech.
  • 00:40:18 Možná, že mu připomínal
    nebeský Jeruzalém,
  • 00:40:22 nebo možná jisté biblické místo,
    kde najde vnitřní naplnění.
  • 00:40:33 Výtvarníci, kteří působili
    tady na Vysočině,
  • 00:40:36 včetně Jana Zrzavého a dalších,
    nám zanechali
  • 00:40:40 nejen velký umělecký odkaz,
    ale vlastně na těch svých plátnech
  • 00:40:43 nám nechali i obrovský dokument,
    který se týká krajiny.
  • 00:40:47 Ono je úplně jedno, že v současné
    době ta krajina vypadá jinak,
  • 00:40:51 samozřejmě prošla velkou devastací
    v tom 20. století.
  • 00:40:54 Už tady nenajdeme ta malá políčka,
    ubylo křížů,
  • 00:40:58 ubylo cest,
    ale přesto si dovolím tvrdit,
  • 00:41:01 že to nejdůležitější,
  • 00:41:04 ta atmosféra
    tady vlastně zůstává dodnes.
  • 00:41:11 Vždycky, když jsme
    v nějakém chudém kraji,
  • 00:41:13 kde vystěhovalectví
    je větší než přistěhovalectví,
  • 00:41:18 tak se objevuje motiv předků
    a dlouhých generací.
  • 00:41:22 Sedláků,
    kteří pracovali s hlínou,
  • 00:41:25 kteří vlastně byli obklopeni
    poli.
  • 00:41:29 Já se vlastně vůbec nedivím,
    že František Halas
  • 00:41:32 ve své básnické eseji,
    Já se tam vrátím, napsal:
  • 00:41:37 "Ty můj kraji, ty mé bezpečí,
  • 00:41:40 ty má zatvrzelosti,
    ty má věčnosti.
  • 00:41:44 Tvá hlína mleta v prstech
    voní po zetlelých vlasech
  • 00:41:49 dávno pohřbených
    tkalcovských dědů a bab
  • 00:41:53 a je přísadou mé krve.
  • 00:41:56 Ty můj kraji, jsi tam,
    kde Vysočina nabírá dech
  • 00:42:01 a pole
    skládají slib chudoby.
  • 00:42:11 Navštěvovat hroby mrtvých básníků
    je zvláštní sport,
  • 00:42:16 který nelze provozovat
    dlouhou dobu
  • 00:42:20 bez ujmy
    na určité sentimentalitě.
  • 00:42:23 Vždycky se nad nimi nějak zamýšlíme
    a vždycky je nějak litujeme.
  • 00:42:26 Nicméně konkrétně
    u Františka Halase
  • 00:42:28 si dobře uvědomujeme
    přátelské prostředí,
  • 00:42:32 které kolem sebe
    vytvářel nejenom on,
  • 00:42:34 ale všichni básníci Vysočiny,
    kteří byli jakkoliv protikladní,
  • 00:42:39 tak se respektovali.
  • 00:42:42 Příčiny toho respektu
    jsou pravděpodobně mnohonásobné.
  • 00:42:48 Co má společného
    bonviván Nezval s Jakubem Demlem?
  • 00:42:53 Nezval
    měl hrozně zbožnou maminku.
  • 00:42:56 Možná, že on v Demlovi
    cítil tu autoritu,
  • 00:42:59 ke které by se jeho maminka
    obracela.
  • 00:43:02 Podobně Halas,
    takový kavárenský povaleč,
  • 00:43:05 jak on se sám označoval,
  • 00:43:09 a najednou objevuje Vysočinu,
    objevuje domov.
  • 00:43:14 Krajino dětství proudem unášená,
    plavými víny raná prolnulá
  • 00:43:20 v zrcadlech vln
    tisíckrát roztříštěná, tys minula.
  • 00:43:27 Krajino snů
    s krví na stromech,
  • 00:43:32 jíž potěšen
    jsem v nocích pádíval,
  • 00:43:34 do tebe patřím.
    Ty lásko, ty mne nech,
  • 00:43:37 já v oči tmy
    se příliš zadíval.
  • 00:43:48 Stojíme na humpoleckém
    židovském hřbitově,
  • 00:43:52 který se nalézá
    v úpatí vrchu Orlíku,
  • 00:43:54 vlastně za městem Humpolcem.
  • 00:43:56 Toto místo nás spojuje
    nejen s Gustavem Mahlerem,
  • 00:43:59 protože jsou zde pohřbeni
    předci z otcovi strany -
  • 00:44:02 babička, dědeček,
    ale možná pro někoho paradoxně
  • 00:44:05 s básníkem
    Martinem Ivanem Jirousem,
  • 00:44:07 který se v Humpolci v roce 1944
    narodil
  • 00:44:10 a zde prožil
    vlastně celé dětství a mládí.
  • 00:44:13 Chodil zde do střední školy,
    začal zde psát první verše...
  • 00:44:17 A on několikrát zdůraznil,
    na židovský hřbitov chodíval,
  • 00:44:20 jako 12letý si zde čítával
    Dostojevského.
  • 00:44:23 Později o tomto hřbitovně
    také napíše zajímavé verše,
  • 00:44:27 zajímavou báseň,
    která se jmenuje Hlavová zeleň,
  • 00:44:30 odkazující
    na tu zeď kolem hřbitova.
  • 00:44:33 A ta báseň končí:
  • 00:44:35 "...a větve staré, trouchnivé
    přikrývaly hroby laskavě.
  • 00:44:39 Z ležících pomníků
    zvedli Kuvrmanové dva.
  • 00:44:42 Gustvu Mahlerovi to nepomůže,
    jeho melodie hnusným árijcům
  • 00:44:46 stále budou znít
    jako šlehání biče.
  • 00:44:49 Proti světlu
    si s gustem prohlíží
  • 00:44:52 zelené lahvové střepy
    hospodský v Kališti."
  • 00:45:06 Když jsme byly s Františkou malé,
    tak táta
  • 00:45:08 byl často ve vězení,
    takže jsme ho moc neviděly.
  • 00:45:12 Tím, že nám vlastně posílal
    v dopisech ty pohádky a příběhy,
  • 00:45:16 tak se nám tím tak zpřítomňoval
    a propojil se s námi,
  • 00:45:22 protože do těch pohádek a básniček
    zapojoval to místo,
  • 00:45:25 kde my jsme s Františkou
    byly.
  • 00:45:28 Dvorek, kde jsme vyrůstaly,
    domeček a všechny ty
  • 00:45:31 kočky, kohouty, ovce,
    všechno, co tam bylo.
  • 00:45:35 A tím se do toho našeho světa
    dostal, i když s námi nebyl.
  • 00:45:39 A máma nám to potom četla
    a to byly hezký chvilky
  • 00:45:43 a ráda na to vzpomínám.
  • 00:45:47 Táta taky měl obavy,
    abychom mámu nezlobily,
  • 00:45:49 takže nám napsal strašidelnou
    pohádku,
  • 00:45:51 kterou jsme s Františkou
    obě dvě měly moc rády.
  • 00:45:56 "Ptala se Františky Marta:
    Máme zavřený vrata?
  • 00:45:59 Nepolezou sem strašidla?
    Venku je tma jak povidla.
  • 00:46:04 Vrata jsou samý železo,
    tudy k nám strašidla nevlezou.
  • 00:46:08 Viděli by je kohouti,
    co sedí v jívě na proutí.
  • 00:46:12 A jak by na ně kokrhali,
    strašidla by se hrozně báli.
  • 00:46:16 A tak mi řekni, a honem,
    nemůžou spadnout komínem?
  • 00:46:21 Tak z toho neměj vůbec strach
    spálily by se na tlapkách."
  • 00:46:40 Zazpívám píseň o domově,
    od pramenů až do oblak
  • 00:46:45 a všechno bude v jednom slově,
    zápraží, zahrada
  • 00:46:49 a klas a květ a pták.
  • 00:46:53 Zazpívám píseň o domově
    a převrátí se svět.
  • 00:46:57 Holátko jestřábu
    a skřivan sově hned bude rozumět.
  • 00:47:04 Zazpívám píseň o domově,
  • 00:47:06 tu hymnu
    skřípání vozů, studní a klik.
  • 00:47:11 Od kolébek až k hrobům na hřbitově
    houslově dlouhý vzlyk.
  • 00:47:17 Zazpívám píseň o domově
    a vstane dětství mé.
  • 00:47:23 Tu vůni Vánoc horkou červencově
    blaženi vdechneme.
  • 00:47:31 Jan Zahradníček.
  • 00:47:36 Dvě vysočinská místa
  • 00:47:38 kótují pohnutý životní příběh
    básníka Jana Zahradníčka.
  • 00:47:41 V Masníku se Jan Zahradníček
    roku 1905 narodil
  • 00:47:44 a v Uhřínově prožíval
    poslední měsíce svého života,
  • 00:47:48 kdy se tam vrátil po devítiletém
    komunistickém žalářování.
  • 00:47:53 Jsou to dvě místa,
    která podstatně vstoupila
  • 00:47:56 do literatury,
    do obzoru Jana Zahradníčka.
  • 00:47:59 Inspirovala ho v řadě básní,
    esejí a textů deníkových.
  • 00:48:03 A přesto Jan zahradníček
    je básník na regionální,
  • 00:48:08 nadvysočinský.
    On z tohoto kraje vyrůstá.
  • 00:48:13 Ten kraj je v něm hluboce přítomen,
    jeho dramatický reliéf,
  • 00:48:16 jeho předci a současně z toho
    kraje, z toho uzemnění
  • 00:48:21 vystupuje,
    překračuje jej, obhlíží svět
  • 00:48:23 a dotýká se otázek podstatných
    a trvalých.
  • 00:48:26 On o vztahu básníka a krajiny
    hovoří v několika svých esejích.
  • 00:48:31 Například v eseji
    Básník a jeho krajina
  • 00:48:33 Zahradníček říká:
    "Každá krajina, každý kout na zemi
  • 00:48:37 je hoden toho, aby se stal
    pro básníka středem všehomíra.
  • 00:48:42 Aby z něho rostlo slovo
  • 00:48:44 doznívající
    až na pomezí času a prostoru.
  • 00:48:47 Důvěrnost a hloubka
    básníkova styku se zemí
  • 00:48:50 zůstane vždycky
    hlavní známkou jeho pravosti.
  • 00:49:03 Jan Zahradníček
    je pro mě básník, svědek,
  • 00:49:06 který přes své zdravotními
    handicapy,
  • 00:49:08 on byl od dětství poznamenán
    srdeční nemocí, nemocí páteře,
  • 00:49:13 vášnivě a nekompromisně vystupuje
    proti komunistické indoktrinaci.
  • 00:49:18 Komunisté
    s pomstou nečekají dlouho.
  • 00:49:21 V roce 1951
    je Jan Zahradníček zatčen,
  • 00:49:24 odříznut od rodiny,
  • 00:49:26 vláčen 9 let
    po komunistických kriminálech.
  • 00:49:28 To jsou obrovské otřesy,
    kterým Jan Zahradníček čelí poezií,
  • 00:49:33 takovou svou bytostnou venkovanskou
    povahou,
  • 00:49:36 vzpomínkou na domov, na rodinu
    a také hluboce prožívanou
  • 00:49:40 křesťanskou nadějí.
  • 00:49:42 To je rozměr,
    který Jana Zahradníčka
  • 00:49:44 propojuje s řadou jeho vysočinských
    literárních druhů,
  • 00:49:47 včetně Ivana Martina Jirouse.
  • 00:50:03 Jak je to s tím
  • 00:50:05 bermudským poetickým trojúhelníkem
    na Vysočině?
  • 00:50:09 Těžko říct,
    tvorba je vždycky tajemství
  • 00:50:12 a vtiskuje se do ní doba.
    Ale mě v téhle té chvíli
  • 00:50:18 zajímá víc jiná otázka.
    Bude se to ještě opakovat?
  • 00:50:20 Stane se to ještě jednou?
    Já si myslím, že ano.
  • 00:50:23 Protože země je tady silná
    a krásná.
  • 00:50:28 Nevím, kdy to bude,
    bude to chtít trpělivost
  • 00:50:31 a zbytek už bude jenom
    čekání na zázrak.
  • 00:51:50 Skryté titulky: Alena Fenclová
    Česká televize 2014

Související