iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
12. 12. 2010
20:00 na ČT2

1 2 3 4 5

122 hlasů
35543
zhlédnutí

Asák

Dokument o tvorbě Petra Helbicha - lékaře, fotografa a asistenta nestora české fotografie Josefa Sudka

51 min | další Dokumenty »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Asák

  • 00:00:16 No jo, to by se šéfovi nelíbilo...
  • 00:00:25 No, možná, že by něco šlo...
  • 00:00:30 Slunce zašlo
    a možná, že by něco šlo...
  • 00:00:38 No, to není špatný!
    Dobrý je to.
  • 00:00:46 No, ale že je ta cesta příkrá,
  • 00:00:52 cesta svízelná...
  • 00:01:02 Před 10 roky mně to šlo líp.
  • 00:01:06 Tady dneska nevidím skoro nic.
  • 00:01:09 A přitom z tohodle místa
    už Sudek užasnul nad těma,
  • 00:01:16 nazval to velkým hřbitovem.
  • 00:01:19 Tady byl jeden suchár
    vedle druhého, jedle.
  • 00:01:23 Sochy, podle Sudka.
  • 00:01:25 No a to všechno zmizelo
    a splynulo se zemí.
  • 00:01:31 Tady u lesa dole
  • 00:01:35 fotografoval Sudek takovou
    vyvrácenou ohromnou jedli,
  • 00:01:39 to je zachycený na snímkách
    z roku 1970.
  • 00:01:47 Ten obraz, ten zchudl.
    To by se Sudek divil.
  • 00:01:54 To by nechápal,
    že se takhle může krajina změnit.
  • 00:02:16 Já jsem tady byl už sám
    v roce 1948.
  • 00:02:21 Jen co jsem dostal do ruky knihu
    doktora Jandy: Prales v Beskydách,
  • 00:02:27 hned jsem sem běžel, přes hory,
    prošel jsem si to Mionší,
  • 00:02:31 no a když jsem poznal Sudka,
    tak mně to nedalo.
  • 00:02:36 Tak jsem vlastně
    ten slib Jandovi porušil
  • 00:02:39 a Sudkovi jsem to prozradil.
  • 00:02:42 A věděl jsem, že nedělám dobře,
  • 00:02:46 protože fotografovi prozradit místo
    jiného fotografa,
  • 00:02:52 takové to privilegované,
    tak to je trošičku zrada.
  • 00:02:59 Tady na vrcholu Mionší
    stávala jedna z největších jedlí.
  • 00:03:04 Ještě v době,
    kdy jsme sem přijeli se Sudkem,
  • 00:03:07 tak jsme se pod ní mohli schovávat
    před deštěm.
  • 00:03:11 Měla asi tak 30 metrů,
    byla vidět z veliký dálky.
  • 00:03:17 Ale to torzo, to zmizelo naprosto.
  • 00:03:38 Takhle dopadl Sudkův nejkrásnější
    motiv z Mionší.
  • 00:03:44 Tenhleten strom,
    ten stál tady na kraji louky.
  • 00:03:51 Byl to už pahýl,
    byla to už mrtvola,
  • 00:03:54 ale ještě taková krásná mrtvola,
    ještě jako celistvý.
  • 00:04:00 No a padl před několika lety
    a teď se ztrácí v lesní půdě.
  • 00:04:07 Teď už by ho Sudek
    fotografovat nemohl.
  • 00:04:11 To bylo za mlhy,
    za naprostýho bezvětří,
  • 00:04:16 a expozice byla pět,
    možná deset minut.
  • 00:04:21 Nic se nepohnulo.
  • 00:04:34 Já jsem byl od toho, abych jenom
    vždycky postavil stativ.
  • 00:04:39 Stativ si nosil Sudek sám,
  • 00:04:42 to byl velký stativ,
    s takovou klikou.
  • 00:04:44 Jeden snímek tak trval,
    no jistě 20 minut až půl hodiny.
  • 00:04:48 A já si vzpomínám,
    že jsme nosili, dvojkazety to byly,
  • 00:04:52 a určitě se jich nenosilo víc,
    jak šest,
  • 00:04:55 čili na dvanáct záběrů,
    ale nejvíc, maximálně.
  • 00:04:58 Spíš jsme udělali těch záběrů,
    těch udělal Sudek tak šest.
  • 00:05:02 No a měl to tak zajištěné,
    aby se neudělaly dvakrát,
  • 00:05:05 že to přelepoval, ty kazety,
    lepící páskou.
  • 00:05:11 Ta se před expozicí roztrhla,
    no a Sudek exponoval.
  • 00:05:14 A stalo se, že jsem omylem
    mu podal už tu roztrženou,
  • 00:05:18 a vznikla dvojexpozice.
  • 00:05:20 A Sudka to vůbec nepřekvapilo,
    naopak ho to potěšilo:
  • 00:05:24 "Vidíš, asáku, to to vyšlo!"
  • 00:05:26 A máme teda tupláka jednoho
    a je to docela hezká fotografie.
  • 00:05:52 Vzpomínka...
  • 00:06:01 Někdy se stalo,
    že jsme seděli se Sudkem,
  • 00:06:04 já jsem ho prosil přímo,
    abysme se posadili tady na Polanu,
  • 00:06:08 a abysme se dívali
    tak jaksi do prázdna.
  • 00:06:10 A já jsem tomu říkal
  • 00:06:12 dívat se a poslouchat
    gregoriánský chorál,
  • 00:06:15 protože to skutečně vás napadaly
    při tom takové myšlenky,
  • 00:06:19 jaké vyjadřuje
    ten gregoriánský chorál,
  • 00:06:22 který je takový jako monotónní,
    je to duchovní záležitost, že.
  • 00:06:27 No a ten pohled byl taky vlastně
    duchovní záležitost.
  • 00:06:30 No a to už bylo někdy
    před setměním.
  • 00:06:40 To tykání začalo na té cestě
    právě nahoru, a zase pominulo.
  • 00:06:47 Jakmile nás ten pan Kaleta
    z té chaty vystrnadil,
  • 00:06:49 tak začal zase,
    to mi bylo dost takové nepříjemné,
  • 00:06:54 on onikal Sudek.
  • 00:06:56 "Poslechnul", "milej pane",
    to taky říkal.
  • 00:07:00 To jsem neměl rád,
    to bylo takový abstraktní.
  • 00:07:02 A potom ovšem
    při těch dalších pobytech,
  • 00:07:05 prostě to tykání
    už se ustálilo trvale.
  • 00:07:09 No a taky jsem začal stoupat
    v hodnosti,
  • 00:07:11 protože napřed jsem byl
    učmuč číslo 5,
  • 00:07:15 to znamená učedník mučedník
    číslo 5.
  • 00:07:17 To si čísloval Sudek.
  • 00:07:20 No, ale potom, při těch pobytech
    na Mionší jsem se stal asákem.
  • 00:07:24 Tak to byla nejvyšší hodnost.
    Asáci byli totiž jenom dva.
  • 00:07:29 Já jsem nebyl machr žádný,
  • 00:07:31 já jsem byl tak machr
    dobrý na povídání,
  • 00:07:33 takže Sudek říkával:
  • 00:07:35 "Vy kdybyste si dali s tím druhým
    asákem to, co každýmu z vás chybí,
  • 00:07:40 tak byste byli ideální."
  • 00:07:49 My jsme řekněme chodili spát
    tak v jednu hodinu v noci,
  • 00:07:52 no ale Sudek do 12 hodin v poledne
    druhého dne spal.
  • 00:07:56 Tenkrát už jsem něco fotil.
  • 00:07:58 Napřed jsem nefotil,
    to jsem se žinýroval před Sudkem,
  • 00:08:02 no ale pak jsem se osmělil
  • 00:08:03 a měl jsem tady aparát 9x12,
    který mi Sudek dal.
  • 00:08:06 A s tím aparátem 9x12
    já jsem dopoledne obíhal Mionší,
  • 00:08:11 protože jsem věděl,
    že Sudek nic nepotřebuje, že spí.
  • 00:08:14 Chatu jsem nechával otevřenou,
    aby mohl ven.
  • 00:08:17 V poledne jsme se Sudkem
    posnídali i poobědvali,
  • 00:08:21 a tak pomaličku ve dvě hodiny
  • 00:08:23 se Sudek vydal se mnou na cestu
    po Mionší.
  • 00:08:27 Když jsme se vrátili
    z fotografování k večeru
  • 00:08:31 do chaty zpátky,
    to už byla skoro tma,
  • 00:08:34 tak Sudek přebíjel.
  • 00:08:36 A přebíjel v té místnosti
    hned za kuchyní,
  • 00:08:38 protože tam se neotevíraly okenice,
    tam byla temná komora,
  • 00:08:41 ale zároveň naše ložnice.
  • 00:08:43 A to přebíjení, to bylo dvojí.
  • 00:08:47 On musel přebíjet
    jednak 18x24 formát
  • 00:08:50 a musel přebíjet tu jitrnici,
    jak říkal,
  • 00:08:54 ten panoramatický aparát,
    což bylo 10x30.
  • 00:08:57 Když se nosily oba ty aparáty,
  • 00:08:59 tak jsme nosili černý pytel,
    trojitý, trojité sukno.
  • 00:09:04 No a Sudek se vždycky uvázal
    po snímku
  • 00:09:07 s tím panoramatickým aparátem
    do toho pytle,
  • 00:09:10 a tam přebíjel tou jednou rukou
    ten jeden snímek, a pokaždé znovu.
  • 00:09:16 Měl tam taky hned ručník v tom,
  • 00:09:18 protože on se vždycky
    z toho vybatolil úplně zpocený.
  • 00:09:25 Ten aparát 18x24 byl v brašně.
  • 00:09:30 Ta byla převázaná
    takovýma dvěma řemeny,
  • 00:09:32 a to jsem nosil já.
  • 00:09:34 A protože se to špatně dávalo
    na ramena,
  • 00:09:36 tak jsem si to vždycky nadhazoval
    na to jedno rameno.
  • 00:09:40 No, já to nadhodil poprvně
    na Velké Polaně,
  • 00:09:43 a sundáme ten chránič
    a matnice rozbitá, prasklá.
  • 00:09:49 No, a začalo se to vysypávat.
  • 00:09:51 A teď samozřejmě náhradní matnice
    do toho,
  • 00:09:55 to bysme museli jet do Prahy,
    nebo já nevím co.
  • 00:09:57 Tak Sudek nic.
  • 00:10:00 Sudek vzal lepicí pásku,
    ale tu neprůhlednou.
  • 00:10:04 To oblepil a namazal to máslem.
  • 00:10:08 A ono se to stalo trošku průhledné
    a říkal: "Podívej se, to nevadí.
  • 00:10:14 Já mám doma rezervní
    a s tím se dá krásně fotit."
  • 00:10:18 Přijedeme za rok na Mionší
    a ta matnice tam byla stejná.
  • 00:10:22 Kdepak, on byl ohromně šetrný.
  • 00:10:37 Když jsem ho vodil
    do těch mladších porostů,
  • 00:10:38 které mě bavily,
    tak to mě sice následoval,
  • 00:10:42 ale já si myslím,
    že v duchu si říkal:
  • 00:10:45 "Kam mě ten asák vodí?"
  • 00:10:46 No a jednou, to jsem ho opravdu
    vedl do takového terénu,
  • 00:10:51 kde upadl a kde si zlomil žebro.
  • 00:11:04 Dovedl zpracovat úžasným způsobem
  • 00:11:06 jak negativní,
    tak pozitivní proces.
  • 00:11:08 Tak trošku naznačoval,
    že by mi to rád vštípil.
  • 00:11:11 Takže mi jednou třeba dal
    brožurku Nauka o objektivech.
  • 00:11:17 Teď když po půl roce zjistil,
    že jsem ji vůbec neotevřel,
  • 00:11:20 tak: "Dej ji zpátky.
    Dej ji zpátky..."
  • 00:11:30 Asák, to byl ten,
  • 00:11:32 který byl jaksi Sudkovi
    celkem nejbližší.
  • 00:11:37 No, po stránce lidské, i po stránce
    takového pomocníka,
  • 00:11:43 protože přece jenom Sudek uznával,
  • 00:11:46 že on je ten vedoucí
    v tom sdružení těch dvou lidí.
  • 00:11:52 Sudek mně taky dával k Ježíšku
    fotografie.
  • 00:11:56 A někdy napsal nějaký titul,
    třeba "Asákovi", a tak dále.
  • 00:12:01 A jednou mi napsal titul
    "Asákovi filozofovi".
  • 00:12:04 To jsem si neobyčejně cenil.
  • 00:12:07 Pokud jsem filozof,
  • 00:12:09 tak skutečně jenom
    filozof teoretický,
  • 00:12:11 čili jedna z mých přítelkyň
    mě nazvala myslím správným titulem:
  • 00:12:16 "Humanista teoretik".
  • 00:12:19 To znamená, ano, láska k bližnímu,
    ta je na prvním místě,
  • 00:12:23 ovšem spíš takového toho
    teoretického nadhledu.
  • 00:12:27 A když se jednalo o tu praxi,
  • 00:12:30 tak to já jsem byl spíše
    tak trošičku odtažitý, bohužel.
  • 00:12:34 Ale ta odtažitost mě přecházela
    právě tady
  • 00:12:37 v přítomnosti velikého mého šéfa.
  • 00:12:40 A my jsme ty neděle trávili
  • 00:12:41 právě v té větší místnůstce,
    kde měl Sudek veliký kulatý stůl.
  • 00:12:46 A já jsem se díval na ten stůl
  • 00:12:48 a na tom stole byla plesnivá
    tlačenka na talířku
  • 00:12:52 a vedle toho shnilé švestky.
  • 00:12:57 A já jsem, protože to mi vadilo
    tohleto trošku,
  • 00:13:00 tak jsem to vzal,
    v domě byla popelnice
  • 00:13:02 a vyhodil jsem to
    do popelnice, tohle.
  • 00:13:05 A Sudek se vrátil z toalety
    a povídal:
  • 00:13:08 "Asáku, člověče, kde to je? "
  • 00:13:10 A já mu povídám:
    "No, šéfe, já jsem to vyhodil."
  • 00:13:12 "No to ses mě teda...
    tos mě naštval."
  • 00:13:14 On to řekl jako ostřeji, že jo.
    "Vyhodils mi zátiší!"
  • 00:13:19 Takže tak asi byly ty poměry
    u Sudka.
  • 00:13:22 Já jsem sem pravidelně docházel,
    pokud Sudek žil,
  • 00:13:27 každou neděli odpoledne
    na takové soukromé sedánky,
  • 00:13:31 kde Sudek pouštěl muziku,
    nebo vykládal ze života.
  • 00:13:36 A já jsem nadšeně poslouchal.
  • 00:13:39 Až do toho smutného dne
    v polovině září roku 1976,
  • 00:13:46 kdy jsem přišel a Sudek už byl
    takřka v bezvědomí.
  • 00:13:52 Já jsem to věděl už dva dny předem,
    že je to s ním špatné,
  • 00:13:55 a nutil jsem ho k odchodu
    do nemocnice, on odmítal.
  • 00:14:01 No a zkrátka za ty dva dny
    už bylo pozdě.
  • 00:14:06 Stačil jsem jenom zavolat sanitku,
    vynesli ho
  • 00:14:08 a vlastně Sudek během cesty odsud
    na urologii na Bulovku zemřel.
  • 00:14:49 Tady na Bulovce jsem
    ve Výzkumném ústavu tuberkulózy,
  • 00:14:52 tak se to tehdy tady jmenovalo,
  • 00:14:54 nastupoval před 48 lety,
    v roce 1962.
  • 00:14:59 A setkal jsem se tady
    s přednostou ústavu.
  • 00:15:04 Já jsem mu dodnes vděčen,
    protože mě určil jako cytologa.
  • 00:15:12 Zaprvně to byl obor,
    kde nebyl styk s pacienty,
  • 00:15:15 na to já moc nebyl.
  • 00:15:17 Já jsem postupně tu medicínu, jaksi
    tu praktickou medicínu, tu k lidem,
  • 00:15:22 tu jsem opustil.
  • 00:15:24 A žil jsem jenom v tom světě
    jednak těch buněk,
  • 00:15:28 fotografování buněk, rozeznávání
    jednotlivých druhů buněk,
  • 00:15:33 no a potom fotografováním ústavu
    během nočních služeb
  • 00:15:37 tím velkým přístrojem.
  • 00:15:39 Někdy jsem brousil taky
    kolem ústavu, když svítily ty okna,
  • 00:15:44 někdy jsem fotografoval z ústavu,
  • 00:15:45 tam mám nádherný pohled ze střechy
    této budovy.
  • 00:16:24 Prázdná nemocniční chodba.
  • 00:16:28 To byl můj život
    během nočních služeb.
  • 00:16:31 Já jsem jich měl hodně.
  • 00:16:33 Například odsloužil jsem
    jako svobodný muž všechny Vánoce.
  • 00:16:39 To byla chodba,
    která nebyla osídlená pacienty,
  • 00:16:42 protože celá polovina budovy
    byla pustá.
  • 00:16:47 A tam byly rekvizity,
    jako štafle nebo věšáky.
  • 00:16:54 To všechno,
    když se to dalo dohromady,
  • 00:16:57 tak to vytvářelo prazvláštní
    prostředí jakési opuštěnosti,
  • 00:17:03 a přitom samozřejmě i stesku
    a smutku.
  • 00:17:08 Ale to mně nevadilo.
  • 00:17:10 Já jsem se v tomto,
  • 00:17:12 v té náladě a v těch nočních
    službách, cítil velice dobře.
  • 00:17:39 Opuštěné věci vůbec nejsou
    jaksi mrtvé.
  • 00:17:44 Naopak, ony žijí zvláštním životem.
    Je to takové oživlé prázdno.
  • 00:17:49 A to na člověka působí
    docela jiným dojmem,
  • 00:17:56 než když se stýká s něčím,
    co je stále používáno.
  • 00:18:02 To je jako kdyby čekalo,
  • 00:18:03 ty nepoužívané věci,
    ty prázdné chodby,
  • 00:18:06 na nějakou přítomnost něčeho,
  • 00:18:09 co jako není úplně zcela
    z našeho světa
  • 00:18:13 a je to trošičku strašidelné.
  • 00:18:16 A je to vlastně velice příjemně
    strašidelné, bych řekl.
  • 00:18:39 Jednou jsem narazil
    i na motiv štaflí,
  • 00:18:44 které zase připomínaly
    nějaké strašidlo,
  • 00:18:47 zvlášť když se skrývaly
    za jiným předmětem.
  • 00:18:51 A ten jsem vyfotografoval.
  • 00:18:54 A byl to motiv,
    který se potom Sudkovi zamlouval
  • 00:18:59 a na základě toho jeho posudku
  • 00:19:02 jsem potom dál pokračoval
    ve fotografování různých artefaktů,
  • 00:19:07 které na těch prázdných chodbách
    zbyly,
  • 00:19:11 když ty chodby byly vyklízeny
    před stavbou.
  • 00:19:24 Jsem v zadní části našeho ústavu,
  • 00:19:29 kam jsem vycházel fotografovat,
    obyčejně v téhleté náladě,
  • 00:19:34 která mi velmi připomíná
    všechny ty snímky,
  • 00:19:40 které jsem tady na Bulovce dělal.
  • 00:19:43 Bylo asi takovéhle počasí,
    zataženo, zima, stromy bez listí,
  • 00:19:49 a já jsem se díval na svítící okna,
  • 00:19:55 z nichž ty nejzazší byly okna
    lékaře, který měl noční službu.
  • 00:20:02 Hrozně mě mrzí,
    že nemám sebou aparát,
  • 00:20:05 protože bych rád si ten snímek
    docela zopakoval.
  • 00:20:12 Občas jsem se taky podíval
    nad holešovický přístav,
  • 00:20:17 odkud mám taky několik snímků,
  • 00:20:20 no a právě nejlepší období,
  • 00:20:24 to bylo předtím,
    než nastala úplná tma.
  • 00:20:27 To ještě bylo v tom přístavu vidět
    nějaké detaily.
  • 00:20:33 Je to krásná nálada.
  • 00:21:11 Tak tady, na Černém mostě,
  • 00:21:15 tady už bydlím,
    právě je tomu deset let.
  • 00:21:19 Pětašedesát let jsem se díval
    na Hradčany z nábřeží,
  • 00:21:24 tak ten přechod, to byl dost šok.
  • 00:21:29 Ale já jsem si tady zvykl velmi
    rychle a moc se mi tady líbí,
  • 00:21:34 protože když se trošku jenom
    vykloním z okna,
  • 00:21:37 tak vidím zase na rozsáhlou
    chráněnou krajinnou oblast,
  • 00:21:42 jmenuje se to Čihadla,
    jedna z největších v Praze.
  • 00:21:47 Dokonce vidím rybníček Martiňák
    a rezervaci Pískovna.
  • 00:21:55 To je zatopený pískový lom
    s takovým mým soukromým pralesem.
  • 00:22:01 Tam je lužní les, kousíček.
  • 00:22:04 Jednou jsem tady viděl zrána,
    běželo stádo krys,
  • 00:22:07 ale to byla jediná zvěř,
    kterou jsem tady viděl.
  • 00:22:13 Zas hodně času zabere
    ta fotografie,
  • 00:22:15 to vyvolávání a tak dále.
  • 00:22:17 A když mám čas,
    tak jdu do Klánovic pěšky.
  • 00:22:24 Opravdu v tomhle jsem měl štěstí,
    že jsem se dostal do tohoto domu.
  • 00:22:36 Byl jsem opravdu dítě,
    kterému by se dalo říci mazánek.
  • 00:22:41 To znamená, já jsem byl jedináček.
  • 00:22:43 To byla jistě chyba.
    Já jsem byl hodné dítě, takzvané.
  • 00:22:48 To znamená, co rodiče chtěli,
    to jsem udělal.
  • 00:22:52 Já jsem neměl kamarády,
    kromě těch ve třídě,
  • 00:22:58 se kterými jsem se ale stýkal
    jedině v té škole,
  • 00:23:00 vůbec ne mimo školu.
  • 00:23:02 Já jsem si nikdy nehrál s dětmi.
  • 00:23:07 Já jsem nepěstoval žádný sport,
    ani kuličky jsem s nikým necvrnkal.
  • 00:23:13 A abych hrál fotbal,
    nebo něco takového, nikdy ne.
  • 00:23:17 A já jsem se držel pořád
    jaksi bytu.
  • 00:23:22 I když jsem přijel do Frenštátu,
    zase jsem byl u té tety,
  • 00:23:25 ani ve Frenštátě jsem nechodil
    někam, za školu, čili za rodinu.
  • 00:23:31 To bylo zvláštní.
  • 00:23:34 Tohle jsou moji rodiče, oba dva.
  • 00:23:36 Asi tak když jim bylo-
  • 00:23:38 mamince bylo těch 55
    a tatínkovi 50.
  • 00:23:44 Měl jsem hračky,
    měl jsem parní stroj,
  • 00:23:48 měl jsem takový vláček,
    s tím jsem si hrál.
  • 00:23:51 Měl jsem hmoždíř, tím jsem střílel,
  • 00:23:55 a měl jsem dokonce potom
    elektrické dynamo,
  • 00:23:58 takže já jsem si vyhrál doma.
  • 00:24:00 A zase sám.
    Nebo měl jsem rád hasiče.
  • 00:24:04 Chtěl jsem být jako dítě hasičem,
    obdivoval jsem hasiče
  • 00:24:10 a doma jsem si dokonce uspořádal
    domácí požáry.
  • 00:24:15 Takové, jako že jsem si z krabic
    postavil nějaký domeček
  • 00:24:18 a ten jsem potom na pavlači zapálil
    a ten jsem hasil.
  • 00:24:31 Když fotografuju,
  • 00:24:32 tak v duchu si nějakou tu hudbu
    pustím.
  • 00:24:38 Už jsem úplně opustil klavír,
    na který jsem hrál 30 let.
  • 00:24:42 Zase taková ta moje tvrdošíjnost,
    naprosto bez talentu,
  • 00:24:47 takže jsem to dotáhl nanejvýš
    k Janáčkově Po zarostlém chodníčku.
  • 00:24:52 Když potom jeden z těch mých
    přátel,
  • 00:24:55 když jsem zjistil,
  • 00:24:57 že za měsíc umí hrát lépe
    na klavír, než já za 30 let,
  • 00:25:00 tak jsem toho nechal.
  • 00:25:19 O mně říkají,
    že sice nejsem zbabělý,
  • 00:25:22 že dovedu hájit svou věc,
    když na to přijde,
  • 00:25:26 ale že jsem bojácný.
  • 00:25:28 Já jsem jaksi...
  • 00:25:30 vždycky vidím spíš
    tu negativní stránku věci,
  • 00:25:34 než tu pozitivní,
    a neangažuji se, to je to.
  • 00:25:44 Já jsem se zamiloval.
  • 00:25:46 Ale to já jsem se zamiloval
  • 00:25:47 až ve velmi pozdním věku,
    bych řekl, tak řádně.
  • 00:25:51 Zamiloval jsem se hned,
  • 00:25:53 tak velice decentně a na dištanc,
    bych řekl.
  • 00:25:57 Ale potom vřele, opětovaně,
  • 00:26:00 jsem se zamiloval,
    to mi už táhlo přes třicet.
  • 00:26:03 A já jsem přiběhl k Sudkovi,
    celý šťastný, a povídám:
  • 00:26:06 "Šéfe, já jsem zamilovaný!"
  • 00:26:10 On se tak na mě podíval a říká:
    "Asáku, a to ti nevydrží."
  • 00:26:15 A měl pravdu, nevydrželo!
  • 00:26:23 Já jsem tomuto požehnanému stavu
    nedůvěřoval.
  • 00:26:27 Já věřím, že bych dokázal
    být věrný, to ano,
  • 00:26:32 ale nevím, jestli by to ta druhá
    strana dokázala.
  • 00:26:36 Neoženil jsem se.
  • 00:26:37 Nikdy jsem netoužil po tom
    založit přímo rodinu,
  • 00:26:41 což samozřejmě,
    když to naši pochopili,
  • 00:26:43 tak byli smutní.
  • 00:26:53 Když jedu do Prahy,
    tak musím dojíždět za vším.
  • 00:26:56 Do Motola do nemocnice,
    to je kraj světa.
  • 00:26:59 Tak to mi nevadí, vůbec,
    protože já tam čtu.
  • 00:27:02 A já jsem v metru přečetl
    klasickou literaturu.
  • 00:27:10 A jednou se mi stalo,
    když mě dovezli tady na konečnou,
  • 00:27:13 to jsem nespal, to jsem se začetl,
    no a oni, jak to metro vyprázdnili,
  • 00:27:18 tak se dveře zavřely
    a odvezli mě do depa.
  • 00:27:21 A v tom depu,
  • 00:27:23 to jsem měl trošičku strach,
    abych tam nesetrval přes noc,
  • 00:27:26 ale naštěstí ta souprava
    je tam vždycky jenom jedna,
  • 00:27:29 tak oni přehodí kolej
    a zase jedou zpátky.
  • 00:27:32 A samozřejmě otevřou
    těm nastupujícím,
  • 00:27:35 tak jsem s klidem vystoupil
    a nikdo si toho vůbec ani nevšiml.
  • 00:28:29 (zvoní telefon) Helbich!
  • 00:28:33 Já jdu.
  • 00:29:00 Pocházím z lékařské rodiny.
    Maminka s tatínkem byli doktoři,
  • 00:29:05 ale byl doktorem i děda,
    ten tu tradici zahájil.
  • 00:29:10 A dědeček byl zakladatelem
  • 00:29:12 Ústřední jednoty českých lékařů
    v Československé republice.
  • 00:29:17 Ta 10R, ta je negativní.
    To byla jenom krev.
  • 00:29:20 Já jsem vlastně tuhle živnost
    po nich podědil
  • 00:29:24 a tak jako mně už bylo určeno,
    abych se stal lékařem rovněž,
  • 00:29:28 ačkoliv jsem k tomu sám
    velký sklon neměl.
  • 00:29:33 To se barví okamžitě.
  • 00:29:36 Já jsem původně chtěl být
    meteorologem, lesníkem,
  • 00:29:41 ale vždycky když jsem zjistil,
  • 00:29:42 že v tom oboru
    je potřebí matematika,
  • 00:29:45 tak jsem toho rychle nechal.
  • 00:29:47 Na tu medicínu jsem se dal,
    podvolil jsem se vůli rodičů,
  • 00:29:51 jako jsem se jí podvoloval
    až do svých skoro 50 let,
  • 00:29:56 než oni odešli na věčnost.
  • 00:30:01 Je tady ten faktor času,
    že to musí být všechno tak rychle.
  • 00:30:07 A že jakýkoliv omyl by mohl býti
    osudným pro pacienta.
  • 00:30:12 Tak těch pár hodin,
    co se tomu ve středu věnuju,
  • 00:30:18 je pro mě opravdu tedy
    jednak dramatických,
  • 00:30:23 a jednak pořád ještě teda
  • 00:30:25 se cítím být platný
    v tom svým oboru.
  • 00:31:03 Já se teď zaměřuju na les.
  • 00:31:05 Víte, já jsem proti Sudkovi,
  • 00:31:06 to je úzkoprsost hrozná,
    já jsem nikdy...
  • 00:31:10 portrét, no tak to dopadlo špatně
    vždycky.
  • 00:31:13 Akt, no to bylo pro mě,
    znáte mou povahu už trošku,
  • 00:31:16 tak k tomu jsem se nemohl dostat
    nijak,
  • 00:31:19 ani v těch letech
    toho největšího rozletu.
  • 00:31:23 To bych si nebyl troufl.
    Já jsem si netroufl.
  • 00:31:28 Fotografické zátiší, lesní,
    to by mi šlo.
  • 00:31:32 To je malá věc poměrně,
    soustředěná věc,
  • 00:31:36 tam si to můžete prokomponovat,
    a to dělám teď.
  • 00:31:42 Předložím fotografie někomu.
    Ten to jen tak prolistuje, nic.
  • 00:31:48 Já koukám, ale ony opravdu
    ty fotografie jsou blbý,
  • 00:31:52 to uznávám.
  • 00:31:54 Předložím to druhému člověku,
    ten se na to dívá a říká:
  • 00:31:57 "Člověče, no tohle!"
    A mně se to začne líbit taky.
  • 00:32:05 Kolik to ukazuje,
    jestli to vůbec něco ukazuje?
  • 00:32:09 Ten expozimetr jako už,
    dochází mu síla...
  • 00:32:14 Dochází mu síla.
  • 00:32:17 Tady by to možná šlo.
  • 00:32:21 Tady by to možná šlo...
  • 00:32:26 Je tady dost velká prázdná plocha,
    ale tady by to šlo.
  • 00:32:35 Ale jo, je to tam. Je to tam.
    Tak uvidíme.
  • 00:32:42 Já totiž považuju všechno,
    co je nedosažitelné,
  • 00:32:45 v životě za velmi podnětné,
    protože je to taková opora.
  • 00:32:49 Když má člověk něco,
    co věří, že může získat,
  • 00:32:55 tak se to potom
    najednou promění v něco,
  • 00:32:59 co vlastně svým způsobem ztrácí.
  • 00:33:01 Ale když je to nedosažitelné,
    ať je to co chce,
  • 00:33:04 ať je to třeba nesmrtelná milenka,
    nebo je to Bůh,
  • 00:33:08 nebo ať je to nějaká
    absolutní pravda,
  • 00:33:11 nebo ať je to nějaké
    nedovršitelné dílo,
  • 00:33:15 nebo nějaké naprosto vlastně
    zapovězené poznání,
  • 00:33:21 tak to člověka drží
    v takovém rozjitření
  • 00:33:27 a vlastně určuje mu to směr.
  • 00:33:29 Vy víte, že tam nedojdete k tomu.
    To je důležité.
  • 00:33:33 Nedojdete. Je to nedosažitelné.
    Ale drží vás to v určitém směru.
  • 00:33:38 Víte, mně to připadá,
    kdybych se k tomu měl vyjádřit,
  • 00:33:41 jako gravitace.
  • 00:33:43 Gravitaci si taky nemůžete
    přisvojit, že jo.
  • 00:33:46 Ale ono vás to drží vzpřímeně.
  • 00:33:49 Kdyby nebyla ta gravitace,
    no tak se všecko rozletí.
  • 00:33:54 Takže tady fotím výhradně
    s tímto starým Sudkovým aparátem,
  • 00:33:57 který mi osobně věnoval
    někdy v 70. letech.
  • 00:34:02 A je to upravený Voigtlander
  • 00:34:04 na takový polo-panoramatický
    přístroj formátu 6x10.
  • 00:34:11 To mám tady trvale na nejmenší
    clonu, na 32,
  • 00:34:17 no a čas mám obyčejně víc,
    než vteřinu,
  • 00:34:22 takže to exponuju po Sudkovu vzoru
    dlaní a odpočítávám.
  • 00:34:34 Tak, jednadvacet, dvaadvacet, dost.
    Hotovo.
  • 00:34:42 Tady už začíná bažina.
  • 00:34:45 Tady začíná bažina,
    takže do té se pouštět nemůžu,
  • 00:34:50 ale možná, že by to šlo...
  • 00:35:34 Za té války,
    až kromě toho bombardování,
  • 00:35:37 nás to všechno minulo.
  • 00:35:40 Samozřejmě, že poblíž nás
    se odehrávaly
  • 00:35:43 události velmi tragické,
    například v Resslově ulici
  • 00:35:46 to odhalení těch partyzánů,
    kteří se tam skrývali.
  • 00:35:50 To jsme slyšeli,
    samozřejmě střelbu,
  • 00:35:53 to nás v noci vyrušilo.
  • 00:35:54 Pak na střeše Mánesa,
    zrovna naproti nám,
  • 00:35:57 stál německý kulomet,
    který naštěstí nestřílel,
  • 00:36:01 ale kupodivu z tohoto místa
    stříleli potom Rusové,
  • 00:36:06 když přišli v roce 1968,
    tak to jsme prožili,
  • 00:36:09 to bylo to největší drama
    poválečné,
  • 00:36:14 a sice z neznámých důvodů
  • 00:36:17 začali střílet Rusové zezdola
    na náš dům
  • 00:36:22 a my jsme s maminkou po čtyřech
    prchali do koupelny.
  • 00:36:26 Ale zase,
    protože jsme byli skrčeni,
  • 00:36:28 tak nás nic nezasáhlo,
  • 00:36:30 jenom kulky lítaly do stropu,
    tam nám vystřílely lustr,
  • 00:36:33 no a maminka se mnou ležela
    až do rána u té vany,
  • 00:36:39 tam byla okna do světlíku.
  • 00:36:40 No a zase, probudili jsme se,
    okno vystřílené,
  • 00:36:43 já jsem jel na Bulovku,
  • 00:36:45 kde jsem potom už zůstal
    ty nejdramatičtější dny,
  • 00:36:48 no a když jsme se vrátili,
    tak jsme si nechali zasklít okna,
  • 00:36:53 no a zase bylo všechno v pořádku.
  • 00:36:57 Poprvně jsem cítil strach o sebe,
    když bombardovali Prahu.
  • 00:37:01 To jsem najednou pochopil,
  • 00:37:03 protože jsem viděl,
    jak ta bomba spadla za tím rohem
  • 00:37:05 a vyletěl nad střechy
    ohromný sloup dýmu,
  • 00:37:09 a v tom sloupu dýmu
    se motala stolička.
  • 00:37:12 A já jsem si uvědomil,
    jaká síla to je,
  • 00:37:15 která dovede vyvrhnout židličku
    nad střechy domů.
  • 00:37:20 Potom když přišel další poplach,
  • 00:37:22 tak najednou jsem pocítil,
    že bych mohl být zabit.
  • 00:37:39 To dětství,
    které potom přechází v dospělost,
  • 00:37:43 víte, to nebyly pro mě dobré doby.
  • 00:37:46 Ani v té dospělosti,
  • 00:37:48 protože tam se mísily právě ve mně
    dvě fyziologické záležitosti,
  • 00:37:52 ten ostych, ta nedůvěra,
  • 00:37:56 a potom samozřejmě
    ta tělesná potřeba,
  • 00:37:59 která je přirozená,
    když člověk přejde tu pubertu.
  • 00:38:03 Na to nemám docela hezké vzpomínky.
    Taková choulostivá věc.
  • 00:38:09 To vlastně jsem poznal
    až ve věku značně pokročilém
  • 00:38:13 a té, která mě s tím seznámila,
    jsem skutečně vděčen.
  • 00:38:17 Ale nenaplnilo mě to.
  • 00:38:20 Byla to záležitost opravdu
    v mém životě víceméně přechodná.
  • 00:38:25 Ano, došlo k naplnění,
    poznal jsem, co jsem poznati měl,
  • 00:38:30 takže pro mě stáří,
    když toto už pominulo,
  • 00:38:35 já bych řekl, že to je pro mě
    nejhezčí životní doba.
  • 00:38:49 Maminka měla sestru, tetu Martu.
  • 00:38:51 Když rodiče vytušili nějaké
    nebezpečí, že nám hrozí v Praze,
  • 00:38:56 tak mě okamžitě odeslali
    do Frenštátu k mé tetě.
  • 00:39:01 Jako jako kdybych měl
    dvě maminky ?
  • 00:39:03 tetu Martu ve Frenštátě
    a maminku v Praze.
  • 00:39:10 My se díváme podle té fotografie
    na ten dům zeshora.
  • 00:39:15 My jsme byli ulice Vávrova,
    protože u nás se ty uličky křížily.
  • 00:39:20 A jedna, ta, která šla směrem sem
    k tomu obchodnímu domu,
  • 00:39:26 tak se jmenovala lidově
    Sladká ďůra,
  • 00:39:29 protože pravděpodobně ten název
    byl po živnosti,
  • 00:39:34 kterou jsme v tom našem domku měli
    ještě před přestavbou
  • 00:39:38 a kde byla prababiččina cukrárna.
  • 00:39:44 Ten dům nám dal přestavět
    architekt Krejcar,
  • 00:39:48 což byl známý architekt
    z dob I. republiky
  • 00:39:52 a maminčin pacient.
  • 00:39:55 Bylo to z vděčnosti,
    navrhl jí tuhletu přestavbu.
  • 00:40:00 A tady tohle okénko nahoře,
    tam byl můj pokojíček.
  • 00:40:05 A já jsem ho vyfotografoval
    potom za deště, za mlhy,
  • 00:40:09 jak hledí do té Sladké ďůry.
  • 00:40:13 Ten domek skončil v roce 1987,
  • 00:40:18 kdy přijely buldozery
    a srovnaly ho se zemí.
  • 00:40:24 A já, když jsem poprvně viděl
    ty klády na sobě navršené,
  • 00:40:29 tak to byl jediný moment zatím,
    v mém životě,
  • 00:40:33 kdy jsem dostal skutečně
    bolesti u srdce.
  • 00:40:36 Tak jsem radši rychle odešel
  • 00:40:39 a pak už jsem se sem nevracel,
    až teď.
  • 00:40:42 Tady jsem byl jednak u lidí,
    kteří mě měli velice rádi,
  • 00:40:47 to byla moje teta,
    ta druhá maminka,
  • 00:40:49 a potom jsem si tady vlastně žil
    v přírodě.
  • 00:40:54 Tady hned za naším domkem
    už začínal les,
  • 00:40:59 byla hora Javorník,
    byly horečky,
  • 00:41:02 no a tady vidím poslední památku
    na naši zahrádku.
  • 00:41:11 Tou poslední památkou
    je tahle bříza.
  • 00:41:15 Takže teď přicházíme asi nějak
    zezadu k plotu naší zahrádky
  • 00:41:19 a k místům, kde stál ten altánek
  • 00:41:22 a kde mně ten otec předčítal
    ty knížky,
  • 00:41:26 ty zeměpisné, cestovatelské.
  • 00:41:30 Řekněme od roku 1940,
    že by tady rostly,
  • 00:41:34 no tak musí mít tak těch 70 let.
  • 00:41:39 To je zbytek druhé břízy, no.
  • 00:41:42 Ten výsledný dojem je zvláštní.
  • 00:41:47 Já už vlastně ztrácím
    ten prapůvodní stesk,
  • 00:41:54 který jsem měl několik roků poté,
    co ten domek zbořili.
  • 00:42:02 Tohle mě trochu přece jenom dojímá.
  • 00:42:05 Ten pohled na to otevřené okno
    v tom poschodí našeho domku.
  • 00:42:40 Nemám rád lítost
  • 00:42:42 a nemám rád sentimentalitu,
    do které člověk může upadnout,
  • 00:42:46 ale řekl bych, že starému člověku,
    každému člověk, je stesk povolen.
  • 00:42:54 Stesk mně působí ta skutečnost
    toho stárnutí.
  • 00:42:58 To znamená, odchod těch lidí,
    které jsem měl rád.
  • 00:43:02 Například stýská se mi po Sudkovi.
  • 00:43:14 Já jsem si jednou začal psát
    ty texty,
  • 00:43:17 přibližně v té době,
    kdy u mě byla zjištěna rakovina.
  • 00:43:21 Tak když o tom mluvíme,
    tak prostaty.
  • 00:43:26 Ohromným štěstím jsem se dožil
  • 00:43:29 už osmého roku
    po zjištění tohoto nálezu,
  • 00:43:32 ale já, když ten nález byl zjištěn,
    tak já jsem účtoval se životem, že.
  • 00:43:38 Já jsem zažil takovej ten
    rozklad toho těla, víte,
  • 00:43:41 to je zvláštní pocit.
  • 00:43:42 A dokud teda mně neudělali
    ten zákrok, to znamená tu kastraci,
  • 00:43:46 a nedali mi ty cytostatika,
    tak já jsem se cítil velice zle.
  • 00:43:52 A v tom zle jsem si začal psát
    záznamy myšlenek a tak.
  • 00:43:56 Je to možná falešný optimismus,
  • 00:43:58 ale že jakákoliv úvaha
    a myšlenka člověka
  • 00:44:03 má mít nějaké kladné vyústění.
  • 00:44:06 Ne optimistické,
    neříkám optimistické, ale kladné.
  • 00:44:56 Vážení přátelé, milé dámy a pánové,
  • 00:45:00 dovolte mi,
    abych vás tady uvítal
  • 00:45:04 na další z vernisáží
    doktora Helbicha.
  • 00:45:07 Děkuju.
  • 00:45:08 Chtěl bych vám popřát hodně zdraví,
    hodně úspěchů
  • 00:45:10 a hlavně dobré světlo.
  • 00:45:12 -Děkuju vám, děkuju.
    -Nemáte zač.
  • 00:46:08 Moje fotografie samozřejmě byly
    zaměřené pesimisticky, na demolici.
  • 00:46:14 A hodně dlouho.
  • 00:46:15 Konec konců i ta Bulovka
    je demoliční téma,
  • 00:46:19 protože tam jsou opuštěné
    místnosti, opuštěné věci.
  • 00:46:24 A já jsem si vytvořil
    takovou v sobě myšlenku,
  • 00:46:28 že opuštěné věci vlastně
    nejsou na tom tak zle,
  • 00:46:33 že z nich se rodí zase něco nového,
  • 00:46:36 že kdyby tady nebyla ta opuštěnost,
    tak by se všechno nějako zadrhlo.
  • 00:46:42 Čili i ta opuštěná půda,
  • 00:46:45 ona jaksi zrodí zase něco v sobě,
    co opuštěné nebude.
  • 00:46:52 Třeba víte, co mám rád?
  • 00:46:53 Já mám rád staré pařezy.
    To jsem zjistil.
  • 00:46:56 A tam je ta záliba,
    a to chápu proč.
  • 00:46:58 Protože pařez čerstvý
    je jako čerstvý hrob.
  • 00:47:04 To je to, co Sudek mě varoval:
  • 00:47:06 "To ne, doufám,
    že nemáš rád živé hřbitovy!"
  • 00:47:08 A posekaný les, čerstvě,
    to je živý hřbitov.
  • 00:47:12 Ale starý pařez,
  • 00:47:13 když už je obklopený tím mechem
    a už z něho něco roste,
  • 00:47:17 to je opuštěný hrob.
  • 00:47:19 A opuštěný hrob, to má poezii,
    protože z toho hrobu roste zeleň.
  • 00:47:25 To máme tady.
  • 00:47:30 Já se snažím svět pochválit,
    ne se na něj škaredit
  • 00:47:34 a co to tady je, ty lidi,
    to je hrůza.
  • 00:47:37 To vůbec, to mně nesedí.
  • 00:47:41 Něco tady je, co jako tohle všechno
    jednak možná řídí,
  • 00:47:47 a jednak k něčemu spěje,
  • 00:47:50 ale to, co to kam spěje,
    to nemůže být negace.
  • 00:47:55 To musí být něco...
  • 00:47:56 No jinak by to nebylo,
  • 00:47:58 protože kdyby to byla negace,
    tak to ten kosmos dávno zabalil
  • 00:48:03 a nebyl by nic.
  • 00:49:35 Pokud jsou nějaké šťastné chvilky
    na světě, víte,
  • 00:49:39 tak já je mám v této chvíli.
  • 00:49:42 A na závěr třeba bych řekl
    jednu takovou nej,
  • 00:49:49 jak bych řekl, nejintimnější větu,
    kterou mi Sudek řekl,
  • 00:49:53 ale větu, která mě hrozně potěšila.
  • 00:49:57 To bylo u něj nahoře na Úvoze
    a povídá:
  • 00:50:00 "Asáku, víš, těch opravdu
    krásnejch,
  • 00:50:04 šťastnejch chvilek v životě,
    těch je malounko.
  • 00:50:08 Těch je hrozně malounko.
  • 00:50:09 Kdyby jich bylo víc,
    tak by nebyly tak šťastný..."
  • 00:50:18 Skryté titulky: Barbora Valentová
    Česká televize 2010

Související