iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
1. 5. 2008
20:00 na ČT2

1 2 3 4 5

76 hlasů
65043
zhlédnutí

Sedm světel

Židé nebyli jen bezmocnou obětí Hitlerovy doktríny, ale i aktivními odbojáři, kteří se podíleli na boji proti zločinu.

56 min | další Dokumenty »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Sedm světel

  • 00:00:32 V den Jom Ha Šoa
    zapalujeme první dvě světla
  • 00:00:38 za všechna děvčátka a chlapce,
  • 00:00:41 kteří šli do plynových komor.
  • 00:00:46 Třetí světlo zapalujeme
    za jejich maminky.
  • 00:00:52 Čtvrté světlo zapalujeme
    na paměť tatínků,
  • 00:00:58 kteří chtěli ochránit své rodiny.
  • 00:01:02 Páté světlo zapalujeme
    za všechny dědečky a babičky.
  • 00:01:09 Šesté světlo patří všem
    židovským ženám a mužům,
  • 00:01:17 kteří bojovali na frontách
    druhé světové války.
  • 00:01:22 Sedmé světlo je památka na všechny
    lidi jakéhokoliv náboženství,
  • 00:01:30 jakékoliv národnosti,
    které o život připravily
  • 00:01:35 hrůzné poměry
    druhé světové války.
  • 00:01:52 Já jsem se narodila,
    to bylo před první světovou válkou.
  • 00:01:58 A to byla
    rakousko - uherská monarchie.
  • 00:02:04 Habsburk.
  • 00:02:24 My jsme byli pět dětí.
    Moje matka se narodila v Jihlavě.
  • 00:02:33 A byli velmi spřátelení
    s rodinou Gustava Mahlera.
  • 00:02:40 Moje maminka,
    jak byla docela malá holčička,
  • 00:02:43 tak si hráli s Gustavem.
    To je historický moment.
  • 00:02:55 Tak přišel Gustav Mahler.
    Hráli první představení
  • 00:03:01 jeho Druhé symfonie
    a maminka nás vzala na ten koncert.
  • 00:03:05 A on tam seděl.
    Ona: Tady sedí.
  • 00:03:09 Tak jsme ho viděli sedět tam.
  • 00:03:13 A od té doby já tu Druhou symfonii
    hrozně mám ráda.
  • 00:03:31 Ještě teď když slyším jeho hudbu,
  • 00:03:35 tak cítím moji maminku
    docela vedle mě.
  • 00:03:39 V mém srdci, bych řekla.
  • 00:03:49 To je můj tatínek.
    Jmenoval se Izák Jáchym Estreicher.
  • 00:03:54 Maminka. V bříšku má dítě čtvrtý.
    A my jsme tady tři její.
  • 00:04:01 Tahle byla jediná hodná. Anča.
    Taky první, chudák, umřela.
  • 00:04:06 Protože ji zabili v Osvětimi.
  • 00:04:09 Ti hodní to vždycky odnesou.
  • 00:04:13 My jsme nebyli hodní,
    tak jsme zůstali naživu.
  • 00:04:15 My tři. Opravdu. My jsme byli zlí.
  • 00:04:18 No tak jsme se nedali, no.
  • 00:04:22 Moje rodina byla obchodnická
    a to je ten náš obchod
  • 00:04:28 v Plzni na rohu náměstí,
    který vybudoval dědeček.
  • 00:04:32 Ten třetí zleva je můj tatínek.
  • 00:04:36 Já jsem byla mazlík
    a maminka taky,
  • 00:04:39 tak jsme se hodně mazlily.
  • 00:04:42 To jsou moji bratranci.
    Ani jeden nepřežil.
  • 00:04:46 A tady je moje sestřenice Dagmar.
  • 00:04:49 Odmalička
    jsme byly spolu jako sestry.
  • 00:04:53 Stejně oblékané,
    do stejné školy jsme chodily.
  • 00:04:56 Bohužel nepřežila také.
    To byla moje největší kamarádka.
  • 00:05:01 Prostě sestra.
    Byly jsme o měsíc od sebe.
  • 00:05:07 Narodila jsem se v Žilině.
    Tohle je moje milovaná maminka.
  • 00:05:13 A můj tatínek Arnold Kelleremann.
    To už je v dobách těsně předtím,
  • 00:05:20 než začali pronásledovat Židy
    a mluvilo se o tom,
  • 00:05:24 že nás někam vyvezou.
    A maminka tehdy řekla:
  • 00:05:28 Ty vlasy musíme ostříhat.
    Dostala by vši.
  • 00:05:32 A takhle mě ostříhali.
    Úplně nakrátko.
  • 00:05:39 No jo. Mám málo fotek.
    To mě taky mrzí.
  • 00:05:43 Já jsem přišla o fotky,
    kterých jsem měla hodně,
  • 00:05:48 díky dvěma emigracím.
    První v roce 1939
  • 00:05:53 a podruhé v roce 1968,
  • 00:05:55 kdy jsme zase odešli
    po sovětský invazi.
  • 00:06:00 To je snad jediná fotka z dětství,
    kterou mám.
  • 00:06:06 My jsme byli sice židovská rodina,
    ale to jen tak mimochodem.
  • 00:06:10 Slavili jsme Vánoce,
    slavili jsme Velikonoce.
  • 00:06:14 Taková židovská rodina
    absolutně asimilovaná.
  • 00:06:21 My jsme žili v Rokycanech.
    Chodila jsem do normální školy,
  • 00:06:25 do Sokola. Tam se lidi
    nerozdělovali na Židy a Nežidy.
  • 00:06:29 Taky jich tam bylo málo.
    Nebylo to vůbec důležitý.
  • 00:06:48 15.března nás tatínek
    volal k oknu
  • 00:06:52 a řekl:
    Všichni pojďte se podívat!
  • 00:06:55 Německa armáda projížděla
    s rachotem, v helmicích.
  • 00:07:02 To jsme nevěděli,
    co bude dál samozřejmě,
  • 00:07:05 ale každý měl strach, co bude.
  • 00:07:12 Pro mě osobně...
  • 00:07:16 Mě trestal Hitler tím,
    hlavně tím,
  • 00:07:20 že jsme museli
    nosit tu žlutou hvězdu.
  • 00:07:26 Tady jsme ji museli nosit.
  • 00:07:28 Tak každej, kterej mě vidí,
    mě už snad nenávidí.
  • 00:07:35 Proč? On mě přeci nezná.
  • 00:07:44 Ten můj kluk se zeptal,
    proč to všechno je.
  • 00:07:48 Kdo je Hitler?
    Co je válka? Proč to je?
  • 00:07:51 Co mu říct,
    aby potom po válce nevěděl,
  • 00:07:56 co je nenávist?
  • 00:07:59 To jsem nechtěla,
    poněvadž nenávist přináší nenávist.
  • 00:08:05 Jinýho nic.
  • 00:08:16 Nacisti udělali
    takovou strašnou věc,
  • 00:08:19 že děti roznášely
    pozvánky do transportů.
  • 00:08:22 To bylo strašné, protože
    jsme přišli třeba ke dveřím,
  • 00:08:26 a tam byli sousedé shromážděni
    před zavřenými dveřmi
  • 00:08:30 a šel odtamtud zápach plynu.
  • 00:08:34 Pochopitelně nářek všude.
  • 00:08:36 Takže já vždycky říkám,
    že to byl konec mého dětství.
  • 00:08:42 Permanentně jsme žili ve strachu.
    My jsme měli čtyři tlumoky,
  • 00:08:48 nebo jak se hezky říká ruksaky,
    a ty jsme měli zabalené.
  • 00:08:53 Jednoho dne zazvonili u nás
    a řekli: Seberte si věci a pojďte!
  • 00:09:03 Moje matka byla 72 roků stará.
  • 00:09:06 Jí poslali
    rok před náma do Auschwitzu.
  • 00:09:11 Měla ruksak na zádech
    To bylo hrozný.
  • 00:09:16 A přišla mně myšlenka.
    Já jsem byla zoufalá.
  • 00:09:21 Žádnej ti nemůže pomáhat.
    Ne manžel, ne to krásný dítě,
  • 00:09:27 ne doktor, nic. Ty sama!
  • 00:09:31 Takovej vnitřní hlas
    se mnou mluvil.
  • 00:09:37 A v tom okamžiku
    25 etud Chopinových.
  • 00:09:47 Tak utíkala jsem domů a hrála jsem.
  • 00:09:54 V noci, ve dne, pořád.
  • 00:10:05 Tatínka zatkli doma u večeře,
  • 00:10:09 protože ho soused udal,
    že poslouchal Masaryka z BBC.
  • 00:10:16 Tím se začala rozpadávat rodina.
  • 00:10:19 To nám to obrátilo život
    vzhůru nohama během pár měsíců.
  • 00:10:23 A do konce života samozřejmě.
  • 00:10:45 Když přišli Němci,
    tak můj otec řekl:
  • 00:10:48 Tady nezůstanu.
    A dítě půjde se mnou.
  • 00:10:51 My jsme neměli moc peněz,
    takže pro nás byla jediná možnost
  • 00:10:55 ilegálně do Polska a pak nějak dál.
    Ale matka tohle nechtěla.
  • 00:11:02 Řekla: Vy jděte
    a já se váma nějak dostanu.
  • 00:11:06 Přivezu s sebou stříbro,
    perské koberce a všecko.
  • 00:11:10 Samozřejmě
    nic z toho se neuskutečnilo.
  • 00:11:14 To se ví, že jsme se hned skryli.
  • 00:11:16 Naše domovnice Pižlová,
    ta už měla celej dům vyprázdněno.
  • 00:11:20 My jsme tam už byli.
    Ona nás pustila do všech bytů.
  • 00:11:23 Přišli gestapáci hledat nás,
    poněvadž jsme nenastoupili
  • 00:11:26 transport. Ona nás tahala
    z jednoho bytu do druhého.
  • 00:11:31 Ona byla chytrá a hodná.
    A naše děti si hrály s jejíma
  • 00:11:34 a ona říkala, že jsou to její.
  • 00:11:42 Pak jsme museli utéct na Slovensko.
  • 00:11:46 Můj starej vždycky sháněl
    falešný dokumenty.
  • 00:11:50 On můj starej byl chytrej a říkal:
    Uděláme to na Silvestra,
  • 00:11:54 protože to jsou všichni ožralí
    a neprohlížej doklady.
  • 00:12:00 Furt jsme chtěli bojovat
    za Československo. Vlast naše.
  • 00:12:13 Mně se to líbilo.
    To byl takovej dobrej život.
  • 00:12:17 Svobodní jsme byli.
  • 00:12:20 Jiný, no. Nemohli jsme
    být otrokama. Nechtěli jsme být.
  • 00:12:24 To jsme měli oba v sobě.
    On byl fajn.
  • 00:12:40 Já už jsem
    se nemohla dočkat do Terezína,
  • 00:12:43 protože můj největší zájem
    byl můj snoubenec.
  • 00:12:49 Od toho jsem nechtěla pryč.
    A když jsem se dozvěděla,
  • 00:12:52 že dojel do Terezína,
    tak to bylo jediný místo na světě,
  • 00:12:57 kam jsem se chtěla dostat.
  • 00:13:15 To jsou hamburská kasárna.
    Byla to ženská kasárna
  • 00:13:18 a s maminkou jsme sem přišly
    v lednu 1942.
  • 00:13:23 Odvedli nás
    z té plzeňské sokolovny.
  • 00:13:27 To ještě nebyla tenkrát ta vlečka
    z Bohušovic do Terezína,
  • 00:13:31 takže jsme šli pěšky.
    Táhli jsme ta zavazadla.
  • 00:13:35 Můj tatínek,
    když nás počítali ti gestapáci,
  • 00:13:40 tak on se na toho gestapáka
    podíval asi takovým způsobem,
  • 00:13:43 že ten mu okamžitě vyťal políček.
  • 00:13:47 A pro mě vidět toho tatínka takhle,
    byl strašlivý šok.
  • 00:13:54 To si musíš představit, že tě
    vezmou z tvého normálního domova,
  • 00:13:58 najednou přijdeš o všechno,
    o klavír, o muziku,
  • 00:14:02 o rodinný život.
    A jde skutečně jenom o to,
  • 00:14:06 bojovat s hladem, bojovat se zimou.
  • 00:14:10 My jsme měli ráno černou vodu.
    To bylo kafe.
  • 00:14:13 To se jmenovalo káva.
    V poledne jsme měli bílou vodu.
  • 00:14:17 To se jmenovalo polévka.
    A večer zase tu černou vodu.
  • 00:14:21 A jednou týdně nebo dvakrát
  • 00:14:25 děti dostaly trošku mléka
    do tý černý vody. To bylo všecko.
  • 00:14:31 Jednou jsme byli sami
    v takovým malým pokojíčku.
  • 00:14:35 To byly matky a šest dětí.
  • 00:14:38 A můj kluk plakal, že má hlad.
  • 00:14:42 Tak náhodou jsem tam viděla
    kousek chleba
  • 00:14:47 vedle té mojí matrace,
    tak jsem mu to dala.
  • 00:14:53 Já jsem kradla.
  • 00:14:58 Nezapomenu to.
  • 00:15:18 Původně to sice bylo míněno
    jako ghetto pro české Židy,
  • 00:15:22 ale pak zjistili,
  • 00:15:25 že takoví ti slavní spisovatelé,
    koncertní umělci, skladatelé,
  • 00:15:30 že by jim tady
    mohli velice dobře dělat alibi.
  • 00:15:37 To byl Karel Berman, byl to
    Karel Ančerl, byl to Hans Krása,
  • 00:15:42 byl to Gideon Klein,
    byl to Rafael Schechter.
  • 00:15:46 Počítalo se s tím, že
    víceméně všichni budeme evakuováni
  • 00:15:50 do koncentračních táborů
    a do vyhlazovacích táborů.
  • 00:15:54 Takže tady si Němci mohli dovolit
    udělat potěmkinskou vesnici.
  • 00:16:07 Potom z toho udělali film,
    že Hitler tady věnoval Židům město,
  • 00:16:13 kde můžou žít normálně.
  • 00:16:24 Němci věděli,
    že jsme odsouzení na smrt.
  • 00:16:27 A řekli si: Tak ať hrajou,
    ať si tancujou, ať se baví,
  • 00:16:33 on jim ten smích stejně přejde.
  • 00:16:40 Paní Sommerová
    hrála asi sto koncertů.
  • 00:16:43 Seděla v té sokolovně v Terezíně
    u toho piána a hrála Chopina.
  • 00:16:55 Každej večer byl koncert.
    A ti lidi, co přišli
  • 00:17:00 poslouchat tu hudbu,
    většinou staří lidi,
  • 00:17:06 zoufalí lidi,
    dovedete si představit,
  • 00:17:09 nemocní lidi, přicházeli...
    Ta hudba byla jídlo.
  • 00:17:16 Naše.
  • 00:17:19 To je něco zvláštního.
    Možná že člověk nepotřebuje jíst,
  • 00:17:23 když má něco spirituálního
    nebo něco.
  • 00:17:28 Tady se nacvičovaly sbory,
    Brundibár se tady nacvičoval.
  • 00:17:34 To mělo takovou tu morálku.
    Brundibár poražen, děti to vyhrály.
  • 00:17:38 Takže to nám taky asi
    trochu dodávalo odvahy.
  • 00:17:43 Brundibár poražen,
    už jsme ho dostali.
  • 00:17:48 Napíšem na buben,
    my jsme to vyhráli.
  • 00:17:54 Vyhráli,
    protože jsme se nedali.
  • 00:17:59 Že jsme se nebáli.
  • 00:18:03 Že jsme si všichni svou
    písničku veselou
  • 00:18:07 do kroku zpívali...
  • 00:18:10 Já jsem taky zpívala. Bohužel
    jsem se tady nedočkala premiéry.
  • 00:18:15 Bylo to jako
    u všech terezínských představení.
  • 00:18:18 Vždycky někdo odešel a musel
    být nahrazen někým dalším.
  • 00:18:31 Za babičku a dědečka Růžičkovy
    a za mého tatínka,
  • 00:18:36 kteří všichni zemřeli
    tady v ghettu Terezín
  • 00:18:39 a byli spáleni v těchto pecích.
  • 00:18:55 My jsme s maminkou odtud jely
    v prosinci roku 1943 do Osvětimi.
  • 00:19:02 Tady nás shromáždili,
    dobytčáky připravené
  • 00:19:08 a tři dny bez jídla,
    bez pití až do Osvětimi.
  • 00:19:58 Tady to je nekrutější místo,
  • 00:20:01 kterému byli podrobeni ti,
    kteří přijeli.
  • 00:20:04 Byla neskutečná zima
    a první příkaz byl
  • 00:20:08 muži zvlášť, ženy zvlášť.
  • 00:20:11 A nikdo jsme nevěděli, co se děje.
    Byli jsme v pětistupech.
  • 00:20:16 Tady stál doktor Mengele
    a ještě další a dělali selekce.
  • 00:20:25 Links, links, rechts,
    links, links, links, rechts...
  • 00:20:28 A nikdo nevěděl, co to znamená.
    To šlo rychle.
  • 00:20:32 Nikdo nevěděl,
    že links je okamžitá smrt
  • 00:20:37 a rechts je ještě čas,
    než k tomu dojde.
  • 00:20:42 Takhle Karel Ančerl přede mnou,
    jeho žena s dítětem links,
  • 00:20:46 on rechts.
    A tím byl jeho život vyřízenej.
  • 00:20:50 A přišli jsme tam.
    Byla řada na nás.
  • 00:20:54 Moje maminka links a já rechts,
    protože jsem byla zdravá.
  • 00:20:59 Moje sestra, na tu nic neřekl,
    tak jsme ji chytla za ruku
  • 00:21:04 a stáhla jsme ji se mnou.
  • 00:21:08 Já do dneška nevím,
    zda by ta moje maminka
  • 00:21:12 byla se dostala napravo,
    nebo nalevo.
  • 00:21:15 On nás okamžitě
    nakládali na náklaďáky
  • 00:21:20 a já jsem měla
    s sebou takový papírek,
  • 00:21:24 který jsem trošku měla
    jako takový talisman.
  • 00:21:28 A na tom papírku byla Sarabanda
    E dur z Bachovy Francouzské suity,
  • 00:21:34 kterou jsem strašně milovala.
  • 00:21:40 Jak nás nakládali na ten náklaďák,
    tak mi ten papírek ulítl.
  • 00:21:44 A moje maminka, která to věděla,
    že to mám jako talisman,
  • 00:21:48 se za tím papírkem rozběhla
  • 00:21:51 a děvčata z toho náklaďáku
    ji vytáhly nahoru.
  • 00:21:55 Takže jsme zůstaly pohromadě.
  • 00:21:59 Možná že jí ten Bach
    zachránil život.
  • 00:22:03 Já jsem se držela maminky
    a Mengele se mě zeptal,
  • 00:22:08 kolik mi je. Tak já jsem poslušně
    řekla sechzehn, jak jsem měla.
  • 00:22:13 On měl takovou hůlku strčil do mě
    a najednou byla maminka pryč.
  • 00:22:18 Maminka to slyšela,
    otočila se a křičela:
  • 00:22:22 To není pravda!
    Ona ještě nemá šestnáct!
  • 00:22:25 Chtěla, abychom zůstaly spolu.
  • 00:22:32 A to byla vteřina.
    A to je moje noční můra,
  • 00:22:35 protože si říkám: Kdybych jí byla
    držela pevněji za ruku,
  • 00:22:39 možná jsem ji mohla přetáhnout.
    Tím já trpím prostě dodnes.
  • 00:22:51 Strašný byly osudy těch maminek,
    které se musely rozhodovat,
  • 00:22:54 jestli půjdou s dětma,
    nebo jestli půjdou do života.
  • 00:22:59 Jestli budou žít.
    Já jsem jednu tu maminku znala,
  • 00:23:03 která se rozhodla,
    že půjde doprava.
  • 00:23:06 A ta se s tím
    celý život nevyrovnala.
  • 00:23:15 My jsme si nesměly nechat nic.
  • 00:23:18 My jsme se musely
    svléct úplně donaha.
  • 00:23:21 Na těle jsi nesměla mít nic.
  • 00:23:24 Pak přišla procedura,
    jak jsi byla nahá,
  • 00:23:27 že ti vytetovali číslo,
    pak tě oholili.
  • 00:23:31 Najednou lidi přestávali
    se navzájem poznávat,
  • 00:23:35 protože všichni byli holohlaví.
  • 00:23:38 Když nás svlíkli, oholili,
    proběhly jsme takovou stodolou,
  • 00:23:43 kde byly obrovský kupy
    nějakých hadrů a kupy bot.
  • 00:23:49 Za to kupou stála esesačka, něco
    chytla a takhle to na vás hodila.
  • 00:23:54 Vy jste to chytla, pak boty a ven!
  • 00:23:58 Já jsem chytla bálový šaty.
    Zelený ze žoržetu.
  • 00:24:03 Vystřižený.
    Tady byly pajetky a perličky
  • 00:24:07 a takový nějaký rukávy.
    A k tomu nějaký kabátek.
  • 00:24:12 A boty byly pánský lakýrky.
  • 00:24:15 A to bylo moje oblečení
    až do konce války.
  • 00:24:19 Přesně tady ty dřevěné boty
    jsme dostávaly.
  • 00:24:25 Kdo měl štěstí, si sehnal gumičku,
  • 00:24:28 protože jinak
    hluboko zabředávaly do bláta.
  • 00:24:52 Tohle je jedno z nejtragičtějších
    míst v Osvětimi - plynová komora.
  • 00:24:59 Lidé po selekci byli sem nahnáni
    a sem padal cyklon B
  • 00:25:05 v podobě takového dražé,
    který se měnil v plyn.
  • 00:25:12 A oni zhruba po půl hodině
    všichni udušením umírali.
  • 00:25:19 Mnohdy nacházeli ty mrtvé,
  • 00:25:22 jak jsou nehty úplně zarytý
    do stěny.
  • 00:25:28 Vždycky myslím na tu moji maminku,
    jestli měla aspoň to štěstí
  • 00:25:33 při tom velkém neštěstí,
    protože někdo říká třicet minut,
  • 00:25:38 někdo říká čtyřicet, někdo tvrdí,
    že nebyli úplně všichni mrtví.
  • 00:25:49 Já mám pocit,
    že tady v těch stromech,
  • 00:25:52 které jsou kolem,
    a ta tráva, která je tady,
  • 00:25:57 že tam jsou vlastně opravdu
    ti mí rodiče.
  • 00:26:05 Že zůstali tady v přírodě,
  • 00:26:07 protože ten popel z krematorií
    se tady vysypával.
  • 00:26:12 A já si myslím, že nic
    se nemůže beze stopy ztratit.
  • 00:26:18 A vlastně jsem své děti
    přivedla sem proto,
  • 00:26:24 aby viděly, že tady mají
    pochovaného dědečka a babičku.
  • 00:26:39 Tam udělali takzvaný dětský blok
  • 00:26:42 a já že tam
    budu dělat pomocnou opatrovnici.
  • 00:26:46 Oni si tam zvykli chodit
    ti esesáci.
  • 00:26:49 Když jsme nastudovali
    s těmi dětmi třeba nějakou hru,
  • 00:26:53 hrála se tam
    Sněhurka a sedm trpaslíků,
  • 00:26:56 tak oni se tem nudili
    a chodili tam.
  • 00:26:59 A mezi nimi chodil i doktor Mengele
  • 00:27:02 a chodil i jakýsi doktor Klein.
  • 00:27:05 A ten doktor Klein měl ve zvyku
    vzít si s sebou nějaké bonbóny
  • 00:27:09 a ty bonbóny nabízet těm dětem.
    A pokud si nějaké to dítě vzalo,
  • 00:27:13 tak už druhý den nepřišlo.
  • 00:27:18 On prostě
    ty děti nechal zlikvidovat.
  • 00:27:21 Takže my jsme musely
    ty děti velice prosit,
  • 00:27:25 aby si od strýčka Kleina
    nebraly ty cukrátka.
  • 00:27:29 A to bylo těžký,
    poněvadž byly hladový.
  • 00:27:33 Jestli jsem se s čímkoliv
    ještě jakž takž smířila,
  • 00:27:38 což je určitě eufemizmus,
    tak s tím, jak bylo možné,
  • 00:27:44 že lidé vzdělání, zčásti múzičtí,
  • 00:27:49 kterým nic nikdy nechybělo,
  • 00:27:53 byli schopni
    takových krutostí vůči dětem.
  • 00:27:59 S tím se asi nesmířím nikdy.
  • 00:28:11 Musím vám prozradit,
    že i ti partyzáni stáli za...
  • 00:28:14 Oni mě kádrovali taky. Já jsem
    musela říkat, že nejsem Židovka.
  • 00:28:18 -Oni říkali: Vy jste Židovka, ne?
    -Já říkala: Co je ti do toho.
  • 00:28:21 Nejsem. Musela jsem to zapírat.
    Modlila jsem se jako katolička.
  • 00:28:25 Takhle jsem blbla před všema.
  • 00:28:39 Tam byly v Banský Bystrici veliký
    naše československý skladišťata
  • 00:28:45 zbraní a nějakej pan Matuška,
    to byl živnostník
  • 00:28:49 a dal k dispozici vůz.
    A já jsem byla špión
  • 00:28:53 a vždycky jsem hlídala,
    jestli někdo nejde.
  • 00:28:57 A ty zbraně jsme rozváželi.
    A on byl takovej hodnej,
  • 00:29:00 tak z vesnice do vesnice
    a v každý vesnici jsme dali,
  • 00:29:04 kolik tam bylo lidí,
    tak aspoň sedm pušek aby měli.
  • 00:29:07 Tak po sedmi
    jsme tam dávali těm skupinám.
  • 00:29:13 Vítám vás na dnešní vernisáži
    obrazů Pavly Kováčové.
  • 00:29:18 Dostalo se mi té cti,
  • 00:29:20 že mohu svou drahou přítelkyni
    tady představit jako malířku.
  • 00:29:31 O děti jsem měla strach.
  • 00:29:34 Žili jsme
    v takových opuštěných kolibách.
  • 00:29:37 Plesnivý podlaha, vyžraná,
    střecha špatná.
  • 00:29:40 Ale vždycky tam nějakej koutek byl,
    kde se dalo bydlet.
  • 00:29:43 A za tím byl strom,
    pod kterým padaly jablka.
  • 00:29:46 Tak ty jablka jsme měli.
  • 00:29:52 Můj starej s Bolzigorovem,
    to byl ruskej partyzán,
  • 00:29:57 on organizoval partyzánský skupiny
    v těch lesích.
  • 00:30:01 Tam byli lidi, kteří
    neměli co jíst. My jsme jim vařili
  • 00:30:05 a Eva musela
    nosit partyzánům jídlo.
  • 00:30:08 V konvičkách a to. Co unesli.
  • 00:30:11 Evička byla malinká, ale šla.
    Co by nešla?
  • 00:30:15 Furt jsem se bála.
    Někdy v noci třeba,
  • 00:30:18 nebo když jsme kradli dobytek
    těm ustupujícím Němcům.
  • 00:30:21 -Oni kradli dobytek.
    -Odháněli.
  • 00:30:25 Ona přitáhla sedm zvířat domů.
  • 00:30:28 Tak jsem si stoupla na silnici,
    když jsem šla přesvědčovat
  • 00:30:31 ty ustupující Němce,
    aby se dali do lesů,
  • 00:30:35 že jim budeme nosit žrádlo.
    A že co tady bojujou? Za koho?
  • 00:30:39 Oni opravdu šli. To byli chudáci.
  • 00:30:42 Tak šli do těch lesů. Byli celí
    šťastní, že můžou jít do lesa
  • 00:30:45 a že jim budeme nosit.
    -A my jsme jim nosili to žrádlo.
  • 00:30:47 A přijali ti partyzáni
    německý vojáky?
  • 00:30:50 Jo, přijali. Co měli dělat?
    Některý zastřelili,
  • 00:30:53 když byli moc Heil Hitler,
    ale některý přijali.
  • 00:30:56 Ale některý opravdu oddělali.
  • 00:30:59 A kdo je oddělával, byli Rusové.
    To bylo sprostý.
  • 00:31:03 Všecko stříleli.
    To jsem litovala potom, že tam šli.
  • 00:31:11 Ahoj, děvčata!
  • 00:31:14 Málokdo by věřil, že v této drobné,
    křehké postavičce
  • 00:31:17 se skrývá taková obrovská síla.
    A taková odvaha,
  • 00:31:23 jakou se Pavla
    po celý svůj život projevovala.
  • 00:31:32 My vždycky bojujeme, no.
    Jsme takoví bojovní.
  • 00:31:35 Jsme bojovný národ.
    Nejsme žádný to... babky.
  • 00:31:40 Skutečně. Židi jsou hrozně bojovní.
    To lidi nevědí.
  • 00:31:44 Kdyby to věděli, to by koukali.
  • 00:31:46 Myslí, že jsme nějaký buchty.
    Kdepak. My se na všem nameleme.
  • 00:31:50 Do všeho se... Já jsem vždycky
    byla v každý ilegalitě.
  • 00:31:54 I ve třídě, ve škole, všude. Co
    jsem mohla, tak jsem dělala proti.
  • 00:31:59 A nikdy jsem se nebála.
  • 00:32:07 ZPÍVAJÍ ŽIDOVSKOU PÍSEŇ
  • 00:32:34 Naložili nás do vagónů na uhlí.
  • 00:32:38 Tam nás bylo 130.
  • 00:32:42 Namačkaných tak,
    že nebylo místo na dvě nohy.
  • 00:32:46 A pode mnou seděla mrtvá holka.
  • 00:32:49 A jediný místo, kde jsem
    se mohla opřít, bylo o její zuby.
  • 00:32:52 Protože měla otevřenou pusu.
    A toho jsem se držela.
  • 00:32:58 Ve Weimaru otevřeli vagóny
  • 00:33:01 a z každého vagónu
    polovička bylo ušlapaných.
  • 00:33:05 A najednou na tom nástupišti
    před každým vagónem kupa mrtvol.
  • 00:33:11 A co je lidská povaha -
    a my jsme jeli dál -
  • 00:33:16 bylo, že my,
    kteří jsme zůstali v tom vagóně,
  • 00:33:21 si oddychli a řekli:
    Teď budeme mít víc místa.
  • 00:33:28 Naložili nás do dobytčáků
    a odvezli nás do Hamburku.
  • 00:33:33 Ti vojáci, kteří tam přišli,
    byli skutečně úplně šokovaní.
  • 00:33:40 Někteří z nich zvraceli,
    některým bylo opravdu špatně,
  • 00:33:45 protože si tohle asi
    skutečně nedovedli představit.
  • 00:33:49 No a pro nás
    to byl zázrak samozřejmě.
  • 00:33:54 Jednak jsme dostaly
    další poukázku na život,
  • 00:34:00 jednak nám dali najíst.
    A odvezli nás do Hamburku,
  • 00:34:05 který tenkrát hořel.
    Tam byly fosforové nálety.
  • 00:34:11 I když si člověk uvědomoval,
    že může zahynout v tom náletu,
  • 00:34:14 tak zahynul nějak ve válce
    nebo s těmi ostatními.
  • 00:34:19 Bylo to něco trošku jinýho
    než jít na popravu.
  • 00:34:23 My jsme byli hladový už léta.
  • 00:34:27 A co je hlad letoucí leta,
    to si nikdo nedovede představit.
  • 00:34:32 To je k zoufání. Já si vzpomínám,
    že jsem jednou omdlela.
  • 00:34:38 A tam nade mnou stáli jeden
    ten mistr a jeden ten dělník
  • 00:34:42 a ten jeden říká:
    vždyť ona vypadá jako člověk.
  • 00:34:49 Ta propaganda byla taková,
    že oni s námi zacházeli
  • 00:34:52 a skutečně nás měli jako dobytek.
  • 00:34:59 Odvezli nás do Sachsenhausenu
  • 00:35:03 a šli jsme
    na ten takzvaný pochod smrti.
  • 00:35:06 Hnali nás k Severnímu moři,
    kde byly připravený lodě,
  • 00:35:12 do kterých nás chtěli nalodit
    a ty lodě potopit.
  • 00:35:16 Ta cesta byla velice strastiplná,
  • 00:35:19 protože my jsme šly a šly a šly.
    Jídlo už nebylo v podstatě žádný.
  • 00:35:26 Nejhroznější scéna byla jednou
    u jednoho zdechlého koně,
  • 00:35:32 kde se snažila děvčata a ženy
    lžícemi se dostat pod kůži
  • 00:35:39 toho koně a vydlabat nějaké maso,
    což bylo takřka nemožné.
  • 00:35:48 Byl mráz, byla zima.
  • 00:35:51 Po obou stranách
    šli dozorčí s tou flintou.
  • 00:35:56 A když někdo nemohl už dál,
    spadla do toho sněhu,
  • 00:36:00 on ji zastřelil a my jsme šly dál.
  • 00:36:04 My jsme byly dobrých pět holek,
    tak jsme si vymyslely,
  • 00:36:09 to byly ty pětistupy,
    že jedna bude uprostřed,
  • 00:36:15 ty druhý se do ní zaháknou
    a že je možný, aby usnula.
  • 00:36:20 A opravdu na hodinu spíte.
  • 00:36:24 Oni vás vedou
    a ty nohy automaticky jdou dál.
  • 00:36:33 Když jsme se pak dostali do Anglie
    přes to Polsko,
  • 00:36:37 tak ten anglický úřad se o mě
    postaral a poslal mě do školy.
  • 00:36:43 Já jsem se velmi dobře učila.
  • 00:36:46 A ten náš ředitel tvrdil,
    že bych měla jít na univerzitu.
  • 00:36:50 A já jsem řekla: Ne.
    Já na univerzitu nepůjdu.
  • 00:36:54 Já musím něco udělat,
  • 00:36:56 abychom se zbavili
    těch hitlerovských nácků.
  • 00:37:01 A tak jsem se přihlásila
    dobrovolně k letcům.
  • 00:37:05 Tak mě tam pozvali
    na zkoušku němčiny
  • 00:37:09 a zjistili,
    že mluvím dobře německy.
  • 00:37:12 Tak mě okamžitě přehodili
    k Intelligence Service.
  • 00:37:18 Angličtí radiotelegrafisti
    se snažili a podařilo se jim to,
  • 00:37:23 ty německý pozemní stanice
    vyhodit z éteru.
  • 00:37:28 A nám řekli, co máme říkat.
  • 00:37:32 Kudy mají letět, jak mají letět
    vysoko a kam mají letět.
  • 00:37:36 Prostě dělat, jako že jste
    ta německá pozemní stanice.
  • 00:37:41 A to mohlo dělat jen pár lidí,
  • 00:37:44 kteří nemluvili německy
    s žádným cizím přízvukem.
  • 00:37:47 A to jsem byla já například.
  • 00:37:49 Já jsem mluvila německy jako Němec.
  • 00:37:53 A ty anglické stíhačky věděly,
    kam přiletí Němci,
  • 00:37:57 no pak je sestřelily.
  • 00:38:10 Naložili nás
    a jely jsme přes protektorát.
  • 00:38:14 My jsme volaly z těch okýnek,
    že jsme Češky,
  • 00:38:18 a zpívaly jsme národní písničky.
    A lidi na nás koukali takhle.
  • 00:38:22 Nikdo nic. Bylo ticho.
    Nikdo nám nic nedal.
  • 00:38:27 Představte si,
    že ten vlak zastavil v Rokycanech.
  • 00:38:32 A říkám si: To je absurdní.
    Co tady dělám v tom vlaku?
  • 00:38:37 Já bych mohla vystoupit,
    přejdu koleje, doprava, doleva
  • 00:38:41 a jsem doma.
    Tam se najím, vykoupu, vyspím.
  • 00:38:44 Nevím, kde jsem našla
    takový kousek papíru.
  • 00:38:48 A nějaký pero nebo tužku.
    A napsala jsem:
  • 00:38:52 19.února 1945.
  • 00:38:56 Jsme tady ve vlaku.
    Nevíme, kam jedeme.
  • 00:38:59 Nevím, kdy se uvidíme.
    Pozdravujte Rokycany. Zdenka
  • 00:39:04 Složila jsem to do čtverečku
    2-3 centimetrů a vyhodila.
  • 00:39:11 Po 60 letech přijdu do Rokycan.
  • 00:39:16 Jestlipak víš,
    že je tady nějaká paní,
  • 00:39:19 která má dopis, který ty
    jsi hodila z vlaku v únoru 1945?
  • 00:39:28 To byl pocit jako něco ze záhrobí.
  • 00:39:32 Z jiného světa.
  • 00:39:36 No a pak jsme jeli dál a vím,
    že to byla nádherná scéna.
  • 00:39:44 Březový háj zasněžený,
    modré nebe, slunce.
  • 00:39:50 Vlak zastavil a já jsem si řekla:
    Tady je to tak nádherný!
  • 00:39:55 Tady se nám nemůže nic zlýho stát.
  • 00:40:00 A to byl
    ten nejhorší lágr ze všeho.
  • 00:40:02 To bylo opravdu peklo.
  • 00:40:06 Jestli to bylo peklo,
    to, co jsme žily,
  • 00:40:10 tak v porovnání s Belsenem
    to bylo předpeklí.
  • 00:40:14 Protože Belsen byl skutečné peklo.
  • 00:40:19 Polévka byla, ale jen pro toho,
    kdo se dobrovolně hlásil na práci.
  • 00:40:24 A ta práce spočívala v tom, že
    jsme tahali mrtvá těla na hromady
  • 00:40:27 a oni to pálili.
  • 00:40:32 To už vůbec nevnímáte.
    To bylo jak kácený stromy v lese.
  • 00:40:36 To už byla márnice.
  • 00:40:42 Někteří dýchali a někteří ne.
    Já jsem ještě dýchala.
  • 00:40:46 A najednou jsem měla pocit,
    že slyším hlas.
  • 00:40:51 A řekl: To je konec. Dál nemůžeš.
  • 00:40:56 A tak, jak jsem nemohla se hnout,
    jsem vstala na kolena
  • 00:41:02 a přelezla jsem všechny ty mrtvoly.
    Nevím, kde tu sílu jsem brala.
  • 00:41:08 To vím, že nebyla moje.
    Ta šla odněkud jinud.
  • 00:41:14 Přede mnou byla stanice Červeného
    kříže. Tam jsem zalezla.
  • 00:41:18 V noci se ty dveře otevřely,
    rozsvítilo se světlo
  • 00:41:22 a vidím, že je to Angličan.
    Oči se mi rozzářily.
  • 00:41:26 To je přítel. To není žádný esesák.
    Jenomže on měl svoje nařízení.
  • 00:41:33 Promluvil na mě anglicky.
  • 00:41:36 Řekl: Co tady děláte?
    Tady nemůžete zůstat.
  • 00:41:38 Vy musíte zpátky do toho bloku,
    z kterýho jste přišla.
  • 00:41:41 A to jsem věděla, že nemůžu.
  • 00:41:47 A řekla jsem mu:
    Jestliže mě tady nemůžete nechat,
  • 00:41:52 tak bych vás prosila,
    abyste mě zastřelil.
  • 00:41:59 A on najednou řekl: Tak dobře.
    Vy tady smíte zůstat
  • 00:42:05 a já zítra pro vás ráno přijedu.
  • 00:42:22 Dodnes nevím, kdo to byl.
    Zachránil mi život.
  • 00:42:27 A nemohla jsem mu ani poděkovat.
  • 00:42:40 Jednou jsem byla v Londýně
    na takový propustce.
  • 00:42:43 Byla jsem v Českém klubu
    a zavolala nějaká paní.
  • 00:42:46 Ta znala mého otce. A říkala:
  • 00:42:49 Podívejte se. Můj muž je jako
    styčný důstojník u Američanů.
  • 00:42:54 Je někde v nějakým Belsenu
  • 00:42:57 a myslí si, že by tam eventuálně
    mohla být vaše matka.
  • 00:43:04 Tak jsme jeli, až jsme se dostali
    na takovou velkou silnici.
  • 00:43:09 Tam už byly velký nápisy:
    Pozor, skvrnitý tyfus!
  • 00:43:12 A už jsme jeli
    podél ostnatýho drátu.
  • 00:43:16 A to byli samí důstojníci.
    A ti říkali:
  • 00:43:18 Vy jste se zbláznila. My tady
    máme lidí, denně tisíce umírá.
  • 00:43:24 Abyste tady hledala matku,
    to je skoro nemožný.
  • 00:43:27 Kousek ode mě
    stála taková jedna dívka,
  • 00:43:30 která relativně nevypadala
    tak hrůzostrašně jako ty ostatní.
  • 00:43:34 Ta se tak na mě podívala a říká mi:
    Poslyšte, nejmenujete se Ruth?
  • 00:43:40 Já jsem říkala: Ano.
  • 00:43:42 Ona: A bydleli jste v Praze?
    Já: Ano.
  • 00:43:45 Ona: Bydleli jste
    v Přemyslovské ulici? Já: Ano.
  • 00:43:49 Ona: Váš otec se jmenuje Vilém?
    Já: Ano.
  • 00:43:53 Tak vaše matka je tady.
  • 00:44:00 Tak jsme tak šli tím táborem.
    No to bylo otřesný!
  • 00:44:08 To nikdy nezapomenu. To nikdy
    do konce života nezapomenu.
  • 00:44:11 To bylo strašný.
  • 00:44:19 Moje matka mě poznala okamžitě.
    Mně bylo devatenáct.
  • 00:44:24 Já ji nepoznala
    v tom hrozném stavu, v jakém byla.
  • 00:44:28 Vážila 40 kilo a omdlela.
  • 00:44:32 Šest let jsme o sobě nevěděly
    a ona říká:
  • 00:44:37 Poslyš, nemáš tady
    nějakou fotku tatínka?
  • 00:44:41 Já povídám:
    No mám tady fotku tatínka.
  • 00:44:44 Tak jsem jí ukázala
    fotku mého otce.
  • 00:44:47 Ona kouká na tu fotku a říká:
    No ale poslyš, ten zestárnul.
  • 00:44:53 Ta šílenost!
    Ona, kterou nebylo možný poznat,
  • 00:44:59 kouká na mýho otce a říká:
    Ten ale zestárnul.
  • 00:45:03 Tady jsem já a tady jsou sestry
    z anglické vojenské nemocnice.
  • 00:45:09 To už jsem měla 27 kilo.
    Když mě osvobodili, tak to bylo 25.
  • 00:45:15 Já jsem poprvé po létech
    jedla s příborem.
  • 00:45:20 To si pamatuju,
    že to na mě ohromně působilo.
  • 00:45:24 A to nestačilo. Oni mně dali
    ještě nějaký alkohol a cigaretu.
  • 00:45:29 A já jsem přišla
    tedy do té ubytovny,
  • 00:45:32 kde mně přidělili tu postel,
    a mně bylo tak špatně.
  • 00:45:38 Já myslela, že zemřu.
    Ale říkala jsem si,
  • 00:45:42 protože jsem pořád
    měla dobrou náladu:
  • 00:45:45 Tak umřu, ale to je jedno.
    Já jsem se dožila.
  • 00:45:54 Jednou přišel
    jeden Belgičan a říká:
  • 00:45:57 Prosím tě, tam na bloku
    leží nějaká dívka asi v tvém věku.
  • 00:46:02 Jmenuje se Růžičková
    a pořád volá Zuzku.
  • 00:46:06 No a já jsem tam našla
    tu moji sestřenici.
  • 00:46:12 Ještě jsem s ní byla
    poslední tři dny.
  • 00:46:30 My jsme to počítali.
    320 jich zabili.
  • 00:46:34 Příbuzných mých.
  • 00:46:41 Tady je maminka a tatínek.
  • 00:46:44 Maminku zastřelili v Rize,
    protože měla operovanej prs.
  • 00:46:47 Oni se museli svlíknout donaha
    a když viděli, že nemá prs,
  • 00:46:51 tak ji zastřelili.
  • 00:46:53 O tatínkovi mi zase přišel říct,
    jeden tatínkův synovec,
  • 00:46:58 že ho zahrabával,
    když ho zastřelili.
  • 00:47:01 To bylo v krakovském ghettu.
  • 00:47:13 Tohle je celá rodina,
    když slavil dědeček sedmdesátiny.
  • 00:47:18 Přežila moje maminka a já.
    Jinak nikdo.
  • 00:47:24 Já jsem vlastně
    si nikdy nepřipadala jako oběť.
  • 00:47:29 Spíš jako pozorovatel.
  • 00:47:32 Instinkt vám říká:
    Soustřeď se, kam šlápneš,
  • 00:47:37 kde je ten s tím bičem
    a nepřemýšlej o ničem.
  • 00:47:43 A to je zázrak toho přežití.
  • 00:47:47 To teprve až když je po všem,
    tak se jako probudíte ze sna
  • 00:47:51 a řeknete si: No teda.
    Kde jsem to byla? Co se dělo?
  • 00:47:56 A jste vlastně v hrozným stavu,
    protože nechcete žít,
  • 00:48:02 když už jste na svobodě.
    To se mi stalo.
  • 00:48:06 Takhle jsem se vrátila z lágru
    už jako osudem poznamenaná.
  • 00:48:12 Já samozřejmě jsem prvně běžela
    ke svojí paní učitelce klavíru.
  • 00:48:17 A když jsem k ní přišla
    rovnou z nádraží,
  • 00:48:21 tak ona se nad těma rukama
    rozplakala.
  • 00:48:24 Jenže já jsem říkala:
    Já bez hudby nevydržím.
  • 00:48:27 Takže jsem začala a vydržela jsem
    u toho pianina 10-12 hodin denně.
  • 00:48:52 Moje maminka
    a můj muž Viktor Kalabis.
  • 00:48:55 Ten mi pomohl jednak s tím,
    že mě přiměl k tomu,
  • 00:48:59 abych o těch svých válečných
    zkušenostech mluvila.
  • 00:49:02 A on až do svého konce
    svého života říkal,
  • 00:49:05 že to byl jeden
    z jeho velkých životních úkolů
  • 00:49:08 mě uzdravit z toho lágru.
  • 00:49:12 Já jsem křičela ze sna.
    On mě vždycky musel budit
  • 00:49:17 a ujišťovat,
    že to není všechno pravda.
  • 00:49:20 A v nejhorších okamžicích
    jsem vždycky říkala,
  • 00:49:23 že nakonec stejně asi skončím
    zase v tom dobytčáku.
  • 00:49:35 Potom přišla
    taková dost nešťastná doba,
  • 00:49:38 když v osmačtyřicátém roce
    vzali mamince ten obchod,
  • 00:49:41 který zase znovu vybudovala.
  • 00:49:44 A stěhovali
    všechny ty bývalé kapitalisty,
  • 00:49:47 což byla i moje maminka,
    do pohraničí.
  • 00:49:53 Dvakrát jsme utíkali
    z Plzně vlastně.
  • 00:50:02 V roce 1949
    jsem se dostala do rozhlasu.
  • 00:50:05 Tam jsem dělala v anglický sekci.
  • 00:50:08 A v květnu 1951 mě vyhodili.
  • 00:50:14 -Na hodinu.
    -Proč?
  • 00:50:16 No proč?
    Byla jsem za války na Západě.
  • 00:50:21 Byla jsem židovského původu.
  • 00:50:25 Mě antisemitizmus dohonil
    v padesátých letech,
  • 00:50:28 kdy můj muž byl zaměstnancem
    ministerstva národní obrany
  • 00:50:34 u Čepičky a měl volbu.
    Buď kariéra, nebo žena Židovka.
  • 00:50:41 Tehdy jsme měli dvě děti.
    Ta moje dcera Jana
  • 00:50:46 měla rok a my jsme se rozvedli.
    On si vybral kariéru, ne ženu.
  • 00:50:55 On mně dokonce nechtěl ani platit.
    Řekl, že kdybych ho uháněla
  • 00:51:00 o alimenty,
    tak není problém, aby řekl,
  • 00:51:04 že jsem v nějakém kontaktu
    se sionistickým hnutím.
  • 00:51:10 A já jsem se ničeho tak nebála
    jako kriminálu.
  • 00:51:15 On se pak rozhodl,
    že mi nechá jenom Janu,
  • 00:51:20 že toho Jardu mu musím dát,
    že ho bude vychovávat jeho maminka.
  • 00:51:28 Vzít matce první dítě
    vymodlené po Osvětimi,
  • 00:51:35 kdy jsem strachy umírala,
    jestli to vůbec zvládnu.
  • 00:51:41 Tehdy já jsem měla pocit,
    že to nepřežiju.
  • 00:52:01 Každá doba hledá své nepřátele
  • 00:52:04 a Židé byli velice snadná kořist.
  • 00:52:09 Samozřejmě když člověku
    někdo takhle zničí celý život,
  • 00:52:14 tak má člověk
    spíš lítost nežli vztek.
  • 00:52:19 Hlavně se ptá takovou otázkou,
    jak je to možné a proč.
  • 00:52:24 Jaký to všechno má smysl?
  • 00:52:27 A že to ničení neustále pokračuje.
    Že se lidi nepoučí.
  • 00:52:35 Furt se to opakuje. Jednou
    je to tady, podruhý je to tam.
  • 00:52:39 Jednou je to ten,
    podruhý je to druhej.
  • 00:52:42 Lidstvo si říká o zánik.
  • 00:52:50 Jsou to neonacisti.
    Na jejich rukou je krev!
  • 00:52:54 Proti fašizmu! Proti rasizmu!
  • 00:52:57 Proti fašizmu! Proti rasizmu!
  • 00:53:02 Já jsem z toho úplně zoufalá.
    Já z toho nespím.
  • 00:53:06 Já jsem si nikdy nemyslela,
    že se za svého života ještě dožiju
  • 00:53:10 nějakého vzkříšení
    téhle zvrhlé ideologie.
  • 00:53:16 Je to znesvěcení.
    Obludné znesvěcení toho,
  • 00:53:20 na co tady všichni vzpomínáme.
  • 00:53:44 MODLÍ SE HEBREJSKY
  • 00:53:53 My jsme všecko ztratili.
    Domov, rodinu, příbuzný, svobodu.
  • 00:53:58 Na druhou stranu jste zjistila,
    kdo jste
  • 00:54:02 a na co se můžete spolehnout.
    Co v životě je důležitý a co není.
  • 00:54:17 Ten věk. Jako ten vysokej věk
    je nejkrásnější doba našeho života.
  • 00:54:26 Dřív?
    Řekněte nám, co je tak krásný.
  • 00:54:31 Co je tak krásný?
  • 00:54:34 Ten fakt, že jsme vědomí o tom,
    jak je krásnej náš život.
  • 00:54:41 Dokud jsme mladí, my žijeme tělem,
    vším. Chceme vidět...
  • 00:54:50 Ale když jste starej
    a k tomu ta zkušenost ohromná,
  • 00:54:56 tak to vás přivede k tomu poznat,
    že jsme vlastně zázrak.
  • 00:55:13 Jsou krásný věci.
    Ten vztah k tomu dítěti.
  • 00:55:18 Co může být krásnější než to?
  • 00:55:28 Hudba.
  • 00:55:38 Život je nádhernej.
    To se nedá říct víc.
  • 00:55:43 Nádhernej.
  • 00:56:51 Skryté titulky: Jaroslav Švagr
    Česká televize 2008

Související