3. 12. 2008
O tom, že život není pohádka, o dětském světě plném fantazie, o bezprostředním pohledu dětí na trable dospělých a také trochu o Červené Karkulce vypráví nový vizuálně originální film režisérky Marii Procházkové Kdopak by se vlka bál. Snímek Kdopak by se vlka bál natočený v koprodukci Bionaut Films a České televize – Centra tvorby pro děti a mládež (CTDM) vypráví: „O lásce, o vztazích, o rodině... O tom, že v životě potřebujeme někomu důvěřovat, dát se mu všanc a pak jen čekáme, jak s tou důvěrou naloží... O tom, že v každém věku máme své velké starosti, že záhady jsou všude kolem nás a potřebujeme spřízněnou duši na jejich řešení. O tom, že zdání často klame a málokterý vztah je takový, jak vypadá... A že když ty „své“ lidi najdeme, měli bychom se moc snažit, abychom o ně nepřišli,“ říká režisérka Maria Procházková. Maria Procházková (absolventka katedry animované tvorby FAMU, úzce spolupracuje s CTDM ČT, pro níž vytvořila např. 33 animovaných videoklipů s použitím dětských výtvarných prací, spoluautorka a režisérka nového animovaného cyklu Evropské pexeso) ve vizuálním zpracování filmu Kdopak by se vlka bál nezapřela svůj „výtvarný původ“, když do tohoto hraného snímku zapracovala kresby a animace, které už tak zajímavému příběhu dodávají i atraktivní tvář. „Příběh pětileté Terezky je úzce provázán s její oblíbenou pohádkou O Červené Karkulce, což je vlastně horor. Zajímavá je právě dětská fascinace strachem, opětovné vyžadování a opakování strašidelné pohádky, přestože se holčičce promítá do snů. Každý večer si Terezka přeje pohádku na dobrou noc, pokaždé tu samou. Pohádka by měla být „červenou nitkou“ proplétající se celým příběhem a tvořit k němu jistou paralelu, protože stejně jako on začíná romanticky, pokračuje dramaticky a přes horor vede až k happy endu,“ říká mj. režisérka v rozhovoru na webovém speciálu filmu. S autorkou námětu a scénáře a režisérkou Mariou Procházkovou na filmu spolupracovali Kateřina Krejčí (šéfdramatugyně CTDM ČT), Magdalena Sedláková (šéfproducentka CTDM ČT), Vratislav Šlajer (producent) kamera Martin Štěpánek (kamera) Jan Novotný (architekt) Jan P. Muchow (hudba) Marek Opatrný (střih) Marek Hart (zvuk), Kateřina Coufalíková (výtvarnice kostýmů) Lucie Lišková (masky). Hlavní hrdinku příběhu Terezku hraje Dorotka Dědková, maminku Jitka Čvančarová, tatínka Pavel Řezníček, Patrika Martin Hofmann, babičku Jana Krausová, Šimona Matouš Kratina, Gábinku Marie Boková, kolegu Marek Taclík a učitelku Eva Leimbergerová. Rozhovor s režisérkou, z něhož citujeme, spolu s fotogalerií snímků z natáčení, informacemi o filmu, tvůrcích a hercích naleznete na webovém speciálu: www.kdopakbysevlkabal.cz Ladislav Šticha Tiskový mluvčí ČT
12. 5. 2025
Loutkový film Život k sežrání režisérky Kristiny Dufkové byl po mnoha úspěších v zahraničí oceněn na tuzemském Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm, a to hned dvakrát.
10. 4. 2025
Po více než 30 letech byl vybrán na prestižní světový filmový festival v Cannes český hraný film. Celovečerní debut režisérky a scenáristky Zuzany Kirscherové Karavan, na jehož vzniku se podílela Česká televize, bude mít světovou premiéru v soutěžní sekci Un Certain Regard.
21. 3. 2025
Cenu poroty České soutěže za nejlepší film si z Mezinárodního festivalu o lidských právech Jeden svět odnesl distribuční dokument TA DRUHÁ, který vznikl za podpory České televize. Režisérka Marie-Magdalena Kochová skrze příběh osmnáctileté Johany citlivě přibližuje dlouhodobě opomíjené téma zdravých sourozenců, tzv. skleněných dětí vyrůstajících v rodinách pečujících o děti se speciálními potřebami.
10. 3. 2025
Čtrnáct Českých lvů získaly filmy, na jejichž vzniku se podílela Česká televize. Česká filmová a televizní akademie nejvíce ocenila Vlny režiséra Jiřího Mádla, Amerikánka má na kontě tři sošky. Dvě skleněné trofeje posbíraly dokument Ještě nejsem, kým chci být a animovaný snímek Život k sežrání, jednu pak Zahradníkův rok.
4. 2. 2025
Nejlepším filmem uplynulého roku je podle českých kritiků a kritiček Amerikánka. Snímek režiséra a producenta Viktora Tauše posbíral celkem tři sošky, za nejlepší fil, nejlepší režii a audiovizuální počin. Nejlepším dokumentem roku byl vyhlášen portrét fotografky Libuše Jarcovjákové v režii Kláry Tasovské s názvem Ještě nejsem, kým chci být. Jako nejlepší herec byl oceněn Oldřich Kaiser za roli nemluvného, novým sousedem i úřady zkoušeného protagonisty Zahradníkova roku, jehož režisérem je Jiří Havelka. Všechny tři snímky vznikly za podpora české televize. Celkem bylo oceněno sedm děl v deseti kategoriích.
23. 1. 2025
Audiovizuální ceny Trilobit získalo 5 distribučních koprodukčních snímků České televize. Ocenění si odnesly dva filmy hrané - Amerikánka a Zahradníkův rok a tři dokumenty - Ještě nejsem, kým chci být, Štěstí a dobro všem a Velký finále PSO. Formálně originální dokumentární portrét fotografky Libuše Jarcovjákové získal cenu hlavní. Porota vybírala z celkového počtu 78 snímků.
13. 1. 2025
V prvním kole hlasování akademici hodnotili 93 filmů, televizních seriálů a minisérií, které měly premiéru v minulém roce. O symbolické sošky Českého lva se v závěrečném klání v rámci 24 statutárních kategorií utká 29 titulů. V počtu nominací vedou filmy, které vznikly v koprodukci s Českou televizí - Vlny (14 nominací), Amerikánka (13 nominací) a Mord (10 nominací).
2. 1. 2025
O hlavní cenu pro nejlepší film uplynulého roku se utkají tři snímky. Všechny vznikly v koprodukci s Českou televizí. Amerikánka Viktora Tauše a dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, oba s celkovými pěti nominacemi napříč kategoriemi, a historické drama Vlny Jiřího Mádla, které získalo od kritiků a kritiček tři nominace.
8. 11. 2024
Velký úspěch na MFDF Jihlava znamenaly distribuční dokumenty, na jejichž vzniku se podílela Česká televize. Nejlepším tuzemským dokumentem je Dům bez východu Tomáše Hlaváčka, cenu za nejvýraznější světový dokument si odnesla Prezidentka režiséra Marka Šulíka. Cenu publika si odvezl snímek Dajori režisérského dua Martina Páva a Nicolase Kourka.
25. 10. 2024
Celovečerní film producentky Nataši Slavíkové a režiséra Petra Slavíka Tancuj, Matyldo, oba se na něm podíleli i jako scenáristé, vyhrál hlavní cenu na na Mezinárodním filmovém festivalu Sante Fe (SFiFF) v Novém Mexiku v USA. Zvítězil v konkurenci 27 filmů a dokumentů americké provenience, z Evropy byl na tento festival vybrán jako jediný snímek.
