Češi, národ ateistů?

I když Češi nejsou tradičně věřícím národem, přesto je lze těžko označit za bezvěrce. Svědčí o tom popularita netradičních směrů, víra v horoskopy, amulety, moc kamenů a podobné, čím dál tím více oblíbenější zástupce „metafyziky“. Takže ani představa o racionálním a materiálním národu by asi úplně neuspěla. V pokračování magazínu Historie.cs ze 7. srpna o českém ateismu hovořil Vladimír Kučera s literárním historikem Jaroslavem Medem (JM), sociologem Zdeňkem R. Nešporem (ZN) a historikem Jiřím Hanušem (JH).

73 % lidí v Česku se podle posledního průzkumu agentury Median nepovažuje za věřící. Podle sčítání lidu z roku 2001 se bez vyznání zapsalo 59 % lidí, k víře se hlásilo 32 %, zbytek nevěděl. Eurobarometr udává, že náboženství v České republice považujeme za nejméně významné z hlediska vlivu na společnost (jen 28 % lidí si myslí, že má význam). Co těmto číslům jako sociolog říkáte?
ZN: Jde o to, co tato čísla znamenají: Čísla jsou přesná. Mohou se provést různé sociologické analýzy, jak moc přesná jsou. Přesto tím většinou nezjistíme, co si na první pohled můžeme o těchto číslech myslet.
Údaje, které jste zmiňoval, zachycují něco trochu jiného, protože v rámci sčítání lidu se měří přihlášení se k jednotlivým církvím. V rámci jiných výzkumů se měří, jestli lidé věří, pak jde o to, jakým způsobem věří.
To, co je podstatné pro českou společnost (nejen současnou), je jistý odstup vůči církvím nebo nechuť k církvím. Navíc je to také skutečnost, že náboženství je téměř automaticky ztotožňováno s církvemi, především s těmi největšími, které si pod tím většina lidí představí.
Kdybyste otázky položil trochu jinak, jestli třeba existuje nějaká nadpřirozená síla, která ovlivňuje lidské životy atd., česká společnost by najednou zdaleka tolik nevyčnívala z evropského průměru. Narozdíl od toho, když měříme „tradiční“, církevně orientovanou zbožnost.

Takže to v podstatě vypadá tak, že výzkumníci a média staví otázku a problém tak, aby dokázali, že jsme co nejméně věřící a co nejvíce sekularizovaní?
ZN: Když sociologové dělají mezinárodní srovnávací výzkumy, tak to v tomto směru tak samozřejmě vyjde, protože otázky musí být kladeny ve všech zemích stejně. Takže pokud jde o tradiční zbožnost, je u nás skutečně nejnižší.
Druhá věc je, že vedle toho může existovat, a často existuje, něco jiného. Kdybyste zkoumal, kolik lidí alespoň trošku věří horoskopům a amuletům, zjistíte, že jsou v rámci Evropy mnohem menší rozdíly.

Hovoří evangelický farář Stanislav Karásek (přepis doplňujícího rozhovoru):
O naší zemi se říká,že je nejateističtější v Evropě. Myslím si, že tomu tak není.Včera byla neděle a byl plný kostel. Vyplňovat dotazník, kde je kategorie „jakou máme víru“, to si lidi řeknou, komu je co do toho. To prostě není správný údaj.
Co se týče vztahu k Bohu, mám srovnání. Byl jsem 15 let farářem ve Švýcarsku a teď jsem tady. U nás je víc „bohohledačů“, lidí, kteří se vzdělávají, čtou si, přemýšlejí o těchto věcech, ale nejsou nikde pevně zařazeni. Atmosféra je tady však mnohem méně tradiční než ve Švýcarsku a právě ti hledači tomu dávají určité kouzlo.
Takže je tady na bohoslužbách třeba 200 lidí, evangelíků, kteří patří ke sboru, a dalších 200 lidí, studentů, kteří to doplní. Ti přijdou, meditují a sami si hledají svou cestu a jsou takzvaně nezařazení.

JM: Tuším, že Tomáš Halík řekl, že existuje něco jako „něcismus“, kdy lidé prostě věří v „něco“, ale nějakým způsobem to nechtějí institucionálně artikulovat. Chtějí mít o tom svoji vlastní představu - místo kostela volí les atd. To znamená, že je tady skepse vůči církvím, což však má své hluboké historické kořeny.

JH: Český příklad je specifický v tom, že tady proběhlo několik důležitých etap. Jedna se týká čtyřicetiletého komunistického režimu, která ovlivnila tyto záležitosti. Pak tady bylo období nacistické okupace, předtím doba druhé republiky, také velice specifická v těchto záležitostech. Byla tady první republika se svým demokratismem a masarykovským programem. Tedy s programem humanistickým, křesťanským, nicméně nedogmatickým. Navíc je tady de facto ještě moderní tradice Rakouska, která sahá do 19. století a která je rovněž velmi problematická.
To všechno se musí brát v úvahu, chceme-li český příklad popsat, charakterizovat.

Hovoří katolický kněz Tomáš Halík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když se řekne ateismus, často se pod tím skrývá spousta velmi rozdílných jevů: Radikální ateismus byla móda osvícenských salonů 18. a 19. století. Ve 20. století byl ateismus vystřídán jednak pseudonáboženskými ideologiemi (zbožnění národa, vůdce strany, komunistických zítřků) nebo agnosticismem, který si lidé pletou s ateismem. To není popírání Boha, ale spíš nedůvěra k určitému typu náboženské argumentace.
Do tohoto prostoru nastoupila později důvěra v to, že celou pravdu odhalí přírodní vědy a spásu přinese pokrok techniky. To je iluze, která zhasla až na konci 20. století. Také se objevuje nezájem o náboženství. Do uvolněného prostoru také vstupovala „doma dělaná náboženství“, esoterika nebo humanismus transcendentálu, který byl sympatický Masarykovi, Havlovi atd.
V Čechách však nejde o ateismus, ale především o antikatolický afekt, který si sedl na některé sociální a politické procesy.

Začněme od začátku, tedy rakouská tradice…
JM: U nás je sekularizovanost stále ovlivněna představou, že církev byla protičeská a že většina buditelů se orientovala liberálně. To je bohužel pravda. V 19. století nemáme žádný velký zjev, třeba katolického básníka. Většina autorů typu Nerudy, Havlíčka, Svatopluka Čecha, koneckonců i Máchy jsou liberálové, kteří náboženskou, metafyzickou stránku vytěsňovali ze svého obzoru. To je podstatná složka.
Pak si uvědomme hrůzu austrokatolicismu. Tehdy lidé, kteří byli nějakým způsobem velmi citliví (básníci, spisovatelé, intelektuálové) vnímali katolictví jako něco vnucovaného, co je pevně spojeno s dynastií. To mělo obrovský vliv. Například Masaryk píše ve Světové revoluci o první světové válce jako o boji teokracie s demokracií. Teokracie je přitom pro něj synonymem katolictví.

JH: České národního hnutí se v jisté fázi odděluje od většinově náboženského směru, katolicismu. Tím je potom určeno i české národní obrození a průběh 19. století.
Jsou národy, které na tom takto nejsou. Jsou národy, v nichž se zachovala jednota mezi dominantním náboženstvím a národním hnutím. Už trošku jiné než u nás je to třeba na Slovensku. A to nemluvím o národech, jako je polský nebo irský.

ZN: Trošku jiné je to i na Moravě. Tam se tehdy kněz František Sušil a družina kolem něj (nebo jeho pokračovatelé) docela úspěšně pokoušejí o propojení národní moravské a katolické identity.
K tomu v Čechách nedochází. Národní obrození zpočátku není protináboženské nebo protikatolické, protože jde o většinové náboženství. Národní obrození je i z velké míry neseno katolickými duchovními. V letech 1948, 1849, během revoluce, se však tyto principy definitivně rozpojují. Později sice byly katolické pokusy definitivně uchopit české dějiny v církevním duchu, ale liberalizující se prostředí je nepřijme.

Dá se ovšem vnímat Masaryk jako liberalizující politik?
JH: Masaryk je nesmírně problematická postava,ale je rozhodně postavou náboženskou. Je otázka,co si kdo vezme z Masaryka. Zda si z něho vezme nějaký náboženský akcent (Ježíš, ne César)nebo jen vágní humanismus. To už záleží na recepci jeho dílaa na tom, jak s ním kdo nakládá.
V každém případě je Masaryk bytostně náboženský člověk, který se neustále zabývá problémem náboženství, křesťanství. Masarykovo křesťanstvíje nedogmatickéa s ostrým ostnem protikatolickým, a to zvláště v některých fázích jeho života.

Náš program je Tábor, ne Řím, to bylo od Masaryka věroučné heslo, politické heslo nebo to splynulo?
JM: Zpočátku to bylo politické heslo a mělo protirakouský akcent. Nezapomínejme, že Masaryk byl velmi věřící člověk, uvažující neustále o transcendentnu atd. Na druhé straně měl jednu slabinu, protože katolictví ztotožňoval s klerikalismem. To byla strašná chyba.
Domnívám se, že třeba to mu několikrát vytýkal Šalda, když hodnotil Masarykův vztah k náboženství. Neustále mu vyčítal, že katolictví není přece jenom záležitost institucionální a záležitost monarchie, ale že je to především také záležitost existenciální a hluboce niterná.

Není v tom kořen snížené úcty a víry v církve? Najednou totiž začali shora rozhodovat o tom, jaká církev by měla být ta správná, ta naše?
ZN: Těžko říct. Otázka nového náboženství je složitá i u Masaryka.Ten chce také nějaké nové náboženství. Když je potom vyzván, aby ho udělal, dobře ví, že to nelze. Stejný problém se řešil ve všech nástupnických státech. Pokusy o vytvoření jakési národní katolické církve byly i v Rakousku, Maďarsku, ve Slovinsku. Nikde se to nepovedlo nebo nezískalo zdaleka takový rozsah jako Církev československá. Takže už tehdy byly především Čechy naprosto specifické a dědictví těchto časů se promítá až do dnešních dnů.

Hovoří filosof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
V této zemi jsme jak v politice, tak v náboženství prošli několika normalizacemi. Znovu a znovu se dle pokynů vyšších míst měnil obsah naší víry, ať už byla politická nebo náboženská.
Přišel rok 1620 a najednou černá byla bílá a bílá byla černá. Přišel rok 1918 a najednou černá byla červenomodrobílá. Přišel rok 1939 a zase se to změnilo. A potom vítězný únor, československé jaro.
Kdykoli násilně měníte víru, ať už je náboženská, po Bílé hoře, nebo politická, v novověku, vždycky se vám podaří vykořenit starou víru. Ovšem potom je velice těžké vybudovat nějakou víru novou. Jestliže nová víra nemá být pověra, má to být živá víra, nemůžete ji naordinovat, musí v lidech vyrůst. A to stálé přesazování k tomu nevede.

Přišla druhá republika. Co se stalo s náboženstvím, se vztahem katolíků k zemi, se vztahem liberálů ke katolíkům?
JM: To je velmi krátké období (pět měsíců). Faktem však zůstává, že katoličtí intelektuálové a spisovatelé po mnichovské tragédii unisono cítili jisté zadostiučinění a dávali to svým způsobem najevo. To od nich samozřejmě ve vztahu k národnímu kolektivu nebylo zrovna dvakrát vhodné a dobré.
Skutečností také je, že se katolická církev za druhé republiky snažila být tmelem, který by spojil nějakým způsobem národní jednotu. To též bylo hlavní heslo druhé republiky: sjednotit se, musíme být všichni v jednom šiku atd. Katolictví si tenkrát skutečně někdy až brutálním způsobem vynucovalo tuto tendenci.
Nezapomínejme, že po celou dobu první republiky byli katolíci drážděni tím, že jim neustále otloukali o hlavu, že jsou passé, že už nemají žádný velký vliv a význam. Masarykův výrok, že katolíci budou mít tolik práv, kolik si vydobudou, opakoval Durych nesčetněkrát. Ferdinand Peroutka říká, že katolictví tak nějak dožije. Stejně tak Čapek sní o klášteru bez Boha. To všechno katolíky svým způsobem dráždilo a hnalo do kouta a opozice.

Myslíte si, že druhá světová válka poškodila víru v Boha? Řada lidí, kteří zažili toto utrpení, si řekla, že už nevěří, že je Bůh?
ZN: Asi ano. Akorát v tomto směru byl mnohem větší vliv první světové války. Tam se skutečně vrátili z utrpení v zákopech lidé, kteří nechtěli takového Boha, respektive církve, které je tam posílaly. V tomto směru není druhá světová válka tak výrazná, i když i tento vliv tam asi byl.
Pravda je, že mnoho českých duchovních a věřících všech církví působilo během druhé světové války v odboji nebo trpělo v koncentračních táborech. Církve jako celek se ale nezachovaly tak ani onak podobně jako většina české společnosti. Lidí z církví zapojených v odboji tolik nebylo, lidí z církví, kteří kolaborovali s nacistickým režimem, také nebylo moc.
Většina představitelů církví stojí někde mezi. Proto na církve nemůže být ukázáno jako na kolaboranty, ale ani jako na nějaké výrazné protinacistické bojovníky.

JH: O katolické církvi určitě platí a platí to možná ve větší míře o Českobratrské církvi evangelické a dalších církevních prostředích nebo institucích, že válkou procházejí poměrně velmi solidně.
Ovšem třeba katolík, budoucí biskup Štěpán Trochta byl velice aktivní v odboji a spolu s dalšími poskytoval informace, jak dokazují nové studie. Například v protestantské tradici máme řadu osobností, kteří se starají o židovské děti (např. evangelický duchovní Přemysl Pitr) atd. To jsou lidé, kteří náboženskou tradici rehabilitují.
V pětačtyřicátém je tak na jedné straně katolická církev a katolicismus. Na opačné straně další církve a náboženská vyznání, které jsou rehabilitovány. Celá řada kněží přichází z koncentračních táborů, je tam to velké utrpení. Nicméně je úplně změněná situace. Objevují se hesla socialismu, která posunují celý rys, charakteristiku společnosti někam jinam. Zásluhy z války už nestačí, to už je jakoby málo.

Hovoří historik Václav Vaško (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zneklidněni jsme byli od pětačtyřicátého roku,kdy přišla Fierlingerova vláda, která už nebyla demokratická,protože z politického dění byly vyloučeny některé politické strany. Takže už to nebyla obnovená demokracie,jakou jsme očekávali. Ve vládě měli komunisté klíčová ministerstva jako například vnitra nebo informací, která byla strašně důležitá pro formování politického dění, což nás také zneklidňovalo.
Nemýlili jsme se, protože už v letech 1946, 1947 začaly boje o svátkové právo, církevní majetek a hlavně církevní školství. V prosinci 1946 se stal arcibiskupem pražským vynikající člověk Josef Beran, kterému byli komunisté jasní a uvědomoval si nebezpečí, které nám hrozí. Problém února ale nepřišel najednou, narůstal postupně. Josef Beran tenkrát dokonce vydal několik pastýřských listů, ve kterých varoval před tím, co přijde.
Hned v prvních únorových dnech vznikly akční výbory a u Ústředního akčního výboru Národní fronty byla zřízena náboženská komise, ve které se měly projednávat církevně politické otázky. Hned v počátku se ale nemohli dohodnout a i v církvi docházelo k určitým různicím. Dá se říci, že tady byly tři postupy, přístupy.
Můžeme to reprezentovat na některých osobnostech: Jednou z nich byl Josef Beran, který volil radikální postoj a říkal, že s komunisty se jednat nedá. Na druhé straně byl biskup litoměřický Štěpán Trochta, který si narozdíl od Berana nemyslel, že komunisté za pár měsíců skončí, a tvrdil, že komunistický režim bude trvat delší dobu. Proto chtěl najít důstojné kompromisy. Tyto postoje v církvi přetrvávaly až do roku 1989.
Postoj radikální měl oporu dokonce v Římě u papeže Pia XII. a potom u Jana Pavla II. Postoji kompromisnímu zase odpovídala církevní politika papežů Jana XXIII. a Pavla VI. Ti hledali nějaký způsob (Ostpolitik Vatikánu) domluvy s režimem.
Ovšem byl ještě třetí postoj, který lze těžko nazvat církevním. To byli kolaboranti, jako byl Josef Plojhar. Později se to projevovalo v kněžských sdruženích, jako bylo kolaborační Mírové hnutí katolického duchovenstva nebo sdružení katolických duchovních Pacem in terris, což byla vyloženě kolaborace a často úplná zrada.

JH: Pro komunisty bylo důležité, aby vyhráli volby. To se jim podařilo v Čechách v roce 1946. V té době probíhá politika jakési politické masáže, politika slibů. Jde vlastně o představení socialistických nebo komunistických myšlenek v pěkném hávu, pěkném župánku. Komunisté tvrdí, že jsou s křesťany na jedné lodi, že jim také jde o sociální spravedlnost a vůbec o věci, o které šlo křesťanům vždy. Komunisté jim našeptávají, že když jim dají hlasy a připojí se k jejich hnutí, není to proti jejich programu. Je doloženo, že celá řada křesťanů na toto lákání slyšela.

Po roce 1948 stát útočí na církve, věřící, kněží. Nicméně se proti tomu opět objevují husitské symboly, Vávrovy filmy apod.?
JM: To je velmi jednoduché. Komunisté se snažili v nejedlovském duchu eliminovat husity jako náboženské reformátory a udělat z nich div ne zakladatele komunistické strany, revolucionáře. Takže to bylo v intencích nejedlovského pohledu na dějiny, kdy všechno, co bylo dobré a vyhovovalo, bylo pokrokové. Všichni, kdo chtěli následovat, museli potom být dědici těchto pokrokových tradic.

JH: Na začátku 50. let, to je zvláštní kapitola z dějin historiografie, vzniká celá řada interpretací Jana Husa a husitského hnutí. Přichází se s myšlenkou, že Hus vlastně nebyl náboženský myslitel, ale člověk, který se snažil o změnu společnosti. Byl to revolucionář, který ovšem musel používat náboženské symboly a dobové rekvizity a nástroje k tomu, aby vyjádřil něco mnohem podstatnějšího, důležitějšího, co změnilo společnost. Používal k tomu bibli, ale jen jako nástroj.
To, že někdo dělá něco a myslí tím něco jiného, se samozřejmě velmi těžko dokládá. Ale skutečně tady takové pokusy byly. Byla tady tradice pokroková a tradice reakční a mezi těmito póly se hrálo.

Jak zacházel stát s církvemi, je jasné. Jak zacházel s věřícími? Jak se k nim choval? Pokoušel se je odtrhnout od církví a od hierarchie církve?
ZN: Není úplně jasné ani to, jak stát zacházel s církvemi. Stát totiž zvlášť na přelomu 40. a 50. let velice diferencuje. I pokud jde o katolickou církev, je velká snaha ji rozdělit na pokrokovou národní část, pokud možno se všemi věřícími, a na část reakční, biskupy, špióny Vatikánu, preláty, jak se jim říkalo. To se nepovede.
Úplně jinak vypadá situace jiných církví. Pomineme-li některé malé církve, tak kromě katolíků tady máme hlavně Církev československou a Českobratrskou církev evangelickou. Ty jsou režimem v 50. letech a na počátku 60. let mnohem víc protežovány než církev katolická. Také fungování Státního úřadu pro věci církevní (kontrolní orgán, který omezoval církve) v 50. letech, je velice úzce propojeno s Církví československou. To se mění až v druhém velkém období, za normalizace. Pak už se měří všem stejným metrem.

Jak se jim měří za normalizace?
ZN: Špatně. Církve by měly být na vyhynutí, nesmí se o nich mluvit, jsou institucionálně omezovány. Nedochází ale již k tomu, k čemu docházelo v raných 50. letech, totiž k pronásledování především katolíků.

JM: Jistě. Komunisté chtějí, aby byly církve vytěsněny na okraj společnosti, jak říkal Vasil Biľak: „Na jeden okres jeden kostel.“ Tam se to mělo nechat víceméně „vyhnít“. Proto komunisty moc nezajímaly babičky, co chodily do kostela, ale chtěli především eliminovat vliv na mládež, mladé lidi.

JH: Tam je celá řada velice zajímavých otázek, které se týkají povahy komunistického režimu.
U katolické církve nejdříve probíhá etapa teroru podle hesla: Bijte pastýře, ovce se rozutečou. To je do let 1953, 54 naprosto jednoznačné: žalářování nepohodlných lidí, internace atd. Pak je otázka, co nastává potom a co je vlastně charakteristické pro komunistický postoj.
Jsou to dvě věci. Jednak je to rozšířený strach společnosti z toho, že by mohli být křesťané jako občané druhé kategorie nějak postiženi. Druhá s tím souvisí. Jde o právní nejistotu. Právo je třídní záležitost, takže ani na základě předem daných nařízení nebo zákonů si nikdo není jistý, za co vlastně může být potrestán. To je hodně podstatné i ve vztazích komunistické moci ke křesťanům a křesťanství.
Důležitý byl také vliv komunistické propagandy a vliv komunistické rétoriky na atestaci společnosti. Protože to trvalo poměrně dlouho a bylo to zvláště v počátcích poměrně razantní, muselo to přinést své plody. Lidem proto přišlo náboženství jako něco zastaralého a církve byly nositelkami zastaralých idejí. Proti tomu stál vědecký světový názor, který je postaven na vědě, vědeckých poznatcích a výzkumech.
Takže celá řada lidí nepřijala komunistickou doktrínu v úplnosti, ale přesto tím byli ovlivněni. Vždyť se to týkalo výchovy ve školách, mládeže, výchovy a vzdělávání. To se nemohlo na lidech nepodepsat.

Divíte se tomu, že tady tolik lidí nemá vztah k církvím, zvlášť když vyjdeme z toho, že většina občanů nemá obecně vůbec vztah k institucím?
JM: Během čtyřiceti let komunismu a možná i předtím během první republiky tady jakýsi odstup k náboženstvíjako instituci vnesl do českého myšlení virus, který se s námi táhne dodnes. Je to virus lhostejnosti. Lhostejnost vůči otázkám, k jakémusi přesahu. To nás nezajímá, jsme lidé tohoto světa, nás zajímá to, co je, co si můžeme ohmatat atd. Jenom nás proboha neotravujte s něčím, co mluví o nějakém bohu, transcendentále atd.

Hovoří filozof Erazim Kohák (přepis doplňujícího rozhovoru):
Náboženská situace v této zemi je velice složitá.Je to země na jedné straně pověrčivá,čili každý vám řekne, že věří v boha. No prosím vás, podle epištoly Jakubovyi ďáblové věří v boha a mají z toho hrůzu.Čili tohle moc neznamená. Základní otázka je,jak to ovlivňuje můj život.

Hovoří katolický kněz Tomáš Halík (přepis doplňujícího rozhovoru):
Lidé ztratili bezprostřední zkušenost s církví. Ta byla totiž tak totálně vytlačena z veřejného prostoru, že když se řekne církev, lidem naskočí obrazy historických filmů, vidí tlusté preláty, jak se s potěšením dívají na hranici, na které umírá národní umělec Zdeněk Štěpánek. Dnes jsou tyto obrazy přibarveny bulvárními zprávami o skandálech v církvi, takže s reálnou církví lidé do styku moc nepřicházejí.
Koneckonců pro církev to má také určitou výhodu, protože když církev lidé poznají zblízka, jsou šokováni, že je úplně jiná, než si mysleli. Běžný katolický kněz dnes boduje už jenom tím, že lidé zjistí, že to je normální člověk.

Hovoří europoslanec za KSČM Miloslav Ransdorf (přepis doplňujícího rozhovoru):
Češi jsou národ převážně nábožensky vlažný. Někdo to může chápat jako věc výjimečnou, která nás vyřazuje z prostředí našich sousedů. Má to ale i své nesporné výhody. Je to spojeno s tím, že Češi jakoby viděli svět zdola, od každodenních životních zájmů. Vnímají v podstatě svět sekulárně.
To je věc, která rozhodně není špatná - spoléhat na své síly a nečekat žádné zázraky. V dějinách nám to mnohokrát pomohlo nejenom, abychom přežili, ale abychom také aktivně svoje dějiny utvářeli.
Masaryk kdysi řekl, že k tomu, aby člověk pochopil, které dějiny jsou největší, se stačí podívat na mapu.

ZN: Ve většině evropských zemí si církve udržely jakousi funkci garanta hodnot nebo něco takového. Nemusí vysvětlovat svou existenci. U nás není jasné, k čemu tady církve jsou - o co jsou jiné než spolek zahrádkářů, jak se to často diskutovalo.
Mě na tom zaráží jedna věc: Myslíme si, že je to projev jakési modernizace, racionalizace, toho, že uvažujeme vědečtěji atd. To samo ale funguje jako nějaké implicitní náboženství: jdeme ze stoprocentně náboženského věku (je otázka, jestli takový někdy byl) do věku, kdy budeme stoprocentně vědečtí. Provázejí nás při tom horoskopy, každodenní rituály, amulety. Jsme opravdu o tolik víc racionální?

(redakčně kráceno)