„V Česku moderní házené skoro nikdo nerozumí,“ říká Filip Jícha

Když přijíždíte do Plzně, máte někdy pocit satisfakce – tady jste mne nechtěli, a podívejte se, jaké mám úspěchy?
Takhle to vůbec necítím, ba naopak. Vždycky, když se vracím do České republiky, do Plzně, do Prahy, cítím naplnění, cítím se být Čechem a jsem rád, že můžu ten čas strávit buď s rodinou v Plzni, nebo s kamarády v Praze. Takže žádnou satisfakci nebo osobní rozpory v sobě nemám.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste měl štěstí zabočit na životních křižovatkách tím správným směrem. Které z těch křižovatek nasměrovaly váš život a především sportovní kariéru?
Můj osobní život jde se sportovní kariérou ruku v ruce. Vyrostl jsem ve fungující rodině, která mi dala zázemí, abych se mohl věnovat sportu. A to, že jsem se mohl dostat na házenkářský Olymp, bylo také dílem štěstí, že jsem zahnul na těch dobrých křižovatkách. Třeba že jsem přestupoval z Prahy do Švýcarska, a nešel rovnou do Bundesligy. Na to, abych si zkusil, co je žádáno od sportovce v zahraničí, bylo totiž dobré jít do nižší soutěže, odkud jsem se mohl odrazit do Lemga, respektive do Kielu.

Takže v tomto směru se i v házené vyplatí určitá trpělivost, možná sebekontrola?
Sebekontrola je velmi důležitá a vyplatí se ve veškerých činnostech, házená není výjimkou. Z tohoto pohledu je trpělivost, respektive učit se sebepoznání to nejdůležitější.

Jak se v těch osudových okamžicích rozhodujete? Dáte na svůj vnitřní pocit a jste v tomto směru řekněme emocionální? Nebo na to jdete striktně hlavou a rozumem?
Dříve jsem byl striktně emocionální, byl jsem hodně impulsivní a paličatý. Poslední dobou se snažím víc přemýšlet. Moje úspěchy byly zapříčiněny tím, že se dokážu víc soustředit a situaci si rozebrat. Moji kamarádi by s tím ale určitě nesouhlasili, protože v důležitých chvílích jsem zarputilý a tak trošku paličák.

Jak teď prožíváte mistrovství světa v házené, kde bohužel chybí česká reprezentace? Je to pro vás, v současnosti třetího hráče světa, hodně těžké sledovat zápasy pouze v televizi?
Pro mě jsou momentálně důležité a ovlivňují mě dva okruhy. Jednak je to naše prezidentská volba a jednak mistrovství světa, což je v mém zaměstnání po olympijských hrách to nejvíc, co může člověk dokázat. Ale protože jsem právě v České republice, zaměstnává mě víc prezidentská volba. Mistrovství světa samozřejmě sleduji také a příští týden se vydávám na semifinále do Barcelony.
A s tím, že nejsme na mistrovství světa, jsem vyrovnaný, byť bych se tam jako třetí nejlepší házenkář světa velice rád podíval a možná by mě tam někteří fanoušci velice rádi viděli. Ale to je sportovní realita, se kterou jsem smířen.

Co je hlavní příčina, že se dnes české házené nedaří?
Ten největší rozdíl mezi českou házenou a moderní házenou je v taktické vyzrálosti. Pokud bych měl vysvětlit laikovi, co je to házená, řekl bych, že moderní házená je takový americký fotbal. V něm hráči hledají přihrávku, aby mohli proběhnout s balonem a položit někde touchdown. My hledáme úplně podobné signály na to, abychom mohli vystřelit a vyšetřili dvacet třicet centimetrů místa na levé nebo na pravé straně a udělali si tak výhodu oproti obránci. Člověk na to musí studovat různé playbooky, kde je mnoho desítek signálů, které se hrají. A to si myslím, že se v českých podmínkách od osmdesátých let hrozně zanedbalo – nešlo se s trendem a plno zemí v nám v házené ujelo. A já si myslím, že není mnoho odborníků v České republice, kteří opravdu rozumí moderní házené.

Říkáte „nastudovat“. To je to, co jste se naučil třeba v německém Kielu? Při trénincích jde tedy i o to precizně nadrilovat některé situace a přesně vědět, jak zareagovat? Není to o improvizaci?
Improvizace je tam také, ale je to velmi úzce svázané s tím, že hráč od začátku do konce ví, kde budou jeho spoluhráči přibližně stát. Nemůže samozřejmě vědět, jak přesně obránce zareaguje, ale my se právě snažíme, abychom to dopředu věděli. Ta improvizace je tam opravdu malá a jenom ti nejlepší házenkáři dokážou z deseti těchto připravených akcí osmkrát úspěšně zakončit, respektive trefit takové rozhodnutí, které je pro tým prospěšné. A to také dělá házenkáře házenkářem – ve světové házené špičkový házenkář bez týmu sám nic nedokáže.

Mám z vás pocit, že vás Němci naučili něco, čemu se tady říká štábní kultura, tedy určitým pravidlům a jejich respektování, a to nejen při samotném sportu, ale i ve společenském životě. Je to něco, na co jste si musel v Německu zvykat?
Němci jsou velmi zarputilí a pracovití lidé. Mám velice rád naše vnitřní klubová pravidla, která jsou velice specifická a pro nové lidi, kteří přijdou do klubu, jsou svým způsobem těžká. Ale máte tak trochu pravdu, protože já v takovéto disciplíně, co se kolektivu týče, pracuju velice rád a rád bych to přinesl sem do České republiky, respektive do nějakého sportovního prostředí, kde budu pracovat.

Filip Jícha (*1982, Plzeň)

Házenkář. Začínal ve Starém Plzenci v roce 1988, v letech 1995 až 2000 hrál ve Slavii Plzeň. V 18 letech podepsal profesionální smlouvu v Dukle Praha, kde zůstal do roku 2003. Poté poprvé nastoupil do zahraničního klubu, saúdskoarabského Al Ahlí Jeddah, z kterého přešel do katarského Al Ahlí Sport Club Qatar. Od června 2003 hrál v klubu TSV St. Otmar St. Gallen ve Švýcarsku. V roce 2005 začalo jeho účinkování v  Bundeslize. Nejprve v TBV Lemgo, kde získal jako první Čech evropskou trofej, Pohár EHF. O od 20. června 2007 nastupuje za THW Kiel. V Německu patří k nejpopulárnějším Čechům. V anketě Mezinárodní házenkářské federace IHF o nejlepšího hráče světa obsadil třetí místo.  

(redakčně kráceno)