Historický magazín z 31. května byl netradičně natáčen v prostorách brněnského výstaviště. To totiž právě letos slaví osmdesát let od svého vzniku. Starší generace jej zná jen ze strojírenských veletrhů a o tom, proč a jak bylo založeno mnoho neví. Proto si František Novotný do pořadu pozval architekta Zdeňka Müllera (ZM), dlouholetého hlavního architekta brněnského výstaviště, a Ivana Rullera (IR), nestora brněnských architektů, který se mnoha stavbami zapsal do tváře města. Na brněnském výstavišti se pak podílel na výstavbě pavilonu E a spolupracoval na jeho pátém generelu.
80 let brněnského výstaviště
Proč a jak vzniklo před osmdesáti léty brněnské výstaviště?
ZM: Tlak byl způsoben hlavně rozrůstajícím se brněnským průmyslem, který byl tehdy (strojírenský i textilní) na velmi vysoké úrovni. Podniky proto hledaly odbytiště. Byla to šťastná chvíle, kdy se v Brně sešla řada vynikajících lidí, kteří byli schopní a ochotní se domluvit. Navíc byli podnikaví a aktivní a dokázali to.
Začalo to v roce 1923, kdy místostarosta Máša řekl, že by se mělo deset let samotného československého státu oslavit. Životaschopnost státu se však neměla prokazovat produkcí, protože ta je obecná (může to udělat každý stát), ale kulturou. Navrhl tedy, aby byla uspořádána výstava soudobé kultury.
Mnoho lidí se ptalo, jestli lze kulturu vystavovat. Vyjádřil se k tomu i profesor Úlehla: „Ptám se s vámi: Je vůbec možno vystavovati vědu? A když je to možno, je to zábavné? K čemu to vlastně bude dobré?“ Sám si po zahájení výstavy odpovídá: „Vidíte, že výstava vědy nemůže být úplná, ale že může být pestrá, že může mít papíru málo a leckdy vůbec žádný a že koneckonců může být docela zábavná.“ Myslím, že to trefil velice přesně.
Aby výstaviště vzniklo musela v Brně existovat příhodná společenská atmosféra, ale i určité architektonické klima?
IR: Nešlo jen o Brno, ale o celý stát, který toužil po deseti letech své existence ukázat, čeho všeho je schopen. Skutečný fakt pak je, že po architektonické stránce přinesl úplně nový impuls do výstavby celé české architektury. A to právě trendy vedoucími k funkcionalismu, který se pak stal hlavním stylem meziválečné výstavby. Dodnes tak existují pojmy jako český, brněnský, bílý funkcionalismus. Je to jedna z historicky šťastných epoch české architektury.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Mohl byste uvést některá jména architektů, kteří se tehdy podíleli na výstavbě brněnského výstaviště?
IR: Byli to třeba profesor Králík, architekt Fuchs, profesor Kroha a řada dalších.
Co se tady tenkrát vystavovalo?
ZM: Často umění. Byl zde samostatný Gočárův pavilon Akademie výtvarných umění. Byl tady pavilon uměleckoprůmyslové školy v Praze. Praha a Brno měly samostatné pavilony, kde také probíhaly výstavy kultury a umění. Členy výstavního výboru pak byli takoví lidé jako Alfons Mucha, Jurkovič, profesor Veleba z Prahy. Kromě toho zde byl také Krohův pavilon starověku Anthropos, kde byl onen známý mamut a vykopávky pravěkých kultur u nás. Ovšem byl zde i pavilon Elektrostatik, kde byly všechny činnosti na zemědělském statku elektrifikovány. Byla tam dokonce (uvažme, že šlo o rok 1928!) představována elektrická myčka nádobí. Na výstavišti byly také představovány národopisné věci, výsledky vysokých škol, vědeckého bádání atd. Výstava byla v tomto ohledu skutečně evropsky a světově unikátní.
Váš otec, stavitel Zdeněk Ruller, se podílel na akci „Nový dům“. O co vlastně šlo?
IR: Nová generace ve 20. letech hledala odpovědi na řadu nových otázek, které se v historii vůbec nevyskytovaly a které byly spojeny s otázkou bydlení. Přestože na výstavišti nebyla expozice architektury jako samostatné disciplíny, celé výstaviště fungovalo jako exponát architektury, kde bydlení hrálo nesmírně závažnou roli. V Žabobřeskách vznikla právě iniciativou firmy Uherka&Ruller, kteří to celé investovali, kolonie Nový dům. Ta předběhla Prahu, protože kolonie Baba, která je rozsahem větší, vznikla až v roce 1932.
Kdo byl architektem pavilonu A, který se tehdy nazýval Obchodně-průmyslový palác? Jakou technologií byl postaven?
ZM: Soutěž na výstaviště vyhrál pražský architekt Kalous. Ten byl také pověřen stavbou pavilonu A. Kalous tehdy pověřil docenta pražské techniky Valentu, aby se zhostil realizace. Valenta udělal změnu v konstrukcích, když místo kruhových oblouků navrhl oblouky řetězovkové. To jsou bezmomentové konstrukce, které jsou čistě tlačené. Tyto oblouky ve tvaru paraboly trochu převýšil, takže vrchlík paraboly přesáhl střechu pavilonu. Později se to ukázalo jako jedna z nejzajímavějších konstrukcí a často se to pak používalo ve světě. Když se dnes podíváte na moderní architekturu, jsou tyto bezmomentové, klenebné, železobetonové konstrukce častým prvkem.
IR: Je to skutečně jeden z památníků architektury 20. let, který bude asi trvale zapsán do dějin.
Myslíte si, že jste byl návštěvníkem této výstavy? Vozil vás tady tatínek v kočárku?
IR: Jsem přesvědčen, že mne sem zavedl. Mám v podvědomí jakousi vzpomínku, která se možná váže k výstavišti. Byly mi však dva roky, takže jsem z toho určitě neměl pojem, jaký z toho mám dnes.
Zajímavé je, že se na výstavišti ukázala cesta k moderní architektuře i v určitých principech dřívějších slohů. Třeba pavilony od Fuchse a Chrousta nesou znaky holandských vlivů na vznik moderní české architektury. Proto je také jejich barevnost v celém prostředí výstaviště naprosto unikátní. Právě krásné je tedy to, že každý pavilon přinesl osobité prvky svého tvůrce a přitom to vytvořilo krásný celek. Ten pak nemá ve světě obdoby jak architektonickou hodnotou, tak nádherným situováním do údolí řeky Svratky se zelenými svahy.
Výstavu soudobé kultury v roce 1928 sice zhlédlo 2.800.000 návštěvníků, ale pak přišla hospodářská krize. Poznamenala poměrně úspěšnoustavební výstavu v roce 1933, ale hlavně zhatila plány společnosti ETA film na přestavbu výstaviště na filmové ateliéry. Další zkázu přinesla druhá světová válka. Němci používali pavilony jako válečné sklady a montážní dílny, takže se areál stal cílem spojeneckých náletů a mnohé pavilony vyhořely. Zatímco v Praze se už rok po válce konaly první pražské vzorkové veletrhy, brněnskému výstavišti stále vévodily trosky a dokonce bylo rozhodnuto o jeho likvidaci…
ZM: Bylo rozhodnuto, že zde bude stát dvouletkové sídliště. Ovšem tento prostor skutečně není vhodný pro obývání, protože je to mlžné údolí řeky. Takže se to podařilo zvrátit a peníze, které byly původně na likvidaci, se použily na rekonstrukci.
Dřevěné pavilony byly skutečně vyhořelé, ale železobetonové zůstaly. Pak se zlikvidovaly pavilon Anthropos – člověk a jeho rod i pavilon stavitelů. Pak se začalo uvažovat o zábavní činnosti. Také proto byly první poválečné akce ryze zábavní.
V roce 1955 ovšem přišlo rozhodnutí, že se zde bude konat strojírenská výstava. Od té doby se tak vlastně začala odvíjet nová etapa historie brněnského výstaviště.
Co to obnáší být hlavním architektem takového výstaviště, jako je to brněnské?
ZM: Je to vytváření konceptu, což je nesmírně důležité. Znám celkem 62 výstavišť ve světě; některá jsou úspěšná, některá neúspěšná. Úspěch pak právě záleží na tom, jestli je úspěšně veden koncept. Třeba na výstavišti Kokkedal v Dánsku jsou krásné pavilony a haly, ale honí se tam staré noviny větrem po prázdných pavilonech. To výstaviště zemřelo.
My jsme se vždy snažili, aby brněnské výstaviště bylo úspěšné. Přišly proto novinky. Aby mohla být ekonomika výstaviště zachována musí být co nejvíce výstav. Původně byla jen strojírenská výstava, pak mezinárodní veletrh, potom přišel veletrh spotřebního zboží a další a další. Dnes je zde čtyřicet akcí do roka. Ovšem aby to mohlo být, musí být dokonalá infrastruktura a musí se zkrátit doba mezi demontážní jedné výstavy a výstavbou druhé.
Další věc je držet moderní trendy, které se objeví. V Düsseldorfu se objevily spojovací chodby, koridory (u nás říkáme paserely) aby se odstranila sezónnost výstav. V nevytápěných pavilonech nelze vystavovat a také nemohou být stále otevřené dveře, když je venku mráz atd. Proto jsme museli zařídit, aby všechny pavilony měly na úrovni šesti metrů, kde jsou paserely, podlaží. A to je vlastně princip činnosti hlavního architekta: musí udržovat modernost a konkurenceschopnost výstaviště.
Ředitel düsseldorfského výstaviště mi na sympoziu Veletrhy 2000 říkal, že ví, že nemáme moc peněz, ale když nic nového nepostavíte, vystavovatelé mají pocit, že veletrh není úspěšný, tak kupte alespoň kýbl barvy a natřete nově brány.
Co musí mít architekt na zřeteli, když projektuje výstavní pavilon?
IR: Začínali jsem s tím, že jsme hledali optimální začlenění pavilonu do urbanistické koncepce výstaviště. Do jisté míry jsme naplnili záměr původní koncepce, jak vyšla už v roce 1928, kdy jižní větev, která jde z trojúhelníku výstaviště, byla uzavřena pavilonem. Tuto koncepci jsme se snažili dodržet a pavilonu dát moderní schopnosti naplňovat potřebu výstavnictví.
Druhým důležitým momentem bylo, že jsme se to narozdíl od ostatních pavilonů, které se tady rozvíjely v ocelové konstrukci, pokusili udělat z těžké železobetonové montáže. A to v největších rozponech, které tehdy bylo schopno naše stavebnictví realizovat. V tom je také určitý význam tohoto pavilonu, protože ukázal, že je možné se pohybovat v původní železobetonové technologii modernějším způsobem a že není nutné dělat jen ocelové konstrukce.
Bohužel vývoj vedl k tomu, že vystavovatelé nemají tak velký zájem vystavovat v patrech. Pavilon tak začíná trochu ztrácet atraktivitu pro společnost, která dnes výstaviště provozuje. Hledají se proto cesty jak z toho ven. Společně s kolegou architektem Müllerem jsem měl možnost podílet se na studii, která tam vyřešila velký, komfortní kongresový sál. Ten kdyby se postavil, zacelil by v Brně určitou mezeru, protože zde není prostor, kde by bylo možno pořádat komfortní světové veletrhy.
Brněnské výstaviště jistě má i svou budoucnost: Na otázku, co chystá brněnské výstaviště pro své návštěvníky nového, odpovídá jeho současný architekt Jaromír Stříbrný (přepis doplňujícího rozhovoru):
Připravujeme stavbu pavilonu T, která je naplánována na červenec letošního roku. Jedná se významný pavilon - bude největší na výstavišti. Jeho půdorysové rozměry budou 214×90 metrů, což je velikost asi tří fotbalových hřišť. Výstavní plocha bude 15.000 metrů čtverečních. Umístěn bude v západní části areálu na původním místě tří bývalých pavilonů, které jsou již strženy. Jeho poloha bude velice výhodná, protože bude umístěn blízko sjezdu z dálnice, takže tam budou i parkovací plochy. Součástí pavilonu je vstupní hala, kde vznikne nový třetí významný vstup do areálu.
Novou dominantou brněnského výstaviště se stal v roce 1959 pavilon Z s velmi unikátní konstrukcí. Jak to se „Zetkou“ bylo, jak to začalo?
IR: Začalo to tím, že se objevila snaha vytvořit pandán geniálnímu pavilonu A, který by nějakým způsobem posunul historii dál a vytvořil jádro západní poloviny areálu. Vznikla otázka, jak to vyřešit konstruktivně. V té době existovaly ve světě nádherné příklady kupolí od architekta Nerviho v Římě. Ty však byly postaveny na železobetonové technologii. V Brně na vysokém učení technickém ale působil profesor Lederer, který byl ve svém oboru stejně geniální. Ten pak vymyslel systém použití trubek na tyto kupole, které přinesly i úplně nové statické problémy.
Zajímavé bylo, že se používala metoda prototypu. Takže se nezačínalo obrovským rozponem, ale začínalo se nejdříve na malém pavilonu (pavilon Y) a až pak se přešlo k pavilonu Z.
ZM: Byla to skutečně unikátní konstrukce. Tenkrát nebyly počítače, bylo proto opravdu staticky velmi složité najít správnou dimenzi ocelových trubek. Profesor Lederer měl udělaný model, kde měl na styčnících prutů zavěšená závaží a měřil průhyb konstrukce.
Kupole pavilonu je velice měkká a flexibilní. Ozařováním teplem při východu a západu slunce se její geometrie mění. S inženýrem Opatřilem jsme zavěsili do centra olovnici: centrum kupole se od východu do západu slunce nelineárně pohybuje téměř o 70 centimetrů. Profesor Lederer s tím měl také starosti, protože jeho paní mi jednou vyprávěla, jak v zimě pozoruje oblohu, a když sněží, prvním ranním spojem jede zkontrolovat, jak se chová kupole. Je to unikátní konstrukce a doufejme, že nám dlouho vydrží.
(redakčně kráceno)