Technické zařízení

Výzkum televizní a rozhlasové techniky prováděl Výzkumný ústav rozhlasu a televize, který byl organizační součástí Československé televize.

Televizní techniku tuzemské výroby dodával a montoval n.p. Tesla Radiospoj, zvukovou techniku Tesla Elektroakustika n.p. Bratislava.

Obrazová a zvuková záznamová technika ani filmová technika se u nás nevyráběly a s výjimkou zvukových magnetofonů Jansen (NDR) se dovážela z devizové ciziny. Deviz bylo málo a proto se na příklad dovezla jen jedna polovina - resp. jedna kamera - zařízení pro filmový záznam televizního obrazu (telerecording - TRC). Takže nebylo možné zaznamenávat nepřetržitě, ale jen do maximální kapacity kazety filmové kamery, tedy do délky šedesáti minut. Pak se muselo natáčení přerušit, nasadila se další kazeta s filmovou surovinou a natáčení mohlo pokračovat. Při záznamu televizního pořadu se natáčelo po dějstvích, nebo se sice natáčelo v celku ale ta část pořadu, která chyběla pro výměnu kazet se natočila znovu. U přímých přenosů, kde nebylo možné natáčení opakovat, se musely kazety vyměňovat při přestávkách. Možnost zaznamenávat televizní obraz (a synchronní zvuk) sváděla k tomu, že se tímto způsobem "kopírovaly" filmy nebo redukoval 35 mm film na 16 mm. Snižovala se tím ovšem technická kvalita obrazu, zvláště když se pak získaný film ještě sestříhal po záběrech a aby se zajistila spolehlivost vysílací kopie, hotový film se znovu přepsal na TRC.

Každý nový technický prvek vyžadoval i nové technologické postupy a rozdělení kompetencí, což často vyvolávalo požadavky na další technická zařízení. S těmito skutečnostmi jsem se sám několikrát setkal osobně.

16 mm filmová surovina se původně dovážela hlavně pro filmové amatéry v délkách, odpovídajících kapacitě kazet filmových kamer. Pracovníci obsluhy telerecordingu však přijímali jen surovinu v délce plné kazety, tedy 600 m. Když jsem tedy na počátku provozu TRC přišel s několika 120 m krabicemi, tak mi technik řekl, že přijímají jen filmovou surovinu v délce 600 m. Nevěděl jsem co mám dělat protože v ÚTS Praha nebyl nikdo, kdo by měl povinnost lepit filmovou surovinu. Filmoví kameramani si v temné komoře dělili filmovou surovinu do délky 30 m cívek, které se běžně používaly. Na štěstí byl při mé "diskusi" kameraman Robek, který se mi nabídl, že mi surovinu slepí. Později tento rozpor vyřešil předpis, že obsluha TRC si bude surovinu lepit sama.

Obdobný rozpor v kompetencích jsem zjistil při předávání hotových archivovaných filmů na pracoviště filmových snímačů. Tam přejímali film na cívkách, archiv vydával filmy jen na středovkách, střihači převíjeli na cívky filmy po sestřihu, produkční měl zakázáno s filmem manipulovat. Zařídit vysílání jsem musel a tak nejschůdnější bylo porušit zákaz manipulace s filmem. Říkalo se tomu "potíže růstu" a "růst potíží"!

Studio i ostatní technická pracoviště se vytápěly elektrickými akumulačními kamny a větrala otevřenými okny. Ve studiu vedla okna z lávky na jedné delší straně studia do sousední proluky. Superikonoskopové snímací elektronky použité v prvních televizních studiových kamerách byly ovšem velmi málo citlivé na světlo a tak reflektory nejen osvětlovaly scénu, ale také silně studio vyhřívaly. V létě bylo pak možné si vybrat - buď otevřít okna s rizikem pronikání hluku ze sousedství, nebo snížit hluk na minimum s rizikem, že teplo nevydrží hasicí přístroje, případně rekvizity choulostivé na teplo. Obojí se také stalo - při vysílání jedné inscenace vybuchl minimax (a po vysílání druhý) , v jiné zase silné voskové svíce se během vysílání postupně teplem otáčely, až nakonec hořely ve tvaru obráceného "U".

Když se pak budovala hlasatelna HB 2 (pro televizní zpravodajství a diskuse) a opět bez vzduchotechniky, instalovali v hlasatelně kvůli snížení tepelné zátěže rtuťové výbojky. Ty sice dobře exponovaly a byly energeticky úsporné, ale vytvářely mrtvolně namodralé světlo, ve kterém se diskutujícím dělalo zle. Proto se pak rtuťové výbojky vyřadily z provozu a dále používala jen normální svítidla.

Na technická pracoviště později nainstalovali primitivní vzduchotechniku, která na pracoviště jen vháněla neupravený vnější vzduch - v zimě studený, v létě horký. Proto pracovníci techniky vyústky na pracovištích raději svépomocí zase ucpali.

Také filmové snímače byly vybaveny snímací elektronkou superikonoskop a kvalita obrazu tomu odpovídala.

Shodou okolností jsem se ve filmové předváděčce stal svědkem předvádění 35 mm filmových denních prací pro inscenaci "Vraťte mi můj den" o letcích, kteří svrhli atomovou pumu na Hirošimu. Na filmové promítací ploše byl vidět záběr kabiny navigátora, pozorujícího radar. Ten představoval špalek, na němž byla namalována obrazovka se statickým signálem radaru. Na obličeji navigátora sice blikalo "světlo radaru", ale zřetelně byl vidět statický obrázek pomalovaného špalku. Kameraman byl zdrcený. To se musí přetočit. Ale inscenace se vysílala přespříští den a tak se nedalo nic přetočit. Počkal jsem si v redakci na vysílání (jsa chudý produkční jsem tehdy televizor neměl) a napjatě jsem čekal na inkriminovaný záběr. Superikonoskop fungoval skvěle - místo radaru v rohu obrazovky zářilo nějaké světlo a hlavní efekt vytvářel blikající obličej navigátora. Když jsem pak potkal kameramana, zářil: "Zlatá televize! Nic nebylo poznat!"

První kamera s citlivější snímací elektronkou "scénioskopem" se zkoušela na přenosech z Mistrovství Evropy v boxu v červnu 1957. Výzkumní pracovníci, kteří kameru vyvinuli žádali kameramana, aby kamerou stále pomalu pohyboval, protože snímací elektronka měla setrvačnost a hrozilo, že při statickém záběru se obraz "vypálí". Později tento pohyb prováděla kamera sama tzv. orbitou a elektronka se pak jmenovala superortikon. Vyráběl ji také náš Výzkumný ústav vakuové elektroniky na Jenerálce, ale jeho výrobky nedosahovaly kvality zahraničních, takže naše se používaly při zkouškách a na vysílání se instalovaly dovozní.

Ústřední televisní studio Praha začínalo s několika málo pracovníky, kteří se všichni vešli do pracovny ředitele Kohouta. Na přibírání dalších zaměstnanců nebyly mzdové fondy, takže se potřební pracovníci platili jako externisté ve smlouvě o dílo. Nakonec se dosáhlo zvýšení mzdových fondů, ale pak zase pro ně chyběly kanceláře. Pak se postupně vystěhovali nájemníci, ale chyběly telefony. Malou telefonní ústřednu mělo pro svou potřebu "Televisní studio a vysílač Praha". Pracovníci programu telefonovali z kanceláře do kanceláře státní linkou. Ve zpravodajské redakci bylo jednu dobu v jedné místnosti deset redaktorů a produkčních a pro ně všeho všudy jediná státní linka. Když byla na tento telefon příliš velká fronta, bylo rychlejší adresáty oběhnout. V Měšťanské besedě byly pro běhání ideální schody. Dlouhou dobu se uvažovalo s výstavbou výtahu, ale nikdy k tomu nedošlo.

Zvláštní kapitolou byly hodiny. V několika vybraných provozních pracovištích byly hodiny dvoje: jedny napojené na vteřinovou hodinovou ústřednu, druhé minutové, řízené kmitočtem střídavého proudu. Ten různě kolísal, takže se čas na obou hodinách někdy dosti lišil.

Zvlášť "přesný" byl televizní čas, který se vysílal před začátkem televizního vysílání. Udávaly ho obyčejné hodiny poháněné synchronním motorkem, tedy střídavým proudem ze sítě, snímané televizní kamerou. Byly upevněné na stojanu pultíku na noty, obvykle odstaveném někde v koutě studia, aby nepřekážel. Půl hodiny před okamžikem, kdy měl být vysílán přesný televizní čas, odnesl určený asistent kamery stojan před jednu z kamer, rozsvítil na hodiny reflektor a nastavil hodiny na čas začátku televizního vysílání minus deset minut. Pak uchopil do ruky síťovou zástrčku přípojného kabelu hodin a přikrčil se poblíž některé síťové zásuvky. Druhý asistent kamery se posadil do režie ke stolu střihače a sledoval vteřinové hodiny v režii. Když se přiblížil určený čas, řekl do hlasitého dorozumívání do studia: "Pozor!" a asistent ve studiu přiblížil zástrčku k zásuvce. Krátce před určeným časem začal asistent v režii odpočítávat: "Pět, čtyři, tři dva, jedna, teď!" Současně vrazil asistent ve studiu zástrčku do zásuvky a "televizní přesný čas" začal běžet.

Martin Glas
31. 3. 2003