Leden–srpen

Od počátku roku 1969 se prostor pro svobodu médií dále zužoval. Ústřední výbor KSČ vydal 3. ledna 1969 prohlášení o „odpovědnosti sdělovacích prostředků při ovlivňování veřejného mínění.“ O tři dny později předložil tajemník ÚV KSČ Josef Kempný „Návrh opatření ke zlepšení stranického a státního řízení tisku, rozhlasu a televize“. Poté Útvar svodné informace plánu a řízení ÚV KSČ týden co týden podával Byru pro řízení stranické práce v českých zemích „Informační zprávy“, v nichž hodnotil tisk, rozhlas a televizi. Předsednictvo ÚV KSČ se 7. ledna 1969 usneslo na schvalování jednotlivých relací politické publicistiky; na týdenním projednávání programu rozhlasu a televize; na vypracování informačního systému pro ovlivňování sdělovacích prostředků; určilo pořadí, v němž budou jeho členové vystupovat v televizi.

Byly také vydány závazné podmínky pro informování z lednového zasedání ÚV KSČ. Televize měla ze zahájení a začátku referátu pořídit jen němé záběry. Každý diskusní příspěvek musel být před zveřejněním autorizován, aby se „zabránilo novým dohadům, zbytečným nejistotám, nebo škodlivým názorům“. Z každého dne mělo zpravodajství přinášet jen rámcové zprávy tiskového oddělení KSČ a rozhovory s jednotlivými účastníky musely být předem schváleny.

V průběhu zasedání se 16. ledna 1969 na protest proti cenzuře a rozšiřování tiskoviny Zprávy těžce popálil student Jan Palach. O tři dny později 19. ledna zemřel a 25. ledna proběhl pohřeb a celonárodní tryzna, která byla spontánní manifestací proti nastupující normalizaci. Československá televize byla u toho.

Dopis Celozávodního výboru KSČ v Čs. televizi Praha Předsednictvu Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy

Programový ředitel Zdeněk Noháč se druhý den, 23. ledna 1969, ještě snažil zabránit nejhoršímu a v dopise Úřadu proti tisk a informace sděloval: „V televizi jsou dva soudruzi pověření prověřováním publicistických a zpravodajských pořadů, vysílaných z pražského studia. [...] Odpovídají za to, že tyto pořady nebudou v rozporu se směrnicemi ÚTI.“ Upozorňoval, že však nedostávají „metodickou ani instruktážní pomoc“. Bylo to však marné, trest přišel velmi brzy

Vláda se 24. ledna 1969 usnesla na „Okamžitých opatřeních v Čs. televizi, Čs. rozhlase a v tisku“. Zdeňku Noháčovi byla nařízena dovolená a náměstkem pro koordinaci a pravidelné hodnocení programu byl jmenován Přemysl Kočí. Byl zřízen Ideový sbor složený z „politicky pevných zástupců aparátu ÚV KSČ“, který měl mj. projednávat programové plány. Ve zpravodajství byla zavedena osobní kontrola všech zpravodajských relací vedoucími pracovníky televize. Postiženi byli hlavně publicisté. „Okamžitě se zařizuje, že na obrazovce nebudou vystupovat V. Škutina, který z televize odejde; K. Kyncl a L. Daneš, kteří budou umístěni v zahraničí. Dále Toninger, Lavička a Dvořáčková. K. Moučková nastoupí jednoměsíční dovolenou a poté bude uváženo její další zařazení [...] Bude ihned rozvázán pracovní poměr s Toskem a K. Winterem.“ Tito dva však už v té době byli několik měsíců v zahraničním exilu.

Po tomto usnesení publicisté z obrazovky zmizeli a po čase je nový ředitel Jan Zelenka z Československé televize propustil. Pouze Karel Pech měl možnost ještě několik let tvořit. Zdeněk Lavička v roce 1970 podstoupil zahanbující sebekritiku, a přestože v televizi nesměl zůstat, spolupracoval s ní anonymně na antipořadech o roku 1968.

Televizní záznam pořadu se v archivu nedochoval. Buď tehdy nebyl pořízen, nebo byl zabaven či smazán. Proto diváci marně v té pohnuté době žádali o jeho reprízu. Celých 39 let existenci pořadu dokumentovala jen fotografie. V roce 2008 našel jeden z účinkujících pořadu, pan Ladislav Daneš, ve svém archivu zvukový záznam.

Reformní celozávodní výbor KSČ pražské televize zasedal po „Štafetě“ téměř denně. Marně žádal ústředního ředitele Josefa Šmídmajera, aby byli jeho zástupci zváni na jednání týkající se sdělovacích prostředků. Marně žádal Dubčeka o osobní setkání. Protestoval proti politicky motivovaným postihům některých vedoucích pracovníků, hlasatelů a redaktorů. Souhlasil se zamítavým stanoviskem filmového a televizního svazu FITES ke jmenování Přemysla Kočího do funkce náměstka ústředního ředitele. Pozadu nezůstal ani závodní výbor ROH, který protestoval proti „kompromisům“ ústřední ředitele, s nimiž byl seznámen až dodatečně a ideovou radu označil za „formální“ vzhledem k jejímu složení.

Bezprostředně po „hokejových událostech“, které se odehrály 28. března 1969, rozpoutali konzervativní komunisté další útok proti sdělovacím prostředkům. Český úřad pro tisk a informace zakázal v médiích polemiky s článkem moskevské Pravdy o situaci v Praze a sportovním novinářům doporučil, aby úspěch našich hokejistů nepřipomínali. Federální výbor pro tisk a informace nařídil vedení televize prověřit všechny pořady a vyřadit ty, které „nesloužily politice strany“.

Dne 15. dubna – tedy dva dny (!) – před dubnovým zasedáním ÚV KSČ, kde byl do čela KSČ zvolen Gustáv Husák, byly ve vedení Československé televize provedeny zásadní kádrové změny. Novým programovým náměstkem se stal Přemysl Kočí, hlavním redaktorem programu Aleš Poledne, sekretářem programu Václav Kořínek a programovým redaktorem pražského studia P. Freiman. Do vedení zpravodajství byli dosazeni přívrženci politiky uplatňované do ledna 1968. Šéfredaktorem Televizních novin se stal Josef Vlček, který do té doby vedl Hospodářské noviny. Jeho zástupci byli jmenováni Zdeněk Kropáč, také z Hospodářských novin a Ota Výborný, dosavadní stálý dopisovatel ČT v Moskvě. Vedoucím výroby byl jmenován J. Sedlák a šéfrežisérem zpravodajství Miroslav Hladký, dříve režisér sportovních pořadů. Od tohoto momentu se ve zpravodajských pořadech začali objevovat redaktoři, kteří rozpoznali svou šanci na postup. Takovým byl například Miroslav Žižka, který se tímto způsobem od drobných reportáží „vypracoval“ na tvrdého normalizačního komentátora.

Byro KSČ pro řízení stranické práce ještě 17. dubna 1969 pozitivně hodnotilo, že televize „dala všechny své síly do služeb polednové politiky strany a snažila se i po srpnu udržet důvěru občanů“. O necelý měsíc později již kladlo médiím vinu za „krizový vývoj ve společnosti“. Koncem dubna 1969 schválilo předsednictvo ÚV KSČ Husákův návrh na další kádrové změny v médiích. Do čela oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ jmenovalo Vladimíra Diviše, který dosud vedl tiskové oddělení ústředního výboru, obnovilo rok nepracující ideologickou komisi, jejímž členem byl i tehdejší šéfredaktor časopisu Květy Jan Zelenka. Předsednictvo ÚV KSČ také pověřilo předsednictvo Národní fronty, aby projednalo legálnost Koordinačního výboru tvůrčích svazů, který, narozdíl od tvůrčích svazů, nebyl registrován v Národní frontě. Koordinační výbor, který tvořily jednotlivé svazy (divadelní, filmový a televizní, výtvarný atd.), byl totiž prakticky jediný, kdo v té době protestoval proti oklešťování občanské a tvůrčí svobody.

Začala normalizace: odvolávání lidí z funkcí, označováním je za oportunisty, revizionisty a zrádce, kajícné sebekritiky „pomýlených“ a rušením dřívějších usnesení. Od ledna do dubna 1969 bylo v Čs. televizi provedeno 26 kádrových změn v různých funkcích a pracovní poměr byl rozvázán s 97 zaměstnanci.

Dne 17. května vyšlo v Rudém právu Slovo do vlastních řad. Dokument, ve kterém se signující novináři přihlásili k Husákově politice normalizace. Mezi 131 podepsanými pracovníky médií byli šéfredaktor Televizních novin Josef Vlček, jeho zástupce Zdeněk Kropáč, režisér Miroslav Hladký, hlavní tajemník programu Václav Kořínek, stálý varšavský zpravodaj D. Kopecký, ředitel Televizního studia Praha Viktor Růžička, Vladimír Solecký či pracovníci ústředního výboru KSČ Milena Balašová a Vladimír Diviš – pozdější náměstci ústředního ředitele Československé televize.

Květnové plénum ÚV KSČ přijalo dokument pro „boj s pravicí“, tzv. Realizační směrnici, která měla mj. upevnit vliv strany ve sdělovacích prostředcích. V Československé televizi se začala výrazně uplatňovat až ve druhé polovině roku 1969, po nástupu nového ředitele Jana Zelenky.

V průběhu května a června Československá televize podepsala nové smlouvy o spolupráci s polskou a sovětskou televizí a v červenci vyslala do SSSR svou oficiální delegaci. V červnu vláda znovu požadovala personální a organizační změny a zabezpečení „souladu Televizních novin a publicistiky s vládní politikou“. V červenci na žádost kabinetu předsedy vlády zaslal ústřední ředitel Josef Šmídmajer „Rozborovou zprávu o politicko-ideovém působení ČST od listopadu 1968“, kde však televize svou dosavadní roli neodsoudila.

Do července z televizního programu zcela vymizela kritická publicistika. Po zásazích vyšších míst z vysílání odpadávaly pořady, jež „nebyly v souladu s oficiální politikou“. Šlo nejen o publicistiku, ale také o zábavné pořady, kdy např. poslední díl seriálu „Píseň pro Rudolfa III.“ po schvalovací projekci zabavila Státní bezpečnost. Za již odvysílané „závadové“ pořady docházelo k personálním trestům. V programu výrazně ubyly i sovětské filmy, jež herci na protest proti okupaci odmítli dabovat. Proto byly do programu zařazovány jen reprízy, které u diváků vyvolávaly jen roztrpčení. Zatímco se zábavná tvorba stávala pro normalizátory přijatelnější, dramatické pořady byly se svým důrazem na morálku a svobodu člověka pro novou moc stále nebezpečné.

Kádrové změny až do října 1969 probíhaly bez spolupráce se stále ještě reformním celotelevizním výborem KSČ, který své postoje z roku 1968 do té doby nepřehodnotil. Závodní výbor ROH sledoval především dodržování právních norem při personálních změnách a upozorňoval vedení Československé televize na chyby.

Josef Šmídmajer vydal nejeden proklamativní doklad o příspěvku Československé televize ke konsolidaci nového režimu. Ohrožené pracovníky však pouze přeřazoval mimo obrazovku, především do přípravy druhého programu, a pracovní poměry rozvázal jen s těmi, kteří byli v zahraničí nebo z televize odešli sami. Za jeho působení televize nikdy neodsoudila svou reformní roli v roce šedesátém osmém ani písemně ani ve vlastním propagandistickém pořadu. Odvoláním Josefa Šmídmajera z funkce ústředního ředitele6. srpna 1969 skončilo období, kdy se Československá televize bránila nastoupené normalizaci.

Jiná kapitola televize započala7. srpna 1969, kdy byl vedoucím pracovníkům televize představen nový ústřední ředitel Jan Zelenka.

Daniel Růžička