Vladimír Körner - Blada tragického osudu

Vladimír Körner je mužem filmového vidění. Narodil se v roce 1939 (12. 10. v Prostějově). Sám o sobě říká, že zážitky z dětství, které bývají pro rozvoj osobnosti jedny z rozhodujících, v jeho případě poznamenala válka. 7. května 1945 padl v boji proti nacistům Körneruv otec. "S cínovou rakví a jeho vyznamenáním jsme se vrátili do Sudet, odkud pocházel," říká Vladimír Körner. "Myslel jsem, že jsem se s tím už trochu vypořádal, ale toto téma se mi stále vrací". Tragické završení lidského osudu, cesta v kruhu, stálé návraty na počátek cesty to jsou nedílné a neustále se opakující atributy Körnerovy tvorby.

Vladimír Körner je prozaikem obrovské výrazové síly, své příběhy komponuje s viděním světla na konci tunelu. Ten kdo se začetl do některého z jeho děl, a sahá po dalším, cítí chvějivé mrazíky po těle z tušení zvratu směrem k naplnění nelítostného osudu. Kráčí-li cesty příběhu k vidině pokojného života, vždy něco zlověstného visí ve vzduchu, ať již je to přelud Armina von der Heide z Údolí včel nebo přítomnost Adelheidina bratra z novely Adelheid. Vladimír Körner je stejně prozaikem jako filmovým scénáristou a dramaturgem. Ruku v ruce s jeho prací prozaickou kráčí práce scénáristická a tak není divu, že většina jeho děl byla převedena na filmové plátno a mnohým filmová podoba předcházela. Autor spolupracoval především s Františkem Vláčilem jehož režijní práce je alter egem Körnerových próz. Přestože tato stať je věnována Vladimíru Körnerovi prozaikovi, bylo by nesprávné vzpomenout pouze filmové spolupráce s Františkem Vláčilem. Režijní zpracování Zániku samoty Berhof Jiřího Svobody nepokulhává v ničem za Körnerovou prózou, ale filmovým způsobem rozšiřuje autorovy možnosti.

Vladimír Körner vstoupil do literatury knižní prvotinou "Střepiny v trávě" (1964). O funkci návratných motivů v knižní prvotině Vladimíra Körnera se můžete dočíst v literárním obtýdeníku Tvar č. 10/2000. Blahoslav Dokoupil se zde pokouší o pohled na šest hlavních funkcí, kterými autor své návratné motivy zatěžuje.

Po Střepinách v trávě následovalo "Slepé rameno" v roce 1965 a "Adelheid" v roce 1967. Tři první autorovy prózy reflektují léta okupace a poválečné osídlování pohraničí. K tomuto tématu se pak ještě několikrát vrátí. V roce 1973 je to již zmíněný "Zánik samoty Berhof" a "Zrození horského pramene" v roce 1979.

V roce 1970 vydává Körner knihu "Písečná kosa" z období křižáckých výprav ve 13. století. V roce 1978 pak "Údolí včel" ze stejného období. Zasazení příběhu do historických reálií je často pouze náznakové. Například v Údolí včel se o historických souvislostech dozvídáme pouze ze dvou indicií. "Od smrti našeho panovníka není zastání. Také on kdysi svlékl váš kříž po návratu z Prus. Nezapomeň na Královec!" píše autor v X. kapitole. Je zřejmé, že narážka je směřována k Přemyslu Otakarovi II. a jeho účasti na křížové výpravě do Pruska a založení města Královce (Kaliningrad). Smrt krále potom umisťuje příběh na historické ose do období nepokojů za vlády Otty Braniborského, poručníka mladého krále Václava II. Účelem historických próz Vladimíra Körnera není suplovat Dějepis. Körner nestojí v řadě s autory jako je Ludmila Vaňková. Oproti Vaňkové nikdy nesklouzne k sentimentu, ale vždy je chápavý k osudu svých hrdinů. Krutý je život jeho románů, nikoliv však autor sám. Autor skrz řádky žije životem svých hrdinů, resp. antihrdinů. Rozumí jim zevnitř a to mu neumožňuje hledět na ně z vnějším sentimentem, z odstupu čtenáře. Důležité pro Körnera nejsou letopočty, ale doba, její atmosféra, její vzduch, úděl. Vladimír Körner navazuje na takové autory jako byl Zikmund Winter, Vladislav Vančura, snad Jaroslav Durych či Jiřího Šotoly.

V roce 1984 vydává Vladimír Körner román, jehož filmová podoba patří k pravděpodobně nejznámějším z autorova pera, "Lékař umírajícího času". Protagonistou románu je lékař Jessenius, historická postava jednoho z popravených na Staroměstském náměstí na počátku třicetileté války. Jessenius stejně jako další hrdinové Körnerových próz není tvůrcem dějin. Nedá se říct ani, že by byl obětí dějin. Snad obětí svého postoje pozorovatele, člověka snažícího se chápat, jenž stojí mimo hlavní proudy. Ten kdo má snahu pochopit nevyvolává reakci odpovídající jeho postoji. Tlak okolí je natolik silný, že protagonista musí být semlet. Na rozdíl od fiktivních příběhů dalších Körnerových próz je tato determinace u lékaře Jessenia dána historickou skutečností. Další oblastí zájmu, která je charakteristická pro skupinu Körnerových próz, je rok 1866. Roku 1986 vychází "Post bellum 1866", jenž tvoří střední část jakési, snad nezamýšlené trilogie, kterou v souborném vydání z roku 1997 uvozuje novela "Život za podpis". Život za podpis vychází poprvé roku 1989. Závěr trilogie "Oklamaný" vychází až v souhrnném vydání.

Roku 1991 vydává Körner vrcholnou prózu posunující vlastní laťku již tak vyzrálých děl, "Psí kůže". Tato próza byla jako některé další zpracována z původního scénáře, který v roce 1984 vzbudil velké pobouření při uvedení filmové podoby na obrazovku. Není běžné, aby knihy, vzniklé jako zpracování tématu již jednou vlitého do filmové podoby, zůstaly důstojnou alternativou nebo se posunuly ještě dále. V případě próz Vladimíra Körnera je to skutečnost, skutečnost přetavující knihu do literárního díla.

Mezi poslední dosud vydané knihy patří "Smrt svatého Vojtěcha" (1993) a výbor "Odváté novely" (1995). Odváté novely obsahují povídky "Větrné pole" (vznikla již roku 1961), Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana, Svíbský les a Psí kůže. Zjevení je nejalegoričtější autorův text. Vzniklo jako "básnická" reakce na srpnový vpád vojsk v roce 1968. Svíbský les je druhou součástí souboru Post bellum 1866 (autorem označeno jako variace druhá).

Veškeré Körnerovo dílo má baladický charakter. Smutná až děsivě ponurá atmosféra je rekvizitou, ale i kulisou všech jeho próz. Körnerovo dílo je baladou tragického osudu. Lidský úděl osudově strháván k tragickému konci, marná snaha o zvrácení budoucího, to vše je projevem autorova postoje, který nejlépe charakterizuje on sám: "K psaní mě žene jakési memento mori - varování před možnými katastrofami, které člověk bytostně cítí předem. Paradoxem je, že předtuchy se dají ztvárňovat na příbězích z minulosti"