Když se kamera promění ve zpovědnici a casting v terapii.

 
 

Pavel Chrudimský

Pavel Chrudimský

Pavel Chrudimský (1970) začal své vyprávění takto: „Jsem dítě komunistických rodičů, oba dva byli dělníci. Táta byl alkoholik a když nastal večer a on přišel z hospody, tak doma nastalo velké zemětřesení. Bil maminku, kterou jsem bránil, už když jsem byl malé dítě. Dostal jsem s ní, dostali jsme všichni, celá rodina.“ Čas plynul a otcovy výpady neustávaly. Jednoho dne se ale něco změnilo.

„Ve třinácti letech jsem znovu dostal nakládačku řemenem a prostě jsem si řekl: ‚Dost, skončils, já brečet nebudu!‘ Fotr do mě řezal, mydlil do mě jak vzteklej a já jsem nezabrečel. Nevydal jsem ani hlásku.“ Tehdy poprvé si Pavel jasně ověřil, co všechno můžete dokázat, máte-li pevnou vůli a důvěru v sebe sama. V jeho dalším životě, například po vážném úrazu na motorce, kdy se musel znovu učit chodit a běžně fungovat, se mu to pak velmi hodilo. Příběh, který přišel do televize vyprávět, je tak především příběhem vůle a odhodlání. A možná i svědectvím o tom, že jenom vůle – byť sebepevnější – na všechno sama nestačí.

 

Minirozhovor po premiéře

Pro zobrazení videa je potřeba nainstalovaný zásuvný modul Adobe Flash Player.

Diskuse k jednotlivým protagonistům byly přesunuty do celkové diskuse o filmu.

 

Distribuce: Artcam, Tiskový servis: Sylva Poláková (777 314 664), Web: Česká televize