Devadesátá léta vedle dodělávajícího bigbítu, expandujícího rapu a popových komerčních výrobků na jedno použití, postupně ovládla elektronická taneční hudba. Cca do poloviny dekády se bojovně mlátila v undergroundu, v jejím závěru se ovšem stala téměř mainstreamem a fenoménem konce milenia. A také znakem toho, že do budoucna populární hudba jako taková už neponese roli globálního generačního ukazatele jako v letech šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých a zčásti i v posledním desetiletí. Vyrostlo jí totiž konkurenční prostředí a samotná muzika, pokud postrádá určitou jednotící linku, silný názor a stává se tudíž jen zábavou, nemá šanci (viz. níže).
Přestože poslední silná odnož popu - taneční hudba - ve spojení s jazzem, rockem, ethno-muzikou přinesla mnoho zajímavých podnětů a nadějí (world music se po jejích zádech vydrápala ke svému dosavadnímu vrcholu), mnoho zajímavých mašinek na výrobu efektů, a spoustu zajímavých umělců, tak nějak se z ní vytratil obsah. A to je pro ni jako pro generační symbol pohroma. Ani sebešílenější image, pazvuk, světelný park nebo obchodní trik tu totiž příliš nepomohou. Takže jestliže rock´n´roll, rock, nová vlna, punk rock, hardcore, nebo rap dokázaly radikálně změnit kulturní prostředí, neboť dráždily jiným rytmem, jiným jazykem, jiným backgroundem, svojí celkovou odlišností, vlastním názorem na věc, prostě - vytáčely generačně starší humanoidy k občasné zuřivosti, u taneční muziky (ať už se jednalo o techno nebo space-oparový house, drum´n´bass či chill outový ambient) její hudební komponent už spíše nudil než štval. Příčinou této skutečnosti je nakupení několika faktorů na sebe.
Předně, populární hudba (tak jak ji chápeme od páté dekády 20. století, kdy se propojila se světem médií a přestala být lokální záležitostí) je tu takřka padesát let. Je to tedy už dáma ve středním věku a její stárnoucí rebelové (např. Rolling Stones, U2 či Madonna) i mladí dravci (Eminem, Marylin Manson) už těžko můžou přinést nějaký revoluční hudební pamflet. Takže tak trochu únava a omšelost. Zatím poslední podoba popu – již zmiňovaná taneční hudba - sice vytvořila určitý nový a vcelku radostný prostor, ovšem opět s užitím už starých známých prostředků. Zvukové efekty se sice na analogových keybordech v sedmdesátých letech vyráběly daleko lopotněji než dnes na nových digitálních mašinách (včetně samplů – ty vznikaly na koleně, např. Kool Herc), ale v podstatě se jedná o totéž (viz třetí odstavec). Na zpočátku proklamovaný anti-hvězdný systém (po vzoru hard core z 80. let) také po čase rezignovala. Monotónní hypnotické rytmy, light shows, barbarská kmenová shromáždění či absolutní dekadenci už také známe z šedesátých, eventuelně sedmdesátých let (Tangerine Dream, hippies, Woodstock, Doors, David Bowie & Iggy Pop atd. atd.) a nových drog rovněž moc nepřibylo.
Taneční scéna oproti minulosti snad jen o trochu víc vypíchla hlavní aspekt hudby – tedy to, že je prostředkem komunikace. Vytvořila dýdžejskou kulturu, která určitý čas vítězně nacházela cestu k pocitům nové "generace extáze" tím, že jí nabízela již dříve vytvořený produkt v sympaticky jásavém balení. Jenomže rezignovala na sdělení. Právě z této premisy vychází její ne-rebelský a zábavní charakter a tudíž ani nemohla vyformovat žádnou výraznou subkulturu (tedy kromě značně menšinových travellerů), jakou byli u rocku třeba hippies nebo punkeři. A tak v rámci této scény vznikla pouze hudebním, technologickým a chemickým vylepšením již známého nová hodnota, jež sice nese určitý punc originality (v tzv. "předělávání"- např. remixy) a poněkud odlišný životní styl, ale v dnešní chaotické době už kromě nejmladší teenagerské generace těžko může někoho překvapit. Na povrch nám tedy vyplave trošku smutný fakt, že ač i v devadesátých letech vznikla spousta silných melodií či skladeb, díky zmíněné "únavě z popu (rocku)" jejich výpovědní hodnota a dosah už nejsou tak silné. Což souvisí i s dalším bodem.
Éra computerů přinesla do hudby stejnou demokratičnost jako tříakordová punková kytara - muziku může dělat opravdu každý. A také ji každý dělá, z čehož plyne jediný fakt - její inflace. Scény jsou díky neustálému chrlení hudby velmi nepřehledné, nezmapovatelné a tím pádem obtížně propagovatelné. Místo aby se posluchač těšil na jeden určitý zážitek, má jich najednou několik, což pochopitelně oslabuje jejich sílu. Kvantita navíc přináší i zmenšující se procento kvality, proto se v éteru objevuje spousta šuntu, který je vydáván za umělecké dílo. Pamatujete si na první polovinu 70. let a vládu hardrocku? Kdy komu nezněla z repráků tvrdá okouřená kytara byl pokládán za méněcenného? Opravdu originálních souborů bylo tehdy jen pár desítek, ostatní byli jen jejich věrní epigoni - stejná klišé, stejný zvuk, mnohdy i stejné skladby. To samé se objevilo u metalu nebo nové vlny v 80. letech. A to samé (a ještě v mnohem větším měřítku) zažíváme i v současnosti.
Nebo další věc: jestliže tedy muziku dnes může dělat každý - kdo jí bude poslouchat? Jak to tak vypadá, pouze sám tvůrce; hudba se stane čistě individuální záležitostí. Jenomže pokud v tvůrci vznikne "ješitnostní" přetlak a bude se svými tracky chtít seznámit širokou veřejnost, k mnoha lidem se nedostanou; víc než kdy jindy bude záležet na štěstí. Muziky je prostě moc. Jsme jí zahlceni stejně jako je zbožím zahlcen návštěvník hypermarketu. A to povětšinou zbožím, jež vlastně nepotřebuje.
Dále – a teď se zaměříme vyloženě na hudební stránku věci - ukazuje se, že populární hudba už pomalu ale jistě došla ke svým mantinelům. Přežvýkala co se dalo, vymyslela i ty nejnemožnější hudební postupy nebo zvuky, ale bohužel žádný silný náboj novosti už nepřináší. Dokáže ještě vydělat spoustu peněz novým neokoukaným tvářím a jejich producentům a výrobcům, ale jedná se buď o sezónní záležitosti, vyhnané reklamou a další roky živené bulvárem (B. Spears), anebo o vícerozměrné talentované umělce, kteří svůj potenciál sice dokážou vložit do mnoha odlišných projektů (u nichž stejně nikdy dlouho nevydrží - v pol. 90. let např. David Bowie, Norman Cook nebo Moby, eventuelně Massive Attack), ale něco absolutně zlomového se jim vytvořit prostě nepodařilo. Takže tak trochu došly nápady. Zákonitě je nám pak vnucována teze, že originalita je out a že jedinou reakcí na "svět recyklace" v němž žijeme, je prefabrikovaná, instantní, recyklovaná hudba. Tento názor ale bohužel vyvěrá pouze z bezútěšnosti současných tvůrců, kteří se zoufale snaží vymanit z děsivého poznání, že "všechno už tu bylo".
Pak je tu také ona již zmíněná zvláštní roztříštěnost hudební scény, kterou načala nová vlna ruku v ruce s MTV v polovině 80. let. Chybí tu prostě nějaký scelující moment, něco, co by oslovilo onu širokou posluchačskou masu mládeže naráz a náhle. Něco, co by ji chvilku nechalo stát ve strnulém úžasu a posléze vybláznilo do nejšílenějších hudebních bakchanálií, jaké jen doba může přinést. Pak by případná hudební nebo přímo kulturní „revoluce“ možná měla zlomek naděje na úspěch. Avšak od devadesátých let až doteď je to jen zmatek nad zmatek, míchání starého a nového, zahlcování jmény, která už druhý den nikdo nezná, jakási tříšť klipů, mozaika v které schází spousta kamínků a která nikdy nemůže být dokončena. Na druhou stranu tento stav ovšem přináší částečné odbourání stádnosti, větší žánrovou pestrost a barevnost a tím i velkou svobodu. Díky tomu je však doba „nových“ Elvisů, Beatles nebo Sex Pistols prostě nenávratně pryč. Západní svět si prostě novou kulturní revoluci zásadně nepřeje.
Významným faktorem proč si ji nepřeje, je postupná komercionalizace kultury jako takové. Komerce má totiž svá určitá, zažitá pravidla a pokud by nějaká eventuelní nepřátelská síla vpadla do jejího hájemství, zavládl by určitý čas v tomto prostoru zmatek, z něhož by pak mohl těžit kdokoli; jen si vzpomeňte jak byli tvůrci nasládlého MTV-popu nasraní, když se na scéně objevili otrhaní grungeoví feťáci z Nirvany! Ti byli sice nakonec poraženi, ale tři roky kapitánům gramoprůmyslu pěkně nadzdvihávali mandle. Ano, reptalové mohou namítnout, že komerce vysála a spolkla většinu undergroundových hnutí už v minulosti, ale tyto subskupiny ještě než padly, dokázaly svojí názorovou invencí tvář kultury (a nejen jí) značně pozměnit – např. společenství hippies dalo podnět k zájmu o etnické kultury, ekologii a iniciovalo vznik mírových hnutí (bývalí hippies se dokonce stali věrozvěsty počítačové kultury, to jsou paradoxy, Ferdinande), punk a hardcore podnítily zrod malých nezávislých gramofirem a nezávislého tisku.
Dodaly také nový design, módu, účesy. Je ovšem pravda, že současná pop scéna to má v onom útržkovitém a závratně rychlém běhu času o hodně těžší. Takže pokud v ní existují nějaké názorové proudy, jež se snaží výrazněji profilovat, ani se to mnohdy nedovíme, protože jsou komercí sežrány ještě dříve, než je možné je vysledovat. Jestliže však umělci nenajdou dostatečný obranný mechanismus, mohou si být jisté, že po nich do budoucna neštěkne ani pes. Pokud jim to ovšem není jedno. Tedy ve světle nového změněného pohledu na komerci, který si ona sama svoji silou vylobbovala.
A potom je tu další, možná nejdůležitější důvod, týkající se konkrétně onoho dosud posledního stádia populární hudby, tedy elektronické taneční scény: věk počítačů. Computery ji totiž sice pomohly vynést na vrchol, ale zároveň ji tak trochu vytlačily z pozic. Zatímco v době rockové či „novovlnné“ byla hudba na piedestalu všech zájmů „zpustlého“ mládí zcela nejvýš, neboť víceméně postrádala konkurenci (možná tak sport, trochu film, ale např. modelky v té době? pchá!), v devadesátých letech se situace změnila. Počítač samotný je totiž tak silná generační záležitost, tak přelomová a tak určující, že jeho odštěpek – elektronická hudba - těžko může nést nějaký prapor kulturní revoluce.
Takže na závěr: padesátiletý mejdan skončil, co dál?