Úvod » Československo » Články

Uspořádání 1. Československého beatového festivalu bylo důsledkem a vyvrcholením mnoha snah naší rockovou scénu zoficiálnit, zastřešit a ukázat to, co je z ní opravdu nejlepší. Svou roli tu sehrál i dobrý úmysl rock propagovat. Tajemník festivalu Miloslav Langer uvedl v Beat Festival Expressu (1967), že tu mj. „vyvstala zákonitá nutnost nějakého podobného podniku, jakožto prostředku k uvedení naší beat music na širší platformu a její zařazení na právoplatné místo v kulturním životě; chceme ukázat, že není onou pouhou ´periferní záležitostí´, jak se ještě mnoho lidí mylně domnívá“.

Věc se nakonec podařila, přičemž největší roli v tom, že festival vůbec proběhl, hrál hudební teoretik a publicista Jiří Chlíbec. Byl celkem uznávanou osobností, činnou i v mezinárodních hudebních organizacích (IFMC), stál u zrodu mnoha tuzemských festivalů, týkajících se třeba naprosto rozdílných druhů hudby (ČAJF Přerov, Mladá píseň Jihlava, Porta), spoluzaložil Federaci českých jazzklubů atd. Šel na to celkem chytře: protože bolševik miloval úřad a všechny záležitosti z něj řízené, Chlíbec tedy založil „beatový úřad“, tzv. Pop federaci, organizaci, řádně zapsanou a zaregistrovanou na příslušných místech. Dokonce i s vlastním razítkem. A jak byl v té době na něčem štempl, bylo to bráno jako oficiální a schválené. Chlíbec se poté spojil s mládežnickou organizací OV ČSM Praha 5 a dramaturgy z Music f Clubu a uspořádání festivalu nakonec prosadil.

Původně se měl fesťák z dnes už neznámých příčin konat v Karlových Varech, ale nakonec se rozhodlo, že reprezentativní přehlídka potřebuje reprezentativní sál, a tak bylo podujatie situováno do pražské Lucerny. Organizátoři rozvrhli celý festival do tří dnů (20.12 – 22.12), přičemž první dva dny (středa, čtvrtek) probíhaly odpolední a večerní koncerty, samozřejmě soutěžní. V pátek pak festival končil závěrečným vyvrcholením – koncertem vybraných skupin a udílením různých cen. Na ozvučení Lucerny byla také sehnána na svou dobu kvalitní aparatura, zapůjčená od západoněmecké firmy Dynacord, která se na ozvučování sálů a hal úzce specializovala.  Po celé tři dny festivalu pak o dění na akci informovaly speciální festivalové noviny Beat Festival Express, v sále Lucerny natáčely Československý rozhlas a Československá televize.

Nicméně festival provázely zmatky a ani úroveň některých kapel nebyla nijak vynikající. V roce 1987 to nastínil v měsíčníku Gramorevue ve stati „Kdopak by se rocku bál“ hudební publicista Ondřej Konrád: „Po dvaceti letech, které od festivalu uplynuly, se dá dost těžko říci, jaký měl festival umělecký průměr, protože v paměti zůstala nejvýrazněji zapsána spíš ta lepší vystoupení a zbytek se ztrácí v mlze, nemluvě o tom, že leckdo tu doplatil na zvukové potíže nebo nervozitu (především ti méně zkušení). Jako na každé podobné akci hrály i na festivalu skupiny pro něj nezralé nebo ne docela odpovědně vybrané, tvořily však tu nejmenší část vystupujících. Obecně vzato přinesl festival daleko víc pozitivního – od zmíněné žánrové pestrosti přes potvrzení očekávaných kvalit zavedených souborů k objevení celé řady jednotlivých talentů (nebo celých skupin); to všechno v příjemné atmosféře bez větších incidentů a s minimem lokálpatriotických projevů.“

Na samotných skupinách i návštěvnících bylo vidět, že světu mládeže vládne móda hippies. Popisuje to ve svém mírně znevažujícím článku v Mladém světě i publicista Jaroslav Pacovský (1968): „Lucerna žila tři dny skutečně svérázným prostředím. Někteří muži měli květinové kalhoty, jiní květinové košile a byli i tací, kteří měli květiny ve vlasech. Také se vyskytlo mnoho mužů v nejrůznějších uniformách, z nichž mnohé se blížily pestrostí uniformě uvaděčů v cirkuse. Ti nejprogresivnější měli zastřižen vous do malého knírku. Módní brýle byly kulaté s tenkými obroučkami (dnes se jim říká lennonky – pozn. autora). Na klopách diváků se blýskaly knoflíky (placky) s anglickými nápisy. Zatímco dříve bylo touhou každé jazzové kapely, aby byli všichni ve stejných oblecích, beatové skupiny se snaží o co největší pestrost. Opět zde převládaly květinové obleky, saka z hladké kůže a někteří hudebníci měli kožešinové krátké kabáty s kožešinou navrch.“

Jinak publikum se na festivalu chovalo uvolněně a k nějakým excesům prakticky nedošlo. I hudební skupiny zahrály většinou vcelku dobře, nejslabším momentem bylo pouze středeční odpoledne, kde kromě jasně dominujících Framus Five vystoupily většinou mimopražské soubory. A nejlepšími okamžiky byly samozřejmě závěrečné páteční finále a noční beat-session, na kterém exceloval Apollobeat, který se bohužel díky necitlivosti publika (údajně příliš velká komerce) festivalu vůbec nezúčastnil.

Bohužel, festival měl i několik dalších mínusů. Jedním z nich byla kupříkladu neúčast v té době naší nejlepší skupiny Matadors, která v době konání festivalu vystupovala ve Švýcarsku. Dalším mínusem byla podle hudebního publicisty Jiřího Černého i nezkušenost některých skupin s kvalitní aparaturou – snažily se hlavně hrát nahlas, což ovšem v jejich provedení znamenalo vytvářet hluk, v němž se ztrácelo všechno, včetně jejich muziky. A pak - návštěvnost byla každý večer vcelku solidní, ale odpolední koncerty příliš mnoho diváků nenalákaly..

Do finále pak z prvního dne postoupili Framus Five s Michalem Prokopem, Hammelovy Prúdy, Soulmen Deža Ursinyho, brněnské Synkopy 61 a Jandův Olympic. Čtvrtek katapultoval do finále pražské Flamengo a mladíčky z west-coastových Rebels. Palmu vítězství si zaslouženě odnesli bratislavští Soulmen pod vedením zpěváka a kytaristy Deža Ursiniho – a to v té době existovali tři měsíce a vystoupení v Lucerně byl údajně jejich pátý koncert. Hudební publicista Jaromír Tůma o něm napsal v Mladém světě (1968): „Projev Soulmenů, jejichž repertoár má těžiště ve vynikajících Ursinyho písních (I Have Found, A Sample Of Happiness, Baby Do Not Cry, I Wish I Were) se diametrálně liší od běžného menu, na které jsme si při beatových koncertech zvykli. Jejich hudbě je mimořádná a náročná svou harmonickou bohatostí, množstvím originálních melodických nápadů, změnami tempa. Soulmen se odlišují i jednotnou  šedou barvou svého oblečení i staženou aparaturou, která dovoluje posluchači plně vnímat každou barvu a každý tón. Dodávají beatové hudbě profesionální kvalitu, lesk i decentnost.“

Ostatní kapely také předvedly solidní výkony. Například Jiřímu Černému, který se zaměřoval zejména na vokální stránku, se hodně líbil zpěvák Juventusu Karel Černoch, o němž se vyslovil, že má všechny předpoklady stát se stejným typem pop zpěváka, ctícím rockové pojetí, jakým je třeba ve světě Tom Jones. Na Jandovi z Olympiku oceňoval zejména jeho pečlivou artikulaci, takže mu bylo rozumět každé slovo. A Michal Polák ze Synkop 61 by prý „mohl od minuty nastoupit k Beach Boys“. Poté Černý pochválil Michala Prokopa z Framus Five, o kterém publicistův jmenovec, textař Rostislav Černý prohlásil, že při „jeho zpěvu až běhá mráz po zádech“. Dále se líbil i Jaroslav Jarosil z Crystalu a veteráni Kaplan, Volek, Sedláček.

Co dodat na závěr? Snad jen to, že dobrá věc se podařila. 1. Čs. Beat Festival byl navíc uspořádán v celkem příhodném klimatu - tak jak postupně probíhalo uvolňování v celé československé společnosti, a určité politické změny byly cítit ve vzduchu, dostal se festival tak trošku do stínu, takže papaláši ho přešli bez větších připomínek. Respektive - lépe by asi bylo přiznat, že v příštích měsících měli úplně jiné starosti, než rozhodnout o tom zda-li je beatová hudba závadová či nikoli. 

Summa 1. Československého Beat Festivalu

Místo konání: Praha – Lucerna
Konferenciér: Oscar Gottlieb

Účastníci

středa 20.12.

v 16 30: Lovin´ Hurican Or Nothing (Praha), Sigi Dan Dick & Honeygirls (Bratislava), The Meteors (Fiľakovo), Framus Five (Praha), Veteráni (Hradec Králové), Rogers Band (Praha)

ve 20 00: The Meteors (Fiľakovo), Synkopy 61 (Brno), Soulmen (Bratislava), Crystal (Praha), The Spies (Ostrava), Prúdy (Bratislava), B-B Škamna (Ostrov nad Ohří), Olympic (Praha)

čtvrtek 21.12

v 16 30: The Devils (Košice), The Buttons (Bratislava), Rebels (Praha), Johnny & They (Sokolov), Jolana (Teplice), Vulkán (Brno), Flamengo (Praha)

ve 20 00: Juventus (Praha), George & Beatovens (Praha), Komety (Praha), Bluesmen s H. Ulrychovou (Olomouc-Brno), The Primitives Group (Praha), The Sinners (České Budějovice), Mickey & Rock´n´roll Stars (Praha)

pátek 22.12.

ve 20 00 – finále: Flamengo, Framus Five, Olympic, Rebels, Prúdy, Soulmen, Synkopy 61, a jako zpestření Junior Halgaton bří Gondolánů.

Vítězové

Velká cena: Soulmen
Nejlepší zpěvák: Michal Prokop (Framus Five)
Nejlepší zpěvačka: Hana Ulrychová (Bluesmen)
Zvláštní cena za nejlepší text: Prúdy za písničku „Balada o smutnom Jánovi“
Ceny Music f Clubu (nejlepší česká, moravská a slovenská skupina): Rebels, Synkopy 61, Soulmen

Pozn.: Československá televize natočila z festivalu asi hodinový záznam, který odvysílala až v červenci 1968 a který pro jeho amatérskou kvalitu publicista J.K. Sýkora v magazínu Melodie zcela ztrhal. Přesto přezevšechno jsou současní badatelé šťastni, že se záznam zachoval – i přes svůj bídný zvuk nám ukazuje jak alespoň přibližně tehdejší kapely zněly na koncertech. A byl jimi později i náležitě využit - tvořil vcelku podstatnou položku několika dílů historického dokumentu Bigbít.