Dekády: 80. léta
V polovině 80. let československou hudební scénu ovládli slovenské pop rockové skupiny a interpreti. Ona tomu tak trochu napomohla odlišná situace v Čechách a na Slovensku. Čechy byly drceny honem na alternativní a později novovlnné kapely, z každého prdu se hned vyráběl průšvih, takže to, co se v médiích objevovalo (včetně rocku) bylo buď hodně vyčpělé a nebo upoceně nekonfliktní a bráno konkrétně z rockového hlediska – hledělo se na to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Média začaly ovládat tzv. hudební klany (Kroky, Maximum, Sk. L. Štaidla, Sk. K. Vágnera) a to buď se svou nablblou kolovrátkovou pop dechovkou anebo omšelými, nezajímavými písněmi jakoby složenými v polovině sedmdesátých let během turné po italských barech. Samozřejmě, že pro tu mládež, která se o hudbu příliš nezajímala, to stačilo a zabíralo to na ní, rockem odkojené máničky i novolnňáci však nevěděli jestli se mají smát nebo brečet.
Na Slovensku byla situace mnohem lepší. Nepůsobily tu takové tlaky, nezapomeňme, že underground tu vlastně neexistoval, takže tu nepanovala ona třeskutá atmosféra plná strachu a nejistoty. „Jednou se historici zřejmě zarazí nad podivnou skutečností,“ píše v knize Elán – Rock na život a na smrt publicista Milan Tesař. „V téže době, kdy se v Čechách a zejména v Praze kapely protloukají od zákazu k zákazu, v Bratislavě debutuje Elán rockovou a nadto dlouhohrající deskou.“ Ján Baláž mu tamtéž odpovídá: „Opus byl tehdy, na rozdíl od Supraphonu, rozjíždějící se dynamická organizace, disponující týmem mladých lidí s entuziasmem, kteří si mimo jiné museli spočítat, že při vzrůstajícím zájmu o kapelu bychom mohli pro firmu být docela slušný obchod“. Na hudební život v Čechách bylo nahlíženo jako na ideologickou záležitost, a ono také nebylo divu - tuzemské rockové party byly mnohem více nabroušenější a ostřejší ve svých výpovědích, kdežto Slovenští pop rockeři byli prostě „taký dobrí chalani“.
Co se týče hudebního hlediska - Slováci byli navíc nadáni větší dávkou přirozené melodičnosti (už od dob Beatmen), takže zde nebyla tak tlustá čára mezi rockem a popem, jaká se vytvořila v 70. let v Čechách.
Slovenskému pop rocku vyšlapal cestu na výsluní československé populární hudby 80. let Lehotského soubor Modus se zpěváky Miro Žbirkou a Marikou Gombitovou už ve druhé polovině sedmé dekády. Svoji kultivovanou, mírně „narocklou“ hudbou si získal posluchače nejen na Slovensku, ale i v Česku, kde tomu trochu tomu napomáhali i hudební publicisté. Část Modusu v čele s „Mekky“ Žbirkou a Laco Lučeničem se v roce 1980 odštěpila a vytvořila další výrazný soubor Limit, který byl snáze přijatelný i pro vyloženě rockové fandy, přestože Žbirka získal v roce 1982 rockery zesměšňovanou cenu Zlatý slavík. Žbirkovy písničky ale byly melodikou blízké Beatles, a to byla deviza, která se u nás hodně cenila. V tom samém roce 1980 se z různých barových angažmá a peripetií vynořil Patejdlův a Rážův Elán, s chytlavými písničkami na první poslech, jinak pozdější trojnásobný Zlatý slavík z let 1984-86. Od roku 1984 se na tuzemské scéně začal uplatňovat zpočátku angažovaný písničkář mírně dylanovské vizáže Peter Nagy, aby v letech s podporou skupiny Indigo1985 a 1986 získal celostátního Zlatého slavíka.
Z dalších interpretů a skupin slovenského pop rocku té doby lze jmenovat například Robo Grigorova a jeho skupinu Midi, lehce metalový, taktéž „zlatoslavičí“ Team se zpěvákem Paľo Haberou, bývalého „elánovského“ klávesáka a zpěváka Václava Patejdla se skupinou nebo soubory Gravis a Plus. A svým způsobem by sem šly zařadit i některé kapely slovenské nové vlny jako třeba Banket zpěváka Richarda Müllera, nebo Vidiek Jano Kurice či tvrdší kapely jako Demikát Mariana Greksy, eventuelně „skorometalovou“ Tublatanku, v níž byl hlavní figurou Maťo Ďurinda.