„Je těžké to ještě brát vážně. Hudební průmysl je nažraný a sytý. Může si koupit všechno a z každého udělat duševního eunucha. Což znamená žádné koule.“
Iggy Pop, 1993
Osmdesátá léta, charakterizovaná několika základními momenty a fenomény, nezačala pro bigbít vůbec dobře. Už rok 1980 přinesl tragédii – v New Yorku byl zastřelen vyšinutým fanouškem bývalý člen Beatles, zpěvák, skladatel a také výrazná ikona hippiesovského pacifismu John Lennon. Jeho smrt jakoby symbolicky zakončila úspěšné tažení rocku sedmdesátými léty. Protože: ač se zdála pozice žánru v eighties v určitých aspektech stále silná, nebyl už dominantní jako v dekádě předtím. Scéna pop music se totiž začala rozmělňovat.
A to je možná hlavní charakteristický rys 80. let - tříštění hudební scény na různé substyly ale zároveň nástup skutečných popových superhvězd, vzešlých (vyrobených) z mixu právě těchto substylů a důslednou mediální masáží (kultura MTV) dosazených takříkajíc „až na vrcholky hor“. Jestliže začátek dekády patřil androgynnímu černošskému disko-funkovému zpěvákovi Michaelu Jacksonovi, polovina odžínovanému rockovému bardovi Bruce Springsteenovi, její závěr ovládla bílá zpěvačka Madonna. A to tak jednoznačně, že se stala zcela určujícím faktorem pro celou množinu základních prvků chování, designu a oblečení, které symbolizují konec osmdesátých a začátek devadesátých let. Nástup těchto a dalších sólových hvězd popu (Lionel Richie, Prince, Whitney Houston, George Michael, Janet Jackson, Kylie Minogue, Mariah Carey vlastně i New Kids On The Block) nebyl náhodný – přispělo k němu kulturně-sociální a politické ovzduší samotných eighties.
Totiž: děje a pohyby probíhající v hudbě jakoby odrážely stav, v jakém se svět, v němž pomalu „stydla“ studená válka, nacházel. Charismatickému, ale přece jenom loutkovému americkému presidentovi Reaganovi team jeho politických, křesťanských a marketingových poradců nastavil dva problémy – ekonomický a vojenský, konkrétně řečeno: Japonsko a SSSR. Po „uštvaných“ 70. letech potřebovaly USA vrátit sebevědomí a tak se reaganovci snažili své „big country“ získat hegemonii jak v obchodu, tak (a to je pro republikány typické) ve zbrani. Přes absolutní finanční nadržování armádě se proto nový pán Bílého domu dal do zápasu s komunismem - pokusil se uzbrojit v té době již dosti nestabilní SSSR (kterého finančně už tak vyčerpávaly válka v Afghánistánu a samozřejmě také nízká cena ropy) i státy Varšavské smlouvy, což se mu na konci dekády podařilo a nepřímo tak nakonec přispěl ke zhroucení celého východního bloku. Za to dík. Bohužel „Ronnie & spol.“ tímto bojem USA nesmírně zadlužovali (v letech 1981-82 přišla na šestnáct měsíců těžká recese, částečně ovšem způsobená předchozím skokovým nárůstem cen ropy). Stejně tak i v reakci na ekonomický vzestup Japonska se chovali podobně razantně, aniž by si uvědomovali možné následky (nejvíce velice ochotně půjčovali právě – Japonci). President Reagan ve snaze odlišit se od svého předchůdce Cartera a v touze zmenšit inflaci sice logicky snížil daně, ale jen velkým podnikům, a postaral se také o potlačování antimonopolních zákonů, což byla cesta ke zničení daňové základny a téměř celého veřejného sektoru.
Všechny jmenované ekonomické kroky společně s dalšími aspekty (Reaganovi přes jeho katastrofální zahraniční politiku - Nicaragua, Írángate - a domácí, mediálně vydupané úspěchy, zaštítěné heslem „Amerika zase nastupuje“, například hodně nahrávalo i to, že OPEC od svých úletů v letech 1973 a 1979 neustále snižovala ceny nafty) vedly k popuštění uzdy té nejdravější obchodně-právní džungle, jaká kdy v moderní civilizaci vznikla. Reaganova politika na dluh, legalizující korupční prostředí, dala pak tak silný impuls bezskrupulóznímu „hrabivému“ kapitalismu (obligace „junk bonds“), že se to zákonitě muselo projevit na celé společnosti – a silně to zasáhlo zejména pop kulturu. Nicméně i jeho uměle vyrobenému, „splašenému trhu“ cinknul umíráček; zadluženost USA narostla do tak ohromných čísel, že se na konci roku 1987 zhroutil trh s cennými papíry. Toto zhroucení sice neznamenalo obdobu Velké krize ale „jen“ to, že o dvě léta později zemi postihla silná recese.
Reagan se tak zapsal do historie jako vítěz nad komunismem, ale zároveň též jako obnovitel čehosi stejně extrémního a v mnoha ohledech podobného - „mafiánského“ a také spekulativního kapitalismu, jakoby vystřiženého z dvacátých let. „Historie zaznamená skutečnost, že v 80. letech byly režimy Reagana a Bushe dokonalým zrcadlovým odrazem brežněvovského pohrdání společenskými hodnotami v Sovětském svazu. Je šokující a nad slunce jasnější, že Republikánská strana sehrávala v této zemi úplně stejnou roli jako komunistická partaj v předgorbačovském Sovětském svazu. Roli zabarikádované konzervativní, militaristické, hanebně zkorumpované, tajnosnubné a bojovně nacionalistické byrokracie. Naší zemi to stálo dvanáct let stagnace, bezduché nudy a cynické chamtivosti,“ napsal Timothy Leary v knize Chaos a kyberkultura. Jeho slova o styčných bodech obou systémů časem potvrdila i spousta osobností velkého byznysu; kupříkladu ekonom, finanční spekulant a filosof George Soros v roce 1997 prohlásil, že „nespoutaný tržní kapitalismus může být pro otevřenou společnost právě tak nebezpečný jako komunismus“.
Ale nestřílejmež jen do Ronnieho a pojďme přes oceán do Evropy: ideologickou hlásnou troubou starých pořádků se zde stala britská premiérka Margaret Hilda Thatcherová, psychicky poněkud nevyrovnaná „železná lady“ vládnoucí zemi svou těžkou konzervativní pěstí. A že byla skutečnou vládkyní - od Churchillových dob neměla britská pravice tak silného vůdce. Absolutně neuznávala žádný kompromis nebo jiný názor, v podstatě se nebavila ani se členy své vlastní partaje (kdo nejde se mnou, jde proti mě - modelová klasika). Jakoby se snažila o obnovu individualismu, ale toho třídního z 19. století, z viktoriánské doby. „Přitom vlastně navzdory všem svým řečem o individuu a trhu stála v čele významného a poněkud znepokojivého opětného posilování úlohy britského státu. Při jeho spravování podvědomně tíhla k centralizaci. Aby zajistila, že se její nařízení prosadí v celé zemi, snížila pravomoci a rozpočty místních samospráv (zákon o místní samosprávě z roku 1986 odzbrojil britské městské úřady a jejich pravomoci převedl na Londýn právě v době, kdy v ostatní Evropě probíhala rozsáhlá decentralizace moci). Metodické řízení školství a oblastní ekonomické plánování se znovu vrátilo pod přímou politickou kontrolu ústředních orgánů, zatímco ministři ve vládě zjišťovali, že jejich obvyklý široký manévrovací prostor neustále zužuje ministerská předsedkyně, která se opírala mnohem více o svůj malý dvůr přátel a poradců než o tradiční elitní sbor vyšších státních úředníků," (Tony Judt: „Postwar - Poválečná Evropa").
V popularitě Thatcherové hodně pomohla vítězná válka o Falklandy, zášt ke kontinentální Evropě a také skutečnost, že labouristé se rozhádali s odbory a navíc byli v tom čase nudní, nezajímaví a v čele jejich strany se střídali víceméně samí joudové bez charizmatu. Samotné odbory pak pomocí nových zákonů a následných soudů prakticky odrovnala. Poté následoval rozprodej státu, v němž samozřejmě měla podporu dravých podnikatelských kruhů, které vytušily, že by si na tom z hlediska dlouhodobého pohledu mohli náramně namastit kapsu. Taktéž státní kasa byla jednorázově naplněna. Maggie byla ve svém "privatizačním běsnění" razantní, nesmlouvavá a podařilo se jí obrazně řečeno s vaničkou vylít i dítě. Sice vzrostla produktivita a také zisky ve sféře byznysu, což trochu pomohlo ozdravit ekonomiku nemocného státu (dost se ale zapomíná, že tím skutečným aspektem, který k tomu dopomohl, byla ropná soběstačnost Británie a tím pádem silná energetická základna), a některé momenty její privatizace lze označit za vydařené (prodej Telecomu). Ovšem to vše za cenu zničení sociálního smíru („Nic takového jako společnost neexistuje“, znáte že?), politiky represe (tzv. Operace Swamp ´81, vyvolavší následné ohně v Brixtonu), obecné nespokojenosti (stávky horníků ve Walesu), zvýšení nezaměstnanosti (ze dvou miliónů v roce 1980 na tři milióny v letech 1983-86) z toho plynoucího zvýšení statních výdajů na podpory (státní kasa opět vyprázdněna) a zvýšení veřejné chudoby starších občanů (v poměru k platům nejnižší penze v Evropě) a ke konci svého jedenáctiletého období také poklesu ekonomiky a nástupu recese. Dalo by se říci, že Thatcherová svým způsobem uvrhla do krize svou vlastní stranu. „Thatcherová byla radikál, nakloněná boření a inovacím a opovrhující kompromisy. Pro ní válka mezi třídami, patřičným způsobem přizpůsobená době, představovala samu podstatu politiky. Jednotlivé koncepty, které prosazovala a které často vymýšlela za pochodu, zaujímaly až druhé místo za jejími cíly; ty zase do značné míry formovaly její styl. Podstata thatcherismu spočívala mnohem více ve způsobu vládnutí než v jeho obsahu. Její nešťastní nástupci, vržení do velkou demolicí zplanýrovaného terénu postthathcherismu, neměli ani koncepty, ani cíle - a ani žádný styl." (Tony Judt: „Postwar - Poválečná Evropa"). Thatcherové se za její vlády podařilo ostrovní království dokonale proměnit a pokud to zbagatelizujeme, můžeme prohlásit, že na konci 70. let byla Británie společností občanskou, ovšem na začátku 90. let se změnila v kolbiště individualistických - akcionářů.
Ronnie a Maggie – tito oba exponenti neoliberalismu se vlastně postarali o nový řád západního světa. Sice poněkud vyčistili prostor, jenže tak nějak i komplet s lidmi. Místo demokracie nabídli „nenažraný kapitalismus“, jehož následky pociťujeme dnes stále více a více: státy již neřídí vlády, ale nadnárodní korporace a banky, které si vlastně diktují podmínky – politici se stali jen upocenými, servilními poskoky velkých firem a jejich obchodních zájmů. S lidským faktorem se již nepočítá. Možná že se ještě naše generace dožije toho, jak tento druh degenerovaného kapitalismu, podobajícího se vesmírné černé díře, spolkne sám sebe. Ale to jen tak na okraj. *)
Když si to tedy sečteme, tak u kormidel zemí, které nejvíce vyvážejí západní pop hudbu, po celá 80. léta politicky stála pravice. A cílem pravice kromě zisku Moci (tu nakonec miluje i levice) je kumulace bohatství za KAŽDOU cenu a ruku v ruce s tím jdoucí hlediska jako „vliv“, „úspěch“ a samozřejmě jakýsi „slávy lesk“ nebo „okázalá honosnost“ (jak píše francouzský publicista Michka Assayas). Atmosféra, jíž dominovaly tyto fiktivní komodity, se pak přirozeně promítala do života i těch nejobyčejnějších občanů a odrážela se i v muzice… Neoliberalismus se svými zápory a klady prožil svůj velký nástup.
Do toho navíc v Americe vletěla tzv. „baby boomers“, tedy šťastná, nikdy ekonomicky nestrádající děcka, narozená v letech po 2. světové válce. V 80. letech se dostala na pozice šéfů showbyznysu, médií, marketingových agentur, potažmo vývoje počítačových technologií – v podstatě si rozdělila terén a jak už byla zvyklá z šedesátých let diktovat obecný vkus (tehdy samozřejmě ještě coby háratá „youth culture“), pokračovala v tom i nadále. Jenomže v duchu „hrabivé“ doby tak činila zejména pro svůj tučný zisk a co lze prodat nejlépe? Laciný šunt v nádherně se lesknoucím obalu. Mládež 80. let sice nebyla tak slabá, že by se tomu nedokázala bránit, bohužel její výkřiky pohřbila samotná doba – pochopme, že tlaky zdánlivým blahobytem ukolébané, tzv. normální společnosti na ní byly obrovské. Mediální masáž dle receptu baby boomers fungovala prostě dokonale. Proto si z osmdesátých let pamatujeme to, co si pamatujeme.
Sečteno podtrženo nám to hází jediný logický závěr: pop music eighties byla asi tou nejvyprázdněnější populární hudbou z celého období její existence. Byla občas tak pitomá, že někteří její interpreti vyvolávali upřímný smích; bohužel ale smích, který, když si člověk uvědomil ona drtící kola obchodní hudební mašinérie, mrzl na rtech. A mrzl na rtech i americkému teoretikovi médií Neilu Postmanovi, který v předmluvě své knihy „Ubavit se k smrti“ srovnával platnost vizí Orwella a Huxleye v náhledu na americkou společnost 80. let: „Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím, Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamností. Orwell se obával, že se z nás stane kultura zajatců. Huxley se obával, že se proměníme v kulturu trivialit, zaujatou něčím na způsob pocitového kina nebo hry s odstředivým míčkem.“ Jak je vidět, vyhrál to na celé čáře Huxley. **)
A tak jestliže si obecně 80. léta dle výše uvedených skutečností označíme jako dobu plnou cynismu, sobectví, hrabivosti a levného rozjuchaného kýče, dokážeme už sami určit jaké okolnosti nebo pravidla definovaly a rámovaly charakter jejich kultury.
*) Psáno cca v roce 2004
**) S Huxleym koresponduje i názor filosofa a sociologa Gillese Lipovetskyho, který předkládá v knize Říše pomíjivosti (1987): „Náš hospodářský systém vstoupil do spirály, kde panuje inovace – ať velká či malá – a urychluje se zastarávání. Někteří marketingoví a inovační specialisté nás ujišťují, že za deset let bude 80-90% současných výrobků vyřazeno z oběhu a budou se nabízet v nové podobě…“ A dále: „Symbolem frivolní ekonomiky je ´zajímavá věcička, hračička´, gadget, a technické bláznění: elektrický nůž na ústřice, elektrický omývač oken, elektrický holící strojek se třemi polohami břitu. Jsme zaplaveni automaty, žijeme v prostředí instrumentálního přeludu. Během šedesátých a sedmdesátých let se často odsuzoval vzestup této nové kýčové ekonomiky, oddané plýtvání, zbytečnosti a ´patologii funkčnosti´. ´Věcička´ se mohla jevit jako podstata a pravda spotřebního objektu, jako nástroj, který není ani užitečný, ani opravdu zbytečný. Elektrickým topinkovačem s devíti možnostmi nastavení počínaje a složitou stereofonní hi-fi věží konče se všechno potenciálně mění v gadget; všechny naše věci propadly módě, marnivé podívané, více či méně okázalé technické libovůli. S hegemonií ´věcičky´ se hmotné prostředí začíná podobat módě. Vztahy, které s věcmi navazujeme, již nesouvisejí s užitečností, nýbrž s hravostí; tím, co nás svádí, jsou především hry, k nimž věci poskytují příležitost…“
