Když si budeme pomáhat

Kamil Mrva

Architekt Kamil Mrva je jedním z nejvýraznějších představitelů mladší generace českých architektů. Po absolvování brněnské fakulty architektury a krátké praxi v pražském ateliéru Gama pod vedením Karla Pragera se vydal na studijní cestu do Severní Ameriky, kde studoval především stavby F. L. Wrighta. Plný elánu z této cesty se vrátil zpět do rodné Kopřivnice a pustil se do práce na jedné ze svých prvních staveb, vlastním rodinném domě s ateliérem. Zde realizoval svůj manifest a prožil si stavbu domu z pohledu architekta, investora i stavebního dozoru. Dům, nesoucí jeho typický rukopis, vzbudil velkou pozornost a přinesl mladému architektovi první zakázky. Následovalo několik rodinných domů, které se vyznačují propojením soudobého architektonického tvarosloví s tradičními materiály a krajinným rázem beskydského regionu.

Kamil Mrva pracuje již více než deset let ve svém ateliéru v Kopřivnici, ovšem projekty už nejsou spjaty výlučně s beskydským regionem. I přes narůstající objem zakázek pracuje s malým týmem spolupracovníků, jeho ateliérem prošla celá řada studentů.

Když si budeme pomáhat

Každé ráno chodím s partnerkou a dítětem do školky. Na stěnách při vstupu do mateřské školy je 5 obrázků s 5 nápisy. Většinou, když stojím a čekám, až se dítě převleče, si těch 5 nápisů přečtu a uvědomím si, co znamenají. Na prvním obrázku je napsáno: „Budeme se chovat přátelsky a zdvořile ke všem, jsme přece slušně vychovaní.“ Na druhém obrázku je napsáno: „Budeme si pomáhat, budeme pomáhat mladším a slabším, potřebují to.“ Na třetím obrázku je napsáno: „Budeme si uklízet své věci, jsme už přece velcí.“ Na čtvrtém je nápis: „Hrajeme si tak, aby to nikoho nebolelo. Jsme všichni kamarádi.“ A na posledním, pátém obrázku, je napsáno: „Nebudeme se bát přijít si pro radu, postěžovat si, promluvit si. Věříme si.“

Myslím, že těchto 5 zajímavých témat je pro dnešní dobu vskutku důležitých. Abychom se zamysleli s dětmi i my dospělí mezi sebou, jak se máme k sobě chovat. Když vezmu příklad chování lidí kolem nás, jak si udržujeme prostředí a spoustu dalších věcí dnešního každodenního života, tak ne vždy to tady vypadá, jak bychom si přáli.

Napadá mě příklad, kdy zhruba před 15 lety, jsem se studenty Fakulty architektury mohl navštívit nedaleko v Německu jednu obec, a tam jsem si uvědomoval, jak může fungovat obec, jak se lidé k sobě chovají a jak si uklízejí své věci. Když si těch 5 bodů zpětně promítám, u prvního bodu, který zní: „Budeme se chovat slušně a zdvořile“, jsem měl v té obci možnost vidět, že lidé jsou mezi sebou ve vzájemné symbióze, usmívají se, některé firmy jsou schopny si mezi sebou pomáhat. V malé obci dokážou pomoci jak slabším, tak starším občanům.

Na třetím obrázku je napsáno: „Budeme si uklízet své věci, jsme už přece velcí.“ Jsme schopni si uklidit doma, ale co se týče veřejného prostoru, zkusme si všichni položit otázku, zda vidíme kolem sebe vždycky čisto, zda když jdu kolem silnice či příkopu, je vždy pěkně upravená a posečená tráva. Uklízení je ve vyspělém světě důležitá věc.

„Nebudeme se bát přijít pro radu a postěžovat si“ – to je velmi zajímavý bod, kdy jsme nebyli během totalitního systému vedeni k tomu, abychom mohli říci svůj názor. V oné německé vesnici mají různé mítinky, kde si říkají, co je potřeba a co není potřeba, říkají si své názory. Když si vezmu, jestli jsme u nás schopni otevřeně uznat svou chybu, přijít a říct na veřejnosti, co si myslíme, je to jedna z věcí, která nás může posunout dál.

Byl bych rád, kdyby těch 5 bodů, které jsou napsány na stěně mateřské školy, nezůstalo pouze u dětí, ale byly inspirací pro nás dospělé.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2013
 P ZJ ST