Žijeme déle, ale čím dál méně toho stíháme

Alexandra Alvarová

Klikněte pro větší obrázekNovinářka a fotografka žijící střídavě ve Vídni a v Praze. Tato renesanční osobnost nabírala zkušenosti v mnoha profesích a na mnoha místech. Jako uklízečka letadel, studentka DAMU, simultánní tlumočník a publicista, vedoucí zahraniční rubriky v Lidové demokracii, poradce místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR, externí redaktorka České televize, kouč a školitel nonverbální komunikace, spolupracovnice Českého rozhlasu, poradce strategického partnera Českého Telekomu (Telsource), poradce BIAC (Brussel´s International Airport Corporation), ISTQB certifikovaný tester software, testmanager v softwarovém vývoji. Od ledna roku 2012 je mediálním poradcem lidové strany.

Napadlo Vás někdy, že žijeme déle, ale čím dál míň toho stíháme?

O tak dlouhém životě, jaký žije člověk 21. století, se našim předkům ani nesnilo. Když se podíváte na staré a nové hroby, velmi rychle zjistíte, že se dnes lidé dožívají vysokého věku.

Když jsem byla malá, říkala mi babička: „Až tu nebudu, tak si na mne vzpomeneš, že jsem měla pravdu,“ už ani nevím o jakou „pravdu“ tehdy šlo. Bylo toho spousta, v čem jsme se neshodly. „Měla by sis spořit, co když přijdou zlé časy“ nebo „Nejsme tak bohatí, abychom mohli kupovat levný šunt!“ Všem jejím moudrům jsem se smála. Život byl přede mnou a spořit po stovkách se zdála být ta největší hloupost, jakou kdo vymyslel. Tehdy mi připadalo, že jsou všichni dospělí nesmrtelní. Smrt byla jen v pohádkách a i tam se nakonec Sněhurka probudila a všechno dobře dopadlo.

Už dlouho jsem babiččin hrob nenavštívila. Nejsem v tom vyjímka. Čas nám ubíhá jinak, žijeme déle, ale moc rychle. Ztratili jsme vztah k času. Naši pradědové a naše prabáby věděli, že tu nebudou dlouho a o to víc se soustředili na to opravdu podstatné. Věřili na práci, jejíž výsledky přetrvají generace. Stavitelé katedrál projektovali svá díla na tisíciletí a vsadím boty, že většina katedrál se tisíce let dožije, možná i mnohem víc. Čeští sedláci sázeli aleje, aby jejich následníci měli kde v létě ochladit koně. Naši dědečkové zakládali vnoučkům vkladní knížky, ještě před tím než se svět zbláznil a začala doba virtuálních investic a finančních produktů, které nejsou ničím jiným, než moderními alchymistickými produkty na císařském dvoře. Jenže vše, co naši předkové dělali, mělo hmatatelný užitek pro příští generace.

A my? Žijeme rychle. Není čas. Děláme auta, která za pár let zreznou, aby si člověkl musel koupit další a spotřeba se otáčela. Děláme domy, jejichž stavební kvalita je už našim dětem na obtíž, prasklé stoupačky, zničená omítka, odfláknutá statika. Děláme dluhy, protože je budou platit naše děti, my už ne. Děláme děti o jejichž budoucnost nemáme zájem.

A jsme u toho. Proč se lidé kdysi namáhali myslet na budoucnost příštích generací? Proč stavěli stavby, které přetrvaly tisíc let namísto dvaceti? Proč zanechali díla a písemnosti, která nás budou ještě stovky let inspirovat? Kvůli nám, kvůli potomkům. A co děláme kvůli vzdáleným potomkům my? Nic. Zajímá nás jen přítomnost. Žijeme v bezčasí, nestudujeme minulost a budoucnost je nám srdečně ukradená.

Ukradli nám budoucnost, říkají roznhěvaní mladí na předměstích celého světa a bouří se. Je to prosté. Rodiče přestali věřit, že budoucnost existuje. Hnali se za rychlým štěstím na dluh a s výhodnými splátkami. Chtěli žít tady a teď. Věřili alchymistům.

Neukradli nám jen budoucnost. Ukradli nám věčnost. Žijeme déle, ale nic po nás nezůstane. Žádná díla, žádné poselství generacím. Proto tolik lidí dnes ruší hroby svých blízkých, je to moc drahé a po smrti stejně nic není. Měli bychom si to přiznat. Kde není věčnost, tam není ani budoucnost. Budoucnost bude patřít národům, které se na slovo věčnost opět rozvzpomenou.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2011
 P ST