Abbado diriguje Brucknera
Italský dirigent Claudio Abbado, který byl synem houslisty a hudebního pedagoga Michelangela Abbada, se narodil v Miláně 26. června 1933. Studoval klavír na milánské konzervatoři a dirigování u Hanse Swarovského na Vídeňské akademii hudby.
V roce 1958 vyhrál Koussevitského dirigentskou soutěž, po které s úspěchem účinkoval na koncertech a v operních domech po rodné Itálii. Poté co získal Mitropoulosovu cenu, která mu umožnila půlroční stáž u Newyorské filharmonie, se rychle stal uznávaným orchestrálním a operním dirigentem. V polovině šedesátých let minulého století se již objevil na Salcburském festivalu, kde řídil světovou premiéru jevištního díla Giacoma Manzoniho Atomtod (Atomová smrt). V té době také debutoval v Británii u Hallé Orchestra v Manchesteru a představil se rovněž v Covent Garden za dirigentským pultem Verdiho opery Don Carlos.
Od roku 1969 se Abbado stal rezidenčním dirigentem, později též uměleckým ředitelem milánské Scaly, kde pozdvihl interpretační úroveň a rozšířil repertoár o moderní díla. Uvedl zde Bergova Vojcka v kombinaci se stejnojmennou Büchnerovou činohrou, Verdiho Simona Boccanegru, Aidu, Maškarní ples. Jeho orchestrální koncerty ve Scale zahrnuly symfonická díla Mahlerova, Brucknerova, Schönbergova, Nonova, Beriova, Stockhausenova, Ligetiho a Pendereckého. Stal se hlavním dirigentem Vídeňských filharmoniků, jako šéf pravidelně řídil Londýnský symfonický orchestr.
V letech 1989–2002 byl šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. Po odchodu z Berlína, motivovaném vážnými zdravotními potížemi, působil ve švýcarském Lucernu, kde založil festivalový orchestr složený převážně ze sólistů. V jeho čele stál až do svého skonu v lednu 2014. Tři roky předtím byl v anketě hudebního časopisu Classic Voice označen za nejvýznamnějšího žijícího dirigenta světa, a to mezi stovkou navržených osobností.
V době, kdy třetí i čtvrtá Brucknerova symfonie čekaly na své provedení a kdy i církevní skladatelova díla počala být napadána vídeňským konzervativním hudebnickým světem, přistoupil Bruckner ke kompozici další symfonie. Bylo to v roce 1875 a teprve po dvou letech bylo dílo dokončeno. Nevznikala v pravidelném pořádku částí jako všechny dosavadní práce. Nejprve bylo vytvořeno Adagio, po něm Scherzo a Finale a nakonec teprve dvacetiminutová vstupní část. Snad právě okolnost, že nebylo na obzoru nikde možnost slyšet vlastní symfonické dílo, způsobila, že Bruckner se ve své práci plně oddal svým představám a že se neohlížel vůbec na interpretační obtíže, které se v jeho symfonii kupily. Svrchovanost hudební fantazijnosti, která odhaluje nové kontrapunktické světy, byla taková, že tvůrce sám svou symfonii nazýval „fantastickou“. Díla se až 17 let po jeho vzniku ujal Brucknerův žák Franz Schalk a provedl ho 8. dubna 1894 ve Štýrském Hradci.
