Na vlastní duši
Obyčejný svět v jeho denních podobách je pro některé lidi s vážnou psychiatrickou nemocí opravdu těžké a nežitelné místo. Naopak psychiatrická nemocnice je pro mnohé místo bezpečné, a proto mnozí pacienti jen těžko hledají motivaci nemocnici opustit. Dokument Na vlastní duši vás provede šesti životními cestami lidí s podobnou diagnózou. Každá z cest vede jinam. Autoři dokumentu představují lidi s vážnějším spektrem psychiatrických diagnóz, kteří všemi dosavadními prezentačními síty propadali. Sledovali jejich cestu k propuštění do „normálního“, běžného života. To, kam jdou, jak se vypořádávají s běžnou denní rutinou, i to, proč se případně do nemocnic vracejí.
Filmaři začali pracovat se šesti pacienty, kteří byli vybráni vnitřními i vnějšími týmy reformy k propuštění a terminologicky se z nich stali klienti sociálních služeb. Se dvěma se v půli cesty natáčení museli rozloučit, protože „na svobodě“ byl kvůli jejich nemoci svět příliš těžké místo k životu. Dokument představuje i řadu lidí z nemocnic a z terénu. Všichni mají jednoho společného jmenovatele: starost o pacienta (klienta) a všichni to s ním myslí dobře. Co je to ale „dobře“ je ryze individuální, a navíc se „dobro“ v čase a situaci mění. Pokud má psychiatricky nemocný člověk rodinu, přátele, funkční sociální vazby, ekonomické zázemí, žije se mu násobně lépe a má větší šanci se s denními starostmi vypořádávat. Problémem je, že je to právě vážná psychiatrická diagnóza, která ho o vše z toho dokáže rázem připravit. Zcela nové komunikaci se učí jak zdravotnický, tak sociální personál – zejména té společné, kde zdravotníci mají zažitou ochranu pacienta a sociální pracovníci dbají na svobodu klientů. Co je vhodné pro jednoho, není vhodné pro druhého. Co je vhodné pro jednoho teď, není pro něj vhodné jindy. Sama reforma jednoho segmentu zdravotnictví nemůže vyřešit problémy pacientů, pokud se nepřidá sociální složka – zejména bydlení, práce a mínění majoritní společnosti. Úspěšná reforma navíc, kromě spolupráce zdravotnictví a sociálních služeb, předpokládá to nejtěžší: změnu stavu poměru majoritní společnosti k psychiatricky nemocným lidem. Většina z nás je pro zlepšení jejich životních podmínek. ALE, stále ještě ne blízko mě.
