Rozhovor s Jaroslavem Duškem, představitelem přednosty Jánského
Na základě čeho jste se rozhodl vzít roli v tomto filmu?
Roli jsem přijal už před několika lety, když ještě snad ani neexistoval scénář, pouze mi Pavel sdělil záměr obsadit mě do role přednosty stanice. A vzal jsem ji, protože režiséra Pavla Göbla znám dlouho. Točil jsem s ním dvě věci a mám rád způsob, kterým pracuje i jakým přemýšlí. Jen jsem si říkal, že se tam třeba nebudu hodit, protože tehdy měl úmysl, že všechno kromě přednosty budou hrát absolutní neherci. Například hlavní dvojroli měl hrát řidič tiráku, který zpívá s nějakou kapelou na zábavách. Tak jsem měl obavy, abych tam pasoval.
Nakonec ve filmu hrají neherci, divadelní herci, kteří nemají zkušenost s filmem a Vy, jak filmový, tak divadelní herec. Jak myslíte, že funguje tohle spojení?
Myslím, že funguje výborně. Je to vzájemně se oplodňující symbióza. Už jsem viděl pracovní projekci filmu a troufám si říci, že je to film mého srdce.
Jak osobně sedí Vám Vaši spoluhráči, kteří jsou vybraní tak, že typově sedí do scénáře?
Inu, pakliže typově sedí do scénáře, bylo by po čertech divné, kdyby i mi osobně neseděli. A opravdu, ať koukám, jak koukám, sedí i mně. Myslím, že jo. Nenašel jsem tam nikoho, kdo by mi neposeděl. Konec konců, musíte si uvědomit, že já jsem tam přednosta, takže kdo by si troufl mi neposedět…
Můžete charakterizovat tu svoji roli ze svého úhlu pohledu? Kdo to je pro Vás?
Já to dělám hrozně nerad, skoro bych to neříkal. Mně přijde vždycky takové divné, když herec začne rozkládat, o čem to vlastně hraje a tak. Myslím si, že to má být poznat z filmu.
Můžete aspoň říct, o čem je pro vás ten film jako celek? Proč vás tak zaujal mimo to, že znáte Pavla.
Pro mě je na té poslední verzi scénáře směrodatné, že je taková cudná. Že vlastně schovává všechno důležité, neukazuje to divákovi, a všechno dramatické se stane jakoby mimochodem. Mně se na tom filmu líbí, že je tímhle tím blízký tomu, co známe ze života. Nikdo jsme nebyli u té autonehody, která se stala našim známým, ale všichni o ní pořád mluví, pořád se vypráví, jak se to stalo. Všichni mají dojem, že už u toho byli, ale nikdo tam nebyl, nikdo nebyl u toho, jak si někdo zlomil nohu někde na lyžích na horách, ale všichni o tom pořád klábosí, jako by to zažili. V tomto scénáři se ty hlavní dramatické věci daly úplně mimo obraz a jenom se je dozvídáme mimoděk. Z řečí, které se vedou hlavně u mě v kanceláři, ve vlaku a v hospodě. A mně to přišlo příjemně drzé a provokativní vzhledem k tomu, jak se běžně píšou scénáře. Téměř každý autor chce vytvořit ty nejdramatičtější situace a téměř každý režisér chce natočit něco složitého, aby mohl ukázat „svaly“. A mně se právě líbí, že tady ti autoři i režiséři postupují obráceně, že to všechno schovali, a jako v případě starého antického dramatu ty krvavé scény nevidíme, jenom se o tom referuje, někdo to vypráví, že se to někde stalo. A my vidíme jenom důsledky. A drama, které tam je poměrně velké, otázka lásky, života a smrti, tak to se děje jako někde za nějakou rouškou toho filmu, který se odehrává šťastnou kombinací klábosení a nečekaně silných filmových obrazů. Líbí se mi neokázalost tohoto filmu, to považuju za jeho devizu a i takovou ojedinělost. A to bylo to hlavní, co mě na tom připoutávalo. A pak ten určitý typ takového zvláštně poťouchlého humoru, který je téměř, nechci říkat nevtipný, ale také je tak zvláštně cudný. Necpe se do prvního plánu. Celý ten film se vyznačuje určitou cudností, něžností, neokázalostí, takovými opatrnými prostředky, jenomže najednou tím nastřádáním a naskládáním jednotlivých situací a událostí zničehonic vzniká ohromná sranda. A do toho všeho se jim podařilo vytvořit hlavního hrdinu filmu z nádraží. Nádraží je hlavní dramatickou postavou! Něco takového jsem už dlouho neviděl.
Scénář je věc jedna a pak je realita natáčení. Tenhle film režírovali dva režiséři. Jaké to bylo pro vás? Je to vlastně ojedinělé v českém filmu v poslední době.
Úplně ojedinělé to není. Například když natáčí Honza Hřebejk, tak Petr Jarchovský bývá na place hodně přítomen a v podstatě ty důležité věci s ním vždycky řeší. Takže tam taky jsou dva lidi. Nebo to řeší hodně s kameramanem Honzou Malířem. Není to úplně tak nezvyklé, že by na herce mluvilo víc lidí. Ale se dvěma režiséry jako takovými jsem ještě netočil. Oni se naštěstí většinou domluvili a docela se shodli, ba doplňovali. Ono je úplně jedno, jestli vás režíruje jeden člověk, nebo dva, nebo deset. Podstatné je, jestli s nimi nacházíte nějakou společnou řeč. A to i v případě jednoho režiséra se vám může stát, že natáčení je komplikované mnohem víc, než když těch režisérů je tam třeba pět. To záleží na vzájemném naladění, na dosažené míře souladu.
V poslední době jste jedním z nejobsazovanějších herců do českých filmů. Neuvažoval jste o tom, že byste sám něco režíroval?
To asi ne, považuji to za pomalé, příliš těžkopádné. Mám rád divadlo a hraju improvizované divadlo. Mám rád, když věc vzniká tady a teď. Pro mě je lopotné, zabývat se látkou starou tři roky a nějak ji inscenovat. Ale kdoví, mám doma nějaké rozepsané věci, s kamarády máme rozepsaný film, jenomže si pořád říkáme, že je na to dost času. Ale kdo to bude režírovat, to zatím nevíme. Možná tady ten Pavel Göbl… Mě by spíš zajímalo, když už tak natočit něco na hranici improvizovaného filmu, na hranici jakoby dokumentu, něco na rozhraní, protože pro mě je ten způsob, jak vzniká klasický hraný film, upřímně řečeno, příliš strnulý.