Režisér Richard Komárek a kreativní producent Dušan Mulíček: Celá mladá generace je zlatá mládež, jen někdo je zlatější

Opět jste natáčeli v několika zajímavých lokacích. Hned v úvodní epizodě se Zlatá mládež promění v bezdomovce a vyzkouší si práci na třídící lince odpadu. Na co zajímavého se diváci mohou těšit?

DM: Pětice aktérů bydlí v Praze a prostřednictvím bezdomovecké zkušenosti jsme jim umožnili poznat i její odvrácenou tvář. Vedle noční směny na třídící lince se dostanou i k prohrabávání popelnic a musí zvládnout i nocleh pod mostem. Nečekali jsme, že právě spaní v noclehárně pro lidi bez domova a nocování pod mostem bude pro naše aktéry tou nejtěžší zkouškou. Jak to celé se spaním dopadne, nebudu prozrazovat. To se diváci dovědí na konci prvního dílu. Pro některé z aktérů byly nové i jiné zážitky. Např. Mike si myslel, že metro přes den jezdí v desetiminutových intervalech.

RK: Byla to pro ně jistě nevšední zkušenost. Hned v prvním dílu jsme chtěli ukázat kontrast mezi tím, co náš výběr žije – v rámci představovacích medailonků – a mezi tím, co denně přehlíží.

V jednom dílu si aktéři Zlaté mládeže vyzkouší, jaké je to být řezníkem. V čem to bude odlišné od prostředí jatek z první série a co můžete k tomuto dílu prozradit?

RK: V první řadě je celý díl de facto o jatkách a práci na nich. Ve druhé řadě je téma lokální ekonomika, soběstačnost v rámci malého regionu. Těžiště tohoto dílu je jinde. Další podtéma, které je neméně důležité, je vztah vesnice versus město. Na tuto problematiku vzejde nemálo překvapivých názorů.

DM: Ano, zase jsou tu jatka a aktéři v nich. Vzhledem k tomu, že se do druhé řady vrací i jeden z aktérů z první řady, Renato, je docela zajímavé sledovat, jak si poradí s prací, ve které v první řadě spíš selhal. Vlastně jde o kompletaci řeznické zkušenosti z první řady. Na úvod dílu si vyzkouší i práci v rybárně a na drůbežích jatkách. Pak se aktéři přesunou na Chrudimsko do zemědělského družstva v Rosicích u Chrasti, jehož různými provozy si během týdne projdou. Nepůjde jen o řezničinu, ale i o chov prasat nebo dojení krav. Vše je tu méně průmyslové, víc domácké. Co se v tomto čtvrtém díle stane, je to, že si aktéři vjedou do vlasů. Vznikne tu konflikt, který dostane poměrně divoký průběh.

Při natáčení jste se opět dostali za hranice České republiky. Znamená to, že tu nemáme tolik míst, kde by mladí Češi mohli opustit svou komfortní zónu?

RK: Postavy, které jsme do pořadu vybrali, mají, oproti těm z minulé řady, větší mediální zkušenost. Velmi si hlídali, jak budou vypadat v konečném sestřihu. Navíc se chtěli proti první řadě vymezit, takže mnohem víc věcí zvládali a bylo těžké pro ně najít momenty překvapení. I to je důvod, proč jsme se rozhodli o zahraniční lokace.

DM: Docu-reality formát Zlatá mládež není jen o tom, že mladé lidi přesouváme do míst, kde žít je drsnější, než na co jsou zvyklí ve svém velkoměstském prostředí. Jde tu i o to, aby prožitá zkušenost aktérům umožnila revidovat některé jejich postoje, aby je směrovala k vědomí lidské a občanské odpovědnosti. O tom jsou i zahraniční díly. V globalizovaném světě naše české životy souvisí i s životem někoho, kdo se narodil třeba ve městě ve střední Indii. Na vlastní kůži aktéři zjišťují, že levná bota prodávaná v českém obchodě něco stojí. Že stojí příliš málo, pokud jde o mzdu pro indického dělníka a že stojí třeba i to, že tam pracují i děti. Žijeme ve světě, kdy se nás už týká i dění 6 000 km daleko.

Kdo vybírá jednotlivá prostředí a podle jakého klíče?

DM: Na začátku je vždy víc než desítka nápadů na lokace, ze kterých postupně odpadávají ty, které vám nedají zajímavých 40 minut. Další selekce nastává, když zjistíte, že vás do daného prostředí prostě nepustí. Nejde jen o hledání atraktivních, náročných nebo extrémních prostředí. Vybraná místa se mohou týkat prací a lidí, vůči kterým mají nejen aktéři, ale i řada Čechů, dopředu hotové názory a předsudky, nebo témat, které je pohodlnější vytěsnit ze svého přemýšlení. To se týká dílů z Indie na téma dopadů globální ekonomiky, dílů o uprchlické zkušenosti, ale i domácích lokací. Pořád se v médiích opakuje, jak rostou platy, jak se máme stále líp, tak jsme přišli s dílem o zkušenosti lidí, kteří se dobře nemají - s bezdomovci. To, že si za své problémy mohou mnohdy sami, nás přece neopravňuje k tomu, abychom jejich existenci vytlačili kompletně ze svého zorného pole.

RK: Klíč je jednoduchý. Prostředí musí být atraktivní jak z hlediska obrazového, tak z hlediska obsahového. Přičemž převažuje téma. Nechtěli jsme je přenášet do více či méně extrémních podmínek jen tak. Vždy jsme chtěli, aby se jich osobně dotýkala problematika, která se v místě natáčení řeší. A přeneseně tak i diváka.

V Indii jste aktéry zaměstnali v továrně vyrábějící boty. Jak byste charakterizovali postavení místních dělníků? Je tam povolená i dětská práce?

DM: Natáčeli jsme v Agře, což je takový indický Zlín – město bot. Jako dělník se znalostí výroby bot tu máte dvě možnosti zaměstnání. Dělník zaměstnaný v některé z desítek místních továren, pracuje v docela snesitelných podmínkách (pro Evropana v šíleném vedru), má příjem, který je vyšší, než kdyby prodával na ulici nebo opravoval silnice. Dělníci, kteří pracují v malých dílnách, jsou na tom hůř. Horší peníze i pracovní podmínky. Navíc, tyto tzv. sweatshopy, v překladu ne cukrárny, ale docela přiléhavě „zpocené dílny", dostávají zakázky nárazově. Někdy pak dělníci pracují i přes noc a spí v dílně, jindy je majitel dílny i na celé měsíce propustí a musí se živit, jak se dá. Dětská práce v Indii povolená není, ale děje se to právě ve sweatshopech. Synové pomáhají otcům v jejich práci, aby tak přinesli nějaké peníze navíc do rodinného rozpočtu. Výroba v těchto dílnách je primárně určena pro místní trh, ale když má velká fabrika zakázku, která převyšuje její výrobní možnosti, distribuuje práci i do těchto sweatshopů. Takže ani tady v ČR nemůžeme mít jistotu, že botu z obchodu neleštily dětské ruce.

RK: Pro mě bylo největší překvapení asi to, jak celá ta dětská práce působila nebo spíš nepůsobila na naše aktéry. Zjistili, že ve sweatshopech pracují děti, ale vlastně to téměř přešli. Jako by to bylo něco běžného. Ono to myslím souvisí s tím, že když se řekne dětská práce, tak si každý představí špinavé, vyhladovělé děti pracující v kamenolomu, nad kterými práskají biče, a tady to vypadalo, jako když jsou kluci na letní brigádě. Což samozřejmě nechci zlehčovat, protože nejhorší na tom je, že nemají jinou možnost. Jejich práce je podhodnocena, ale tím, že neexistují odbory, tak se nemají jak bránit, a pro dělníky je vždycky lepší něco málo než nic. Jejich nahraditelnost je velmi veliká.

Velmi zajímavé může být, když si Zlatá mládež vyzkouší, jaké je to být uprchlíkem a vydají se po stopách tzv. balkánskou cestou. Co bylo cílem této zkušenosti?

DM: Češi mají po Makedoncích v Evropě nejvíc negativní postoj k uprchlíkům. Přitom tu uprchlíky z Asie a Afriky, o které primárně jde, de-facto nemáme. Češi nemají s uprchlíky osobní zkušenost, jejich názor utváří jen média. Docu-reality formát má možnost nabídnout sice zase skrze médium televize, ale přesto poměrně autentickou zkušenost pěti aktérů utvořenou na vlastní oči, na vlastní kůži. Naši aktéři neměli před natáčením negativní předsudky, spíš se o uprchlíky nezajímali. Dva aktéři pak poznali, jak se žije lidem na sociálním dně v Africe – ve slumu a v uprchlickém táboře na kraji pouště. Myslím, že to pro ně byla oči otevírající zkušenost. Ze tří aktérů jsme pak udělali přímo uprchlíky na balkánské cestě, ale museli podniknout cestu naopak - za hranice EU. V jejich případě jsme po nich chtěli něco víc. Uprchlické téma se u nás spíš zneužívá jako zbraň Čechů proti Čechům, než by uprchlíci skutečně někoho zajímali. Antiuprchlickou kartou se dá dostat do sněmovny, opačně zase slouží k utvrzení se o vlastní otevřenosti a zároveň k důvodu, proč opovrhovat těmi xenofobními. U našich aktérů jsme se nespokojili jen se slovy, ale chtěli jsme, aby pro uprchlíky něco skutečně udělali. Něco, co jim udělá cestu méně pohodlnou. Měli peníze na cestu a na jídlo. A měli šanci z těchto peněz něco ušetřit pro lidi v Sýrii, za předpokladu když by se omezili ve svých výdajích. To, jak se ke spoření postavili, má pro mě největší vypovídací cenu.

RK: Slovo uprchlík nebo migrant, bylo velmi často skloňováno před i v rámci různých voleb. Vytvořil se strašák, problém a ten kdo měl recept na jeho vyřešení nebo alespoň vidinu na jeho vyřešení, tak bodoval. Čím horší onen recept byl, tím víc se musel nafouknout problém a zvětšit strašák, aby recept obstál. Uprchlíci se stali homogenní hmotou valící se do vašeho domu. Ale jen titěrné procento lidí se s nimi setkalo tváří v tvář. My jsme to naší pětce umožnili a dali jsme té homogenní hmotě tvář, jméno a příběh.

Kamila Zlatušková říká, že osobní zkušenost je nejlepším způsobem, jak si udělat názor na svět. Myslíte, že tato zkušenost nějak proměnila jejich světonázor, případně názor na téma uprchlictví?

DM: Byl bych tomu rád, i-kdyby mělo jít jen o mikro posuny jejich uvažování. V zahraničních reality formátech, podobných Zlaté mládeži, můžete vidět usedavě plačící norské módní vlogerky, které se zapřísahají, že se jim svět po zhlédnutí bangladéšských textilních dílen obrátil naruby. Tak tohle se u našich aktérů neděje. Je to dobře nebo špatně? Svědčí to o větším egoismu nebo o jejich větší upřímnosti? Klára a Renato byli očividně pohnutí osudy lid v africkém uprchlickém táboře. Sharlota zas v uprchlickém díle prokázala, že dovede víc, než jen říkat slova, která se chtějí slyšet. Nicméně nejde jen o aktéry, jde i o diváky, kteří mohou skrze zkušenost pěti aktérů pozměnit své názory.

RK: Jakákoliv zkušenost se do nás zapisuje. Nemusí to mít bezprostřední dopad, ale věřím, že se to projeví třeba někdy v budoucnu.

Které prostředí bylo z Vašeho hlediska nejnáročnější a proč?

DM: Jak pro koho. Pro Mikea zřejmě třídící linka odpadu. Pro Petra řekl bych rybárna a čištění vnitřností makrel. Pro Kláru a Sharlotu zřejmě jejich bezdomovecká zkušenost. Sharlota navíc v Indii nejhůř nesla davy lidí kolem. Pro Renata bylo zřejmě pekelným zážitkem jeho práce na africké farmě s šéfem za zády. Druhou polovinu natáčení v Indii byli aktéři už tak fyzicky unavení a psychicky zdeptaní, takže jejich chování v druhém indickém díle „Na indickém venkově“ tomu zcela odpovídá. To byly náročné okamžiky pro ně i pro štáb.

RK: Když to zobecním, tak to byly momenty, které neměli pod kontrolou. Pro Sharlotu to bylo podle mě první setkání s uprchlíky v srbském Šidu, kdy musela v noci projít kolem nádraží, kde se zdržují. Pro Mika to bylo vše, co ho nebavilo. Pro Petra vše u čeho nevypadal podle svých představ. Pro Renata vše, co mu nedávalo smysl. Pro Kláru vše u čeho se zpotila.

Projekt Zlatá mládež je o mladých lidech, kteří si žijí poměrně v luxusu. Měli byste i vy osobně problém uspět či fungovat mimo vaši komfortní zónu?

DM: Termín Zlatá mládež trochu redefinujeme. Označujeme jí celou generaci mladých lidí narozených do konzumní společnosti, kteří obývají sociální bublinu velkoměsta. Překvapila nás při natáčení jedna taková malá vzpoura našeho štábu. Někteří lidé ze štábu odmítli natáčet v bezdomovecké ubytovně z obav před nemocí, když nejsou očkováni. To mě překvapilo. Šance na onemocnění byla menší než bouračka na D1. Vtipnou pointou pak bylo, když jeden z těchto rebelů se uvolil pomoct kameramanovi přinést techniku dovnitř do ubytovny, cestou uklouzl a na nohy mu pak pomáhalo několik před vstupem čekajících bezdomovců. Každý má svou komfortní zónu definovanou různě. Aktéři se v Indii dovolávali toho, že chtějí mít alespoň půlden před odletem čas na to, aby se podívali do Taj Mahalu. Přiznám se, že stát ve frontě do Taj Mahalu by pro mě bylo ono čiré utrpení daleko od mé komfortní zóny.

RK: Každopádně vše co nás vykolejí z nějakého zaběhnutého rytmu je něco, s čím se musíme vypořádat. Všichni jsme zlatá mládež, jen někdo je zlatější.

Probrali jsme prostředí, ale ještě jsme se nedostali k vybrané pětici aktérů. Některé z nich širší veřejnost může znát. Jak proběhl jejich výběr?

DM: Předně jsme zjistili, že něco zásadního generačního se proměnilo. V první řadě jsme nakástovali pětku, která před kamerou vystupovala tak, že snad hůř se už z hlediska dojmu, který v televizním médiu zanechají, chovat nemohli. Tři roky poté se zdá, že dorostla jiná generace, která už daleko lépe kontroluje svůj mediální obraz. Jejich obal praskal a jejich já vystupovalo na povrch až tehdy, když byli vystaveni silnějšímu tlaku nebo byli unavení a ve stresu. Náctiletí budou znát Sharlotu a Mikejepána. Sharlota si cílevědomě buduje svou mediální image, je talentovaná, kreativní a ví přesně, pro koho co dělá. Mike se proslavil díky svým internetovým videím, v jejichž eticky kontroverzním obsahu si náctiletí nacházejí vzpouru proti autoritám. Jak jsem zjistil, má v sobě mix několika charakterů – v rozsahu od provokatéra až po nechtěně vtipného a zvídavého Brouka Pytlíka. Petr je typem konformního mladíka z města s ambicemi v politice a showbyznysu, tedy de facto v tom, o čem se průměrný Čech nežijící v hlavním městě domnívá, že živí každého obyvatele Prahy. Klára je náplavka z moravského venkova, která se sice rozhodla zpříjemnit si život v Praze za každou cenu – pracuje jako servírka ve stripclubu, ale přesto je v ní pořád něco, co jí nedá, aby třeba na indickém poli jako jediná skutečně pracovala. A pak jsme se rozhodli vrátit do druhé řady „hvězdu“ z té první – Renata Salerna. Jeho tvrzení, že je nyní už „hotový produkt“ prostě stálo za vyzkoušení.

RK: Chtěli jsme dosáhnout názorové i vizuální pestrosti. Potřebovali jsme, aby každý z nich dokázal komentovat, co zrovna prožívá a aby se snažil aktivně něco nového dozvědět. Současně jsme potřebovali typy, které budou mít problém s autoritou a nebudou jen poslušnými vykonavači příkazů.

Dokážete odhadnout, jak vybrané aktéry budou vnímat diváci?

RK: Těžko říct, já už nedokážu být objektivní. Nejvíc mě překvapil asi Mike, protože, co si budeme nalhávat, chová se často velmi za hranou a arogantně a nikterak se za to nestydí. Když ale pominula ta počáteční sebestředná chvíle, kdy musel být centrem všeho, tak byl celkem zábavný a milý, tedy na jeho poměry.

DM: U docu-reality, která pracuje s kontroverzními aktéry, se s kontroverzí musí počítat. U první řady nám bylo vyčítáno, že jsme vybrali speciální vzorek aktérů, že nevypovídá o generaci mladých lidí z velkoměsta. Že takto můžeme posilovat předsudky vůči obyvatelům Prahy. Tak nyní jsme vybrali mladou zpěvačku, která má velmi slušnou základnu u ještě mladší generace než je ona, a youtubera s jinou cílovkou ve stejné věkové kategorii. Takže, až se budou rozhořčení čtyřicátnici ptát, koho, že jsme to vybrali, radím jim, zeptejte se svých dětí. Předpokládám, že právě Sharlota bude na opačném konci diváckých reakcí než Mike. Petr, Renato a Sharlota podle míry svých selhání v daném díle.

Můžete prozradit, jak probíhá vznik pořadu? Jak dlouho třeba vzniká jeden díl atd.?

RK: Bylo to přes čtyřicet natáčecích dnů a téměř půl roku postprodukce.

DM: Na pořadu jsme od námětu až po finální mix a grading pracovali přes jeden rok. Samozřejmě nikoliv nepřetržitě. Na začátku se musí postavit námětová kostra pořadu, vybrat díly – lokace, pak následuje casting, pak obhlídky jednotlivých míst, které ještě mnohé změní, a na jejich základě Richard vytvořil scénáře. Na jejich základě produkční zařizovali a dojednávali vše potřebné. Navíc Kamila Zlatušková, nyní v roli nezávislé producentky, získala další peníze, které umožnili jeden zahraniční díl. Jeden český díl zabral v průměru sedm dní. Zahraniční byly delší o cestu. Vůbec nejdelší fáze čekala Richarda a tři střihače při postprodukci.

Překvapil Vás někdo, jak danou situaci (ne)zvládl?

RK: Stejně jako u první řady, jsme připraveni na různé scénáře a varianty u momentů, které nám přijdou těžké a kde očekáváme komplikaci. Jenomže ty momenty nastanou v situacích, které vůbec nepředpokládáme.

DM: Nejraději jsme samozřejmě byli, když nás překvapili pozitivně. Například Sharlota mě překvapila v díle odehrávajícím se na balkánské uprchlické cestě, svým odhodláním něco pro uprchlíky udělat na úkor svého pohodlí.

Dušane, jste jako kreativní producent i přímo na natáčení?

DM: Já jsem velmi aktivistický kreativní producent, který se snaží mít pod kontrolou skoro vše. S Richardem Komárkem a Kamilou Zlatuškovou jsme sehraný tým a máme schopnost se spolu hádat, aniž by to uráželo naše ega, ale naopak díky tomu posouváme věci k většímu perfekcionalismu. V jakékoliv fázi vývoje, výroby a postprodukce si nechávám hlavní slovo, ale během natáčení může být šéf jen jeden, a to je režisér. Takže jsem na natáčení také fungoval, ale jako režisér druhého štábu (samozřejmě bez honoráře).

Česká televize je veřejnoprávní médium. Jak tímto pořadem plní svou funkci?

DM: Televize veřejné služby by měla pokrývat svými pořady témata pro všechny cílové divácké skupiny, tedy nejen pro lidi nad čtyřicet let, ale i pro ty pod čtyřicet. První řada oslovila jako zábavný docu-reality formát ve velké míře i mladší diváky, kteří se na televizi většinou nedívají. Tedy v tomto bodě je Zlatá mládež veřejnoprávní. Televize veřejné služby by měla přinášet obsahy, které v důsledku kultivují to, jak tu jako společnost spolu žijeme. Jak ale může kultivovat mnohdy nevybíravé chování party zhýčkaných jedinců? Navíc, proč docu-reality na ČT? Patří tam vůbec takový formát? Zlatá mládeže patří, protože přináší vedle zábavy i důležitá téma: „bezdomovci tu žijí s námi, zajímejme se o ně“, „zajímejme se také o to, za jakých podmínek vznikají výrobky, které si kupujeme, i když je to kdesi ve třetím světě“, „co to znamená ‚jen‘ ekonomický důvod uprchlictví?“, „jak se pracuje v družstvu, které funguje na principu lokální ekonomiky?“ Formát docu-reality pak funguje jako sladidlo u hořkého léku. Informaci, že uprchlíkům je třeba pomoci a nestačí jen slova, osladíme zábavou spolu s našimi aktéry. Divák, který by se tomuto tématu vyhnul, například se slovy „už mě zase bude veřejnoprávní televize přesvědčovat, jaký mám mít názor na uprchlíky“, tak i tento divák se možná na náš pořad podívá a nebude při tom mít pocit povýšeného intelektuálního mentorství a toho, že ho tlačíme do nějakého názoru.