Krev zmizelého

Arno pochází ze starého livonského rodu křížových rytířů. V rodném kraji, kde jeho rodina obývá staré sídlo, je každé místo poznamenáno působením rytířského řádu, jehož se cítí pokračovatelem. S rodinnými tradicemi přijal etiku řádu i vědomí povinnosti. Ostatně vše kolem něho mu tyto hodnoty připomíná. Proto jde dobrovolně do války proti Sovětskému svazu, který po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop napadl Pobaltí a Finsko. Je raněn a polozmrzlý dopraven do lazaretu kdesi v Jeseníkách. Lékaři očekávají jeho smrt, pomocnice v lazaretu Helga ho však vrátí do života. Rozvine se mezi nimi silný milostný vztah, který je ukončen zařazením Arna do SS divize Nord. S ní má jít bojovat proti těm, kteří pomáhali jeho vlasti v předchozích bojích. Jeho svědomí mu takový čin nedovolí, proto volí dobrovolnou smrt.

Když se někdo jmenuje Helga Skládalová a začíná druhá světová válka, nemůže mít jednoduchý osud. Už samo to jméno v sobě nese prvky české i německé, a právě v této válce dojde k jednomu z tragických vyvrcholení vzájemných vztahů obou národů. Helga není žádná světice, je to prostá venkovská žena, která s uzdravujícím se Arnem prožije patrně jedinou skutečnou lásku svého života. Ale protože Arno „byl esesák”, je jí souzeno za tuto lásku trpět. Z jejich vztahu se narodí dcera Dorli. Její okolí na tento vztah nezapomíná – velitel Revoluční gardy ji po osvobození žene do odsunu, Dorli pošle na „převýchovu”. Třebaže se obě zakrátko shledají, osud v podobě Čevory ji přece dostihne. Konec života stráví ve vězení, z něhož vychází až v okamžiku, o němž všichni vědí, že je její poslední.

Osud matky jako by pokračoval v její dceři. Kruté zážitky z raného dětství ji poznamenaly na celý život. Kromě matky je tu ještě Jost, přítel jejího otce, který jí pomáhá. Od dětství jí matka i Jost vyprávějí o „zmizelém” – otci, jehož si představuje jako rytíře v řádovém plášti a s mečem v ruce. Romantické představy však brzy ustupují brutálnímu tlaku StB. Je přinucena ke spolupráci, a když jí začnou ze Západního Německa přicházet peníze z jejího dědického podílu, je v doprovodu Dr. Blaua poslána celý majetek vyzvednout a předat úřadům. Dorli se vzepře plánům StB, využívá svého pobytu v Německu a setkání s Arnovou matkou k emigraci. Vstupuje do řádu a jako řádová sestra odchází pomáhat obětem občanské války v Kongu. Tam naplňuje své poslání a v okamžiku smrti se setkává se svým vysněným otcem.

Pepek je malý člověk, přes jehož hlavu se ženou dějiny, které on přijímá bez uvažování o jejich smyslu. Velká gesta, velké myšlenky, velké oběti jsou mu cizí – nevěří jim a hledí na ně s podezíravým úšklebkem. Není však ani velkým gaunerem. Prostě se snaží osobně si přilepšit, zavděčit se mocnějším, to se vždycky hodí. Pokud možno chce být zadobře se všemi. Je to svým způsobem nejtragičtější postava filmu. Pomůže a vzápětí zradí, lhostejno, zda se jedná o Němce nebo Revoluční gardisty. Cíle jedněch i druhých jsou pro něho prázdná slova. Sám žádné cíle nemá. Jeho krédem je přikrčit se a přežít.

Židovský lékař, jemuž dříve patřilo sanatorium, které Němci zabrali pro válečný lazaret. Pomáhá v něm léčit a čeká na transport „na východ, za svými”, kam jej už předešla manželka a dvě dcery. Cestou na shromaždiště ho doprovází Helga. Oba tuší, co ho čeká. Po válce se ale Blau překvapivě vrací – ze své rodiny jediný přežil Osvětim, jejíž obraz se mu v mysli stále vrací. Jemu Helga vděčí za záchranu Dorli i svoji, protože Blau poznává v „bratru veliteli” Čevorovi osvětimského kápa. Válka, Osvětim, poválečné události a jen málo skrývaný poválečný antisemitismus se podepisují na jeho charakteru. Zůstává stále člověkem noblesního chování, ale jeho vztahy s StB daleko překračují rámec povinných kontaktů. Proto doprovází Dorli do Západního Německa. I on by chtěl emigrovat – do Izraele. Když zjistí, že Dorli odkázala dědictví řádovým sestrám a nevrátí se, projeví se v něm ještě jednou velkorysost – třebaže je už pod dohledem příslušníka StB, zanechává jí v hotelu tajně pas a sám se vrací do sanatoria.

Arnův přítel a průvodce z Livonska, člověk, který touží být chrámovým řezbářem – a zatím stlouká rakve. Ve Finské válce byl raněn, přišel o nohu. Podobně jako Arno nese v sobě vnitřní řád, morálním mrzákem není. Žije sám, jen občas navštěvován Dorli. Skrývá pro ni památky na otce i dokumenty, které prokazují její původ. Samozřejmě, člověk, který v sobě nese vzpomínky na sovětskou agresi, není mocným po chuti. Je obviněn, souzen a vypovězen do Německa.

Arnův přítel a průvodce z Livonska, člověk, který touží být chrámovým řezbářem – a zatím stlouká rakve. Ve Finské válce byl raněn, přišel o nohu. Podobně jako Arno nese v sobě vnitřní řád, morálním mrzákem není. Žije sám, jen občas navštěvován Dorli. Skrývá pro ni památky na otce i dokumenty, které prokazují její původ. Samozřejmě, člověk, který v sobě nese vzpomínky na sovětskou agresi, není mocným po chuti. Je obviněn, souzen a vypovězen do Německa.

Sexuální deviací stižený hospodský, zloděj stříbrných příborů, osvětimský kápo, velitel Revoluční gardy, velitel jednotky Pohraniční stráže, krajský velitel StB – to je Čevora. Člověk, který se realizuje v násilí. Strach je jediný argument, jemuž rozumí. Strach, který vzbuzuje u ostatních i ten, který má sám z prozrazení své osvětimské minulosti. Na rozdíl od Lubiče jsou jeho úmysly vždycky zřejmé.

Ženský protějšek Pepka. Bez reptání slouží Němcům, nadšeně vítá navracejícího se Blaua – aby si za jeho zády ulevila antisemitským výrokem. Na první pohled přesvědčeně pomáhá „bratru veliteli” Čevorovi, kde může, tam slovem plivne po Helze, zlost si vylévá i na malé Dorli. Zatrpklá, v jádru nešťastná ženská, která něco ze svého neradostného osudu ráda předá i jiným. Snad soucítí aspoň s řeckými emigranty, které má v padesátých letech v sanatoriu na starosti.