Dokument Jiřího Krejčíka ml. a Lídy Rakušanové o pohřbívání v Čechách.

V naší zemi zemře ročně asi 110 000 lidí. O jejich pohřbívání soutěží 460 pohřebních ústavů, které zaměstnávají 9 000 osob. V počtu krematorií - 28 - drží ČR dokonce světový primát. Viděno ryze statisticky tak na jednoho zaměstnance v odvětví pohřebních služeb připadá kolem 12,2 pohřbů ročně. Přesto se v současné době šíří v ČR jev, který má v Evropě stěží obdoby: pohřby bez obřadu. Znamená to, že v obřadní síni neproběhne pietní akt, zesnulý je zpopelněn, rodina si vyzvedne urnu a uloží ji tam, kde uzná za vhodné. V Praze dosahuje počet takovýchto pohřbů už přes padesát procent. To je mnohem víc než jinde v republice. Asi pětina uren zůstává kromě toho v Praze nevyzvednuta.

Tvrdí se, že vyspělost národa se pozná podle vztahu k mrtvým. Filmový dokument zkoumá, jakým směrem se tento vztah vyvíjí a co to vypovídá o stavu společnosti. Co vede lidi k tomu, aby své nejbližší nechali zpopelnit bez jakéhokoli doprovodného rituálu? Je to proto, že se obsah této civilizační rekvizity v průběhu let vyprázdnil natolik, že pozůstalým připadá zbytečná? Jakou roli v tomto evidentně změněném chování stále většího počtu lidí hraje pohřební byznys, kdy už vydání nebožtíka z nemocnice stojí několik set korun? Odpovědi na tyto otázky hledají tvůrci filmu zmapováním konkrétních případů a v rozhovorech se sociology a psychology. Vztah k mrtvým a kultura hřbitovů vypovídají o stavu společnosti mnohem víc, než si běžně býváme ochotni připustit. Jací jsme v tomto zrcadle? Soustavné rozvracení hodnot ve 20. století, poznamenaném dvěma světovými válkami, nemohlo zůstat bez následků. V zemi, kde se po desetiletí směly beztrestně ničit nejdřív židovské a pak německé hřbitovy, jsou pohřby bez obřadu, možná jen logickým vyústěním tohoto kontextu. Je to ale ještě kontext evropský?

Napište nám