Souvisí nějak architektura a literatura? Možná víc, než si myslíme. Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid proberou toto téma s básníkem Jiřím Kuběnou, prozaikem Martinem Reinerem, architektem Martinem Rajnišem a dalšími pozvanými hosty

Co je na pohled vzdálenějšího svými prostředky než literatura a architektura? A přece dobrá literatura se vyznačuje promyšlenou a elegantní stavbou, kompozicí, stejně jako dobrá architektura zase povzbuzuje představivost, dokáže člověka vtáhnout do svého duchovního světa. „Stavba a báseň“ bude sloganem tohoto dílu, ve kterém bychom se měli dotknout nekonečné mnohoznačnosti tohoto vztahu, počínaje antickými odkazy v dílech dnešních tvůrců a konče návratem k přirozenosti přírodního světa, který jediný, zdá se, je zárukou i jeho budoucí udržitelnosti. Vypravíme se do Brna a na hrad Bítov a abychom skloubili všechny nabízející se možnosti tématu, opustíme tentokrát výhody studia. To nám pro rubriky Čteme a doporučujeme a Hádanka a dobrá zpráva nahradí interiéry a venkovní prostory Centra DOX, kde uskutečníme i Přesah.

Spisovatel: Jiří Kuběna

Básník Jiří Kuběna (* 1936) završil edici svého Díla, a to dvojsvazkem VII/1, 2 (2013). Celek zahrnuje Kuběnovu tvorbu od roku 1945 do roku 2013 a vycházel v autorově uspořádání od roku 2003 v brněnském nakladatelství Vetus Via, svazky VI a VII už vydal Host. Závěrečný dvojsvazek, věnovaný tvorbě z let 1989–2013, přináší navíc jednak rozsáhlou obrazovou přílohu, jednak doplňkový aparát k dokončené edici, včetně několika rejstříků, bibliografie J. K. i bibliografie článků o něm, kalendária 1988–2013 a také obsáhlého „Slova Autora K Dokončenému Básnickému Dílu“. Už jen pravopis tohoto nadpisu a upřímně exaltovaný tón jeho díků všem, kteří ho provázeli životem i tvorbou, odkazuje k základním rysům jeho tvorby. Spojuje pokoru s tvořivou vzpourou, víru v řád s jeho svobodným (i erotickým) zpochybněním, experiment s tradicí křesťanskou i antickou. Až do roku 1989 psal J. K. takřka bez publikačních možností, jeho práce je tedy rovněž výrazem úporného solitérství a vnitřní víry ve své osobní poslání. Jiřího Kuběnu navštívíme na hradě Bítov, jehož byl jako profesí památkář (vystudoval v 50. letech dějiny umění) dlouhá léta správcem a v němž má k doživotnímu užívání svůj byt.

Tržiště

  • zemřela básnířka a překladatelka Bohumila Grögerová
    (7. 8. 1921 – 22. 8. 2014)
  • zemřel překladatel a literární historik Jindřich Pokorný
    (12. 4. 1927 – 24. 8. 2013)
  • osmdesátiny slaví grafik a ilustrátor Zdeněk Mézl
    (* 30. 10. 1934)
  • pětasedmdesátiny slaví prozaik a scenárista Vladimír Körner
    (* 12. 10. 1939)
  • pětašedesátiny prozaik Michal Ajvaz
    (* 30. 10. 1949)
    » vysílání 3. 2. 2006

Autorský počin: Martin Reiner

Básník, prozaik a nakladatel Martin Reiner (* 1964) psal svou knihu Básník / román o Ivanu Blatném (2014) od roku 2000, materiál k němu sbíral od druhé poloviny 80. let. Vydání v nakladatelství TORST má téměř 600 stran a jeho příběh brněnského básníka Ivana Blatného (1919–1990), souputníka civilistní Skupiny 42, Jiřího Koláře či Vítězslava Nezvala, a pak poúnorového emigranta, který od 50. let zmizel na celá desetiletí v anglickém blázinci, aspiruje zcela jistě na některou z českých literárních cen. Žánrově kniha osciluje mezi literaturou faktu, beletrií a dokumentární koláží, přitom přináší i řadu větších či menších literárně historických objevů a vyvrácených legend. Reiner se stačil s Blatným ještě v roce 1989 v Anglii osobně setkat (jak ostatně vylíčil už ve své předchozí knize Lucka, Maceška a já, 2009), podílel se pak například na převozu jeho pozůstalosti do Památníku národního písemnictví, spojil tedy do nemalé míry svůj život s jeho a text je toho sugestivním i suverénním výrazem. Nad knihou se s autorem setkáme v brněnské kavárně Savoy, kde ji také psal a hledal pro ni tu správnou podobu.

Téma

Martin StöhrMartin Stöhr (* 1970) je dlouhá léta redaktorem nakladatelství Host i stejnojmenného časopisu, zároveň publikuje poezii. Od reynkovských počátků ve sbírkách Teď noci (1995) a Hodina Hora (1998) jeho výraz v Přechodných bydlištích (2004) zcivilněl obsahově i formálně a přiblížil se dikci Melancholických procházek (1941) a Starých bydlišť (1979) Ivana Blatného. Zatím poslední sbírka, Smích ze snu (2012), v tomto směru pokračuje, balancujíc na hranici zjitřené emoce a intelektuální sebeironie. Stöhr je poeta doctus, vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na PF UP v Olomouci, celá léta je jako redaktor ve styku s cizími literárními výkony. Do jaké míry to člověka ovlivňuje či dokonce mu to bere vlastní tvůrčí invenci? A jak se v architektuře jeho básní projevuje třeba i to, že je sám absolventem střední průmyslové školy stavební?

Ludvík NěmecProzaik Ludvík Němec (* 1957) debutoval v roce 1978 jako jedenadvacetiletý novelou Nejhlasitější srdce ve městě (1978), vymykající se značně tehdejšímu vyselektovanému literárnímu kontextu. Následovala např. Hra na slepo (1982) a další dva romány, v roce 1996 povídky Já jsem ta tma, načež přišla dlouhá pauza, kterou teď ukončila až další povídková kniha Láska na cizím hrobě (2013). Němec byl v té době ředitelem ČRo v Brně, pro rozhlas také stále píše (například pořad o populární literatuře, literární adaptace), pod pseudonymem si prý vyzkoušel i žánr satirického románu. V nové knize přichází s pentalogií navzájem propojených povídek, které nazývá „románky“ a které jako by v soudobém klíči navazovaly na existenciální erotismus Kunderových Směšných lásek. Část kritiky na nich ocenila rafinovanou dekameronskou výstavbu (P. A. Bílek v Respektu 24/213), jiná se zhrozila, že se neobejde „bez určité dávky (…) prasáctví" (J. Chuchma v LN 29. 1. 2014). Kdo asi má pravdu a za čím šel sám autor? A co v jeho psaní představuje právě úsilí o tvar?

Jan NěmecJan Němec (* 1981) je synem Ludvíka Němce, vystudoval sociologii a religionistiku na MU, debutoval básnickou sbírkou První život (2007), vydal soubor povídek Hra pro čtyři ruce (2009) a teď „román o fotografovi Františku Drtikolovi“ (1883–1961) Dějiny světla (2013). Také on je zaměstnán jako redaktor Hosta a působí i jako dramaturg ČT art, znovu jsme tedy možná na stopě psaní spíše intelektuálně poučeného než emočně spontánního. Přesto jeho román o Drtikolově cestě za vlastním fotografickým výrazem a posléze i k poznání, že „nakonec se musí mlčet“ nepostrádá působivost a záhadnost sestupu k tajemstvím lidské duše. I tento literární výkon byl už také nazván „nekonečným hybridem“ (J. Peňás, LN 12. 4. 2014), jedná se však nepochybně o jeden z nejzajímavějších pokusů mladé generace, slučující znalost faktografie Drtikolova života se schopností průniku do jeho mentálního světa, jakkoli rozporného a víceznačného.

Přesah: Martin Rajniš

Architekt Martin Rajniš (* 1944), který v květnu oslavil sedmdesátku, má v Centru současného umění DOX výstavu s názvem Huť architektury. Jde o bilanci tvorby jeho a jeho týmu za posledních dvanáct let, kterou nám osobně okomentuje, ještě předtím se s ním ale sejdeme u Kyjského rybníka, kam je při Rokytce situována jeho rozhledna Doubravka postavená z náletových dřevin. Tím se rovnou dostaneme in medias res: k Rajnišovu obratu od takových projektů, jako byl před lety pražský obchodní dům Máj (1971–1975), k „přirozené architektuře“, inspirující se přírodními zákony a materiály, jako je stavba Poštovny na Sněžce anebo právě Doubravka. Sloganu tohoto dílu revue „stavba a báseň“ dostane se tu dalšího výkladu v představě tvaru naplňovaného přirozenou imaginací a zpětně tuto imaginaci vyvolávajícího.

Stopáž52 minut
Rok výroby 2014
 P ST
ŽánrMagazín